Život po dinosaurech

Malleodectes

2. srpna 2017 v 21:29
Malleodectes byl rod vačnatce, který žil na Zemi v době miocenní epochy před přibližně 17 miliony lety stupně burdigal. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny v roce 2011 v oblasti Riversleigh, což je rozlehlá paleontologická lokalita nacházející se v severozápadním Queenslandu na severu Austrálie. Tento živočich o velikosti dnešní fretky měl velmi zajímavý chrup, který je v říši savců naprosto unikátní, protože se nepodobá chrupu žádnému současnému ani vyhynulému savci. Na každé straně horní čelisti měl velké silné tupé zuby ve tvaru kladiva.


Zuby byly tzv. durofágní, tedy přizpůsobené k drcení tvrdých schránek. Zuby byly pro vědce dobrým vodítkem k tomu, aby zjistili, čím se živil. Stejně jako například dnešní druh malé australské ještěrky - scink Gerrardův, měl i Malleodectes své zuby uzpůsobené k drcení šnečí ulity, i když spolu vyhynulý vačnatec a scink nemají z hlediska příbuznosti vůbec nic společného. Malleodectes ale pravděpodobně konzumoval i širší škálu kořisti, včetně malých obratlovců. Tento tvor byl zřejmě vzdáleným příbuzným tasmánského tygra. Jeho jméno by se dalo v překladu přeložit jako "kladivový kousač" a bylo mu dáno na základě jeho zubů. Tohoto vačnatce popsal v roce 2011 Derrick Arena spolu s jeho vědeckým týmem a v roce 2016 byl Malleodectes reklasifikován do své vlastní čeledi. Dodnes jsou známy dva druhy, a to M. mirabilis & M. moenia.

Paramys

24. července 2017 v 23:36
Paramys byl hlodavec, který se vyskytoval na Zemi v době od epochy eocén před 55.8 miliony lety stupně ypres do epochy oligocén před 30.8 miliony let stupně rupel. Jeho četné fosilní pozůstatky byly nalezeny v Severní Americe, ve Spojených státech - Colorado, Wyoming, Kalifornie, Utah, Texas, Severní Dakota, Jižní Dakota, Nebraska, Nové Mexiko, Mississippi, Montana, a v Kanadě - Severozápadní teritoria a Saskatchewan. Dále v Evropě - Belgie, Francie, Spojené království, a dokonce ve střední Asii - Kazachstán. Jedná se o jednoho z nejstarších hlodavců, kterého dnešní věda zná. Aby se vyhnul nepřátelům, zdržoval se většinu svého života v korunách stromů. Tento starobylý hlodavec měl opravdu velký mozek, který byl dokonce větší než u některých primitivních primátů jeho doby, což je pro vědce něco nečekaného, vzhledem k časovému období. Nicméně pokud něco klíčového přinesl výzkum tohoto tvora, tak je to to, že větší vždy neznamená lepší. Klíčový rozdíl totiž spočívá v tom, že v mozkové kůře v primární projekční oblasti, která se zabývá "vyššími" funkcemi mozku, jako je zrak a sluch, byl rod Paramys poměrně méně vyvinutý než i ti nejvíce primitivní primáti žijící ve stejné době.


To výzkumníkům ukázalo, že se v oné oblasti dělo u primátů něco, co se u brzkých hlodavců nezjistilo. Změny v této oblasti se u hlodavců objevily až mnohem později a v menší intenzitě něž tomu bylo u primátů. Cílem výzkumu bylo lépe porozumět vývoji mozku u prvotních hlodavců. Zatímco tedy u primátů se mozek značně vyvíjel, u hlodavců se prakticky nic podstatného neodehrálo. To, co však výzkumníky překvapilo bylo, že byl mozek Paramyse větší než u pozdějších hlodavců, což je v rozporu s myšlenkou, že se mozky v průběhu času obecně zvětšují. Předpokládá se, že se na chvíli velikost savčího mozku zvětšuje v průběhu času kvůli evolučnímu závodu ve "zbrojení", protože pokud se kořist musí stát chytřejším dravcem, musí se přizpůsobit. Objev starobylého hlodavce rovněž ukazuje, že velikost mozku není jediným ukazatelem inteligence. Paramys vážil asi tři kilogramy a velikostně by se dal srovnat s moderní kočkou. Byl popsán již v roce 1871 a učinil tak americký paleontolog a anatom Joseph Leidy, nicméně popis nebyl tak dokonalý, jako ten, který minulý rok v lednu učinili Ornella Bertrand, Mary Silcox a Farrah Amador-Mughal. Rodové jméno v překladu znamená "něco jako myš" a rod dnes obsahuje dvanáct druhů.

Candiacervus

28. dubna 2017 v 20:27
Candiacervus byl rodem jelena, který se na naší Zemi vyskytoval před přibližně 300 000 až 10 000 lety v epoše středního až svrchního pleistocénu v periodě nazývané čtvrtohory. V té době obýval řecký ostrov Kréta, který dnes leží přibližně 100 km jihovýchodně od poloostrova Peloponés na jižním okraji Egejského moře. Nikde jinde na světě se nevyskytoval, proto se řadí mezi endemické živočichy. U tohoto ostrovního jelena se díky izolaci vyvinul tzv. ostrovní nanismus, kdy v průběhu vývoje dochází u populace původně velkých živočichů k jejich zmenšení.


Nejmenší druh tohoto rodu dosahoval pouhých 35 cm na výšku, samci včetně parohů potom přibližně 65 cm. Kromě malé velikosti byly jeho charakteristickým znakem také zvláštně tvarované zjednodušené parohy připomínající svým vzhledem jakési špachtle. Mezi další rysy patří poměrně krátké končetiny a masivnost kostí. Jeho náhlé vymizení může mít na svědomí příchod paleolitických lidí, kteří tyto jelínky mohli aktivně lovit a ničili jejich přirozený biotop. Další možností je postupné vyčerpání ekosystému. Fosilní pozůstatky tohoto živočicha byly nalezeny hned v několika krétských oblastech včetně jeskyně Liko. Candiacervus byl paradoxně blízce příbuzný s Veledaňkem (Megaloceros), jehož výška v kohoutka byla 2,1 metru, dorůstal do délky těla kolem 3 metrů a rozpětí paroží činilo až 3,7 metru. Holotyp (typický zástupce rodu) popsal v roce 1975 S. Kuss.

Enaliarctos

2. dubna 2017 v 14:55
Enaliarctos byl rod savce ze skupiny Pinnipedia (Ploutvonožci), která dnes obsahuje tuleně, lachtany a mrože. Žil na Zemi před 20,44 až 15,97 miliony lety v době miocénu stupně burdigal. Fosilní materiál s označením USNM 314295 se nalezl ve formaci Nye, která je součástí malé vesnice Beavercreek ve americkém státě Oregon. Jeho biotechnická studie odhalila způsob plavání - zatímco moderní tuleni pohánějí tělo pomocí ploutví, přičemž obratně využívají přední packy, Enaliarctos používal jak přední, tak i zadní končetiny. Jednalo se o masožravce, který se živil rybami, měkkýši a občas dokonce i mořskými ptáky. Jeho chrup byl uzpůsoben ke krájení a odtrhávání, což znamená, že se se svým úlovkem musel vrátit na břeh, kde teprve začal kořist konzumovat.


Jinak byl velmi dobře přizpůsoben k lovu pod vodou - jeho lebka měla velké oční důlky, což znamená velké oči, které byly užitečné pro orientaci v prostoru, dále měl citlivé vousy a dobře vyvinutý sluch, který fungoval skvěle i pod vodní hladinou. Jeho tělo bylo velmi chlupaté a dosahovalo délky 1,5 metru a výšky necelého metru. Měl krátký ocas a končetiny s plovací blánou. Enaliarctos trávil většinu času v pobřežních vodách, které omývaly pobřežní skalnaté pláže, na nichž odpočíval. Tvoři skupinu o 10 až 40 jedincích, na kterou dohlížel dominantní samec. Rod popsali vědci E. Mitchell a R. H. Tedford v roce 1973 a dnes je známo pět druhů: typový E. mealsi dále E. barnesi, E. emlongi, E. mitchelli a E. tedfordi. Jméno ctí Douglase Ralpha Emlonga, který býval amatérkám sběratelem zkamenělin.

Messelirrisor

30. března 2017 v 17:43
Messelirrisor byl rod malého ptáka z řádu Zoborožci (Bucerotiformes), který se objevil na Zemi v epoše eocénu stupně ypres před 49 miliony lety a vytratil se před přibližně 37 miliony lety ve stejné epoše stupně priabon. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny pouze v geologické formaci Messel nacházející se v Německu. Fosilní materiál byl ve stavu mimořádně zachovalé konzervace s pozůstatky měkkých tkání, a i žaludku s obsahem. Ve své době, kdy převládaly mnohem vyšší teploty než dnes, býval typickým obyvatelem tropických a subtropických lesů v Evropě. Často se zdržoval především v oblastech protkanými potoky.


Měl zavalité tělo dlouhé až 15 cm, krátký ocas a krátké končetiny, široká zakulacená křídla a nápadně prodloužený rovný a zašpičatělý zobák. Messelirrisor byl samotářsky založený pták, u kterého se předpokládá přísně teritoriální chování. Přítomnost druhých vyhledával pouze v době rozmnožování. Hnízdil pravděpodobně v dutinách stromů, které si důkladně vystlal travnatým materiálem apod. Mladí ptáci pravděpodobně byli světle hnědě zabarveni, avšak peří dospělců již chytalo tmavě hnědé až černé zbarvení. Oblast pod krkem byla světlejší a ocásek byl strakatý. V potravě mu převažoval především hmyz, larvy a dále pavouci a žížaly. Messelirrisor byl popsán v roce 1998 jedním z předních evolučních biologů Ernstem Walter Mayrem, který výrazně přispěl například k Darwinově evoluci. Rod obsahuje tři druhy: M. grandis, M. halcyrostris a M. parvus.

Merycoidodon

29. března 2017 v 17:16
Merycoidodon byl rod býložravého sudokopytníka z nadčeledi Merycoidodontoidea, jež je známá jako Oreodontinae a obsahuje živočichy obecně se podobající prasatům, ale spíše související s velbloudy, i když nemají žádné blízké dnes žijící příbuzné. Merycoidodon byl endemickým živočichem žijící v pravěké Severní Americe před asi 30 miliony lety v době oligocénu stupně rupel. Jeho fosilní materiál byl nalezen v kanadské provincii Alberta, dále v USA na Floridě a v Oregonu, Wyomingu, Montaně, Nebrasce, Severní i Jižní Dakotě a Coloradu. Holotyp byl nalezen ve formaci Brule. Merycoidodon se podobal kříženci ovce a prasete. Jeho tělo dosahovalo délky 130 cm - 140 cm, výšky přibližně 70 cm a hmotnosti 95 kg - 140 kg.


Měl krátké končetiny - na těch předních měl pět prstů (i když první byl téměř zakrnělý) a na zadních už jen čtyři. Vzhledem k tvaru jeho končetin se předpokládá, že se nejednalo o hbitého běžce. Dále měl krátký čenich a dlouhý ocas, na jehož konci byly štětiny. Zvláštní na něm je, že měl silné špičáky, i když je vlastně nejspíš moc nepotřeboval. Jeho chrup měl velké stoličky, které byly přizpůsobeny ke žvýkání tvrdé vegetace. Pravděpodobně měl velmi dobře vyvinutý čich a sluch, avšak jeho zrak byl už slabší. Jednalo se o zvíře, které se pravděpodobně shlukovalo do stád a přesouvalo se za zelenými pláněmi z místa na místo, především do vlhčích oblastí, kde byla bohatá šťavnatá vegetace. Jeho kostru si můžeme prohlédnout v Kanadském muzeu přírody přímo v hlavním městě Ottawě. Tento rod popsal v roce 1848 americký paleontolog a anatom Joseph Leidy.

Necrolestes

9. března 2017 v 19:07
Necrolestes byl rod živorodého savce z čeledi Necrolestidae, který se vyskytoval na území Jižní Ameriky v argentinské Patagonii před 23 až 15,9 miliony lety, tedy v době miocenní epochy stupně aquitan až langh. Jeho fosilní pozůstatky se nalezly v roce 1891 v Santa Cruz ve formaci Estancia La Costa. Učinil tak argentinský paleontolog Carlos Ameghino. Fosilie obsahovala přibližně 1/3 kostry včetně dobře zachovalé lebky s čelistí s protáhlejším čumákem. Pravděpodobně měl dobře vyvinutý čich. Vědci se domnívají, že se živil červy a drobným hmyzem. Způsobem života se velmi podobal dnešnímu krtku. Stejně tak jako on si totiž i Necrolestes tuneloval v zemi chodby. V síti těchto dlouhých tunelů se nacházely i větší kulovité komůrky, které tomuto tvorovi posloužily k odpočinku, spánku i hnízdění. Měl silné a široké přední končetiny, které byly otočené do stran a skvěle se hodily ke hrabání. Měl také dlouhé drápy. Jednalo se o robustně stavěného malého živočicha, jehož tělo bylo válcovitého typu. Jeho odhadovaná velikost činí 15 cm, ovšem předpokládá se, že samičky byly menší než samečci. Jeho ocas byl rovněž tlustší a tupý. Rod v současnosti obsahuje dva druhy, a to typový exemplář N. patagonensis, který popsal Florentino Ameghino (bratr objevitele fosilie) v roce 1891. Dále novější druh N. mirabilis, jenž popsal v roce 2007 F. Goin s týmem. Jeho jméno v překladu znamená "hrobní lupič" či "zloděj smrti". Obě pojmenování vychází z faktu, že hrabal v podzemí, kam se již od nepaměti pohřbívají zesnulí.


Moropus

4. prosince 2016 v 15:43
Moropus byl rod velmi zvláštního živočicha z čeledi Chalicotheriidae, který žil na území Severní Ameriky během geologické periody Miocén před 23-13 miliony lety. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny takřka po celých Spojených státech amerických. Jednalo se o robustního savce, který se pohyboval poměrně těžkopádně a pomalu po všech čtyřech. Byl podobný zavalitému koni, ovšem s velkými drápy. Když byly jeho fosilie poprvé odkryty, paleontologové se domnívali, že drápy Moropusovi nepatří a věřili, že náleží nějakému velkému lenochodovi. Trvalo řadu let, než je definitivně spojili s kostrou, a to díky nálezu dalších fosilních pozůstatků, které potvrdily, že Moropus a drápy k sobě opravdu náleží. Tyto drápy dokázal Moropus při chůzi nadzvednout nad zem, a tak bylo znemožněno, aby se jakkoli poškodily. Své drápy mohl využít i při obraně před nepřítelem. Jeho stoličky byly nízké a ploché, takže se špatně hodily ke žvýkání trávy. Pravděpodobně se zvedal na silné zadní nohy a přitahoval si větve stromů pomocí drápů a živil se listím. Dosahoval délky tří metrů a výšky dva a půl metru (v ramenou). Hmotnost se pohybovala okolo 300 kilogramů (v závislosti na druhu). V současné době náleží do tohoto rodu sedm druhů, holotypem je druh M. distans, který popsal v roce 1877 významný americký paleontolog Othniel Charles Marsh. Moropus je vzdáleným příbuzným dnešních koní, nosorožců a tapírů a jeho pravěkým příbuzným bylo známější a rozšířenější Chalicotherium.


Borophagus

14. listopadu 2016 v 18:47
Borophagus byl rod psovité šelmy o velikosti dnešního vlka. Tento savec se vyskytoval v Severní Americe v době od miocénu stupně aquitan až po pliocén stupně zancl. Obýval pláně Spojených států a Mexika, kde většinou pátral po mršinách, tak jako to dělá například dnešní hyena. Díky svému výbornému čichu dokázal vyslídit těla čerstvě zabitých nebo uhynulých zvířat na několik kilometrů daleko. Borophagus se s největší pravděpodobností spojoval do smečky, která mu dávala ochranu i taktickou výhodu. Například když početnější smečka objevila na pláni právě zabité zvíře, mohla snáze odehnat i větší predátory od jejich ulovené kořisti. Jelikož byl tento živočich velmi úspěšným a žil po několik milionů let, je velmi nepravděpodobné, že jeho jediným zdrojem potravy byly jen mršiny, protože spoléhat se na zbytky po jiných dravcích není pro přežití dostatečné. Určitě musel i aktivně lovit a kořist zabíjet mocnými zuby, které měl, tak jako dnešní hyena, velmi silné a schopné drtit kosti. Dokázal soustředit ohromnou sílu při stisku, takže kost posléze praskla a on pak mohl sníst výživný morek nacházející se uvnitř kosti. Borophagus dosahoval délky 80 až 150 cm, výšky zhruba 70 cm a váhy okolo 65 kilogramů. Existuje však osm druhů tohoto rodu, které se velikostně liší. Borophagus měl kulatou hlavu s krátkým čumákem a velkými uši, což napovídá, že zvíře mělo dobrý sluch. Borophagus v překladu znamená "nenasytný jedlík" a byl popsán americkým anatomem a paleontologem Edwardem D. Copem v roce 1892.


Sarkastodon

28. října 2016 v 16:32
Sarkastodon byl rodem savce z čeledi Oxyaenidae, který žil na planetě před zhruba 35 miliony lety v době eocénu stupně priabon. Vyskytoval se na území dnešního Mongolska. Jeho fosilní materiál byl objeven ve Vnitřním Mongolsku ve formaci Irdin Manha a skládal se pouze z lebky s dolní čelistí. Lebka dosahovala velikosti 46 cm. Je pravděpodobné, že mohl dosáhnout délky těla až 2,6 metru, výšky 125 cm v ramenou a hmotnosti 500 kg - 800 kg. Jednalo se o všežravce, jenž lovil velké savce, avšak svůj jídelníček doplňoval i o ryby, rostliny a plody. Také ochotně přijímal i výživu z mršin zanechaných jinými zvířaty. Měl širokou hlavu s tupým čenichem a mimořádně silnými žvýkacími svaly. Jeho zuby se velmi podobaly těm, které mají dnešní hyeny - byly výborně uzpůsobeny k drcení silných kostí. Měl nízké zavalité tělo s krátkýma nohama a dlouhým načechraným ocasem. Samci byly o dost větší a robustnější než samice. Na kratší vzdálenosti dokázal vyvinout rychlé tempo, avšak nejednalo se o vytrvalého běžce, který by svou potencionální kořist pronásledoval delší dobu. Typový a jediný druh je S. mongoliensis, který popsal v roce 1938 americký paleontolog Walter Willis Granger.


 
 

Reklama