Vyhubená zvířata

Equus ferus ferus

4. července 2017 v 21:50
Euroasijský divoký kůň známý též jakoTarpan (Equus ferus ferus) se kdysi vyskytoval v celé Eurasii, a dokonce i Severní Americe. Známý je hlavně z Polska a Ruska, ale své jméno tarpan, které v překladu znamená "divoký kůň", získal z turkických jazyků. Jeho existence v dávných dobách dokládají jeskynní malby objevené ve Francii a Španělsku.

O přechodné domestikaci tarpanů kočovnými Skyty svědčí ruční výrobky pocházející z doby okolo 3.000 let př. n. l., které byly nalezeny na jihu Ruska. Evropský divoký kůň přežíval v malých stádech na odlehlých místech střední Evropy ještě ve středověku. Postupně se však stal velkým nepřítelem farmářů, kteří se před ním snažili ochránit úrodu a ochočené klisny. Tarpani byli systematicky vybíjeni, a navíc přicházeli o čím dál větší plochy svého území. Jako mnoho jiných živočichů, i oni doplatili na konflikt s člověkem. Zbylí volně žijící jedinci se pravděpodobně křížili s domestikovanými koňmi. Dnes je tarpan považován za předka koně domácího.

Ve volné přírodě byli tarpani vyhlazeni na konci 19. století - zhruba od roku 1875 byla jejich situace již kritická a definitivní konec nadešel v roce 1890, kdy byl při odchytu nechtěně zabit poslední známý jedinec. Poslední v zajetí žijící tarpan pravděpodobně uhynul roku 1876 v ukrajinské rezervaci Askanija- Nova. Jako rok skonu posledního jedince daného druhu se však často uvádí i rok 1909, kdy v Rusku uhynul kůň označovaný též za čistokrevného tarpana. Mohlo se ale jednat i o křížence.

Tarpani byli převážně šedí, není ale vyloučeno, že se vyskytovali i v jiných barevných variantách, zejména pískové. Vědci se domnívají, že na hřbetě a nohou měli tarpani pruhy a jejich hříva byla stojatá nebo částečně poléhavá. Výška v kohoutku se pohybovala okolo 135 cm. S pokrokem vědy proběhlo několik pokusů o opětovné vyšlechtění tarpana zpětným křížením z polského konika. Výsledkem jsou sice koně podobní tarpanovi, nicméně je za divoký druh nelze považovat. Tarpan tak nadále oficiálně zůstává vyhynulým živočichem.


Tohle je jediná známá fotografie pravého tarpana z Moskevské Zoo. Zvíře bylo chyceno v roce 1866 na Zagradovské stepi a do zoo v Moskvě se dostalo v květnu 1884. Tento kastrovaný samec ve věku tří let dorostl výšky 133 cm v kohoutku. Existují ovšem i spekulace, že se o čistokrevného jedince nejednalo.

Melanoplus spretus

24. března 2017 v 23:06
Melanoplus spretus je dnes již zaniklý druh sarančete, jehož domovinou byla Severní Amerika a Kanada až do konce 19. století. Jednalo se o nejhojnější hmyz, který obýval suché prérijní oblasti východního svahu Skalistých hor. Rozšířil se do Britské Kolumbie v Kanadě, dále na severozápad Spojených států do Montany, přes Idaho a Wyoming do Severní a Jižní Dakoty až do centrální části USA do Nebrasky a Colorada. Tento druh se objevoval v nadmořských výškách od přibližně 600 metrů do 3 kilometrů, protože nebyl schopen přežít v nízkých vlhkých oblastech déle než po jednu generaci. Melanoplus spretus měl hodně společné s holubem stěhovavým (Ectopistes migratorius) - oba tyto druhy žili v Severní Americe, vymizeli kolem 19. století a tvořily obrovská množství seskupených jedinců. Holub tvořil až miliardová hejna a saranče doslova až biliónové roje! Jeden roj, známý jako Albertovo, který byl zpozorovaný v roce 1875 byl odhadován na 1800 mil dlouhý (téměř 2900 km) a 110 mil široký (177 km), což znamená rozlohu přibližně 513 300 km2 (pro porovnání Kalifornie má rozlohu 423 971 km2). Podle Guinnessovy knihy rekordů by mohlo jít o největší zaznamenanou koncentraci zvířat. Je zcela jasné, že tyto obří roje sarančat měly naprosto devastující následky pro pěstované plodiny, a ne nadarmo je tento hmyz označován jako "nejzávažnější zemědělský škůdce". V letech 1873 a 1877 byly díky tomuto sarančeti zničeny plodiny v hodnotě $ 200 milionů. Tento druh se podobal běžnému sarančeti, ale měl červenohnědé nožky a na délku měřil 20-35 mm. Samičky svá vajíčka ukládaly těsně pod povrch půdy ke konci léta a na jednou mohly naklást přibližně 100 až 500 vajíček. Narození jedinci byli bezkřídlí. Druh byl migračním hmyzem, který se živil takřka všemi druhy vegetace bez výhrady, avšak měl zvláštní zálibu právě v obilninách pěstovanými zemědělci.


K poslednímu doloženému pozorování došlo v roce 1902 v jižní Kanadě. Důvody vedoucí k jeho zániku nejsou zcela objasněny, nicméně má se za to, že se tak stalo především v důsledku orby a zavlažování, a to zejména podél řeky Mississippi, kvůli čemuž byl narušen jejich přirozený životní cyklus. Dále se má za to, že hodně zemědělců aktivně ničilo nakladené snůšky vajíček, a tím i nové generace tohoto hmyzu. Došlo i k mnoha snahám o znovuoživení tohoto druhu pomocí křížení blízce příbuzných kobylek, avšak bez úspěchu. Vzhledem k tomu, že se nepředpokládalo, že by takto početný živočich mohl vyhynout, nebyl příliš často sbírán a dochovalo se jen asi 300 exemplářů. Některé exempláře byly objeveny v montanském ledovci Grasshopper Glacier. Tento druh zmizel ze svého prostředí pouhých 36 let po jeho popsání, které učinil v roce 1866 americký entomolog Benjamin Dann Walsh pocházející původem z Anglie. Druh byl oficiálně prohlášen za vyhynulý až v roce 2014.


Zajímavostí je, že popis devastace obilnin v roce 1870 tímto druhem sarančete můžeme najít v románu "Na březích Plum Creek" (On the Banks of Plum Creek) publikovaném v roce 1937, od americké spisovatelky Laury Ingalls Wilderové. Její popis byl založen na skutečných událostech v západní Minnesotě, kdy tyto sarančata zničily i obilniny její rodiny. Další zmínky založené na vlastních zkušenostech najdeme v novele "Obři v Zemi" (Giants in the Earth), kterou napsal norsko-americký spisovatel Ole Edvart Rølvaag.

........................................................

A jak můžete vidět 👀 , trošku jsem si pohrál s designem blogu, tak snad se bude nový vzhled líbit. 😇

Dinosaurss

Canis lupus hodaphilax

15. září 2016 v 20:13
Vlk japonský (Canis lupus hodaphilax) byl nejmenším ze všech poddruhů vlka obecného. Obýval japonské ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku. Na délku měřil 90 cm a v kohoutku dosahoval výšky 30 cm. Byl také více podoben psu, což vedlo japonského zoologa Yoshinoriho Imaizumia ke spekulacím, zda nejde o zcela samostatný druh Canis hodophilax. S tímto názorem však většina zoologů nesouhlasila a mezi laiky se pro šedivě zbarvenou šelmu ustálil název "horský vlk". Od ostatních poddruhů se lišil krátkou, hrubou srstí, psím zaobleným ocasem a krátkýma nohama. V japonských horách je po něm pojmenováno hned několik míst - Vlčí plošina, Vlčí močál, Vlčí skála nebo Průsmyk vyjícího vlka. Pro vesničany byl vlk původně pomocníkem, protože je zbavoval divokých prasat, vysoké zvěře a zajíců, kteří ničili úrodu. Ulovit kořist větší než byl on sám, pro něj nepředstavovalo žádný problém.

Jednou z hlavních příčin úpadku populace vlka japonského byla vzteklina, která do Japonska dorazila v průběhu 17. století. První případy nakažených vlků byly hlášeny z roku 1732. Tehdy byl obyvateli horských vesnic v Japonsku hlášen výskyt velkého množství mrtvých a nemocných vlků. Nemoc se nemilosrdně šířila dál na východ a zanechávala za sebou desítky mrtvých.


Poslední exemplář byl zastřelen roku 1905 v prefektuře Nara na ostrově Honšú. Ten rok byl vlk japonský oficiálně prohlášen za vyhynulého. K jeho vyhynutí napomohli i stále početnější Japonci, kteří navíc potřebovali víc a víc dřeva, a tak se kácely velké části lesa a pro vlky bylo čím dál tím méně potravy. Zřejmě proto začali napadat dobytek a z mytických ochránců se postupně stali nepřátelé farmářů. Lidé sice i nadále udávali, že šelmu osobně spatřili na různých místech Japonska, ale výskyt nikdy nebyl prokázán. Někteří Japonci stále věří, že vlk žije. Podle legendy se totiž jedná o ochránce, který bezpečně doprovází domů každého poutníka. Pokud se ovšem osamělý chodec za vlkem ohlédne nebo na své cestě upadne, hrozí mu nebezpečí, že bude svým tichým průvodcem napaden.

Vlka japonského si dnes můžeme prohlédnout už jen v muzeích v Japonsku, Holandsku a Anglii, kde se nachází několik vycpaných exemplářů.

Panthera leo leo

3. července 2016 v 16:23
Panthera leo leo, známý pod českým jménem jako lev berberský, byl rozhodně jedním z nejimpozantnějších velkých predátorů vůbec. Na území severní Afriky, konkrétně obýval státy Maroko, Alžírsko a Tunisko, byl tento lví poddruh kdysi hojný, ale dnes jej už ve volné přírodě neuvidíme. Obýval především lesnaté kopce a hory v pohoří Atlas a dále savany, stepi, lesostepi, křovinaté oblasti a polopouště, kde lovil jeleny, gazely, antilopy, zebry, buvoly a prasata bradavičnatá. Z větších zvířat útočil i na mláďata žiraf, hrochů a slonů. Potravou mu mohli být i ptáci, hlodavci a plazi a také dobytek arabského obyvatelstva (ovce, kozy, krávy a někdy i koně). Lev berberský patří k největším poddruhům lva - jeho váha se pohybovala v rozmezí od 200 kg do 270 kg, na délku měřil až 3,3 metru a v kohoutku byl vysoký přes 1 metr. Měl výrazně vyvinutý pohlavní dimorfismus - samci byli až o 40% větší než samice a měli výraznou hřívu sahající přes břicho až do slabin. Ze všech lvů měl právě tento poddruh nejcharakterističtější rysy. Kromě již zmíněné hřívy se odlišoval špičatějším temenem hlavy, užším čumákem a chlupy temně žlutošedé až temně šedohnědé barvy, promíchané na některých místech s chlupy hnědočervené barvy. Mohutná hříva samců lva berberského sahala až za lopatky a zasahovala i na břicho a pokrývala jej buď celé, nebo začínala až za hrudí a ve dvou pruzích se táhla až do slabin. Pro svůj majestátný vzhled a hustou hřívu byl lev berberský lidmi po staletí pronásledován a loven. Od roku 1962 nebyl zaznamenán jeho výskyt v přírodě. V současné době jsou lvi berberští rozmístěni pouze v některých zoologických zahradách a v soukromých chovech, nicméně jedná se o geneticky neověřené kusy a identifikovat jedince s čistě berberskými geny není nic jednoduchého a obnova populace je zřejmě nemožná. Poslední filmový záznam volně žijícího lva berberského pochází z roku 1927 z Maroka, nicméně existují nahodilé důkazy o jeho výskytu v pohoří Atlasu až do roku 1942.


Již od konce 90. Let 19. století začal být tento druh v divoké přírodě vzácným jevem. Největší množství lvů berberských vlastnil až do roku 1953 marocký sultán. Vědci se domnívají, že zbytek těchto lvů původně odchycených v divočině byl převezen do zoo v hlavním městě Maroka Rabatu. Jejich potomky mapuje plemenná kniha, která vznikla ve snaze udržet přehled o čistokrevných jedincích a zabránit příbuzenskému křížení. Chovu schopné páry, které nebudou navzájem příliš propleteni příbuzenskými vazbami, se sestavují jen velmi obtížně. Postupem času vzniklo několik projektů na znovuobjevení populace lva berberského, většinou však narazily na složitost celé situace a nedostatek prostředků. Některé studie uvádějí, že v roce 2007 zemřela na rakovinu poslední čistokrevná lvice, a tak nám zřejmě nezbývá, než se s obry, kterými byli ve starověkém Římě předhazováni prvotní křesťané, navždycky rozloučit, neboť za skutečně berberské je možné považovat jen ty lvy, v jejichž původ je prokazatelný a sahá až do marockého lvince. Podle Simona Blacka z Durrellova institutu ochrany zvířat a ekologie lze z historických pramenů vyčíst, že i jeho chování bylo jiné než v případě ostatních lvů. Lev berberský žil například v párech či malých rodinných skupinách a nikoli ve smečkách, které afričtí lvi obvykle tvoří. V České republice chová potomky lvů berberských Zoo Olomouc, které se podařilo přivést na svět už devatenáct mláďat, poslední se narodila v roce 2013. Zvířata, u nichž není povolena reprodukce, mají také v Zoo Plzeň a Zoo Hodonín. Lva berberského dále také chová ZOO Dvůr Králové a Zoologická zahrada Liberec. Všechny chované kusy jsou však již bohužel kříženci s jinými poddruhy a lidé by se dnes měli stydět za to, že dopustili odchod tak výjimečného krále zvířecí říše.


Coua delalandei

12. srpna 2015 v 15:39
Kukalka Delalandeova (Coua delalandei) je vyhynulý pták z čeledi Cuculidae - kukačkovití. Vyskytovala se endemicky v pobřežních deštných lesích na ostrově Nosy Boraha nacházející se severovýchodně od Madagaskaru, ale také často létala nad otevřenými prostranstvími. Kukalka Delalandeova mohla dosáhnout velikosti 55 cm a délka křídel se pohybovala okolo 23 cm, ocas byl dlouhý asi 30 cm. Horní část těla byla tmavě modrá, hlava měla o něco tmavší odstín, který na krku přecházel v bílou, a ve spodní části u nohou byla barva peří hnědá až načervenalá. Ocas byl v horní části modrý a mohl nést nazelenalý odstín, vnější ocasní pera byla taktéž modrá, ale s bílým zakončením. Zobák i končetiny byly černé. Stejně jako ostatní druhy kukačkovitých (Cuculidae), se i u této kukalky vyvinul hnízdní parazitismus (= kladení vajec do cizích hnízd). Její strava se skládala převážně z hlemýžďů, pro extrakci tohoto plže používala kámen, kterým dokázala rozbít ulitu. Naposledy byla spatřena v roce 1932. Od té doby se po ní slehla zem. Spousta vědců, zahrnujíce například francouzského zoologa Louise Lavode nebo ornitologa Austina Lumer Randa, se pokusilo mnohokrát pátrat po tomto ptáku, nicméně všechna pátrání byla neúspěšná, a proto byl zařazen do zaniklých zvířat. Kukalka Delalandeova vymizela v důsledku zničení jejího přirozeného stanoviště, které bylo odlesněno v průběhu 19. století, a nadměrného lovu. Existují zprávy o tom, že místní obyvatelé na přilehlé pevnině lovili tohoto ptáka pro dekorativní peří, které se používalo převážně do klobouků tehdejší módy. K zániku také napomohlo zavedení nepůvodních obyvatel na ostrov, jakými byly černé krysy či kočky, které měly taktéž velmi negativní dopad na budoucnost tohoto ptáka. V roce 1827 jej popsal holandský aristokrat a zoolog Coenraad Jacob Temminck. Druhové jméno je dáno na počest francouzského přírodovědce a cestovatele Pierre Antoine Delalandeho. Dnes je v muzeích po světě známo 14 vzorků umístěných v Londýně, Paříži, Liverpoolu, New Yorku, Bruselu, Stuttgartu, Vídni, Antananarivu, Leidenu a v Cambridge (v Massachusetts).


Také se chci omluvit za žádnou aktivitu v posledních několika dnech, ale měl jsem problém s internetem.

Rattus nativitatis

16. listopadu 2014 v 19:21
Rattus nativitatis neboli Krysa buldočí byl endemický druh krysy žijící na Vánočním ostrově, jenž má jedinečnou topografii s endemity a leží v Indickém oceánu a územně patří k Austrálii. Tyto krysy žili v malých koloniích, v norách mezi kořeny stromů nebo pod dutými kmeny, a to na vyšších kopcovitých vyvýšeninách v hustších lesích, a na rozdíl od krysy Maclearovy nelozily po stromech. Jejich strava se pravděpodobně skládala z lesních plodů, mladých výhonků a dokonce i kůry některých stromů. Měli krátký ocas a silné končetiny, které jim dobře sloužily při hrabání. Jejich hřbet byl pokryt dva cm tlustou vrstvou tuku. Byli to pomalí hlodavci, kteří byli uzpůsobeni na noční životní styl. Její srst byla dlouhá a samozřejmě velmi hustá. Měla tmavě žluto hnědé či dočervena tmavě hnědé barvy po celém těle. Někteří jedinci mohli být mnohem více hnědí než ostatní a mohli mít na břiše nepravidelnou bílou skvrnu, tento rozdíl se vyskytoval bez ohledu na pohlaví. Srst velmi mladých krys je zbarvena do lesklé tmavě modročerné barvy. Její silný, poměrně krátký ocas neměl srst a byl jednotně černohnědý. Drápy byly širší a docela silné. V případě krysy buldočí (Rattus nativitatis) stačilo doslova pár let, aby se z hojného druhu stal druh vyhynulý. Zvrat v osudu tohoto hlodavce nastal v roce 1899, kdy na australském Vánočním ostrově přistál parník Hindustan a s ním mezi jinými pasažéry také krysa obecná (Rattus rattus). Příjezdem krysy obecné se pro endemickou krysu buldočí zavřela pomyslná opona. Konkurenční přivandrovalec se totiž na ostrově nejen rychle zabydlel, ale také s sebou přivlekl parazitického prvoka Trypanosoma lewisi. Nemoc, kterou tento prvok způsoboval, se šířila prostřednictvím blech, a krysy buldočí proti ní nebyly imunní. Epidemie brzy zdecimovala celou populaci. Vyhynutí se datuje mezi rok 1900 a 1904. Poslední ověřený záznam výskytu tohoto endemického druhu pochází z let 1897 -1898, kdy ostrov navštívil paleontolog Charles William Adrews z Britského muzea. Ten zde ještě odchytil devět exemplářů. Když však roku 1904 dorazil na ostrov německý přírodovědec Richard Hanitsch, nemohl již žádné exempláře původních druhů krys najít. Spolu s krysou buldočí vyhynula totiž také krysa Maclearova (Rattus macleari), a tak se na ostrově dařilo již jen nepůvodnímu obyvateli - kryse obecné. Její lebka je popisována jako obzvlášť malá, štíhlá a subtilní. Andrews o krysách buldočích píše: "Zdá se, že žijí v malých koloniích v norách, často mezi kořeny stromů, a příležitostně se mohou vyskytovat v dlouhých, dutých kmenech padlých nebo napolo shnilých ságových palem. Jejich potrava sestává z divoce rostoucích plodů, mladých výhonků a, dle mého názoru, kůry některých stromů." Krysa buldočí je prvním druhem, u něhož bylo vědecky dokázáno, že vymřel výhradně v důsledku rozšíření nemoci. Krysu buldočí popsal v roce 1889 britský zoolog Thomas. Ani nedávné rozlehlé pátrání nepotvrdilo nějaké přeživší jedince, a tak i nadále v dnešních dnech zůstává kryse buldočí označení "vyhynulý".


Pachnodus velutinus

2. října 2014 v 17:02
Pachnodus velutinus byl suchozemský šnek z čeledi Cerastidae, který žil endemicky na ostrově Mahé v souostroví Seychely. Vyskytoval se převážně v mechových porostech a v korunách stromů v horských mlžných lesích s vysokou vlhkostí. Tento drobný druh nebyl širší než 1,5 cm. Jeho zbarvení těla se pohybovalo v černém odstínu, zatímco ulita byla matně šedě hnědo béžová. Ulita byla také velmi tenká a velmi málo kalcifikovaná, někteří jedinci postrádali vápenatou obalovou vrstvu úplně a měli pouze tenkou vnější vrstvu periostraka (schránky), vyrobenou z kaleného proteinu. Ačkoliv se ví jen málo o životě Pachnoduse, je známo, že nebyl schopen podstoupit estivaci (podobá se hibernaci, jenže nastává v horkém létě, kdy živočicha ohrožuje např. nedostatek vody). Většina ostatních druhů rodu Pachnodus jsou schopné tvořit jakýsi slizniční uzávěr u otvoru, čímž se zabrání ztrátě vlhkosti a umožňuje plži přežít, pokud hladina vlhkosti klesne pod 70%. Nicméně Pachnodus velutinus postrádal tuto schopnost a mohl přežít jen při relativní vlhkosti přes 80 až 90 procent, jenž kdyby klesla, rychle by pak vyschl a zemřel. To znamená, že tento druh byl opravdu velmi citlivý právě na úbytek vlhkosti a na klimatické změny. Jeho zánik ovlivnilo mnoho různých vlivů, které vzešly pravděpodobně z klimatických změn v místních ekosystémech. Přes pokles zalesněných oblastí národního parku Morne Seychellois a pravděpodobně i globální změny klimatu, jež přispěly ke ztrátě jedinečné složky biodiverzity Seychel. K vyhynutí došlo zřejmě v období od poloviny devadesátých let do začátku nového milénia. V důsledku chovu mezi druhem Pachnodus velutinus a Pachnodus Niger, byl vytvořen hybridní druh Pachnodus niger × velutinus, který stále dnes existuje a má vlastnosti obou rodičovských druhů, avšak co je nejdůležitější, má silnou, dobře kalcifikovanou skořápku, což mu umožňuje projít letním spánkem. Jedná se o první příklad hybridní nadřazenosti způsobující zánik obou rodičovských druhů a je také jedním z mála příkladů, kdy byl proces vymírání sledován až do jeho uzavření. Vědci nyní doufají, že výzkum této události poskytne užitečné informace pro prevenci budoucího vymírání týkajícího se některých druhů.


Macrotis leucura

13. září 2014 v 16:52
Bandikut běloocasý (Macrotis leucura) byl poprvé popsán v roce 1887 podle jediného exempláře mladé samice ze sbírky savců v Britském muzeu. Původně obýval střední část australského kontinentu a od padesátých let je považován za vyhynulého. V životě tohoto králíkovi podobného vačnatce se toho ví jen velmi málo a u většiny dochovaných exemplářů dokonce chybí přesnější údaje o původu. Asi 300- 450 gramů vážící živočich měl hebkou srst zbarvenou od světle žlutohnědé po šedohnědou. Nohy, břicho a dlouhý ocas byly bílé či nažloutlé. Krátké přední končetiny adaptované k hrabání v zemi, byly zakončeny delšími chodidly a silnými drápy na druhém, třetím a čtvrtém prstu. Druhý a třetí prst na zadní noze srůstal. Bandikut se pohyboval typickým poskakováním. Tento bandikut byl výhradně noční živočich a jako všežravec se živil hmyzem, larvami, kořínky, semínky a malými hlodavci. V písku si vyhrabával 10 až 15 cm široké a dva až tři metry hluboké, spirálovité nory, které přes den uzavíral nahrnutým pískem. Samice pravděpodobně rodily dvě mláďata. Čestný kurátor savců Jihoaustralského muzea Hedley Herbert Finlayson popisuje bandikuta jako páchnoucího, houževnatého a agresivního tvora, který se brání kousáním a hlasitým syčením. V době před svým vyhynutím byl bandikut endemickým druhem v australském Severním teritoriu, na Gibsonově poušti a na Velké písečné poušti. Drobní vačnatci pravděpodobně doplatili na zavlečení nových nepůvodních druhů, zvláště koček a lišek, které sehrály roli neúprosných predátorů. Svůj podíl na jejich osudu mají ale také domorodí obyvatelé, kteří bandikuty hojně lovili jako zdroj potravy. V neposlední řadě jim uškodilo přemnožení králíků, s nimiž se museli dělit o potravu. Živého jedince se naposledy podařilo ulovit v roce 1931 již zmíněnému Hedleyi Finlaysonovi. Posledním nalezeným pozůstatkem bandikuta pak byla patnáct let stará lebka objevená v hnízdě orla klínoocasého roku 1967 v rozlehlé a vyprahlé oblasti rudého písku a písečných dun na Simpsonově poušti, která se mimochodem nachází ve střední Austrálii, západně od středu kontinentu. Dnešní Bandikut králikovitý (Macrotis lagotis) nyní poskytuje dobrou představu o tom, jak vypadal živý bandikut běloocasý- jeho menší příbuzný.


Melamprosops phaeosoma

2. srpna 2014 v 22:00
Melamprosops phaeosoma, česky známý jako Šatovník ostrovní, byl pták patřící do největšího řádu třídy ptáků, a to Pěvců. Byl objeven teprve v roce 1973 studentem z Havajské univerzity, který našel tohoto ptáka na severovýchodním svahu Haleakalā, o rok později byl vědci Caseyem a Jacobim popsán. Na svém domovském ostrově Maui, který je druhý největší z osmi hlavních Havajských ostrovů, se vyskytoval endemicky a místní ho zde přezdívali Po'o-uli. Na seznamu ohrožených druhů se držel poměrně dlouho, v roce 1998 už byli registrování jenom tři jedinci tohoto druhu. Jeden z nich, poslední svého druhu, uhynul v zajetí 28. 11. 2004 na ptačí malárii v Olindě na Havaji, zbylí dva jedinci nebyli od tohoto roku viděni. Jako optimální stanoviště mu byly stálezelené stromy a středně vlhké horské lesy od 1 400 do 2 100 m. n. m., odkud bylo hlášeno více než 80% všech pozorování. Zde se živil především hlemýždi, hmyzem a pavouky, občas i ovocem, květy a semínky. Většina ptáků byla zahlédnuta v poměrně hustých lesích pokrývajících velkou plochu s mnohými keři, bylinami, kapradinami a mechy, často podél roklin. Po'o-uli byl robustní, kolem 14 cm dlouhý s krátkým ocáskem, docela silným zobákem a tělem připomínající vrabce. Dospělci byli zbarveni hnědě se světlejší hrudí a černou maskou, která pokrývá oči a sahá až do zadní části hlavy. Mláďata vypadala obdobně, akorát měla menší masku a byla bez šedého nádechu. Snad největším tajemstvím je dnes pro vědce jejich rozmnožování. Když bylo objeveno první hnízdo, tak bylo těmito ptáky stavěno v korunách stromů a poskytlo alespoň nějaké informace. O samotná vajíčka se starala samička, která opouštěla hnízdo jen málokdy, potravu jí obstarával sameček, který mimo jiné také hnízdo opravoval. Přesné období rozmnožování není známo, avšak toto hnízdo bylo nalezeno 3. března 1986 a bylo opuštěno někdy mezi prvním a osmým dubnem, ale to pravděpodobně v důsledku silných dešťů. 16. dubna byli ptáci pozorováni při stavbě druhého známého hnízda a již 5. května v něm byla dvě vajíčka.


Délka inkubace vajec není příliš dobře známá, odhaduje se dle dostupných informací, že trvala asi jeden až tři týdny. Rodiče se starali o vylíhnutá mláďata asi 20 dní. Obě mláďata byla viděna po vylíhnutí, avšak druhé mládě již další den nebylo zpozorováno. Spekulace o osudu ztraceného mláděte říká, že bylo buď uloveno predátory či bylo příliš slabé na to, aby přežilo. Přežívající jedinec byl pozorován s rodiči ještě den, kdy již bylo schopné letu, ale žádné další informace o trvání rodinné vazby neexistují. Zánik těchto zajímavých a tajemných ptáků zapříčinila hlavně ztráta přirozeného prostředí, dále nemoci šířené prostřednictvím komárů a zvýšení počtu nepůvodních zvířat- prasat, jež zničila původní biotop, promyků a koček, jež je lovili, krys, potkanů a plže skelnatky česnekové (Oxychilus alliarius), který způsobil pokles rodilých hlemýžďů alias důležitého zdroje potravy tohoto ptáka. I velký hluk v podobě vrtulníků zde mohl sehrát svoji roli, a to zejména v průběhu hnízdění, kdy potřebují zvířata klid. První zajímavostí je, že je dnes stále uveden jako "kriticky ohrožený", nicméně je nejpravděpodobnější, že je dnes již vyhynulý. Avšak i přes téměř trvalé přítomnosti výzkumníků v této oblasti v posledních letech, kdy nebyl objeven ani jeden tento pták, jsou někteří i světově známý odborníci přesvědčeni, že stále existují, pokud je tomu tak, jsou to jen velmi malé počty (méně než 50 jedinců), a že jsou potřeba další, rozsáhlejší průzkumy. Nejspíš je ale již populace Šatovníka ostrovního nulová. Druhou zajímavostí je, že vzorky tkáně byly převzaty z uhynulého jedince, jenž zemřel v roce 2004 na ptačí malárii pro případné budoucí klonování. Jeho havajské jméno Po'o-uli odkazuje na tmavé znaky na hlavě. Po'o-uli se řadí do jedné ze světově nejvíce ohrožených ptačích rodin, havajských Drepanididae.


Bufo periglenes

7. července 2014 v 16:14
Ropucha zlatá (Golden toad/ Bufo periglenes) byla objevena v roce 1966, kdy ji popsal Savage, a naposledy spatřena pouhých 23 let poté, v roce 1989. Tento unikátní druh ropuchy, který vědce fascinuje po každé stránce, obýval tropické, horské, mlžné pralesy od 2000 do 2100 metrů nad mořem, v dříve nenarušené oblasti, nyní známé přírodní rezervace Monteverde Cloud Forest Reserve na Kostarice, což je republika ve Střední Americe. Tato žába neměla ve svém habitatu žádných přirozených nepřátel a byla aktivní převážně ve dne, avšak pozorovat ji bylo možné jen krátce po období dešťů. Živila se stravou, která se skládala z drobného hmyzu. U tohoto druhu se vyvinul velmi výrazný tzv. pohlavní dimorfismus: samec vypadá jinak, než samice. Samec byl celý zlatooranžový až oranžově červený, samička je hnědo-zeleno-černá s červenými tečkami, obě pohlaví se liší i velikostí, samičky byly o něco větší, měřily 42- 56 mm a samečkové 39- 48 mm. Samičky produkovaly většinou 200, někdy až 400 vajíček, velikostně poměrně velká, která se líhla po cca dvou týdnech na larvální stadium pulce, které trvalo asi 2 měsíce a po několika týdnech se metamorfózují na malé žabky. Po celou tu dobu své potomstvo, které bylo nakladeno do jakýchsi "bazénků", hlídá starostlivý rodič.


Důvodů jejich vyhynutí je několik, avšak téměř s jistotou vymizeli důsledkem lidské činnosti, např. změny klimatu způsobené především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování, které vedou ke globálnímu oteplování. V polovině 80. let, kdy stouply koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, začaly být kostarické pralesy teplejší a sušší než dříve. Takové podmínky příliš nevyhovovaly žábám, ale o to víc se v nich dařilo další příčině jejich zániku- houbové infekci, která je dnes považována za jednu z hlavních příčin celosvětového úbytku obojživelníků. Zlaté ropuchy žily jen v malých populacích na omezeném území a jejich zánik na sebe nenechal dlouho čekat. Byly totiž velmi citlivé na znečištění a UV záření, jelikož mají tenkou, propustnou a hlavně velmi náchylnou, místy zrohovatělou kůži, která slouží k přijímání vody i kyslíku, a jež je protkaná velkým množstvím žláz. Do debaty o smutném osudu zlatých žab se vložili i výzkumníci z Kolumbijské univerzity, kteří studovali vzorky dřeva starých stromů z přírodní rezervace Monteverde Cloud Forest Reserve. Ze stromů odebrali vzorky o síle tužky, které pak rozřezali na plátky silné pouhých 200 mikrometrů. Hmotnostní spektrometrií v nich analyzovali izotopy kyslíku, které vypovídají o vlhkosti v jednotlivých letech. Překvapivé výsledky studie však ukázaly, že vymizení ropuch spíš než projevům globálního oteplování odpovídá výskytu jevu El Niño z konce 80. let. Kvůli němu byly kostarické pralesy nejsušší za posledních sto let a již zmíněná houbová infekce obojživelníků tak měla otevřené dveře. Bohužel, zlaté ropuchy jsou pouze jedním z mnoha druhů obojživelníků, které se staly v posledních desetiletích vzácné nebo zaniklé. Nicméně někteří vědci, společně s ochranáři přírody dodnes věří, že tento druh ještě nevymřel a čekají na den, kdy se ropucha znovu objeví v kostarických lesích.


 
 

Reklama