Současná příroda

Kočičí medvídek z vysokohorských mlžných lesů

21. července 2017 v 7:23
Dnes začnu trošku jinak.
Jak již někteří z vás vědí, můj blog byl v úterý zvolen za blog dne, čehož si moc cením, a ještě jednou všem moc děkuji.


A teď již ke článku.
..................................................................................................................................................

Tento tajemný tvor býval pozorován ve volné přírodě, jeho mnohé vzorky byly zastrčené hluboko v muzejních sbírkách, a dokonce byl vystavován v těch nejslavnějších zoologických zahradách po celém světě, avšak byla mu přisuzována naprosto jiná totožnost po více než 100 let, než vědci ze Smithsonova institutu odhalili přehlédnutý muzejní exemplář.

Původně shromážděné vzorky v Ekvádoru identifikovali ono stvoření jako Kynkažu, což je malá stromová šelma, příbuzná mývalům, posléze byly vzorky přemístěny do muzea přírodní historie v Chicagu - opětovně špatně identifikované jakožto Olingo štíhlý.


Tým vědců vedený expertem na savce Kristoferem Helgenem strávil 10 let zkoumáním muzejních exemplářů a sledováním zvířat ve volné přírodě v mlžných lesích Ekvádoru. První stopou pro Helgena a jeho tým byl fakt, že zuby i lebka byly mnohem menší a jinak tvarované, než je tomu tak u jiných medvídkovitých. Dále prověřením kůže bylo také zjištěno, že tento druh měl delší a hustší srst. Navíc záznamy z terénu ukázaly, že byly vzorky získané v severních Andách ve výšce zhruba 1 500 až 2 700 metrů nad mořem, což je výš než se Olingo štíhlý běžně vyskytuje. Za použití testů DNA byla domněnka vědců potvrzena - jednalo se o zcela nový druh - po pětatřiceti letech byl na americkém kontinentu objeven neznámý savec.

Dne 15. srpna 2013 zveřejnili vědci svůj objev v časopisu ZooKeys. Zoolog Helgen pojmenoval stvoření Olinguito (Bassaricyon neblina), přičemž vědecký název "Neblina" znamená španělsky "mlha" a odkazuje na stanoviště vysoko v mlžných lesích. Olinguito se mimo Ekvádor vyskytuje i v Kolumbii.

Jedná se o plachého nočního tvora, který žije hlavně v korunách stromů a živí se ovocem, hmyzem a nektarem. Jde o nejmenší medvídkovitou šelmu - délka těla činí 35 cm a ocas 33 až 43 cm, váha se pohybuje okolo 900 gramů. Od ostatních členů rodu Bassaricyon se odlišuje již zmíněnou huňatou srstí, která ho ochraňuje před noční zimou ve vysokých nadmořských výškách. Olinguito je samotářské zvíře, které je vynikajícím skokanem. Samičky mívají jen jedno mládě.


Dne 22. května 2014 Mezinárodní institut pro průzkum druhů deklaroval druh Olinguito jako jednoho z "Top 10 nových druhů roku 2014" mezi druhy objevenými v roce 2013. Důvody pro jeho výběr: vypadá jako kříženec mezi domácí kočkou a americkým černým medvědem baribalem a je to první nový savec popsaný na západní polokouli za 35 let, což z něj činí neuvěřitelně vzácný objev v 21. století.

Objev Olinguita nám ukazuje, že svět ještě není plně prozkoumán a jeho nejzákladnější tajemství ještě nebylo ani zdaleka odhaleno. Je-li ještě možné nalézt nové savce, jaké další překvapení nás čekají? Vždyť tolik světových druhů zatím vědě není známo. Důležité je dokumentování, které je prvním krokem k pochopení plného bohatství a rozmanitosti života na Zemi.

Nicméně Olinguito může být v budoucnosti ohrožen odlesňováním a urbanizací. Vědci hlásí, že již 42 % vhodných lokalit pro tento druh bylo převedeno na zemědělskou či městskou oblast a dalších 21 % bylo značně odlesněno kvůli dřevozpracujícímu průmyslu, což pro tvora, jenž k životu potřebuje mlžné lesy, neznamená nic dobrého.

Rozhodně je třeba tento druh chránit, nicméně v současnosti neexistuje žádné opatření, které by ničení jeho přirozených lokalit zamezilo nebo alespoň snížilo.

Oregonské mizející jezero

13. července 2017 v 1:43
V nedotčené americké přírodě v Oregonu se každoročně děje něco velice zvláštního. Takzvané "Ztracené jezero" každý rok jednoduše zmizí a o několik měsíců později se zase na stejném místě objeví. Toto tajemné jezero, které vzniklo asi před 3 000 lety, přitahuje pozornost vědců, biologů a výzkumníků již řadu let. Nachází se v přírodní rezervaci Mount Hood National Forest, přibližně 100 km od města Portland.

Voda z jezera uniká trvale, ovšem když je dostatek srážek, vody zase naopak přibývá. Jakmile začne voda prosakovat do okolní půdy, naplní podzemní zásoby vody, které tvoří prameny v jiných oblastech lesa, a dokonce zajišťuje pitnou vodu pro komunitu. K úplnému vyschnutí jezera dochází až během léta. Jezero opět vzniká po zimě, kdy začne tát sníh, a ještě k tomu se přidají vydatné jarní deště. Voda uniká do zhruba dva metry hlubokého lávového kanálu, jehož strop se propadl. Nikdo přesně neví, kam voda teče. Spekuluje se, že voda podzemím putuje k nedalekým pramenům, z nichž se dostává znovu na povrch.

Nicméně ne všichni lidé tento lávový kanál respektují a někteří z nich se jej snažili různě zacpat - například automobilovými díly, motory, a i jiným odpadem, a to jen pro zábavu. Avšak neuvědomují si, že pokud by se někomu skutečně podařilo narušit přirozený systém, mohl by tím způsobit povodně, kdyby hromadící se voda neměla kam odtékat.

Červenolící opeřenec z jihoafrických listnatých lesů

22. června 2017 v 22:57
Martin Heinrich Carl Lichtenstein byl lékař, průzkumník a zoolog německé národnosti, který byl zodpovědný za založení Zoologické zahrady v Berlíně. Během let 1802 až 1806 podnikl cestu po Jižní Africe a v roce 1842 popsal tamního opeřence, jakožto druh Tockus leucomelas, česky známý pod jménem Zoborožec jihoafrický.

Tento středně velký pták vyskytující se v Angole, Botswaně, Malawi, Mosambiku, Namibii, Zambii, Zimbabwe a Svazijsku, kde dosud patří k poměrně hojným druhům ptáků, obývá většinou suché, otevřené savany, avšak potrpí si taktéž na zalesněné prostředí s listnatými stromy typu akát. Jeho působivý vzhled je rozhodně nepřehlédnutelný a upoutá pozornost nejednoho nadšence. Na břiše je bílý, krk se barví do šeda a křídla jsou černá s velkým množstvím bílých skvrn. Kolem oka je charakteristická načervenalá kůže. Jeho velký žlutý zobák je hodně zahnutý a černě lemovaný. Celý živočich pak dorůstá do délky okolo 50 až 60 cm.


V době hnízdění byla zpozorována jakási spolupráce mezi samečkem a samičkou. Toto období kladení vajec následuje po vydatných deštích a obvykle se odehrává od září do října. Pár si vybere ve stromě vhodnou dutinu, kam samice klade 3-4 bílá vejce, na kterých sedí po dobu 25 dnů. Zajímavé je, že pro uchránění svého potomstva před predátory či okolními vlivy, se samička v dutině zazdí vlastními výkaly a ponechá pouze maličkou skulinku o velikosti 5-15 milimetrů. Sameček ji pak tímto otvorem krmí po dobu sezení na vejcích a potravu přináší i poté, co se mladí zoborožci vyklubou. Potom, co je mládě na světě přibližně měsíc, rodiče ochrannou zeď rozbijí, tím se konečně po dlouhé době dostává samička na denní světlo. Mláďata neopustí hnízdo ještě zhruba dva týdny a posléze se připojí ke svým rodičům, kteří je všemu pečlivě učí.

I když se jedná o skvělého letce, potravu vyhledává převážně na zemi. Strava se skládá z různých semen rostlin, malého hmyzu, pavouků, stonožek či dokonce škorpiónů. Když nastane období sucha, důležitou součástí jejich jídelníčku se stanou termiti a mravenci obsahující velké množství železa, bílkovin a tuků.

V mnoha domorodých kmenech je tento zajímavý pták uctíván jakožto posvátná bytost, které se nesmí za žádných okolností ublížit, jelikož kdyby se tak stalo, postihla by kmen ohromná zkáza. Ne ve všech kmenech tohle ovšem platí. Některé kmeny tohoto ptáka s oblibou loví pro konzumaci, využívají je ve svých léčitelských praktikách či je obětovávají v různých rituálech.


Safírový pavouk z indických pralesů

4. června 2017 v 19:03
Britský zoolog Reginald Innes Pocock popsal v roce 1899 druh stromového sklípkana, který je považován za nejkrásnějšího pavouka světa. Jeho jméno zní Poecilotheria metallica, neboli Sklípkan kovolesklý.



Tento zajímavý sklípkan se vyskytuje na jediném místě v hustých pralesích v jihovýchodní Indii mezi městy Nandyal a Giddalur, které má rozlohu menší než 100 km2. Jeho přirozené prostředí se vlivem člověka postupně ztrácí, a tak dnes, podle Červeného seznamu ohrožených druhů, patří mezi kriticky ohrožené druhy. Může za to těžba dříví a tlak z okolních vesnic, a také fakt, že i přes vysokou cenu, která se může vyšplhat i nad $ 500 (více než 11,5 tisíce CZK), patří mezi velmi oblíbené druhy mezi nadšenci a chovateli sklípkanů.


Jedná se o stromového sklípkana, který si staví svá hnízda v dutinách vysokých stromů anebo ve štěrbinách kmenů. Hnízda mají tvar asymetrické nálevkovité pavučiny. Pokud není v jejich blízkosti dostatek míst k vytvoření hnízd, mohou žít ve větších skupinách. Jelikož jim chitinový krunýř nedovoluje růst, musejí se v určitých časových intervalech svlékat. Mláďata se svlékají po 2 - 4 týdnech, starší jedinci po 2 - 3 měsících, dospělé samice se svlékají pouze jednou za rok a dospělí samci se nesvlékají vůbec. Svlékání sklípkanů je období, které je považováno za nejnebezpečnější v jejich životě. Je-li při svlékání sklípkan vyrušen, může se celý proces zastavit a on tak zůstane ve staré kůži a zahyne. Po svleku je sklípkan zbarven do své původní krásy. Obnoveno je také osrstění těla. Při plné velikosti může tento druh sklípkana dosáhnout 15 až 20 cm v závislosti, zdali se jedná o samce či samici. Samice se obvykle dožívají 11 až 12 let, nebo ve výjimečných případech i 15 let. Samci žijí po dobu 3 až 4 let.


Jeho pozoruhodné zbarvení je nezvykle safírovo-kovovo modré s duhovými odlesky, které mění barvu při pohledu z různých úhlů. Jedná se o velmi rychlý a poměrně agresivní druh pavouka, který má silný jed, který způsobuje zvýšení tepové frekvence a následně nadměrné pocení, bolest hlavy spojené s horečkou, křeče, ospalost a tuhost svalstva. Účinky mohou trvat až týden. Nikdy však ještě nebyla zaznamenána smrt člověka po kousnutí tímto pavoukem.


Horský lev z Floridy

31. května 2017 v 17:59
Floridská puma (Puma concolor coryi), jeden z poddruhů pumy americké, měla ještě nedávno namále. V roce 1995 žily ve volné přírodě už jen dvě desítky kusů, kterým vědci nedávali příliš velké šance. Florida se tak už pomalu začala loučit s významnou součástí svého ekosystému.

Pumy jsou jako všichni predátoři pro ekosystém velmi důležité. Loví totiž slabé a nemocné kusy, takže přirozeným způsobem pomáhají regulovat množství zvěře a udržovat jejich populace zdravé. V případě pumy floridské se zdálo, že s posledními žijícími kusy odejde i rovnováha ekosystému. Populace pum, které jsou často nazývané horskými lvy, byla příliš malá a v důsledku její izolovanosti docházelo k příbuzenskému křížení. Tím značně poklesla i plodnost a počet zdravých mláďat.

Kritický stav populace, který byl odhadován na 20 až 25 zvířat, vedl k radikálnímu rozhodnutí. Na Floridu byly přepraveny pumy z Texasu, které jsou floridské pumě geneticky nejbližší. Ačkoli se tím zkřížily dva poddruhy, floridskou populaci se podařilo oživit a zachránit. Počet jedinců začal stoupat a celá populace byla do značné míry ozdravena. Začalo se rodit více zdravých mláďat, z nichž vyrůstali silnější a větší jedinci. V současnosti žije na Floridě okolo 100 až 180 kusů pum. Jde o velký pokrok, ale zdaleka není vyhráno. Aby mohla být populace považována za stabilní, musí čítat alespoň 500 kusů. Floridská puma proto stále patří mezi nejohroženější savce světa.


Puma floridská začala být poprvé ohrožována s příchodem evropských osadníků na počátku 17. století. Kácení lesů, výstavba a další lidské aktivity ji připravily o přirozené prostředí. Zatímco v minulosti pumy obývaly jihovýchodní část Spojených států včetně Arkansasu, Louisiany, Mississippi, Alabamy, Georgie, Floridy a některých oblastí v Tennessee a Jižní Karolíny, dnes žijí jen v cípu Floridy jižně od řeky Caloosahatchee. Pohybují se v lesích, močálech i na stepích a za potravu jim slouží zejména jelenci běloocasí, prasata, mývalové a pásovci. K efektivnímu lovu pomáhají kočkovité šelmě dlouhé zadní nohy, které ji umožňují skočit až 13,7 metru do dálky a 4,5 metru do výšky. Způsobem života i vizáží připomíná spíše velké kočky, patří však podobně jako rys nebo kočka domácí k malým kočkám. Aktivní je zejména od soumraku do svítání, během dne odpočívá.

Při nedostatku přirozené potravy si pumy bohužel občas přilepší i teletem ze stáda místních farmářů. Z toho důvodu byly pronásledovány a loveny ve velkém ještě ve 20. století. V současnosti se hledají způsoby, jak farmářům ztráty vynahradit. Jedním z návrhů je platit jim nikoli za každé zabité tele, ale za udržování klíčových lokalit v nedotčeném stavu. Dnes je pro pumu největším nebezpečím doprava. Nové silnice rozdělují tradiční teritoria a vytvářejí bariéry pro přesun zvířat. Když se izolovaní jedinci rozhodnou tyto překážky zdolat, končí často pod koly aut. Ochrana prostředí floridské pumy je nadějí nejen pro ni samotnou, ale i pro mnoho dalších živočišných i rostlinných druhů. Zvláště samci, kteří mívají teritorium o rozloze až 500 km² totiž potřebují, aby byla chráněna rozsáhlá území a s nimi i všechno, co v nich žije a roste. Smíšená krajina s lesy, mokřinami, stepmi a pastvinami je pro zdárný návrat pumy do přírody zcela zásadní. Případné problémy v rámci populace se naštěstí zdají být řešitelné reintrodukcí texaských pum, která se v minulosti již osvědčila.


Kouzelný králík z Nebeských hor

22. května 2017 v 12:19
V roce 1983 poznal svět jednoho z nejroztomilejších zvířátek planety. Druh byl poprvé pozorován ochráncem přírody Li Weidongem v roce 1983 na území západní části Číny v provincii Sin-ťiang. Po třech letech výzkumu toto stvoření pojmenoval profesor Li latinským názvem Ochotona iliensis. Název nechá pochopitelně všechny fanoušky Pokémonů chladné, avšak anglické Ili pika je jistě nadchne - slavný žlutý Pikachu je totiž přezdívaný Pika.

"Pikas" je obecný název pro celou čeleď pišťuchovitých a zrovna tento druh Ochotona iliensis, v češtině nazvaný Pišťucha kazašská, je z celé čeledi nejvzácnější.


Tito tvorečkové žijí ve čtyřkilometrových výškách Nebeských hor, pohoří Ťan-šan a patří mezi nejohroženější zvířata na planetě a není tomu dávno, co byly považovány za zcela vyhubené, takže pravděpodobnost, že pišťuchu kazašskou na vlastní oči spatříte je zhruba stejná, jako že v lese potkáte duhového jednorožce. Přírodovědci na vlastní oči zaznamenali sotva třicet jedinců, proto jsou velmi vzácní.

Navíc tuto pišťuchu nebyl schopen nikdo dlouhá léta opět najít, až v létě roku 2014 se to konečně povedlo. Jediný exemplář pišťuchy kazašské byl jako zázrakem spatřen, a dokonce vyfotografován po dlouhých 20 letech! Do té doby, jako by se po tomto stvoření slehla zem. Tímto si taktéž vykoledoval přezdívku "Kouzelný králík", jelikož se objevil doslova z čista jasna. Učinil tak biolog Weidong Li z univerzity Shanghai Jiao Tong, který tuto pišťuchu objevil, rovněž ji tedy také znovuobjevil. Přírodovědec uspořádal velkou výzkumnou expedici, v jejímž rámci se studenty a dobrovolníky sledoval všechny možné stopy tohoto tvora. A uspěl.


Ač toto stvoření dosahující velikosti asi 20 cm vypadá spíše jako malý medvídek nebo morče, patří mezi zajícovce (Lagomorpha). O jejím způsobu života se neví takřka nic. Je jisté, že se živí rostlinami, které si na zimu suší a je to denní živočich.

Na těch místech, kde dřív žili, už je dnes nenajdete. Během posledních 20 let se jejich počty snížily o více než 70 %. Vědci se domnívají, že je to z toho důvodu, že pišťuchům nesvědčí konkurence hospodářských zvířat a také stoupající znečištění ovzduší, které čím dál víc dusí Čínu. Jejich přirozené prostředí narušuje globální oteplování, kdy ledovce ustupují a věčný sníh se posunuje výš a výše, což pišťuchy nutí hledat útočiště v čím dál vyšších horských polohách. Zatímco původně se vyskytovaly v nadmořských výškách 3 200 až 3 400 metrů, nyní se uchýlily až 4 100 metrů vysoko nad mořem a už prakticky nemají kam ustoupit. Klimatické změny spolu se znečištěním ovzduší jsou pravděpodobně jednou z hlavních příčin, proč tento nesmírně vzácný endemický druh je dnes na pokraji vyhynutí. Na světě dnes tedy žije méně než jeden tisíc jedinců tohoto druhu.


A je smutné, že úřady pro jejich záchranu nic nedělají. Zato Li Weidong si z vlastních peněz financuje výzkum. Jak říká, kdyby nic neudělal a jen se díval, jak mu před očima vymírají, cítil by se provinile.

Desítky let ztracený mlok

1. května 2017 v 19:35
Rok 1941 přinesl různé události. Poblíž Islandu byla zadržena německá meteorologická loď s tajnými dokumenty o kódovacím přístroji Enigma, Reinhard Heydrich vydal nařízení, podle kterého jsou všichni Židé povinni nosit Davidovu hvězdu jako označení původu, v USA byl proveden vojenskými silami Japonského císařství útok na přístav Pearl Harbor, který měl za následek vstup Spojených států amerických do druhé světové války…

Kdo by čekal, že v takto rušném roce dojde v Mexiku k popsání nového druhu mloka nazvaného Chiropterotriton mosaueri. Nebylo by to ovšem zas tak moc zvláštní, vždyť nové druhy jsou objevovány takřka lusknutím prstu. Nicméně tento objev byl poněkud mimořádným zejména proto, že od chvíle jeho objevu jej už nikdo nespatří…

Všichni vědci si kladli otázku, kam se jenom mohl tento mlok podít? Vždyť byl řádně zdokumentován, nešlo přeci o nic, co byste mohli z povrchu zemského snadno vygumovat, jednalo se o živého tvora.

Jméno Chiropterotriton mosaueri mu dal americký batracholog (vědec zabývající se obojživelníky) Harold T. Woodall. Tento druh byl, jak již jeho jméno naznačuje, pojmenován na počest Dr. Walthera (též známý jako "Walter") Mosauera - instruktora zoologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, jenž je původem z Vídně. Jeho české jméno zní mločík Mosauerův.

Mločík Mosauerův má hnědé zbarvení kůže s růžovými tlapkami. Ke svému životu potřebuje vlhké jeskyně. Měří asi 11 cm na délku, z toho 5 cm je tělo a 6 cm ocas.

V roce 2010 - tedy po neuvěřitelných 69 letech - se však tento druh znovu objevil na scéně.


Tehdy se Sean Rovito, ekolog a evoluční biolog, který dnes působí na Institutu biologie v hlavním městě Mexika - Ciudad de México, začal o toto téma hojně zajímat. Mluvil s lidmi z města Durango ve státě Hidalgo nacházející se v blízkosti jediné známé jeskynní lokality výskytu tohoto mloka. Věděl, že nikdo tohoto mloka neviděl od roku 1941, takže jeho očekávání bylo poměrně nízké. Někteří lidé mu řekli o jedné jeskyni objevené před několika desítkami let sloužící dnes jako zdroj vody pro jejich komunitu, ale že v ní nikdy tohoto mloka neviděli. Souhlasili ovšem s tím, že mu jeskyni ukáží.

Podle Seanova vyprávění se to stalo takto: "Vyšli jsme těsně před západem slunce. Jeskyně se nacházela na docela prudkém svahu se spoustou vápence, který byl pokryt borovicemi, duby a rostlinami Agáve. Sotva jsem vstoupil dovnitř jeskyně, uviděl jsem velkého dospělého mloka s velmi dlouhým ocasem. Byl na vrcholu skály v jeskynním dnu. I když jsem za svůj život nesetkal s velkým množstvím druhů rodu Chiropterotriton, ten kterého jsem spatřil byl jednoznačně odlišný od jakéhokoliv, kterého jsem znal a okamžitě mi došlo, že to musí být právě mločík Mosauerův. Pohyboval se velmi rychle. Pokusil se pochopitelně o útěk, ale podařilo se mi ho chytit. Bylo to velmi vzrušující být prvním člověkem, který jej vidí po tak neuvěřitelné dlouhé době."


Po nadšeném vyprávění se svými společníky se do jeskyně ještě Sean vrátil. A ke svému překvapení nalezl další mimořádný druh - Chiropterotriton magnipes (mločík velkonohý), který dokáže lézt vzhůru nohama po stropě jeskyně. Tento druh byl znám pouze z několika málo lokací a jedná se o jednoho z nejneobvyklejších obojživelníků. Má poměrně velké nožky a téměř průsvitnou kůži a jen málokomu se poštěstí jej vůbec spatřit.

Sean své pocity popsal takto: "Cítil jsem se ohromně šťastný. Nejen, že se mi podařilo najít tyto nádherné mloky, ale také jsem dokázal, že se oba tyto druhy stále vyskytují ve volné přírodě i po tolika letech, co byly prohlášeny za vyhynulé."


Každý nadšenec jistě Seanovu radost sdílí a biologové si začali mnout ruce. "Jde o endemické druhy, žijí jen zde (v Mexiku), mysleli jsme, že je lidská rozpínavost vyhubila, ale nestalo se tak," radují se vědci.

Oba druhy byly nalezeny v Národním parku Los Mármoles v mexickém státě Hidalgo v nadmořské výšce 2160 m, tedy poměrně blízko od typové lokality. Důvod přesunu je jasný - během let se pro něj typová lokalita stala zcela neobyvatelná v důsledku znečištění a vysušování.

Nynější výskyt mločíka Mosauerova je pouze 40 km2. Populace je pochopitelně mnohem, mnohem menší než před několika desítkami let. Kvůli špatnému hospodaření v oblasti, kde se vyskytuje, není jasné, zda pro něj bude tato lokalita i nadále vhodná v blízké budoucnosti.


V budoucnu se plánuje nový výzkum jeskynních systémů v oblasti přirozeného výskytu tohoto mloka za účelem najít určité vetší množství druhů pokládané za vyhynulé. Nicméně většina tvorů, prohlášených v posledních desetiletích za vyhynulé, je podle vědců skutečně nenávratně ztracena.

Podle údajů Červeného seznamu ohrožených druhů spadá momentálně mločík Mosauerův do kategorie "kriticky ohrožený".

Vzkříšen po třech staletích

23. dubna 2017 v 15:12
Burňáci berdmudští zmizeli z povrchu Země ještě v první polovině 17. století. Nález osmnácti hnízdících párů v roce 1951 byl naprostou ornitologickou senzací.

Španělským osadníkům připadaly Bermudské ostrovy kdysi dávno jako ďáblovo území - v noci se tady totiž ozývaly podivné zvuky, které jen podporovaly fantazii rozjitřenou pověrami. Že šlo o neškodné trubkonosé (Procellariiformes) ptáky buřňáky bermudské (Pterodroma cahow) tenkrát nikdo nevěděl. Námořníky také nenapadlo, že zvyk nechávat na ostrovech prasata jako živou zásobu masa pro další lodě s tajemným ďáblem bermudských lesů pěkně zatočí.

Burňáci už zdaleka tolik neděsili Američany, kteří se později rozhodli Bermudy obsadit. A jelikož s sebou přivezli další nepůvodní živočichy včetně krys, koček a psů, zdálo se, že dny buřňáků jsou sečteny. Jejich rozmnožovací cyklus byl zcela rozvrácen zejména proto, že hnízdili na zemi. Zavlečené druhy si rády smlsly na výživných vejcích, a co nezničila zvířata, o to se postaral člověk.


První osadníci vybíjeli buřňáky po stovkách. Navzdory osvícené snaze správců kolonie zachovat tento ptačí druh pro příští generace, se počet buřňáků do roku 1620 snížil natolik, že jej vědci prohlásili za vyhynulý. Po tři staletí byl pak burňák uváděn mezi živočichy, které na Zemi již není možno spatřit. Až v roce 1951 učinil americký ornitolog Robert C. Murphy spolu s přírodovědcem Louisem L. Mowbrayem neuvěřitelný objev: na skalnatých ostrůvcích Castle Harbour našli celkem 18 hnízdících párů obývající území ne větší než 10 000 m2.

Tehdy patnáctiletý David B. Wingrate, který v polovině 20. století vědce doprovázel, se tak nadchl pro záchranu buřňáka bermudského, že jeho ochraně zasvětil celý svůj život a po dokončení vysokoškolských studií se stal prvním bermudským ochráncem přírody s úřední mocí. Pečlivé studium života ptáků mu umožnilo vytvořit program na podporu objevených jedinců. Nechal postavit betonové nory pro bezpečnější hnízdění a začal obnovovat poničenou krajinu ostrova Nonsuch, který v budoucnu posloužil jako základna pro rostoucí populaci.


Pod ochranou vlády se burňákům začalo opět dařit, i když stále bojují s nedostatkem přirozeného prostředí a čas od času i s nepříznivým počasím. Například v roce 2003 se museli vypořádat s hurikánem Fabian, který zničil velké množství hnízd.

Sčítání provedené v roce 2005 ukázalo, že na Bermudách hnízdí v té době celkem 250 jedinců. To je stále málo na to, aby byli buřňáci vyškrtnuti ze seznamu ohrožených druhů. Populace se však pomalu rozrůstá - například v roce 2009 se vylíhlo nejméně 35 mláďat a roku 2011 bylo napočítáno 98 hnízdících párů.


Mládě burňáka bermudského

Ptáci však stále potřebují lidskou asistenci. Podzemní nory již není kde stavět, a tak se uchylují do štěrbin ve vápenci a uměle vybudovaných doupat, díky kterým stoupla během 40 let úspěšnost odchovu mláďat z 5 % na 25 %.

Ochránci přírody musí také monitorovat hrozící záplavy, rozšíření faetona žlutozobého (Phaethon lepturu), který je pro buřňáky velkou konkurencí při hledání míst vhodných k hnízdění, nebo nežádoucí introdukci (= zavlečení nepůvodních druhů) savců, zvláště krys. Přes všechny tyto překážky všichni doufají, že nebude dlouho trvat a druh se posune z kolonky "ohrožený" do optimističtější sekce "zranitelný".


Faeton žlutozobý (Phaethon lepturus)

Na TOMTO (klikni) odkaze můžete v živém přenosu sledovat mládě buřňáka bermudského, které se vylíhlo 2. 3. 2017. Kamera je zasazena do boku kupolovité člověkem vytvořené nory, Bermudského odboru životního prostředí a přírodních zdrojů (DENR) na ostrově Nonsuch.

Expedice za vakovlky – přinese úspěch nebo další zklamání?

17. dubna 2017 v 19:06
Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) přezdívaný též tasmánský tygr byl masožravým vačnatcem, který obýval v hojném počtu území Austrálie, Tasmánie a Nové Guineje. V Životě zvířat Alfreda Edmunda Brehma je vakovlk popsán jako nejnebezpečnější vačnatec a savec v Austrálii, kde mu říkali tygr křovin. V tlamě měl 46 zubů a dokázal ji rozevřít do 170 stupňů, takže jeho rozevřené čelisti tvořily téměř přímku.

Když v roce 1803 dorazili evropští osadníci, jeho počet začal rapidně klesat. Poslední jedinec, kterému se říkalo "Benjamin" zemřel v roce 1936 v Hobartské zoologické zahradě na Tasmánii.

Vyhynutí vakovlků bylo dlouho spojováno s nemocí podobnou psince, která poslední kusy vakovlků decimovala, ale tým vědců z Adelaidské univerzity prokázal, že nemoc rozhodně nebyla hlavní příčinou zániku, neboť negativní dopad evropských osadníků byl dost velký na to, že druh i bez jakékoli epidemie nemohl zkrátka vyhynutí uniknout.


Vždy, když se objeví nějaká nová zpráva o pozorování vakovlka, naprostá většina lidí si už jen ťuká na čelo, protože se to pro ně zdá být nemožné, aby vakovlk žil tiše skryt všem někde v odlehlých končinách australské divočiny. Tyto zprávy se tak stávají jen dalšími informacemi na úrovni pozorování lochnesky či yettiho, v jejichž existenci už ve skutečnosti věří jen málokdo.

Nicméně "případ vakovlk" je poněkud jiný. Za prvé se jednalo o vědci řádně popsané zvíře, jehož existenci nelze popřít, a za druhé, jeho - sice nedoložená pozorování - se zdají být více důvěřivá než pozorování například lochnesky, protože je mnohem více pravděpodobnější výskyt tohoto vačnatce v neobydlených koutech Austrálie než výskyt plesiosaura v jezeře, kolem něhož bydlí desetitisíce lidí. Navíc většina osob, která hlásila, že vakovlka spatřila, je i velmi důvěryhodná, protože jde především o vědce, biology, a i strážce chráněných oblastí.

Například samotný rok 2012 byl v pozorování údajných vakovlků rekordní a od roku 1936, kdy zemřel poslední vakovlk, bylo nahlášeno více než 3800 neověřených pozorování.

Nicméně i když jsou stále víc a víc šířeny historky o spatření vakovlka v Tasmánii i na australské pevnině, skutečností je, že důkaz o tom nikdo nepodal. A to ani slavný sir Edmund Hillary, první pokořitel Mount Everestu, jenž se za symbolem Tasmánie vypravil s expedicí již v 60. letech minulého století. Tohoto tvora neobjevil. Dokonce v roce 1983 americký multimiliardář Ted Turner vypsal odměnu 100 000 dolarů pro toho, kdo dokáže, že vakovlci nevymřeli. Přestože to zní lákavě, nikdo tuto částku zatím nezískal, což se zdá být důkazem svědčícím o tom, že vakovlci už bohužel nežijí.


Je tedy vůbec možné, že by přeci jen vakovlk stále žil? Odpověď bude znít možná pro některé překvapivě, ale vědci si myslí, že to opravdu možné je!

Vědci z James Cook University v Queenslandu v Austrálii se totiž rozhodli prověřit, zda jsou zprávy o občasných spatřeních vakovlka pravdivé. Výzkum začal na počátku dubna tohoto roku, a to v odlehlých oblastech australského Queenslandu, odkud pochází nejvíce zpráv o jeho pozorování. Vědci po vakovlcích pátrají pomocí špičkové moderní techniky. Ve výzbroji vědeckého týmu jsou jak droni, tak i fotopasti - právě ty by měly zajistit nejvíce údajů.

Povzbudivé je, že v poslední době se právě v této oblasti světa objevilo rovnou několik případů, kdy tu vědci našli již dávno "vymřelá" zvířata; jen vloni to byli například divocí psi na Nové Guineje či vzácný druh nočního papouška v kontinentální Austrálii. O obou druzích zvířat si přitom vědci mysleli, že vyhynuly již před mnoha lety.


O okamžitých výsledcích si však můžeme nechat jen zdát. Fotopasti totiž zachytí všechna zvířata, která se v jejich okolí budou pohybovat; vědci pak budou stovky a možná i tisíce hodin materiálu nejméně jeden rok vyhodnocovat a zpracovávat.

Uvidíme tedy, jak expedice dopadne. A co si myslíte vy? Můžete hlasovat v anketě.

Nepozorovatelný chodec sladkovodního dna

1. dubna 2017 v 18:26
Modrá planeta překypuje těmi nejrozmanitějšími druhy zvířat. Některá z nich se během své evoluce takřka nezměnila, některá z nich se vyvinula do skutečně velmi podivných tvarů a podob. Na Zemi existuje zkrátka velké množství ohromujících zvířat, která žijí v nejrůznějších koutech světa - ať už v nedozírných oceánech, sluncem spalujících pouštích nebo tropických lesích, kde spadne přes 2 000 mm srážek ročně a vlhkost vzduchu bývá dennodenně okolo 95 %. Právě v jihoamerických tropických pralesích se jeden obzvlášť nevídaný živočich skrývá. Dokonce je někdy označován jako "jeden z nejpodivnějších tvorů na Zemi".

Jeho domovem jsou řeky v povodí Amazonky a Orinoka, především tedy jejich mělké části, kde tiše a nehnutě polehává na dně, z části ukryt ve vrstvě rostlinných zbytků vyčkávajíc, až se kolem mihne nějaká kořist. Ve svém přirozeném prostředí je tento tvor prakticky neviditelný, protože připomíná spadané listí a různé nečistoty roztroušené na dně řeky.

Tím zvláštním zvířetem je Chelus fimbriatus, tedy česky Matamata třásnitá z čeledi Chelidae. Jedná se zároveň i o jednu z nejstarobylejších želv současnosti, která se proslavila díky svému velmi pohyblivému krku. Její plochá trojúhelníkovitá hlava, dlouhý svalnatý krk i velká část hrbolatého krunýře jsou porostlé kožnatými třásněmi, takže to vypadá, jako by želvě rostly řasy, což způsobuje, že zvíře prakticky zmizí do svého okolí. Když se k ní přiblíží ryba, vystrčí bleskovitě hlavu a ve svém hrdle vytvoří takový podtlak, že kořist spolu s vodou nasaje hluboko do úst. Kromě malých rybek se dále živí i obojživelníky, korýši a dalšími bezobratlými. Nozdry jsou protažené, takže vypadají jako jakýsi malý chobotek, který želvě pomáhá s dosažením nad vodní hladinu, když se potřebuje nadechnout. Zajímavostí je, že i když jde o vodní želvu, neumí plavat a v hlubší vodě by se mohla utopit. Délka těla je asi 40 cm - 45 cm a hmotnost činí 10 kg, výjimečně i 15 kg.


Na rozdíl od většiny amazonských želv, které hnízdí na otevřených písčitých místech, Matamata vyhrabává pro svá vajíčka díru v měkké půdě s rozpadající se vegetací na okraji lesa. Samice klade vajíčka od října do prosince a snůšku tvoří 12 až 28 vajec, jejichž inkubační doba je asi 208 dní při 28 až 29 stupních Celsia. Vajíčka jsou v průměru asi 3,5 cm velká a jsou téměř kulovitá. Mláďata jsou světle rezavá s několika tmavými drobnými skvrnami. Kožovité části těla mají podobné zbarvení. Při pohledu shora se mláďata jeví jako suchý list. Dospělý jedinec chytá hnědý až černý odstín a má načervenalý plastron (spodní část krunýře želvy).



Matamata třásnitá je samotářská a dost agresivní želva a je jediným druhem rodu. Nebezpečí pro ni hrozí ve formě velkých hadů, kteří jsou schopni tuto želvu spolknout. Ovšem jejím hlavním nepřítelem je pochopitelně člověk. Nejenže díky němu dochází k narušováním přírody a ničení životního prostředí, ale také tento druh s oblibou loví pytláci, kteří želvy posléze prodávají na černém trhu, kde si ji koupí nadšení turisté - tím pádem dochází k nechtěnému podporování této nezákonné činnosti. Přitom lze tuto želvu chovat v želváriu, a to zcela legálně. O této želvě se tvrdí, že, i když ji chováte doma, nikdy z ní už amazonský duch neodejde a zůstane navždy divokou a nezkrocenou jako samotná Amazonie.


 
 

Reklama