Příběhy

Svět očima mamutů 7/7

9. května 2014 v 20:43
Do setmění se konečně vlci dostávají k právem zasloužené hostině. Život tohoto Pratura skončil. Jen po pár minutách jsou vlci přerušeni další zdejší šelmou. I když je tato lasicovitá šelma menší, než jsou vlci, je mnohem více agresivní. Jedná se o rosomáka- největšího zástupce čeledi lasicovitých. Říká se mu také hyena severu, neboť s obrovskou silou drtí kosti, se kterými si neporadí ani zuby vlků. Jakmile se rosomák dostal až příliš blízko, vlci se rozhodnou chránit svoji hostinu. Rosomák se raději rozběhli velkým obloukem k lesu, kryt vysokou trávou, běžel přikrčen až k místu, na druhé straně louky, kde odpočíval statný los. Nevnímaje losa se vydal do lesa. Tento úspěšný samec tvoří celoživotní vztah se 3 samicemi a i přes neohrabaný vzhled výborně šplhá, plave a typickými poskoky vytrvale běhá. Tudíž nemá problém přeplavat řeku. Posléze volá své samice, které jsou v noře. Jedna samice zůstává u mláďat, ostatní dvě mu jdou na pomoc. Rosomák se vrací k vlkům. To byl šikovný tah, dovedl si posily, to vlci nečekali. Nechtějí se měřit s tesáky rosomáků. Dominantní samec vlka stačil popadnout kus nohy od aurochse, nyní záleží na něm, zdali se bude dělit. Rosomáci tedy bez obtíží získávají potravu pro sebe. Prozatím se tato smečka vydává do lesa napít se z řeky, jež se vine celým údolím. Zpět na pastvině se neděje nic zvláštního. Býložravci spásají trávu, masožravci je pochopitelně pozorují. Všichni si užívají dostatku potravy. Takto to bude chodit každým dnem, až do doby, dokud se počasí na severu opět přizpůsobí životu migrujících zvířat.
Od září, kdy opustili mamuti sever uplynulo již osm měsíců. Konečně v půli května přichází jaro. Krajina se za jasného rána začíná probouzet. Pro migrující zvířata je to ale výjimečný den. Musejí se znovu dát do pohybu. Toto bohaté loviště pro vrcholové predátory musí opustit. Na severu se derou na povrch první traviny, které mezitím, než se býložravci vrátí, stihnou vyrůst. Dokonce se dnes ráno roztrhla nebesa a začalo pršet. Mrazivá oblast se tak stává opět nekonečným rájem. Začínají se probouzet medvědi- krátkočelý i jeskyní. Pro ně tu zatím moc potravy není, ale s každým dalším dnem jí bude stále přibývat. Za pár dní dorazí první cestovatelé- Bisoni antiquus, kteří vyrazili o něco dříve, než ostatní migranti. Páru homotherií se toto jaro narodila poprvé dvě koťata.


Naše stádo již nepostihla žádná další nepříjemná událost. Bunko je zcela zdravé a samec Monty zde oslavil své desáté narozeniny. A když na jihu mezi mraky proniklo slunce, nastal ten správný čas na další dlouhou cestu.


Svět očima mamutů 6/7

14. dubna 2014 v 14:42
Stádo šlo celou noc a ráno si dopřávají zaslouženého odpočinku. Nikde již nezbyla žádná potrava, ale něčím si své žaludky naplnit musí. Proto požírají z mohutných smrků jehličí. Není to sice příliš výživné, ani příliš chutné, leč naživu je to zatím udrží. Zanedlouho opět pochodují zasněženou krajinou. Jedna ze samic se loudá vzadu. Evidentně má zápal plic, který nejspíš chytla ze dne, kdy hustě a intenzivně sněžilo. Z každým okamžikem slábne, nohy její masivní tělo již neunesou. Kácí se k zemi. Stádo zastavuje a vrací se, aby svou členku podpořilo, ale je to zbytečné, samice už nemůže dál a začíná ztrácet vědomí i pojem o čase. Stádo nemůže čekat- je to beznadějná situace. Nemocnou samici se slzami v očích je nuceno opustit. Samice ještě pár hodin, do prvních paprsků slunce přežívá, ale nakonec si osud vybral svou daň a samice svému onemocnění podléhá. Krátce poté se na samici vrhne aliance dvou silných bratrů jeskynního lva. Ze sedmi jedinců stáda vzniklo náhle šest. Nicméně rodinná skupina se musí z odchodu své blízké do jiného světa rychle vzpamatovat, aby mohli s nadějí na lepší budoucnost plynule pokračovat. Vedoucí samice proto poskytuje stádu tu největší oporu a vede je dál na jih...


Uplynulo již 14 nocí od opuštění svého domova a tento 15 den chůze jižním směrem konečně dorážejí na místo. Toto stádo ušlo 730 km, vyrazilo z Hrodenské oblasti v Bělorusku a i přes živelné pohromy, přes ztrátu jednoho člena stáda se ve zdraví dostavili do Chmelnycké oblasti na Ukrajině, kde stráví několik měsíců do doby, než se v půli května vrátí jaro a zbarví tak paseky v severní části do zelena. Kopečky masivních hor tyčící se do nebe však zůstávají celoročně pokryty bílou vrstvou sněhu. Tyto planiny si taktéž vybrali i jiní mamuti a další savci. Také je to domov nebojácného Homo neanderthalensis- Neandrtálce... Jen, co naši mamuti dorazili, začínají tu nenápadně kroužit dravci, konkrétně vlci obecní (Canis lupus), kterým se na rozdíl od amerických pravěkých vlků (Canis dirus) úspěšně podařilo přežít poslední dobu ledovou a sdílí s námi dodnes tento svět. Vlci tu hledají vyčerpané, nebo zraněné zvíře. Systematicky se připravují na lov. Když vtom uprostřed sluncem prosvícené louky větří bezradně kulhajícího samce Aurochse, neboli pratura (Bos primigenius). Tento starý a zesláblý jedinec již nestíhal svému stádu, a tak byl nucen zůstat tady sám. Pratuři se zatím přesunuli na jiné louky, kde bez povšimnutí, že jeden člen stáda je pryč, se sytí šťavnatými stébly. Vlci v něj vidí snadnou kořist, avšak musejí být stále ještě opatrní, neboť při unáhlených pohybech by mohli být ošklivě zraněni. Tyto psovité šelmy ale mají čas. Nenápadně pobíhají okolo a vyčkávají. Proč by se také měli namáhat, když příroda zanedlouho vykoná své? Navíc je Pratur ošklivě zraněn na levé zadní končetině, pravděpodobně se jedná a nepovedený útok jiných vlků či ostatních šelem.

Svět očima mamutů 5/7

18. března 2014 v 17:20
Lidé se rozutíkávají do všech stran. Jeden kromaňonec ale při vší smůle zakopl. Už se k němu blíží medvěd, je pravděpodobné, že tohle člověk nepřežije.. Zpět v mamutím stádě. V cestě jim stojí široká, rozvodněná řeka, kterou budou muset přebrodit. Řeka ještě nestihla zamrznout, proto to bude především pro malé Bunko dost nebezpečné. Stádo řeku bez problémů překonává, ale malé samičce se do vody nechce. Je studená a hluboká. Stádo řeku již přešlo a teď na druhé straně čekají na Bunko s matkou. Vzájemně mezi sebou komunikují. Pak, po čtvrt hodině jsou nuceni dvojici opustit a doufat, že je brzy dožene. Matka s mládětem chtějí počkat, až řeka zmrzne a led bude dost pevný, aby je udržel. Ale to může trvat několik dní, možná i týdnů. Tolik času nemají..... Zakrátko se stmívá a v okolí se začínají shromažďovat noční lovci. Jsou to lvi jeskynní a za nimi v houští neukvapeně čekají i šakali obecní, kteří kolonizovali Evropu z Asie v pleistocénu. Zatím si na ně netroufnou, ale kdo ví, jak se zachovají za chvíli, nikdo nikdy neví, hlad je může donutit k riskantním činům. Ve stejnou dobu se u lesa vydává stádo k další řece. Tato oblast je totiž hodně protkaná řekami a potůčky. Tato řeka je už však dostatečně zamrzlá, aby ji stádo přešlo po ledu, ale i když je led silný, jsou opatrní. Jak tak kráčí po zamrzlé řece všímají si nádherné scenérie. Polozamrzlý vodopád.


Nahoře ještě řeka nezamrzla, a proto stéká z vršku dolů. Mamuti vědí, že u vodopádu je led hodně tenký, a tak raději zůstávají uprostřed zamrzlé řeky. Když ji přejdou, rozhodují se, zdali mají na své příbuzné počkat, protože nechtějí, aby se Mája a Bunko ztratily. Nakonec tedy zůstávají, ale mohou čekat maximálně do ranního rozbřesku slunce, jelikož pak by tuto extrémní cestu nemuseli dokončit ve zdraví, nebo ji nedokončit vůbec. Vzápětí se na obzoru objevují dvě známé siluety- je to právě matka s mládětem. Nakonec se i ony překonaly, tedy především malé Bunko a bezpečně přebrodily objemnou řeku- tím si ve stádě mládě vydobylo náležitý respekt, protože vrhnout se do ledové vody a nedosáhnout na dno, to chce velkou odvahu a navíc to pro, ani ne roční mládě, není vůbec lehký úkol. Většina mláďat by raději sečkala, až voda zmrzne. Znovu se tedy všichni shledávají. Stádo se rozhodlo tu přečkat noc, poněvadž se říká " Ráno moudřejší večera". Ráno jako vždy chtějí vyrazit. Dnes to však nebude ani trochu příjemná cesta, jelikož v noci začalo lehce sněžit a do rána se z toho jemného sněžení stala silná sněhová vánice. Stádo by se nejraději schovalo mezi vysoké jehličnany a několik hodin počkalo, alespoň do doby, než se vánice nezmírní. Je jasné, že v takto strašném počasí nemohou pokračovat, i když mamuti doposud vydrželi vše, tohle je opravdu nejhorší, co je mohlo potkat, protože může takto intenzivně sněžit několik dní a to by nebylo příliš dobré. Rashmi ale i tak souhlasí, že tu nějakou dobu přeci jen pobudou.... Sněžilo sice celý den, ale teď na večer se sněžení ustálilo a do rána určitě přestane, když tak málo sněží, mohou pokračovat v cestě přes noc. Sice to není příliš bezpečné, ale jinak to zkrátka nejde. Zatroubí a vydávají se do pochodu.


Brzy poté se setkávají se smečkou ,již známých šakalů, ale ti si putujícího stáda vůbec nevšímají, protože jsou horlivě zabráni do hledání zvětřeného pachu masa, který naznačuje, že tu někde pošlo nějaké zvíře. A je to pižmoň. Nejpravděpodobnějším vysvětlením, proč uhynul je, že zahynul hlady. Ale i choroba ho mohla postihnout. Nicméně jeho tělo teď zachrání ostatní zvířata před stejným osudem. Šakali již hodují a nenechají se nikým rušit.

Svět očima mamutů 4/7

26. února 2014 v 16:06
Liška tedy zkouší vyskočit nad norou a při dopadu prorazí ztvrdlý sníh.


Liška sníh proráží a polapuje jednoho lumíka, ale asi nějak zapomíná na druhou lišku a i když žijí polární lišky v trvalých párech, hlad ji dovedl k tomu, že se nechce dělit a utíká s kořistí v tlamě pryč. Její liščí partner neví, jak na to má reagovat. Bude muset být o hladu, pokud si neobstará novou potravu, ale lumík to určitě nebude, protože už ví, že se má zdržovat v chodbách, které vedou v zemi a ne v chodbách, které vedou sněhem. Lumík dnes již nevyleze, ale tento pár lumíků není jediným v okolí. Když se tady liška porozhlédne, určitě trpět hlady nebude. A po chvíli objevuje další známé tvory. Jsou to zajíci běláci, kteří taktéž nikam nemigrují. Liščin zimní stříbřitý kožíšek hravě slouží jako tepelná izolace i jako dobrá kamufláž. V létě zase srst zhnědne nebo zšedne, aby se liška snáze skryla mezi kameny a rostlinami. Pro lišku není těžké se dostat k zajícům a zaútočit, ale zajíci rychle odbíhají pryč- liška nedávala pozor odkud vane vítr. Avšak dnes má štěstí. Narazila totiž na mršinu soba. Liška už hoduje, ale musí si pospíšit, protože za chvíli mrtvé tělo přiláká určitě i jiné- větší dravce a mrchožrouty. Dalšími obyvateli, kteří nikam necestují jsou jeleni a daňci. Jeden statný samec ze stáda Megalocerů právě zdolal svého soka a stal se tak právoplatným majitelem stáda stojícího opodál. Poražený je nucen opustit toto území a starat se sám o sebe a až nabere nové síly, třeba se pak postaví proti tomuto Megalocerovi, porazí ho a získá zpět své stádo- pokud se toho ovšem dožije... Krajinou se o kousek dál pohybuje velký samec mamuta mířící také na jih.


Na naše stádo ale nenaráží, protože to již mezitím urazilo pořádný kus cesty, nicméně jsou již dost vyčerpaní. Celý den stále pochodují a navíc nic pořádně od rána nejedli. Odhrabávají vrstvu sněhu a pochutnávají si na nízké vegetaci.


Posléze si půjdou lehnout a z rána opět vyrazí. Noci bývají pro mláďata strachuplných představ a obav. Z různých směrů se ozývají tajemné, hrůzu nahánějící zvuky, šelestění v křovinách nebo táhlé vytí. Posléze ale i Bunko na vše zapomíná a v klidu usíná. Druhého dne se vyspalí vydávají znovu svižně do pochodu. Po několika uražených kilometrech vedoucí samice zjišťuje, že dnes nejdou sami. K mamutům se opatrně přidávají pravěcí lidé, kteří- zatím- nemají zlé úmysly a chtějí mamuty využít jako ochranu, protože jen málokterý živočich na ně útočí. Lidé jdou svou stezkou a nijak mamuty neohrožují, takže Rashmi nemá důvod je odhánět, avšak stále je na pozoru. Lidé se najednou z ničeho nic rozbíhají a křičí, protože se z povzdálí brodí sněhem mohutný samec jeskynního medvěda, který se nejspíš probudil během zimního spánku, protože pro medvědy je typický tzv. nepravý zimní spánek, to znamená, že se několikrát během zimního období probudí. Tento samec vypadá hladově a pravděpodobně myslí na lov. Našemu stádu se ale vyhýbá. Místo toho jeho oči spočinuli na něčem snáze ulovitelným.

Svět očima mamutů 3/7

5. února 2014 v 16:30
Proti lidem stopující jelena se ale najednou obrátil vítr a začal foukat směrem k jelenovi. Ten je zvětřil a začal pelášit pryč. Lidé nemohou déle vyčkávat. Teď, nebo nikdy! Vrhli se na něj ze všech stran a zvíře obklopili.


Zaťali mu do svalnatého těla několik ran kopím. Mohutné zvíře ještě uběhlo asi pětadvacet metrů a poté kleslo k zemi. To již k němu přiběhli lidé a ještě jej párkrát bodli kopími. Za několik minut nebohé stvoření vydechlo naposledy. Kromaňonci Megalocera rozpárali a začali vytahovat vnitřnosti a porcovat maso. Musejí si pospíšit, protože mrtvola za chvíli přiláká dravé šelmy, například šavlozubou kočku jménem Metailurus major, která vyhynula asi před 11 tisíci lety. Rashmi, pozorujíc nešťastný konec tohoto zvířete raději rozhodla, že se posunou více na střed paseky. Všichni členové stáda jsou teď velice spokojení- mají dostatek potravy a je tu příjemné počasí- dávají to na sobě znát tak, že mručí tlumeným zvukem. Opodál si razí cestu podrostem robustní samec nosorožce, který se chystá zápolit se svým protivníkem o teritorium a o samice žijící v něm. Druhý nosorožec zpozoroval rivala na svém území. Bude bránit svá mláďata i samice.


Je si však vědom, že to bude těžký boj, jelikož jsou na tom oba nosorožci velikostně stejně. I tak však vyráží k tomu druhému a vstříc svému osudu. Oba nosorožci nejdříve třou své rohy o zem, a když ani jeden nehodlá ustoupit, vrhají se do opravdového boje. Nelítostný boj trvá hodinu, pak jeden z nosorožců pokořeně odbíhá pryč. Je to rival, jenž vnikl na toto teritorium. Majitel stačil obhájil své území, proto mu také právem náleží. Nyní má pyšně zvedlou hlavu a vydává zastrašující zvuk, aby dal najevo, kdo je tady pánem. Co se týče hyen, tak ty mají dnes větší štěstí, než poražený nosorožec, protože našly zdechlinu Leptobose- obřího losa vážícího až 750 kg. Jakmile si pořádně naplní břicha, lehnou si a budou odpočívat. Jejich mláďata si můžou hrát s kostmi, které dotahali od mršiny.


Nastal podzim a zelené pláně se rychle mění v hnědou a zvlhlou vegetaci, ale i ta se dá ještě konzumovat. Zanedlouho jsou však na tomto území ke spatření jen mamuti, jelikož jsou nejodolnější a zůstávají nejdéle. Jiná migrující zvířata už tyto, dnes již nehostinné pastvy opustila a vydala se na jih. Dnešní noc byla poměrně nejchladnější, co mamuti tento rok zažili. Rashmi věděla, že z rána budou muset vyrazit na dlouhou pouť krajinou i oni. Konečně se počalo rozednívat. Sotva se ukázal jasný záblesk na východní obloze, rozplynula se v několika minutách temnota a nastal den. Tohoto zářijového rána se mamuti probouzejí a zjišťují, že je vše pokryto něčím bílým. Mládě se se sněhem ještě nesetkalo, tak je to pro něj něco výjimečného. Ostatní mamuti se se sněhovou nadílkou setkali již několikrát, takže jim to nepřipadne nijak zvláštní a ihned se vydávají sněhem na cestu. Pro mládě to je první cesta, kterou bude za svůj život absolvovat každým rokem. Bunko je velice čiperná a odvážná mladá samička a chce všechno prozkoumat jako první. Mája ji ale má stále na očích. A když se jí něco opravdu nezdá, zavolá si Bunko k sobě. Zatím ale mláděti nechává volný prostor na dovádění. Ne všechna mláďata jsou takto nebojácná, většina je co nejvíce přitisknutá u své matky. Avšak ani Bunko není nejodvážnější, jen co ji něco vyleká, například nějaké křupnutí v lese- prudce a krátce zatroubí, aby to dala vědět i ostatním a upaluje se schovat k mámě. Když vidí, že jí nic nehrozí, jde si znovu hrát. Devítiletý samec Monty je na hraní už velký, a tak si neposlušného mláděte hopsajícího kolem něho nevšímá a hledí si svého. Na cestě potkávají smečku jeskyních lvů. Mezi nimi jsou i tři dospívající jedinci, kteří zkoumají svou nově objevenou sílu při vzájemných soubojích. Tyto souboje jsou však jen hrou, ale brzy se stanou velmi důležitou úlohou pro přežití. Další, starší jedinci musejí obstarat něco k snědku, ale na jejich teritoriu nezbylo nic jiného, než svišti, či pišťuchy a nechtějí riskovat střet s druhou, silnější tlupou, která má na svém teritoriu megalocery. Jednoho lumíka uviděla starší samice utíkat a pokouší se ho chytit, ale ten ihned zalézá do svých pečlivě vybudovaných nor. Lvi je zkoušejí vyhrabat, ale poctivá práce se lumíkům vyplatila. Tvrdá půda znemožňuje, aby se k nim lvi dostali. Svoje štěstí zkouší i liška polární. Ta je velmi mazaná a chytrá. Ví, že jsou chodby duté a někde i protkané sněhem- tam bude tvrdost nejslabší. Na pomoc jí jde její společník. Mají několik taktik a jedna z nich bude určitě fungovat.

Svět očima mamutů 2/7

20. ledna 2014 v 17:22
Druhého dne, při ranním rozbřesku slunce se spolu s ostatními probouzí. Dnes, ostatně i jako včera je ještě vzduch svěží a rána bývají příjemně teplá. To však nebude trvat dlouho a na podzim, který přijde za pár týdnů se mamuti budou budit do chladného rána a dýchat budou mrazivý vzduch táhnoucí ze severu. I šťavnatou trávu, která stále ještě zdobí bujné zelené pastviny tu za pár týdnů oko nespatří. Všechna býložravá stáda vědí, že zanedlouho udeří tvrdé klimatické podmínky, to však už tyto pastviny nebude nikdo obývat, jelikož jsou předtím nuceni pastvy opustit a vydat se na jih. Zůstávají jen ti, co nemigrují. Například nosorožec srstnatý, nebo medvědi- ti se na konci října ukládají k zimnímu spánku, pro ostatní zvířata ale nastávají krušné časy. Přes vzniklý zemský most jménem Beringia, který v poslední době ledové spojoval Severní Ameriku se Sibiří, přešlo do Asie a později i do Evropy mnoho různých zvířat, jako je například Cervalces, obrovský jelen, který byl o něco větší než los. K velmi mladému jedinci Cervalcese se blíží velký samec Homotheria spolu s jeho družkou. Tento pár odešel ze smečky aby si založil vlastní, avšak tito savci jsou v Eurasii již druhem na vymření. Jako první vyráží samec a posléze se přidává i samice. Snaží se Cervalcese zahnat do mokřadů v lese. Cervalces se snaží kličkováním zmást své pronásledovatele a úspěšně- uniká.


Cervalces přežil. Mladá dvojice Homotherií se vydává opět na pastvinu, a protože jsou velmi vyhladovělí, vyhlíží si tu jinou kořist. Po obcházení svého teritoria hojném na potravě narážejí na mamuty, ale raději se jim ztrácí z očí, neboť by jej mohlo mamutí dupnutí i zabýt. Jejich novou potravu bude možná tvořit laň ze stáda býložravých kopytníků. Snaží se našlapovat kolem tohoto ostražitého stáda tiše a opatrně. Také sledují, odkud vane vítr, aby se neprozradili. Obezřetně se blíží blíž a blíž, až se nakonec dostávají do bezprostřední blízkosti, že se rozhodnou zaútočit.


Útok byl velice nečekaný, a tak dnešní den byl pro laň posledním. Tento úlovek však nijak nenarušuje stabilitu stáda, spíše udržuje správný postoj přírody, mezi dravcem a kořistí. Kolem mamutů, zubrů, sobů a dalších býložravců se právě příliš blízko pohybuje jeden člen z rodiny pravěkých lidí. Rashmi - vedoucí samice rodinné skupiny mamutů netoleruje tak blízko někoho, o kom moc dobře ví, jak může být za soumraku nebezpečný. Rozhodla se rivala zastrašit hlasitým troubením a to očekávaně zabralo. Člověk se polekal a odběhl si sbírat klacíky a bobule jinam. Poté, co si člověk obstaral to, co potřeboval, vrátil se ke své rodině. Donesl potřebné věci a začal společně se dvěma muži opracovávat dlouhý kus dřeva, tak, aby vzniklo jakési dřevěné kopí. To pak budou moct použít při lovení Megalocerů. Ještě dnes se totiž chtějí vydat na lov. Učinili tak po půl hodině. Vyhlídli si jednoho samotářského samce. Statný Megaloceros se postupně začal ubírat krajem lesů a louk směrem k zátoce potoka. Slunce se již klonilo k západu, ovšem stále bylo světlo a panovalo dusné horko. Skupina tří odvážlivců z rodiny kromaňonců- našich předků, se rozhodla zaútočit na zvíře, až se dostane více k potoku, jelikož tam budou mít větší šance na úspěch.

Svět očima mamutů 1/7

2. ledna 2014 v 15:10
Zhruba před 30 000 lety, o letních měsících v době ledové panovalo velmi příjemné podnebí. Průměrná roční teplota letních měsíců byla vyšší než dnes. Padalo ovšem více srážek. Na zdejších pastvinách bohaté na vegetaci se páslo mnoho různých savců. Byli tu bizoni, nosorožci, antilopy sajgy,.. dokonce i naši předci- lidé, kteří si zde stavěli své příbytky. Nicméně největším savcem zde byl nepochybně mamut. Zanedlouho se však tyto pohostinné pastviny promění na neúrodnou, zaledněnou oblast. Mamuti jsou býložravá zvířata a letní měsíce tráví převážně dennodenním krmením. Potravu požírají 15 až 18 hodin denně, protože se musejí připravit na cestu dlouhou stovky kilometrů. Stáda mamutů migrují po přesně určených trasách. Úkolem nejstaršího mamuta je pamatovat si a vyhledat tradiční migrační trasy. Stejně jako sloni mají matriarchální společnost, skupina je vedena nejstarší samicí... Budeme zde sledovat sedmičlenné stádo mamutů srstnatých obsahující jednoho devítiletého samce, (ten však mezi patnáctým rokem stádo opustí), čtyři samice- ty ve stádě zůstávají, jedno mládě a nejstarší- dominantní, čtyřiceti osmiletou samici jménem Rashmi, což znamená paprsek.


Její sestře Máji se tento měsíc po dlouhých dvou letech březosti narodilo jediné mládě, samička jménem Bunko, ale není to žádná křehotinka, hned po narození váží kolem sta kilogramů. Bunko ještě netuší ,co zdejší zima je a vůbec, co s sebou přináší. Teď právě nemyslí na nic jiného, než na krmení. (Matka ji bude kojit po dobu dvou až tří let). V tuto chvíli by ale měla dávat větší pozor, poněvadž z lesa přichází klan Dhoulů, kteří v době ledové osídlili i Evropu. Na mládě si netroufnou, pokud je poblíž matka a pokud ano, matka jej bude velice zuřivě bránit. Avšak mládě by nemělo být v nebezpečí, protože tito tvorové loví převážně jeleny, divoká prasata či zajíce. Navíc sem dhoulové nepřišli lovit, mají tu svá doupata, kde jsou pečlivě schovaná čtyři mláďata stará jen pár týdnů. Štěňata rostou rychleji než vlčata a sají mléko nejméně 58 dní. Během té doby klan krmí samici v doupěti či v jeho blízkosti. I po odstavení štěňat zůstává alespoň jeden dospělý člen klanu u doupěte, když jsou ostatní na lovu. Mamuty velice znervóznili dhoulí ,rudě zbarvené čumáky a zápach krve linoucí se z jejich tlam. To nasvědčuje, že se z jednoho úspěšného lovu právě vracejí. Již za pár hodin se začalo pomalými krůčky stmívat. Z dohledu se stahují pižmoni nebo antilopy, ale Rashmi a její rodina se však stále zabývají krmením a proto, že jim stačí pouhé 4 hodiny spánku, půjdou si lehnou až k ránu. Noc je časem převážně dravců- hyen či lvů..,kteří netrpělivě vyčkávají na černočernou tmu. Soustředí se také na oslabené nebo staré jedince, také dávají pozor, vyčkávají, až nějaký savec udělá osudovou chybu. Proto se mamutí stádo během pastvy, jak přes den- kdy se za potravou vydávají i do lesa a navzájem na sebe nevidí, tak i v noci- kdy je naprostá temnota-potřebuje dorozumívat. Činí to tak, že vydávají hluboký bručící hlas.

Ze života jednoho Ceratosaura 5/5

10. října 2011 v 15:12
Dalšího dne, hned z rána jak se Merry probral ucítill velmi příjemný pach, byl jako znovuzrozený . Začal volat a dokonce opustil svoji družinu. Poté se vydal tím směrem odkud vál. Dorazil až na nížinu ,kde stál nad úlovkem mladého stegosaura mnohem větší a silnější Ceratosaurus.
Byla to samička ,to ona tak přelíbezně voněla. Merry byl jako v jiném světě ,okamžitě se jí začal dvořit. A ona si ho všimla ,chvíli ho pozorovala, ale pak přestala mít zájem a odešla. Uslyšela totiž volat staršího a mohutnějšího jedince. Merry se vydal za ní ,ale to neměl dělat. Dorazili až do močálové oblasti. Než se stačil porozhlédnou ,něco ho v tu ráno srazilo na zem. Byl to ten ceratosaurus ,kterého slyšela volat samička. Zvedl se ze země a začali mezi sebou bojovat.
Byl to ukrutný boj ,ale netrval příliš dlouho. Větší jedinec samozřejmě vyhrál. Merry proti němu neměl jedinou šanci. Nakonec byl rád že vyvázl jen se zlomeným žebrem a prstem. Odkulhal tedy jinam. Za několik týdnů došel na místo ,kde hodovala samička, ale ta už měla jiné starosti. Starala se totiž o hnízdo ,vněmž jsou drahocená vejce. A že jich tam je opravdu dost. Merry si uvědomil ,že kdyby vajíčka rozbil, mohl by tím pádem získat samičku pro sebe. Po pár hodinách samice Ceratosaura musela odejít od svého hnízda ,protože jí čekal lov. Teď je ta správná chvíle. Přiblížil se k pečlivě postavenému hnízdu a jedním mávnutím ocasem hnízdo rozmetl kolem. Když pak se samička vrátila ,její vztah s vejci byl okamžitě přerušen. Ale zas tak rychle Merryho nepřijala za svého nového partnera. Z jejího teritorium se proto Merry tiše vytratil.
Časně z rána začal opět volat a samice ho uslyšela. Došla k němu a on pro ni měl dárek- uloveného Ornitholestese. Bylo pro něj mnohem lepší dát jí předkrm ,než se jím pak stát. Uplynuli dva dny a samice Ceratosaura už měla svého partnera dost. Velmi zuřivě na něj řvala a odháněla ho. Ten situaci pochopil, odešel a hleděl si svého. Z jara náhle přišlo léto. Dny se prodlužovaly a noci se krátily. Z létem pro ceratosaury přichází doba líhnutí vajec. Z vajíček vykouklo šest malinkatých hlaviček drobounkých ceratosauříků ,avšak nikdy nepoznají svého otce.
Kdyby je Merry někde potkal ,bez přemýšlení by na ně zaútočil ,ani by totiž netušil ,že právě snídá vlastní děti. Merry se potuloval krajinou a hledal něco k snědku. Šel kam ho nohy vedly ,až se dostal k hlubokému ,temnému lesu. Stál před ním a vzpomněl si ,že je to nejspíš ten les z jeho dětství. To tento na pohled děsivý les skrývá za sebou nádhernou oázu plnou života. Lesem tak ,tak prošel jak byl hustý.
Když pak z něj vylezl na druhé straně, už tam dávno nebyla hořící tráva. Však strom ,který mu před čtyřmi lety překřížil cestu tu stále ještě ležel. Až teď si Merry uvědomil
,že měl v životě víc ,než štěstí a za to děkuje právě mohutnému jehličnanu ,protože kdyby mu tenkrát nepřekřížil cestu ,nikdy by si nemohl vybrat právě tu pěšinku ,která vedla k lesu, nikdy by ho nemohl projít a objevit tak překrásné místo, které se pak stalo jeho domovem ,až do jeho smrti.

Tak a tím tento příběh končí, doufám ,že se vám líbil!:)

Ze života jednoho Ceratosaura 4/5

18. září 2011 v 13:28
Teď už jsou Merrymu čtyři roky. Je velký , statný a dost silný na to, aby se o sebe dokázal postarat sám. Už dávno neloví drobný hmyz ,jako bylo to saranče. Zatoužil po něčem dost masitém jako je třeba Dryosaurus. Osobně Merry měl nejraději ze svého jídelníčku tyto tvory. Také už nežije sám ,sice si ještě nenašel svoji družku ,ale doprovázejí ho dva menší Ceratosauři. A Merrymu se to celkem líbí ,když je vede, když rozhodne kde budou spát , když on vybere kořist , a také když jim trochu pohrozí ,má největší podíl z úlovku. Náhle zahlédl jak se na menších cikasech pase páreček Camptosaurů. Lov mu však překazil dost velký jedinec - Allosaurus a měl s sebou ještě dva kolegy. Merry se mu raději obloukem vyhnul. Allosaurus byl totiž Tyrannosaurem své doby. Raději si nechtěl dělat problémy ,a tak mu kořist raději přenechal. Kdo ví ,jestli byl Allosaurův lov úspěšný.
Tři Ceratosauři- mezi nimi ,jako hlavní náš Merry šli tedy hledat potravu jinam. V lese tvořeným jehličnany a cykasovytými rostlinami by se určitě něco našlo. Potulovalo se tu spoustu býložravých dinosaurů -převážně ornitopodů. A někde tu by se našlo určitě i stádo Dryosaurů nebo Othnielií. Ale byli tu i zdejší masožravci Dilophosauři ,kteří zde hnízdí. Bylo tu opravdu spoustu potravy- stačí si jen vybrat. Nakonec se Merry rozhodl pro samičku Dilophosaura ,která právě čechrala své hnízdo. Vystartoval ,ale neuvědomil si ,že matka zuřivě chránící své hnízdo je opravdu těžký cíl- ,než se stačil zastavit ,už bylo pozdě. K samičce se přiřítilo několik dalších jedinců a neprodleně chtěly ,aby Merry odešel. Ten nechtěl zbytečně ztrácet čas a proto se raději stáhnul. Chtěl jít les prozkoumat někam jinam, však náhle jeho zrak spočinul na něčem jiným -snáz ulovitelným- stádo Othnielií, ale ti byli stále ve střehu. Bylo těžké se k ním přiblížit. Opatrně se plížil a jeho dva kamarádi za ním- pak z nenadání zaútočil. Ve stádě vznikl zmatek. Každý jedinec se snažil zachránit sám sebe a z toho všeho jeden z druhu zakopl a spadl- smůla pro něj, zlomil si nohu. Ale štěstí pro Merryho. Přiběhl k němu, šlápl na něj a tím ho usmrtil- začal hodovat. Ostatní dva ceratosauři čekali ,až začne jíst ,pak se přidají. Jedna Othnielia však byla malé sousto. Vážila pouhých 10 kilogramů ,takže až dojedli, šli lovit dál. A opět byli úspěšní. To už ulovili většího býložravce- Camptosaura ,který byl mnohem větší ,něž rychle běhající Othnielia. Také mohutněji stavěný. Váha se mohla vyšplhat ,až na 750 kg. Tohoto jedince už ani nedojedli, jak byli plní. Blížil se večer a Merry rozhodl ,že půjdou spát.

Po delší době jsem vám přinesl předposlední část tohoto velkého příběhu.

Ze života jednoho Ceratosaura 3/5

9. září 2011 v 14:53
Z toho křoví vyběhl silný, zlý, jednou tak velký samec, než byla Merryho máma. Byl stejného druhu jako ona. Zastavil se ,zuřivě zařval
a vyřítil se přímo proti ní a strhl ji na zem. Ta se okamžitě zvedla a začal boj na život a na smrt.
Máma Merryho si v duchu pravila ''Nesmím prohrát, nesmím prohrát ,co by pak dělaly moje děti, nejdřív by ten samec zabil mně a pak by si je dal na snídani, to nesmím dovolit!'' A taky že nedovolila ,ze všech svých posledních sil chytla zuřivého samce pod krkem a škubla. Zlomila mu krk a ten pak rychle zemřel. To matka na tom byla rozhodně líp jak její právě zdolaný sok. Vyškrábala se nahoru do jeskyně a v tu chvíli zjistila ,že má zlomené dvě žebra. Měla však štěstí ,že se narodila jako dinosaurus ,protože pro ně to nebylo nějak vážné zranění. Přemýšlela ,kdy jí je tak mohl zlomit ,a pak na to přišla -první úder ,jak ji shodil na zem. Dalšího dne se matka rozhodla své rozverné potomky zavést k rozsáhlé zátopové oblasti ,kde je spousta potravy jak pro ni ,tak i pro ně.
Tuto oblast obývá také spousta jiných dinosaurů jako je například sauropod Brachiosaurus a Diplodocus nebo Gargoyleosaurus- obrněný ankylosaur. Malí potomci se hned rozeběhly chytat hmyz, ale přitom dávali pozor ,aby se nezaběhly příliš daleko od své mámy. Merry pronásledoval velké ,létající saranče. Právě si sedlo na suchý strom spadený do vody, tak se Merry vydal za svou kořistí. ''To ne, saranče vzlétlo'' ,ale Merry se jen tak nechtěl vzdát. Šel opatrně vyskočil a chňap! Lapil saranče ve vzduchu. Ale při pádu zpátky na strom si to nějak nevyměřil a spadl do vody. Rychle z ní vylezl na břeh ,''ještě že nebyla moc hluboká''. Mezi tím ,co si malí Ceratosauříci hrály a učili se lovit ,vydala se máma na opravdový lov. Vrátila se asi za třičtvrtě hodiny s pořádně plným žaludkem- takže byl lov úspěšný.
Nikdo však netušil co se zítra stane. Následujícího rána se matka k Merrymu a jeho sourozencům chovala nepředstavitelně. Odháněla je a byla velmi zlá. Merry nevěděl co se děje ,jakmile se k mámě přiblížil, zaútočila na něj ,dokonce zabila jednoho z jeho bratrů. Velmi smutný raději utekl ,však tušil co se stalo. Její mateřský instinkt vyprchal a teď v nich začala vidět snadnou kořist. Merry rostl opravdu rychle a zdá se že se mu v životě dařilo, dokázal přežít období sucha i období velkých záplav. Zanedlouho možná i on sám zatouží po vlastní rodině.
 
 

Reklama