Pravěké zajímavosti

Mylné představy o vyhynutí dinosaurů

30. června 2016 v 16:40
Jak jistě všichni vědí, dinosauři zmizeli z povrchu Země před 65 miliony lety. Dodnes však přetrvávají mezi lidmi mylné představy o jejich zániku. Jsou to převážně tyto:

1. Dopad asteroidu byl jediným důvodem, proč dinosauři vymřeli
Mnoho lidí si i dnes myslí, že právě dopad asteroidu na Zem měl na svědomí vymření dinosaurů. Nicméně to není tak úplně pravda. Na Zemi se totiž již před dopadem asteroidu odehrávala globální katastrofa - řada sopečných erupcí, které sužovaly modrou planetu statisíce let. Na základě mnoha výzkumů se vědci shodli, že tyto erupce začali zhruba 250 tisíc let před začátkem vymírání a trvali celkem 750 tisíc let do doby, kdy postupné vymírání završil právě dopad asteroidu.

2. Všichni dinosauři vymřeli ve stejný čas
Podle nejlepších znalostí bylo vymírání K-T (vymírání, které se odehrálo na přelomu křídy a terciéru) završeno dopadem enormně silného meteoritu na ostrov Yucatán v Mexiku, který způsobil celosvětovou katastrofu, jež přešla v nejznámější masové vymírání. Síla vyvolaná dopadem meteoritu se odhaduje na několikatisícinásobně vyšší, než by byla exploze všech současných jaderných zbraní. Nicméně to neznamená, že všichni dinosauři byli okamžitě usmrceni. Jedinými dinosaury, kteří zemřeli okamžitě, byli ti, kteří se nacházeli v epicentru dopadu. Dopad meteoritu pak zvedl obrovský oblak prachu, který zastínil Slunce a způsobil postupný zánik: vegetace, býložravých dinosaurů - kteří se živili rostlinnou stravou, a dále masožravců živící se býložravci. Tento proces vymírání trval dalších 200 000 let, což je sice krátká doba v geologickém časovém měřítku, avšak dlouhá doba za života dinosaurů.

3. Dinosauři byli jediní tvorové, kteří vymřeli
Už jen při úvaze, že dopad asteroidu rozpoutal zemětřesení, tsunami, požáry a vlivem množství zplodin uvolněných do atmosféry i výrazné změny klimatu, nemohli být jedinými tvory, jež při tomto procesu zahynuli, dinosauři. Spolu s dinosaury nadobro opustili planetu nejen pterosauři a plesiosauři, ale i amoniti, belemniti, některé ryby a drobné jednobuněčné organismy s vápenitými schránkami, tvorové vedoucí jistou potravní specializaci či tvorové těžší než menší pes. Oproti tomu všežravý savci se mohli snadno ukrýt v norách a navíc měli širší nabídku potravních zdrojů, a tak přežili. Dále přežití krokodýlů je dáno minimálně tím, že si zvykli na potravu v podobě detritu (organismy v různém stupni rozkladu). Hadi a ještěři přežili zejména díky své menší velikosti a velmi přizpůsobivému metabolismu. Ptáci taktéž přežili díky schopnosti přizpůsobit se.

4. Dinosauři byli oběťmi vůbec prvního masového vymírání
Což není pravda, neboť Zemi postihlo již před událostí K-T mnoho hromadných vymírání. V roce 1982 paleontologové Jack Sepkoski a David M. Raup stanovili označení "Velká pětka vymírání" pro pět největších hromadných vymírání v průběhu dějin Země. Jednalo se o tato vymírání:
- ordovik-silur
- pozdní devon
- perm-trias
- trias-jura
- křída-paleogén
Nejrozsáhlejší z nich bylo "velké permské vymírání, při němž během relativně krátkého období vymřelo zhruba 95% mořských a 70% všech pozemských organismů. Došlo k němu nejpravděpodobnější kvůli vulkanické činnosti, která zapříčinila silné oteplení zemského povrchu, pokles kyslíku jak v atmosféře, tak v oceánech, dále pokles hladiny moří a vzrůst jejich salinity.

5. Dinosauři prosperovali až do vymření
Ano dinosauři byli sice vrcholnými pány své doby, nicméně, čím víc se blížil jejich zánik, tak se jejich ekosystém také značně měnil, což na dinosaury mě mělo velký vliv. Druhohorní podnebí je charakterizováno převážně výraznými výkyvy teplot a podle současných výzkumů se dinosauří adaptabilita na nové klimatické výkyvy výrazně zpomalila v polovině křídového období. Výsledkem pak bylo, že v okamžiku K-T události byli dinosauři méně diverzifikováni, než například ptáci, savci nebo dokonce i prehistoričtí obojživelníci.

6. Někteří dinosauři přežili až do dnešních dnů
Je velmi nepravděpodobné, že by někteří dinosauři přežili v tak hojném počtu, aby dokázali přežít až do dnešních dnů. Navíc se žádné fosilie mladší jak 65 milionů let nikdy nenašli. I když dnes z mnoha koutů zemí slýcháme o tzv. přeživších dinosaurech, po kterých pátrají nejen různí nadšenci ale i někteří vědci zabývající se tímto tématem, žádné skutečně přesvědčivé důkazy o jejich existenci nemáme. Nicméně i přesto, že všechny ty charakteristické druhy dinosaurů vymřely před 65 miliony lety, jedna jejich linie přetrvává dodnes. Dinosauří linie známá jako Aves neboli ptáci, jež se vyvinula už před 150 miliony lety, se za tu dobu stihla rozvinout do nejrozmanitějších forem, od kolibříka přes tučňáka až po pštrosa. Dnes nám tak mohou tito potomci drobných teropodních dinosaurů, konkrétně maniraptorů, připomínat své ztracené příbuzné.


Tímto bych se chtěl omluvit za katastrofální neaktivitu, ale bylo toho na mě opravdu hodně a musel jsem si dát zkrátka pauzu. Ale dnes bych rád znovu vstoupil mezi aktivní členy a budu se snažit psát články, jak jen budu moct.

Přeji hezký zbytek dne, Dinosaurss :-)

10 Nejdůležitějších dinosaurů

1. října 2014 v 17:15
Často proslavení dinosauři typu Tyrannosaurus, Velociraptor, Stegosaurus, Triceratops a Apatosaurus.., o kterých nás informují především novináři, sci-fi spisovatelé a filmoví tvůrci, patří bezpochyby mezi nejznámější dinosaury vůbec. Nicméně pro svět paleontologie existují mnohem podstatnější dinosauři, o kterých možná běžný člověk, jenž nijak nezkoumá Mezozoikum, nikdy neslyšel, avšak tomuto světu skrytí ještěři sehráli svou zásadní roli při objevování a významně přispěli k poznání pravěkého života během druhohor.

Camarasaurus
Diplodocus a Apatosaurus (dříve známý jako Brontosaurus) se během krátké chvíle dostali nejen do světových tisků, avšak nejpozoruhodnější sauropod pozdní Jury Severní Ameriky byl právě Camarasaurus. Tento dlouhokrký "ještěr s komůrkami" byl ve své době nejhojnějším sauropodem na západě USA. Jeho průměrná hmotnost se pohybovala asi okolo 20 tun. Ve srovnání s jeho 50ti tunovými slavnějšími současníky měl výrazné sociální vazby a před 150 miliony lety se potuloval okolím v nespočetných obřích stádech. Vědci se původně domnívali, že dinosaurus, jakým byl Camarasaurus prostě potřeboval polykat kameny pro rozmělňování potravy v žaludku, nicméně jeho stravu, která se mohla skládat z tužšího rostlinného materiálu, za pomoci 16 cm velkých silných zubů dokázal semlít tak, že gastrolitů již pravděpodobně nebylo třeba.



Coelophysis
Kosterní pozůstatky tohoto teropoda byly objevené v roce 1881 na lokalitě Ghost Ranch v Novém Mexiku. Tento lehce stavěný primitivní dinosaurus, jenž se vyskytoval v triasovém období, dosahoval délky 3 metrů a měl duté, tenkostěnné kosti. U tohoto rodu se nalezlo snad nejvíce vzorků fosilií vůbec, dnes jsou k dispozici i kompletní kostry jedinců všech věkových kategorií. Představoval roli rychlého a obratného dravce schopného při běhu uchopit kořist. Měl také ostré pilovité zuby. Coelophysis ("duté tělo") byl pravděpodobně přímý potomek velmi raných dinosaurů.



Euoplocephalus
I když je Ankylosaurus zcela nepochybně nejvíce populární obrněný dinosaurus, a ten, jenž dal jméno celé skupině- Ankylosauria, tak pokud jde o paleontologii, tak nejdůležitějším ankylosaurem je rezolutně Euoplocephalus. Tento masivní živočich měl na konci ocasu typický kostěný kyj, kterým mohl jedním máchnutím do strany rozdrtit útočníkovu nohu. Ve své době byl nejhojnějším obrněným dinosaurem Severní Ameriky a jeho život pravděpodobně trávil samotářsky.



Hypacrosaurus
Jméno Hypacrosaura znamená "téměř nejvyšší ještěr" a jednalo se o velkého hadrosaurida, u něhož se našly i kostřičky mláďat a zkamenělá vejce i hnízdiště, což velmi pomohlo k pochopení jeho čeledi. Rodiče pravděpodobně střežili svá hnízda stejně jako Maiasaura a obdobně jako Corythosaurus měl i tento dinosaurus dutý, přilbovitý hřeben na hlavě s téměř identickou vnitřní stavbou. Jeho fosilie pocházejí z oblasti Alberty a Montany.



Massospondylus
Byl to býložravý prosauropod žijící během období Jury. Měl slabší přední končetiny a dlouhý krk s malou hlavou. Pohyboval se po čtyřech, ale mohl se postavit i na zadní nohy. Jedná se pravděpodobně o všežravce, jak dokazují i dlouhé silné zuby (konzumace masa) a ploché zuby (drcení rostlinného materiálu). V jeho žaludku se nalezly gastrolity. V roce 2010 byla prozkoumána zatím nejstarší známá embrya patřící právě tomuto rodu a jsou důležitá pro pochopení vývojových zákonitostí u sauropodomorfů. Jeho nálezy také dokazují, že prosauropodové byli hbitější, než si vědci mysleli.



Psittacosaurus
Byl to ceratopsidní dinosaurus, jenž náleží do stejné rodiny jako například monumentální Triceratops. Mezi paleontology je jedním z nejpopulárnějších dinosaurů vůbec, je znám ze stovek fosilních nálezů a rod obsahuje velké množství druhů. Šlo o jedinečnou vývojovou linii primitivních ceratopsidů, o čemž svědčí například nepřítomnost jednoho prstu předních končetin. Měl papouščí zobák a jeho zuby rostliny nikoli žvýkaly, ale odřezávaly. Podél špičky ocasu měl pravděpodobně řadu podivných dutých ostnů trčících do stran, přičemž není známo, k čemu je potřeboval.



Saltasaurus
Saltasaurovy fosilie byly nalezeny v argentinských provinciích Salta a Rio Negra a dále v Uruguayi. Dříve Saltasaurus představoval opravdovou záhadu: byl považován za vzor Ankylosaura. Jeho kostěné pancéřování mu chránilo hřbet a boky a skládalo se z velkého množství malých kostěných desek a větších kostěných hrbolků. Poněkud zarážející je, že žil během svrchní křídy, zatímco rozkvět sauropodů se uskutečnil během svrchní Jury. Je jedním z prvních identifikovaných titanosaurů.



Shantungosaurus
Tento dinosaurus byl se svoji délkou často přesahující 14 metrů jedním z největších hadrosauridů vůbec. Délka samotné stehenní kosti je asi 1,7 metru a mohl vážit asi tolik, kolik středně velký sauropod. Jeho hlava postrádala typické výrazné výrůstky, proto se řadí mezi tzv. "ploskolebé" kachnozobé dinosaury. Shantungosaurus byl také vybaven asi patnácti sty drobnými zoubky, s nimiž konzumoval velké množství vegetace.



Sinosauropteryx
Mnozí z nás pravděpodobně již slyšeli o Archeopteryxovi- nejznámějšímu praptáku nebo spíše ptákům podobnému neptačímu dinosauru, avšak jen málo lidí je obeznámeno se Sinosauropteryxem, jehož fosilie objevené v severovýchodní Číně roku 1996 měli kolem sebe kousky vláken peří. Jeho objev způsobil celosvětovou senzaci, ale chvíli nato byl zastíněn jinými objevy. Nicméně v roce 2010 byl opět vyzdvižen díky skenovacímu elektronovému mikroskopu, kdy se zjistilo, že měl na ocase oranžovo- bílé pruhy, a stal se tak vůbec prvním neptačím dinosaurem, u kterého bylo zjištěno jeho přibližné zbarvení.



Therizinosaurus
Již jeho jméno "Ještěr s kosou" napovídá, proč mu bylo dáno. Tento, dnes největší známý terizinosaurid, měl obdivuhodně dlouhé drápy sahající přes délku 1 metru a neuvěřitelně, až 2,5 m dlouhé paže. Jeho tělo pravděpodobně pokrývalo jemné chmýří. Obýval lesy dávného Mongolska před asi 70 miliony lety. Měl zobák, který byl bezzubý. Je znám pouze z několika kosterních pozůstatků uchovaných včetně obrovských drápů. Hodně důležitým objevem se stala unikátně zachovaná fosilie embrya tohoto teropoda.


Hráli dinosauři všemi barvami?

31. července 2014 v 17:25
Stáli na prapočátku celého pozemského dění. Obývali naši planetu daleko před nástupem lidské civilizace. O tom, co zapříčinilo před 65 000 000 lety jejich vyhynutí, se dodnes vedou spory. Díky kosterním pozůstatkům však postupně vědci odhalují tajemství jejich života. Podobu, některé vlastnosti, potravu i to, jak byly zbarveni.

Dinosauři byli většinou lidem představováni jako šedí tvorové bez jakýchkoli výrazných znaků. Avšak to je velký omyl, neboť jak se zdá, začínají se vědcům pomalu vybarvovat různými barevnými formacemi a mnozí z nich byli možná také opeření.

Plamen v ohništi prehistorických otázek rozdmýchalo zjištění, se kterým přišli v roce 2010 britští vědci. Analyzovali totiž neuvěřitelně zachovalé zbytky melanozomu (strukturu v pigmentové buňce, kde se tvoří barva kůže). Právě z jeho tvaru lze vyvodit závěr ohledně zabarvení těla. První důkaz o její pravěké přítomnosti pochází ze zkamenělých ocasních per menšího dinosaura rodu Sinosauropteryx ("Čínské ještěří křídlo"), nalezeného v čínské formaci Yixian v provincii Liaoning. Podle vědců spolupracujících pod vedením paleontologa Michaela J. Bentona měl tvor, který pocházel z období před 125 miliony lety (Spodní křída), oranžovo-bíle žíhaný ocas. Lze ho také označit za prvního z dinosaurů, u kterého byly objeveny pozůstatky peří. "Jeho pera připomínají štětinky kratší než jeden milimetr", uvedl profesor Benton z Univerzity v Bristolu.


Objev ocasních per Sinosauropteryxe je dalším jasným důkazem, svědčící o vývojové blízkosti dinosaurů a ptáků. Ti skutečně mají podle hlasů mnoha odborníků, ve svém rodokmenu tyto dávné vladaře Země. Nicméně v případě Sinosauropteryxe je tomu trochu jinak. V současné době jsou totiž ptáci pokládáni za potomky kladu celurosauřích teropodů- maniraptorů. Sinosauropteryx je ale blíže spřízněn s rodem Compsognathus (čeleď Compsognathidae, jejíž taxonomická pozice je v rámci skupiny Coelurosauria nejistá), a tak s největší pravděpodobností ptákům příbuzný není. Sinosauropteryx v dospělosti dosahoval délky asi 1 až 1,2 m, z toho většinu tvořil dlouhý ocas. Za potravu mu sloužila malá zvířata.

Ve stejný rok byl pro svět vědy odhalen další vzhled, a to nejstaršího známého opeřeného dinosaura oficiálně popsaného v roce 2009. Celých 160 milionů let starý Anchiornis ("téměř pták") byl černý, s bílými proužky a červenou chocholkou na hlavě, kterou se podobal našemu datlovi. Vědcům z Yaleovy univerzity se v tomto případě podařilo analyzovat melanozomy nejen z ocasu, ale i z celé poměrně kompletní fosilie. S více než 90% jistotou tak určili zbarvení pouhých 34 centimetrů dlouhého a asi 110 gramů vážícího drobečka. Zjištěné údaje ze vzorků z kosterních pozůstatků Anchiornise poté badatelé porovnali s peřím dnešních ptáků a dospěli k názoru, že pera tohoto tvora měla téměř stejnou strukturu jako letky dnešních ptáků. Jeho objev představuje významný příspěvek k pochopení evoluce opeřených maniraptorů a prvních ptáků.


Mimo tyto dva zmíněné dinosauří opeřence, byla v roce 2012 zjištěna barva ještě například u rodu Microraptor, jenž byl černý s opalizujícím odleskem peří.

A k čemu by vlastně dinosauři měli peří?- Odborníci mají několik teorií, kterými lze vysvětlit přítomnost peří u některých dinosaurů. Mohlo třeba sloužit k tepelné izolaci, či na ně samci mohli vábit své družky. Podle jiné domněnky byla jeho hlavním účelem ochrana mláďat v hnízdě. Peří také mohlo být nástrojem k rozpoznávání vlastního druhu nebo ke zmatení nepřítele či k vymezování teritoria. Ať už byl jejich účel jakýkoliv, kůže pravěkých tvorů byla peřím pokryta miliony let před tím, než je jediná linie dinosaurů začala využívat k létání.

Obři pravěku v jasném světle
Paleontolog Jack Horner přišel s revolučním tvrzením, že zbarvením nedisponovali jen ti menší pravěcí dinosauříci. "I šupinatá kůže velkých dinosaurů mohla být barevná a například majestátní Triceratops mohl být jedním z těch nejpestřejších." Vědci překvapivě nejsou schopni z jejich pozůstatků určit, zda byl jedinec samec, nebo samice. Je pravděpodobné, že je odlišovala pouze barva. Ta byla u samců výraznější než u jejich protějšků. Samice však menší výraznosti využívaly k lepšímu maskování. V období rozmnožování pak samci pravděpodobně ve svém zbarvení ještě více přitvrdili, aby nalákali své potencionální partnerky, jelikož stejně jako u ptáků, sloužil vzhled dinosaurům k vizuální komunikaci.


Různorodost zbarvení záležela na způsobu života daného druhu, například živočich obývající lesnaté podrosty působil barvami vhodnými k maskování, zatímco živočich vyskytující se ve volných prostranstvích mohl doslova hrát všemi barvami.

Nový tyrannosaurid- Qianzhousaurus sinensis

18. května 2014 v 17:33
Paleontologové popsali zajímavý druh dravého dinosaura ze skupiny tyrannosauridů. Kvůli svému prodlouženému čenichu si vysloužil přezdívku "Pinocchio rex".

Naprostá většina dosud popsaných dinosaurů z čeledi Tyrannosauridae měla hlavu s mohutnými čelistmi a relativně krátkým čenichem, která umožňovala velmi silný skus. Výjimkou je 5 až 6 metrů dlouhý Alioramus, který žil v období svrchní křídy před 70 až 65 miliony let v Mongolsku. Jeho fosilie naznačují, že kromě typických tyrannosauridů, jako byl severoamerický Tyrannosaurus rex či asijský Tarbosaurus, mohly existovat i druhy s prodlouženým čenichem a celkově štíhlejší hlavou. Problém byl, že až dosud byly objeveny jen dvě fosilie takových "nosatých" tyrannosauridů a obě patřily k mláďatům. Vědeckou obec rozdělily do dvou skupin: podle jedné je lebka s prodlouženým čenichem jen raným růstovým stadiem, podle druhé nálezy poukazují na existenci odlišné vývojové větve tyrannosauridů.

Záhada se však zřejmě dočkala svého vyřešení - tým britských a čínských paleontologů v odborném časopise Nature Communications popsal nový druh tyrannosaurida Qianzhousaurus sinensis, který žil na samém konci éry dinosaurů před 65 miliony lety v jihovýchodní Číně. Tentokrát jde o prakticky dospělé zvíře, které bylo téměř dvakrát větší než Alioramus. Mělo prodlouženou lebku i čenich, který zdobila řádka rohů a který dinosaurovi přinesl logickou přezdívku "Pinocchio rex". Existence vývojové větvě nosatých tyrannosauridů se tak podle vědců nakonec potvrdila.

Dlouhé zuby "Pinocchia rexe" byly užší než u jiných tyrannosauridů, což naznačuje, že se živil jiným typem kořisti. Obě vývojové větve asijských tyrannosauridů - s krátkým a dlouhým čenichem - tak v době svrchní křídy zřejmě mohly žít bok po boku, aniž by si konkurovaly. Ve světle těchto nových objevů se paleontologové domnívají, že "nosatí" tyrannosauridi byli široce rozšířeni a tvořili jednu z hlavních skupin dravých asijských dinosaurů.


Členovec s modením oběhovým systémem

11. dubna 2014 v 15:18
Fosilie víc než půl miliardy let starého členovce obsahuje perfektně zachovalý oběhový systém. Je vůbec nejstarší, jaký je znám - a přitom nečekaně moderní.

Výjimečný nález pochází z čínské provincie Jün-nan. Necelých 8 centimetrů dlouhé tělíčko patří živočichovi jménem Fuxianhuia protensa - členovci ze dnes vymřelé linie, který v období spodního kambria před 520 miliony let obýval moře. V místních jemnozrnných sedimentech jsou jeho fosilie poměrně hojné, ale jen málo z nich obsahuje třeba jen části vnitřních orgánů. Navzdory tomu se zdálo, že Fuxianhuia se svým podlouhlým, primitivním tělem, měla pokročilou vnitřní anatomii. Nový nález, který vědci z Arizonské univerzity a jejich čínští kolegové popisují jako "bezobratlou verzi Pompejí", to plně potvrdil.

Schématická rekonstrukce kardiovaskulární soustavy s trubicovým srdcem a centrálního nervového systému živočicha Fuxianhuia protensa

Fosilie obsahuje celou kardiovaskulární soustavu i s trubicovým srdcem stejně jako centrální nervový systém. Ukazuje nám, že mozek tohoto členovce podobně jako u moderních korýšů zásobovalo mnoho arterií. Z toho se dá usuzovat, že šlo o velmi aktivní zvíře schopné mnoha druhů chování. Vědci však také zjistili, že cévní systém jako takový je dokonce ještě sofistikovanější než u mnoha žijících korýšů. Zdá se, že představuje jakýsi základní design, na jehož základu se vyvíjel kardiovaskulární systém pozdějších členovců. Různé skupiny korýšů mají různé varianty uspořádání cév, ale všechny odkazují na tu, kterou lze vidět u členovce Fuxianhuia ze spodního kambria.

Fosilie živočicha jménem Fuxianhuia protensa

O tom, jaké chemické procesy zachovaly jeden exemplář v tak úžasném stavu, mohou vědci jen spekulovat. Domnívají se však, že za "bezobratlou verzi Pompejí" se vděčí tomu, že mrtvé tělíčko členovce rychle pohřbil velmi jemný materiál. Zároveň s tím, jak jej tlak zplošťoval, prostoupily tělo chemické látky z vody. K jeho pohřbení pravděpodobně došlo během nějaké katastrofické události, o které před 520 miliony lety nebyla nouze. V době, kdy se Fuxianhuia plazila po mořském dně či plavala v otevřené vodě, na souši ještě neexistoval život. Nebyly tu tedy žádné rostliny, které by svými kořeny zadržovaly půdu, což znamená, že bouře splachovaly do oceánu velké množství materiálu. Další možností je tsunami, při kterém voda dočasně ustoupila a umožnila, aby živočichové polapení v bahně vyschli a nezačali se rozkládat.

Nejstarší hřbitov mořských savců

1. dubna 2014 v 16:54
V severní Chile se nachází nejstarší známý hromadný hřbitov mořských savců. Příčinou záhuby těchto zvířat byly podle vědců jedovaté mořské řasy.

Hromadné vyplavení či uvíznutí kytovců na plážích fascinuje vědce už od Aristotelových dob. Faktory, které je mohou způsobit, jsou různé. Mezi ty přirozené patří stádní pud zvířat, oceánografické změny nebo působení toxinů mořských řas. V moderní době se hromadný výskyt kytovců na plážích často dává do souvislosti s lidskou činností a hlukem v oceánech, který má vliv na chování mořských savců. Faktem ale zůstává, že k vyplavení velryb a dalších mořských savců opakovaně docházelo už před miliony let.

Naleziště Cerro Ballena brzy pokryje silnice, ale kostry zvířat byly přemístěny do muzeí

Nejstarší známý fosilní doklad pochází z pouště Atacama v severní Chile. Při rozšiřování panamerické silnice, která spojuje Aljašku s Argentinou, stavební práce odkryly kostry více než 40 velkých kosticovců. Nalezišti, které dostalo jméno Cerro Ballena (ve španělštině Velrybí kopec), tyto velryby dominují. Kromě nich však američtí a chilští paleontologové identifikovali i kostry ozubených kytovců vorvaňů, velkých ryb, tuleňů, vymřelých velryb podobných mrožům (Odobenocetops ) a vodních lenochodů (Thalassocnus).

Chilští paleontologové a odborníci ze Smithsonova institutu pracují na vykopávkách

Fosilie jsou staré 6 až 9 milionů let a na nalezišti jsou rozprostřené ve čtyřech oddělených vrstvách. Naznačuje to, že k hromadnému hynutí mořských savců a ryb došlo čtyřikrát nezávisle na sobě, a to ze stejné příčiny. Jediná, která podle vědců takový nález vysvětluje, je působení přemnožených toxických mořských řas. Podobné případy známe i z moderní doby - například v 80. letech minulého století byla nedaleko Cape Cod vyplavena víc než desítka keporkaků. Na jejich tělech nebyly žádné známky poranění, zato se prokázala otrava z takzvaného rudého přílivu. Toxiny řas se nahromadily v tělech makrel, které vorvani sežrali.

Poloha koster z Cerro Ballena naznačuje, že zvířata relativně rychle uhynula na moři, kde se otrávila potravou či vdechováním toxinů řas. Jejich těla příliv vyplavil na pláž, kde se ocitla mimo dosah mořských predátorů. A protože v období svrchního miocénu nežili v Jižní Americe velcí suchozemští mrchožrouti, zachovaly se kostry prakticky v neporušeném stavu.

Naleziště Cerro Ballena - vědci z nalezených fosilií vytvořili archiv digitálních dat

Naleziště Cerro Ballena brzy pokryje silnice, ale kostry zvířat byly přemístěny do muzeí. Vědci ze Smithsonova institutu také vytvořili archiv digitálních dat, který je přístupný na stránkách cerroballena.si.edu .Zde je možné se podívat na snímky a videa naleziště nebo si stáhnout 3D modely koster.


Dva nové významné paleontologické objevy

3. února 2014 v 17:37
Mezi dva významné paleontologické objevy patří: nový druh čínského sauropoda z rodiny titanosaurů a nový druh jezerního phytosaura, který se podobal dnešním krokodýlům.

Za popsáním nového druhu titanosaura (Titanosauria) stojí vědci z Pensylvánské univerzity, kteří zkoumali víc než 100 milionů let staré kosti býložravého dinosaura ze severozápadní Číny. Yongjinglong datangi měřil 15 až 18 metrů, co by jej řadilo ke středně velkým zástupcům své skupiny. Anatomické důkazy ale vypovídají o tom, že šlo o nedospělého jedince, který by ještě povyrostl. Z dinosaura se našly tři zuby, osm obratlů, levá lopatka a kost loketní a vřetenní z pravé přední končetiny.


Vědcům zprvu připomínaly titanosaura Euhelopus zdanskyi, který byl popsán už v roce 1929, ale jejich anatomie je brzy přiměla změnit názor. Lopatka měří téměř 2 metry a je příliš dlouhá na to, aby "pasovala" do tohoto již popsaného dinosaura. Místo toho spolu s dalšími unikátními morfologickými prvky ukazovala na to, že ve skutečnosti jde o zcela nový druh. Yongjinglong datangi je podle vědců jedním z evolučně nejpokročilejších titanosaurů, jací byli v Asii popsáni. Jeho objev by měl také pomoci vyjasnit vývojové vztahy mezi již dříve známými druhy titanosaurů, kteří v období spodní křídy žili v Asii, Africe i Jižní Americe.

Dvakrát starší než čínský titanosaurus je vodní plaz phytosaurus (čeleď Phytosauria). Žil před 205 miliony let v tropickém jezeře chudém na kyslík. Paleontologové z Texaské technické univerzity objevili fosilie dvou jedinců - samce a samice - v souvrství Cooper Canyon v Texasu. Z jejich těl se v kdysi měkkém sedimentu zachovaly pouze lebky, ale i to stačilo na popsání nového druhu Machaeroprosopus lottorum. Stejně jako jiní phytosauři se stavbou těla i způsobem života podobal dnešním krokodýlům. Zásadním rozdílem jsou nozdry, které u phytosaurů nejsou umístěné na konci čenichu, ale v blízkosti očí. Objev lebek obou pohlaví potvrdil existenci pohlavní dvojtvárnosti (dimorfismu) phytosaurů rodu Machaeroprosopus, o které vědci spekulovali: samec, který měřil asi 5,5 metru, měl na hlavě kostěný hřeben sahající od nozder u očí až ke špičce čenichu. O něco málo menší, přibližně pětimetrová samice tuto ozdobu postrádala. Oba ale měli poměrně úzké čelisti, které naznačují, že se živili rybami.


Bandringa a migrace

19. ledna 2014 v 14:01
Žraloci rodu Bandringa se před 310 miliony lety
stěhovali ze sladkých vod do moře…

Jedni z nejstarších známých příbuzných moderních žraloků jsou vymřelé severoamerické paryby rodu Bandringa. Vynikaly bizarním vzhledem podobným dnešním pilounům: asi polovinu jejich celkové délky tvořil na konci lžícovitě rozšířený rypec, který sloužil k vyhledávání kořisti ukryté na dně. Rod Bandringa byl popsán v roce 1969 a až dosud se rozlišovaly dva druhy: Bandringa rayi z mělkého moře a Bandringa herdinae, který obýval sladké vody.

Když ale paleontoložka Lauren Sallanová z Michiganské univerzity a její kolega Michael Coates z Chicagské univerzity analyzovali 24 známých exemplářů, došli k závěru, že se ve skutečnosti jedná jen o jeden druh, který v různém období života obýval různá prostředí. Dospělí jedinci dorůstali třímetrové délky, nalezená mláďata jsou asi poloviční. Morfologické rozdíly, které vedly k popsání dvou druhů, vědci vysvětlují odlišným působením slané a sladké vody: zatímco ve sladkovodním prostředí se zachovaly spíše kosti a chrupavky, slaná voda upřednostnila fosilizaci měkkých tkání. Data, která získali, odhalila i dosud neznámé anatomické detaily: dolů prohnuté čelisti, které byly ideální pro nasávání potravy do úst, ostny na hlavě a komplexní sestavu elektroreceptorů a mechanoreceptorů sloužící k lokalizaci kořisti.

Ještě významnější je ale objev migračního cyklu prastarých žraloků, který nebyl u žádného z dnešních druhů objeven. Všechny fosilie dospělců pocházejí ze sladkovodních depozit, fosilie mláďat zase výhradně z těch mořských. Naznačuje to, že dospělé bandringy žily v řekách a sladkovodních mokřinách. Samičky migrovaly dolů po proudu na pobřeží, kde do mělkého moře nakladly vajíčka. Byl to přesný opak lososů, kteří většinu života tráví v moři a za účelem rozmnožování táhnou proti proudu řek do vnitrozemí.

Přítomnost mláďat i ochranných obalů vajíček naznačuje, že mláďata, která se narodila v moři, vyrůstala v takzvaných "školkách". Před dosažením dospělosti se vydala na cestu do sladkých vod, kde měla prožít zbytek života. 310 milionů let stará žraločí školka bandring je podle vědců vůbec nejstarší, o jaké se doposud ví.

Nový předek šelem

15. ledna 2014 v 16:16
Před 56 miliony let byli předkové dnešních tygrů, medvědů i vlků malá zvířata, která žila v korunách stromů. Naznačuje to objev zubů a kostí jednoho z nich...

Dnešní šelmy (Carnivora) jsou velmi rozmanitým řádem savců. Jednotlivé druhy se liší velikostí i způsobem života: vedle typických masožravců jako jsou kočkovité šelmy a vlci mezi šelmami najdeme spíše všežravé medvědy či kuny, rybožravé tuleně, hmyzožravou hyenku hřivnatou a dokonce i jednoho býložravce, kterým je panda velká. Předpokládá se, že všechny žijící šelmy jsou potomky jediné skupiny dravých savců, která žila v paleocénu a eocénu. Nový fosilní nález nyní umožnil vystopovat jejich původ až k primitivním šelmičkám, které žily před 56 miliony lety na počátku eocénu.

Dormaalocyon latouri je jedním z nejstarších známých dravých savců, které můžeme spojovat s dnešními šelmami. Vděčit za toto nalezišti lze v belgickém Dormaalu, které je známé už od konce 19. století. Dormaalocyon byl až dosud známý podle dvou stoliček, které neumožňovaly jeho přesnější charakterizaci a určení pozice na vývojovém stromě šelem. Nyní se však vědcům podařilo získat dalších více než 250 zubů, mezi kterými jsou i zuby mléčné. Zuby mají velice primitivní morfologii, která naznačuje, že Dormaalocyon se nachází u samotných základů vývojového stromu šelem.

Spolu se zuby nyní mají vědci v rukou také několik kůstek z kotníku dávné šelmy. Z jejich analýzy vyplývá, že přibližně jeden kilogram vážící Dormaalocyon s dlouhým ocasem a protáhlým čenichem trávil svůj čas v korunách stromů. Pravděpodobně lovil hmyz a ještě menší savce než byl on sám. Žil krátce po termálním maximu na rozhraní paleocénu a eocénu a jeho domovské prostředí bylo lesnaté, vlhké a teplé. Ačkoli má Dormaalocyon velmi blízko k počátku šelem, naznačuje jeho objev, že by vědci s trochou štěstí mohli odhalit i fosilie ještě primitivnějších druhů. Ukazuje totiž, že začátkem eocénu a snad i na konci paleocénu byly šelmy už poměrně diverzifikované (rozčleněné). Aby tedy vědci mohli odhalit skutečný původ šelem, je zapotřebí objevit ještě starší nálezy.

Rekonstrukce podoby šelmy Dormaalcyon latouri

Nový objev lemura - Djebelemur martinezi

19. prosince 2013 v 17:02
Fosilie objevená v Tunisu zpochybnila teorii, podle níž lemuři a jejich příbuzní vznikli v době dinosaurů nebo krátce po ní. Je to další případ, kdy fosilie neodpovídají molekulárně genetickým datům.

Podřád poloopic (Strepsirrhini) zahrnuje madagaskarské lemury stejně jako asijské outloně a africké komby. Jejich společným znakem (jedinou výjimkou jsou bizarní ksukolové z Madagaskaru) je takzvaný zubní hřebínek tvořený dolními řezáky a špičáky, který slouží k pročesávání srsti. Data, která přinesly molekulární studie, naznačují, že poloopice vznikly v třetihorách krátce po zániku dinosaurů, ke kterému došlo před 65 miliony let. Některé dokonce uvádějí ještě dřívější původ v období svrchní křídy před 80 miliony let. Fosilní nálezy tyto teorie nepodpořily: dosavadní nejstarší nález pravěké poloopice pochází z doby před pouhými 37 miliony let. Nyní se sice našla starší fosilie, ale ani ta situaci nemění.

Asi 70 gramů vážící primát Djebelemur martinezi žil před 50 miliony let na území dnešního Tunisu. S největší pravděpodobností trávil život na stromech, byl aktivní v noci a živil se především hmyzem. Jeho morfologie naznačuje, že je příbuzný dnešním poloopicím. Ačkoli nemá specializovaný zubní hřebínek, existovala u něj struktura, z níž se posléze vyvinul.

50 milionů let starého primáta Djebelemur tak můžeme považovat za přechodnou formu mezi skutečnými poloopicemi a jejich předky. Je proto dost obtížně představitelné, že by poloopice mohly vzniknout už před 65 nebo dokonce 80 miliony lety.


 
 

Reklama