Květen 2017

Horský lev z Floridy

31. května 2017 v 17:59 Současná příroda
Floridská puma (Puma concolor coryi), jeden z poddruhů pumy americké, měla ještě nedávno namále. V roce 1995 žily ve volné přírodě už jen dvě desítky kusů, kterým vědci nedávali příliš velké šance. Florida se tak už pomalu začala loučit s významnou součástí svého ekosystému.

Pumy jsou jako všichni predátoři pro ekosystém velmi důležité. Loví totiž slabé a nemocné kusy, takže přirozeným způsobem pomáhají regulovat množství zvěře a udržovat jejich populace zdravé. V případě pumy floridské se zdálo, že s posledními žijícími kusy odejde i rovnováha ekosystému. Populace pum, které jsou často nazývané horskými lvy, byla příliš malá a v důsledku její izolovanosti docházelo k příbuzenskému křížení. Tím značně poklesla i plodnost a počet zdravých mláďat.

Kritický stav populace, který byl odhadován na 20 až 25 zvířat, vedl k radikálnímu rozhodnutí. Na Floridu byly přepraveny pumy z Texasu, které jsou floridské pumě geneticky nejbližší. Ačkoli se tím zkřížily dva poddruhy, floridskou populaci se podařilo oživit a zachránit. Počet jedinců začal stoupat a celá populace byla do značné míry ozdravena. Začalo se rodit více zdravých mláďat, z nichž vyrůstali silnější a větší jedinci. V současnosti žije na Floridě okolo 100 až 180 kusů pum. Jde o velký pokrok, ale zdaleka není vyhráno. Aby mohla být populace považována za stabilní, musí čítat alespoň 500 kusů. Floridská puma proto stále patří mezi nejohroženější savce světa.


Puma floridská začala být poprvé ohrožována s příchodem evropských osadníků na počátku 17. století. Kácení lesů, výstavba a další lidské aktivity ji připravily o přirozené prostředí. Zatímco v minulosti pumy obývaly jihovýchodní část Spojených států včetně Arkansasu, Louisiany, Mississippi, Alabamy, Georgie, Floridy a některých oblastí v Tennessee a Jižní Karolíny, dnes žijí jen v cípu Floridy jižně od řeky Caloosahatchee. Pohybují se v lesích, močálech i na stepích a za potravu jim slouží zejména jelenci běloocasí, prasata, mývalové a pásovci. K efektivnímu lovu pomáhají kočkovité šelmě dlouhé zadní nohy, které ji umožňují skočit až 13,7 metru do dálky a 4,5 metru do výšky. Způsobem života i vizáží připomíná spíše velké kočky, patří však podobně jako rys nebo kočka domácí k malým kočkám. Aktivní je zejména od soumraku do svítání, během dne odpočívá.

Při nedostatku přirozené potravy si pumy bohužel občas přilepší i teletem ze stáda místních farmářů. Z toho důvodu byly pronásledovány a loveny ve velkém ještě ve 20. století. V současnosti se hledají způsoby, jak farmářům ztráty vynahradit. Jedním z návrhů je platit jim nikoli za každé zabité tele, ale za udržování klíčových lokalit v nedotčeném stavu. Dnes je pro pumu největším nebezpečím doprava. Nové silnice rozdělují tradiční teritoria a vytvářejí bariéry pro přesun zvířat. Když se izolovaní jedinci rozhodnou tyto překážky zdolat, končí často pod koly aut. Ochrana prostředí floridské pumy je nadějí nejen pro ni samotnou, ale i pro mnoho dalších živočišných i rostlinných druhů. Zvláště samci, kteří mívají teritorium o rozloze až 500 km² totiž potřebují, aby byla chráněna rozsáhlá území a s nimi i všechno, co v nich žije a roste. Smíšená krajina s lesy, mokřinami, stepmi a pastvinami je pro zdárný návrat pumy do přírody zcela zásadní. Případné problémy v rámci populace se naštěstí zdají být řešitelné reintrodukcí texaských pum, která se v minulosti již osvědčila.



Talarurus

27. května 2017 v 16:44 Ptakopánví (Ornithischia)
Talarurus byl rodem obrněného býložravce z čeledi Ankylosauridae, který žil na Zemi v období svrchní křídy před přibližně 99,7miliony lety stupně cenoman a vytrácí se z fosilního záznamu před 89,3 miliony lety stupně coniac. Tento ankylosaur byl objeven v 50. letech sovětskou paleontologickou expedicí v mongolské geologické formaci Bayan Shireh. Jeho boky a hřbet pokrývaly řady tlustých štítů a dutých trnů. Jakýkoliv masožravec pokoušející se zakousnout se do něj by si naplnil hubu jen nesnesitelným brněním. K aktivní obraně měl na konci ocasu kyj, jímž mohl zasadil útočníkovi mrzačící ránu.


Jeho těžké tělo nesly čtyři statné nohy. Široká chodidla končila malými kopýtky. Úctyhodný trávicí systém sytil nízkým roštím a kvetoucími rostlinami. Okusoval je bezzubým zobákem a rozemílal je malými stoličkami. Přes svou velikost byl schopen klusu, ale nejlepší obranou přece jenom bylo jeho brnění a kyj na konci ocasu. Délka zvířete byla asi 4-6 metrů, výška byla přibližně 1,8 metru a hmotnost činila zhruba dvě tuny, tudíž se svými rozměry řadí ke středně velkým ankylosauridům. Talarurus také patří k nejstarším ankylosauridům objeveným v Asii. Jeho jméno v překladu znamená "košíkový ocas" podle uspořádání kostí ocasu jako spletených z proutí. Jeho jméno mu dal v roce 1952 sovětský paleontolog Evgeny Aleksandrovich Maleev.


Kouzelný králík z Nebeských hor

22. května 2017 v 12:19 Současná příroda
V roce 1983 poznal svět jednoho z nejroztomilejších zvířátek planety. Druh byl poprvé pozorován ochráncem přírody Li Weidongem v roce 1983 na území západní části Číny v provincii Sin-ťiang. Po třech letech výzkumu toto stvoření pojmenoval profesor Li latinským názvem Ochotona iliensis. Název nechá pochopitelně všechny fanoušky Pokémonů chladné, avšak anglické Ili pika je jistě nadchne - slavný žlutý Pikachu je totiž přezdívaný Pika.

"Pikas" je obecný název pro celou čeleď pišťuchovitých a zrovna tento druh Ochotona iliensis, v češtině nazvaný Pišťucha kazašská, je z celé čeledi nejvzácnější.


Tito tvorečkové žijí ve čtyřkilometrových výškách Nebeských hor, pohoří Ťan-šan a patří mezi nejohroženější zvířata na planetě a není tomu dávno, co byly považovány za zcela vyhubené, takže pravděpodobnost, že pišťuchu kazašskou na vlastní oči spatříte je zhruba stejná, jako že v lese potkáte duhového jednorožce. Přírodovědci na vlastní oči zaznamenali sotva třicet jedinců, proto jsou velmi vzácní.

Navíc tuto pišťuchu nebyl schopen nikdo dlouhá léta opět najít, až v létě roku 2014 se to konečně povedlo. Jediný exemplář pišťuchy kazašské byl jako zázrakem spatřen, a dokonce vyfotografován po dlouhých 20 letech! Do té doby, jako by se po tomto stvoření slehla zem. Tímto si taktéž vykoledoval přezdívku "Kouzelný králík", jelikož se objevil doslova z čista jasna. Učinil tak biolog Weidong Li z univerzity Shanghai Jiao Tong, který tuto pišťuchu objevil, rovněž ji tedy také znovuobjevil. Přírodovědec uspořádal velkou výzkumnou expedici, v jejímž rámci se studenty a dobrovolníky sledoval všechny možné stopy tohoto tvora. A uspěl.


Ač toto stvoření dosahující velikosti asi 20 cm vypadá spíše jako malý medvídek nebo morče, patří mezi zajícovce (Lagomorpha). O jejím způsobu života se neví takřka nic. Je jisté, že se živí rostlinami, které si na zimu suší a je to denní živočich.

Na těch místech, kde dřív žili, už je dnes nenajdete. Během posledních 20 let se jejich počty snížily o více než 70 %. Vědci se domnívají, že je to z toho důvodu, že pišťuchům nesvědčí konkurence hospodářských zvířat a také stoupající znečištění ovzduší, které čím dál víc dusí Čínu. Jejich přirozené prostředí narušuje globální oteplování, kdy ledovce ustupují a věčný sníh se posunuje výš a výše, což pišťuchy nutí hledat útočiště v čím dál vyšších horských polohách. Zatímco původně se vyskytovaly v nadmořských výškách 3 200 až 3 400 metrů, nyní se uchýlily až 4 100 metrů vysoko nad mořem a už prakticky nemají kam ustoupit. Klimatické změny spolu se znečištěním ovzduší jsou pravděpodobně jednou z hlavních příčin, proč tento nesmírně vzácný endemický druh je dnes na pokraji vyhynutí. Na světě dnes tedy žije méně než jeden tisíc jedinců tohoto druhu.


A je smutné, že úřady pro jejich záchranu nic nedělají. Zato Li Weidong si z vlastních peněz financuje výzkum. Jak říká, kdyby nic neudělal a jen se díval, jak mu před očima vymírají, cítil by se provinile.


Volaticotherium

14. května 2017 v 16:13 Savci žijící souběžně s dinosaury
Volaticotherium byl aktivně se pohybující létavý savec, který žil kdysi na území pravěké Asie, konkrétně tam, kde se dnes nachází Vnitřní Mongolsko. Objevil se v době svrchní jury stupně oxford před 160 miliony lety a mizí z povrchu Země v době spodní křídy stupně hauteriv před 130 miliony lety. Poměrně kompletní kostra tohoto savce byla nalezena čínsko-americkým vědeckým týmem v geologické jednotce Daohugou nacházející se v kraji Ningcheng. Fosilní materiál poskytl důležité informace vedoucí k lepšímu pochopení původu jeho příbuzných.


Volaticotherium mělo tzv. patagium - neboli létající kožní blánu nataženou mezi končetinami, za pomoci, níž mohl klouzat ze stromu na strom. Tím tento tvor navíc ukazuje adaptaci, která se vyvinula opakovaně u různých savců, protože tento živočich není předchůdce současných klouzavých savců, jakými jsou například létající veverky typu Poletuška. Byl velký 12-14 cm, jeho hmotnost se odhaduje na 70 gramů. Jeho zuby byly skvěle uzpůsobené pro požírání hmyzu. Volaticotherium bylo hustě pokryto kožešinou, avšak jeho ocas nebyl silně chundelatý, ale poměrně plochý. Byl úzce příbuzný rodům Argentoconodon a Ichthyoconodon, možná i rodu Triconolestes. Byl popsán v roce 2006 a učinil tak profesor Jie Meng společně s jeho týmem.

Atopodentatus

5. května 2017 v 19:29 Ostatní plazi & obojživelníci mezozoika
Atopodentatus byl rod mořského plaza, který se na naší Zemi vyskytoval v době středního triasu před 247 až 242 miliony lety stupně anis. Obýval pláže či skalnaté útesy v prostředí lagun a šelfových moří. Jeho prvotní fosilní pozůstatek byl nalezen nedaleko vesnice Daaozi v hornaté provincii Jün-nan nacházející se na jihu Čínské lidové republiky. Patří ke skupině plazů nazývající se Sauropterygia. Tato skupina zahrnující vodní ještěry, kteří nebyli příliš početní, ale určitě výjimeční, se vyvinula ze suchozemských plazů a na život ve vodě se dokázala adaptovat velmi dobře a rychle. Atopodentatus měřil na délku přibližně 3 metry, na výšku 75 cm a dosahoval hmotnosti asi 150 kg.


Měl krátký krk a vykazoval skvělé přizpůsobení na vodní životní styl. Nejvýraznějším znakem tohoto tvora byla jeho bizarní ústa, které měly tvar hlavice vysavače. V nich byly umístěny stovky malých jehlovitých zoubků, které měl tento plaz uspořádané v 35 řadách za sebou. Tyto zuby se skvěle hodily k pojídání řas. Jednalo se o společenského živočicha, který tvořil menší skupiny vedené jediným alfa samcem. Holotyp byl pojmenován Atopodentatus unicus, což v překladu znamená "unikátní atypická čelist" a bylo mu dáno kvůli jeho jedinečné morfologii. Není příbuzný žádnému současnému zvířeti, šlo o zcela jedinečný druh života. Atopodentatus byl popsán v roce 2014 týmem vědců vedeným paleontologem L. Chengem.


Desítky let ztracený mlok

1. května 2017 v 19:35 Současná příroda
Rok 1941 přinesl různé události. Poblíž Islandu byla zadržena německá meteorologická loď s tajnými dokumenty o kódovacím přístroji Enigma, Reinhard Heydrich vydal nařízení, podle kterého jsou všichni Židé povinni nosit Davidovu hvězdu jako označení původu, v USA byl proveden vojenskými silami Japonského císařství útok na přístav Pearl Harbor, který měl za následek vstup Spojených států amerických do druhé světové války…

Kdo by čekal, že v takto rušném roce dojde v Mexiku k popsání nového druhu mloka nazvaného Chiropterotriton mosaueri. Nebylo by to ovšem zas tak moc zvláštní, vždyť nové druhy jsou objevovány takřka lusknutím prstu. Nicméně tento objev byl poněkud mimořádným zejména proto, že od chvíle jeho objevu jej už nikdo nespatří…

Všichni vědci si kladli otázku, kam se jenom mohl tento mlok podít? Vždyť byl řádně zdokumentován, nešlo přeci o nic, co byste mohli z povrchu zemského snadno vygumovat, jednalo se o živého tvora.

Jméno Chiropterotriton mosaueri mu dal americký batracholog (vědec zabývající se obojživelníky) Harold T. Woodall. Tento druh byl, jak již jeho jméno naznačuje, pojmenován na počest Dr. Walthera (též známý jako "Walter") Mosauera - instruktora zoologie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, jenž je původem z Vídně. Jeho české jméno zní mločík Mosauerův.

Mločík Mosauerův má hnědé zbarvení kůže s růžovými tlapkami. Ke svému životu potřebuje vlhké jeskyně. Měří asi 11 cm na délku, z toho 5 cm je tělo a 6 cm ocas.

V roce 2010 - tedy po neuvěřitelných 69 letech - se však tento druh znovu objevil na scéně.


Tehdy se Sean Rovito, ekolog a evoluční biolog, který dnes působí na Institutu biologie v hlavním městě Mexika - Ciudad de México, začal o toto téma hojně zajímat. Mluvil s lidmi z města Durango ve státě Hidalgo nacházející se v blízkosti jediné známé jeskynní lokality výskytu tohoto mloka. Věděl, že nikdo tohoto mloka neviděl od roku 1941, takže jeho očekávání bylo poměrně nízké. Někteří lidé mu řekli o jedné jeskyni objevené před několika desítkami let sloužící dnes jako zdroj vody pro jejich komunitu, ale že v ní nikdy tohoto mloka neviděli. Souhlasili ovšem s tím, že mu jeskyni ukáží.

Podle Seanova vyprávění se to stalo takto: "Vyšli jsme těsně před západem slunce. Jeskyně se nacházela na docela prudkém svahu se spoustou vápence, který byl pokryt borovicemi, duby a rostlinami Agáve. Sotva jsem vstoupil dovnitř jeskyně, uviděl jsem velkého dospělého mloka s velmi dlouhým ocasem. Byl na vrcholu skály v jeskynním dnu. I když jsem za svůj život nesetkal s velkým množstvím druhů rodu Chiropterotriton, ten kterého jsem spatřil byl jednoznačně odlišný od jakéhokoliv, kterého jsem znal a okamžitě mi došlo, že to musí být právě mločík Mosauerův. Pohyboval se velmi rychle. Pokusil se pochopitelně o útěk, ale podařilo se mi ho chytit. Bylo to velmi vzrušující být prvním člověkem, který jej vidí po tak neuvěřitelné dlouhé době."


Po nadšeném vyprávění se svými společníky se do jeskyně ještě Sean vrátil. A ke svému překvapení nalezl další mimořádný druh - Chiropterotriton magnipes (mločík velkonohý), který dokáže lézt vzhůru nohama po stropě jeskyně. Tento druh byl znám pouze z několika málo lokací a jedná se o jednoho z nejneobvyklejších obojživelníků. Má poměrně velké nožky a téměř průsvitnou kůži a jen málokomu se poštěstí jej vůbec spatřit.

Sean své pocity popsal takto: "Cítil jsem se ohromně šťastný. Nejen, že se mi podařilo najít tyto nádherné mloky, ale také jsem dokázal, že se oba tyto druhy stále vyskytují ve volné přírodě i po tolika letech, co byly prohlášeny za vyhynulé."


Každý nadšenec jistě Seanovu radost sdílí a biologové si začali mnout ruce. "Jde o endemické druhy, žijí jen zde (v Mexiku), mysleli jsme, že je lidská rozpínavost vyhubila, ale nestalo se tak," radují se vědci.

Oba druhy byly nalezeny v Národním parku Los Mármoles v mexickém státě Hidalgo v nadmořské výšce 2160 m, tedy poměrně blízko od typové lokality. Důvod přesunu je jasný - během let se pro něj typová lokalita stala zcela neobyvatelná v důsledku znečištění a vysušování.

Nynější výskyt mločíka Mosauerova je pouze 40 km2. Populace je pochopitelně mnohem, mnohem menší než před několika desítkami let. Kvůli špatnému hospodaření v oblasti, kde se vyskytuje, není jasné, zda pro něj bude tato lokalita i nadále vhodná v blízké budoucnosti.


V budoucnu se plánuje nový výzkum jeskynních systémů v oblasti přirozeného výskytu tohoto mloka za účelem najít určité vetší množství druhů pokládané za vyhynulé. Nicméně většina tvorů, prohlášených v posledních desetiletích za vyhynulé, je podle vědců skutečně nenávratně ztracena.

Podle údajů Červeného seznamu ohrožených druhů spadá momentálně mločík Mosauerův do kategorie "kriticky ohrožený".