Duben 2017

Candiacervus

28. dubna 2017 v 20:27 Život po dinosaurech
Candiacervus byl rodem jelena, který se na naší Zemi vyskytoval před přibližně 300 000 až 10 000 lety v epoše středního až svrchního pleistocénu v periodě nazývané čtvrtohory. V té době obýval řecký ostrov Kréta, který dnes leží přibližně 100 km jihovýchodně od poloostrova Peloponés na jižním okraji Egejského moře. Nikde jinde na světě se nevyskytoval, proto se řadí mezi endemické živočichy. U tohoto ostrovního jelena se díky izolaci vyvinul tzv. ostrovní nanismus, kdy v průběhu vývoje dochází u populace původně velkých živočichů k jejich zmenšení.


Nejmenší druh tohoto rodu dosahoval pouhých 35 cm na výšku, samci včetně parohů potom přibližně 65 cm. Kromě malé velikosti byly jeho charakteristickým znakem také zvláštně tvarované zjednodušené parohy připomínající svým vzhledem jakési špachtle. Mezi další rysy patří poměrně krátké končetiny a masivnost kostí. Jeho náhlé vymizení může mít na svědomí příchod paleolitických lidí, kteří tyto jelínky mohli aktivně lovit a ničili jejich přirozený biotop. Další možností je postupné vyčerpání ekosystému. Fosilní pozůstatky tohoto živočicha byly nalezeny hned v několika krétských oblastech včetně jeskyně Liko. Candiacervus byl paradoxně blízce příbuzný s Veledaňkem (Megaloceros), jehož výška v kohoutka byla 2,1 metru, dorůstal do délky těla kolem 3 metrů a rozpětí paroží činilo až 3,7 metru. Holotyp (typický zástupce rodu) popsal v roce 1975 S. Kuss.

Rukwatitan

25. dubna 2017 v 18:17 Plazopánví (Saurischia)
Rukwatitan byl rod býložravého velkého dinosaura z infrařádu Sauropoda, do kterého spadají po všech čtyřech nohou chodící dinosauři s většinou silně prodlouženými krky a dlouhými ocasy. Rukwatitan se vyskytoval na naší planetě před přibližně 125 miliony lety v období spodní křídy stupně apt a mizí z povrchu zemského před 94 miliony lety v době svrchní křídy stupně cenoman. Původní vzorek fosilních pozůstatků byl nalezen na skalní stěně u jezera Rukwa ve stejnojmenném údolí v Tanzanii ve východní Africe. Je tedy zjevné, odkud se jeho jméno vzalo. Fosilní materiál byl tvořen částečně zachovalou kostrou obsahující obratle, žebra, končetiny a pánevní kosti.


Rukwatitan patřil k menším sauropodům, protože jeho délka dosahovala jen zhruba 9,1 metrů, což sice není úplně málo, ovšem na některé giganty ze skupiny Titanosauria (kam se také řadí) rozhodně ani zdaleka nemá, protože ti se dnes řadí k těm největším známým suchozemským živočichům vůbec a mohou dosáhnout délky až 40 metrů a váhy i přes 70 tun. Jeho kosti vykazovaly velké podobnosti s jiným titanosaurem, a to s rodem Malawisaurus, který byl již dříve objeven v Malawi. Tito jihoafričtí dinosauři byli ovšem výrazně odlišní od sebe navzájem a nejvíce pozoruhodné je, že se liší i od titanosaurů známých ze severní Afriky. Objev tohoto dinosauřího rodu tedy přispívá k celkovému obrazu o titanosaurech jako o dinosaurech žijících po celém světě, a to až do konce křídy. Dnes je znám jen jediný druh a to R. bisepultus, který byl popsán v roce 2014. Učinil tak tým vědců pod vedením Erica Gorscaka.


Vzkříšen po třech staletích

23. dubna 2017 v 15:12 Současná příroda
Burňáci berdmudští zmizeli z povrchu Země ještě v první polovině 17. století. Nález osmnácti hnízdících párů v roce 1951 byl naprostou ornitologickou senzací.

Španělským osadníkům připadaly Bermudské ostrovy kdysi dávno jako ďáblovo území - v noci se tady totiž ozývaly podivné zvuky, které jen podporovaly fantazii rozjitřenou pověrami. Že šlo o neškodné trubkonosé (Procellariiformes) ptáky buřňáky bermudské (Pterodroma cahow) tenkrát nikdo nevěděl. Námořníky také nenapadlo, že zvyk nechávat na ostrovech prasata jako živou zásobu masa pro další lodě s tajemným ďáblem bermudských lesů pěkně zatočí.

Burňáci už zdaleka tolik neděsili Američany, kteří se později rozhodli Bermudy obsadit. A jelikož s sebou přivezli další nepůvodní živočichy včetně krys, koček a psů, zdálo se, že dny buřňáků jsou sečteny. Jejich rozmnožovací cyklus byl zcela rozvrácen zejména proto, že hnízdili na zemi. Zavlečené druhy si rády smlsly na výživných vejcích, a co nezničila zvířata, o to se postaral člověk.


První osadníci vybíjeli buřňáky po stovkách. Navzdory osvícené snaze správců kolonie zachovat tento ptačí druh pro příští generace, se počet buřňáků do roku 1620 snížil natolik, že jej vědci prohlásili za vyhynulý. Po tři staletí byl pak burňák uváděn mezi živočichy, které na Zemi již není možno spatřit. Až v roce 1951 učinil americký ornitolog Robert C. Murphy spolu s přírodovědcem Louisem L. Mowbrayem neuvěřitelný objev: na skalnatých ostrůvcích Castle Harbour našli celkem 18 hnízdících párů obývající území ne větší než 10 000 m2.

Tehdy patnáctiletý David B. Wingrate, který v polovině 20. století vědce doprovázel, se tak nadchl pro záchranu buřňáka bermudského, že jeho ochraně zasvětil celý svůj život a po dokončení vysokoškolských studií se stal prvním bermudským ochráncem přírody s úřední mocí. Pečlivé studium života ptáků mu umožnilo vytvořit program na podporu objevených jedinců. Nechal postavit betonové nory pro bezpečnější hnízdění a začal obnovovat poničenou krajinu ostrova Nonsuch, který v budoucnu posloužil jako základna pro rostoucí populaci.


Pod ochranou vlády se burňákům začalo opět dařit, i když stále bojují s nedostatkem přirozeného prostředí a čas od času i s nepříznivým počasím. Například v roce 2003 se museli vypořádat s hurikánem Fabian, který zničil velké množství hnízd.

Sčítání provedené v roce 2005 ukázalo, že na Bermudách hnízdí v té době celkem 250 jedinců. To je stále málo na to, aby byli buřňáci vyškrtnuti ze seznamu ohrožených druhů. Populace se však pomalu rozrůstá - například v roce 2009 se vylíhlo nejméně 35 mláďat a roku 2011 bylo napočítáno 98 hnízdících párů.


Mládě burňáka bermudského

Ptáci však stále potřebují lidskou asistenci. Podzemní nory již není kde stavět, a tak se uchylují do štěrbin ve vápenci a uměle vybudovaných doupat, díky kterým stoupla během 40 let úspěšnost odchovu mláďat z 5 % na 25 %.

Ochránci přírody musí také monitorovat hrozící záplavy, rozšíření faetona žlutozobého (Phaethon lepturu), který je pro buřňáky velkou konkurencí při hledání míst vhodných k hnízdění, nebo nežádoucí introdukci (= zavlečení nepůvodních druhů) savců, zvláště krys. Přes všechny tyto překážky všichni doufají, že nebude dlouho trvat a druh se posune z kolonky "ohrožený" do optimističtější sekce "zranitelný".


Faeton žlutozobý (Phaethon lepturus)

Na TOMTO (klikni) odkaze můžete v živém přenosu sledovat mládě buřňáka bermudského, které se vylíhlo 2. 3. 2017. Kamera je zasazena do boku kupolovité člověkem vytvořené nory, Bermudského odboru životního prostředí a přírodních zdrojů (DENR) na ostrově Nonsuch.

Bolívijský Kerberos?

20. dubna 2017 v 18:00 Kryptozoologie
Bolivijská řeka Beni v Jižní Americe, rok 1883.

Po tmavé hladině řeky Beni pluje loďka se dvěma Bolívijci. Jeden ukazuje svému kamarádovi na něco u břehu. Na něm stojí skupina mužů kolem čehosi, co připomíná spojení obrovské ryby s mytologickou bytostí antického Řecka - trojhlavým psem Kerberem. Tělo přes 10 metrů dlouhé obludy je pokryto šupinami a na spodní části má jakýsi krunýř. Končetiny prý připomínají suchozemské zvíře a jsou zakončeny silnými drápy.

Co je ale vůbec nejpodivnější, to jsou tři hlavy, podobné psím. Největší z nich zakončuje netvorovo tělo, dvě menší hlavy se pak údajně nacházejí asi 3,5 metru za ní. Zdá se vám něco takového jako zcela jasný výmysl?

Pak vězte, že má jít o jeden z vůbec nejlépe zdokumentovaných případů nalezení neznámého živočicha! Roku 1883 o něm dokonce informuje renomovaný americký vědecký časopis Scientific American. Mohl tedy být bájný pes Kerberos, jehož řecké báje považují za strážce podsvětí, vymyšlen na základě setkání s podobným tvorem?


No a co vlastně ukrývají archivy? Mrtvola podivného tvora je tehdy převezena do brazilského města La Pazu, kde se stává obrovskou senzací. Jak by taky ne, že? Poté je prý obluda předána k výzkumu do rukou bolívijského profesora zoologie Gilvetiho, kde její stopa navždy mizí. Vědec přitom na konci svého výzkumu vydává prohlášení, že prý jde o velmi vzácné zvíře, téměř vyhynulého druhu. Šlo snad jen o tvrzení, které mělo zamlžit nedostatečné výsledky bádání, anebo bolívijský odborník rozeznal v hrůzostrašné bestii konkrétní zmutované zvíře?

Avšak dnešní vědě není znám žádný alespoň částečně podobný živočich. Jsou tedy naše znalosti fauny natolik nedokonalé, anebo popis zvláštního bolívijského živočicha značně přikrášlený? Vždyť jsou známé třeba případy znetvořených psů či dalších živočichů narozených se dvěma i třemi hlavami! K vyšetření jihoamerické záhady nás nepřiblížil ani další osud mrtvoly. Prý končí v uzavřených sbírkách muzea v La Pazu, kam nemá veřejnost povoleno vstoupit. Báli se někteří vědci, že by se lidé dozvěděli o existenci tvorů, kteří nezapadají do současných přírodovědných škatulek? Kdo ví...



Expedice za vakovlky – přinese úspěch nebo další zklamání?

17. dubna 2017 v 19:06 Současná příroda
Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus) přezdívaný též tasmánský tygr byl masožravým vačnatcem, který obýval v hojném počtu území Austrálie, Tasmánie a Nové Guineje. V Životě zvířat Alfreda Edmunda Brehma je vakovlk popsán jako nejnebezpečnější vačnatec a savec v Austrálii, kde mu říkali tygr křovin. V tlamě měl 46 zubů a dokázal ji rozevřít do 170 stupňů, takže jeho rozevřené čelisti tvořily téměř přímku.

Když v roce 1803 dorazili evropští osadníci, jeho počet začal rapidně klesat. Poslední jedinec, kterému se říkalo "Benjamin" zemřel v roce 1936 v Hobartské zoologické zahradě na Tasmánii.

Vyhynutí vakovlků bylo dlouho spojováno s nemocí podobnou psince, která poslední kusy vakovlků decimovala, ale tým vědců z Adelaidské univerzity prokázal, že nemoc rozhodně nebyla hlavní příčinou zániku, neboť negativní dopad evropských osadníků byl dost velký na to, že druh i bez jakékoli epidemie nemohl zkrátka vyhynutí uniknout.


Vždy, když se objeví nějaká nová zpráva o pozorování vakovlka, naprostá většina lidí si už jen ťuká na čelo, protože se to pro ně zdá být nemožné, aby vakovlk žil tiše skryt všem někde v odlehlých končinách australské divočiny. Tyto zprávy se tak stávají jen dalšími informacemi na úrovni pozorování lochnesky či yettiho, v jejichž existenci už ve skutečnosti věří jen málokdo.

Nicméně "případ vakovlk" je poněkud jiný. Za prvé se jednalo o vědci řádně popsané zvíře, jehož existenci nelze popřít, a za druhé, jeho - sice nedoložená pozorování - se zdají být více důvěřivá než pozorování například lochnesky, protože je mnohem více pravděpodobnější výskyt tohoto vačnatce v neobydlených koutech Austrálie než výskyt plesiosaura v jezeře, kolem něhož bydlí desetitisíce lidí. Navíc většina osob, která hlásila, že vakovlka spatřila, je i velmi důvěryhodná, protože jde především o vědce, biology, a i strážce chráněných oblastí.

Například samotný rok 2012 byl v pozorování údajných vakovlků rekordní a od roku 1936, kdy zemřel poslední vakovlk, bylo nahlášeno více než 3800 neověřených pozorování.

Nicméně i když jsou stále víc a víc šířeny historky o spatření vakovlka v Tasmánii i na australské pevnině, skutečností je, že důkaz o tom nikdo nepodal. A to ani slavný sir Edmund Hillary, první pokořitel Mount Everestu, jenž se za symbolem Tasmánie vypravil s expedicí již v 60. letech minulého století. Tohoto tvora neobjevil. Dokonce v roce 1983 americký multimiliardář Ted Turner vypsal odměnu 100 000 dolarů pro toho, kdo dokáže, že vakovlci nevymřeli. Přestože to zní lákavě, nikdo tuto částku zatím nezískal, což se zdá být důkazem svědčícím o tom, že vakovlci už bohužel nežijí.


Je tedy vůbec možné, že by přeci jen vakovlk stále žil? Odpověď bude znít možná pro některé překvapivě, ale vědci si myslí, že to opravdu možné je!

Vědci z James Cook University v Queenslandu v Austrálii se totiž rozhodli prověřit, zda jsou zprávy o občasných spatřeních vakovlka pravdivé. Výzkum začal na počátku dubna tohoto roku, a to v odlehlých oblastech australského Queenslandu, odkud pochází nejvíce zpráv o jeho pozorování. Vědci po vakovlcích pátrají pomocí špičkové moderní techniky. Ve výzbroji vědeckého týmu jsou jak droni, tak i fotopasti - právě ty by měly zajistit nejvíce údajů.

Povzbudivé je, že v poslední době se právě v této oblasti světa objevilo rovnou několik případů, kdy tu vědci našli již dávno "vymřelá" zvířata; jen vloni to byli například divocí psi na Nové Guineje či vzácný druh nočního papouška v kontinentální Austrálii. O obou druzích zvířat si přitom vědci mysleli, že vyhynuly již před mnoha lety.


O okamžitých výsledcích si však můžeme nechat jen zdát. Fotopasti totiž zachytí všechna zvířata, která se v jejich okolí budou pohybovat; vědci pak budou stovky a možná i tisíce hodin materiálu nejméně jeden rok vyhodnocovat a zpracovávat.

Uvidíme tedy, jak expedice dopadne. A co si myslíte vy? Můžete hlasovat v anketě.

Garudimimus

16. dubna 2017 v 20:08 Plazopánví (Saurischia)
Garudimimus byl rod teropodního dinosaura ze skupiny Ornithomimosauria podobající se dnešnímu pštrosovi. Žil na Zemi v době svrchní křídy stupně cenoman před 99 miliony lety a z fosilního záznamu mizí přibližně v době před 89 miliony lety stupně coniac. Byl objeven v roce 1981 během sovětsko-mongolské expedice v mongolské geologické formaci Bayan Shireh. Jeho fosilní materiál se skládal z poměrně kompletní kostry včetně lebky, avšak chyběly ramenní klouby a přední končetiny. Jednalo se o dinosaura se vzpřímeným postojem, malou hlavou a dlouhým krkem. Jelikož se jednalo o vývojově rannou formu skupiny, nebyl tak skvěle uzpůsoben k rychlému běhu jako jeho pozdější příbuzní. Měl totiž relativně kratší zadní končetiny s ne tak skvěle uzpůsobenou svalovinou pro rychlý běh.


Charakteristické pro něj byly velké oči, krátké prsty na zadních nohou a malý hřebínek před očima, o čemž se dříve myslelo, že se jedná o dozadu zahnutý roh, nicméně později se zjistilo, že šlo pouze vytrčenou lebeční kost. Jeho ostré stoličky a jinak bezzubý zobák svědčí o tom, že šlo o všežravce, který se živil jak rostlinami a hmyzem tak i malými živočichy. Dosahoval délky těla od 3,5 m do 4 metrů, výšky něco málo přes dva metry a váhy okolo 85 kg. Garudimimus v překladu znamená "podobný Garudě" podle obrovského ptáka z asijské mytologie nazývaného Garuda. Jméno mu bylo dáno již v samý rok, kdy byl objeven, tedy v roce 1981 a učinil tak mongolský paleontolog a geolog Rinčengín Barsbold, který je znám hlavně díky působením při průzkumech za dinosauřími fosiliemi v poušti Gobi. Dodnes je znám pouze jeden druh a to G. brevipes.

Harpymimus

12. dubna 2017 v 17:11 Plazopánví (Saurischia)
Harpymimus byl rod dinosaura ze skupiny Ornithomimosauria, který žil na Zemi v době spodní křídy před 109 miliony lety stupně alb až svrchní křídy před 99,7 miliony lety stupně cenoman. Jeho fosilní materiál, který obsahoval téměř kompletní kostru byl nalezen ve formaci Khuren-Dukh v provincii Dornogovi v jihovýchodní části Mongolska. V současné době jsou pozůstatky uloženy v muzeu Mongolské akademie věd v Ulánbátaru. Jednalo se o štíhlého mrštného běžce s dlouhými holenními kostmi a lehkou stavbou těla. Tento dinosaurus měl v dolní čelisti 10 tupých malých a kolíkovitých zubů, jež pravděpodobně svědčí o tom, že ohryzával kapradiny.


Dále stíhal hmyz a lapal jej do tlamy přímo ze vzduchu, nebo chytal na zemi do předních končetin ještěrky. Měl bystré smysly, oči měl posazené po stranách hlavy, takže měl široké panoramatické vidění, ale už horší vnímání vzdálenosti. Když spatřil predátora, dal se na útěk, protože nebyl vybaven k aktivní obraně. Na rozdíl od pozdějších zástupců skupiny měl tento dinosaurus ještě hodně primitivních znaků, například ozubenou spodní čelist. Pozdější dinosauři tohoto typu neměli vůbec žádné zuby. Tento všežravec dosahoval délky 2 m - 3,5 m, výšky 1,8 metru a váhy okolo 125 kg. Mezi jeho příbuzné můžeme zařadit například rody Beishanlong, Deinocheirus či Pelecanimimus. Jeho jméno v překladu znamená "napodobitel harpyje" - podle příšery z řecké mytologie s hlavou ženy a tělem ptáka. Byl popsán v roce 1984 a učinili tak R. Barsbold a A. Perle.

Jaklapallisaurus

10. dubna 2017 v 20:23 Plazopánví (Saurischia)
Jaklapallisaurus byl rod primitivního plazopánvého dinosaura z čeledi Plateosauridae, který žil na Zemi před přibližně 221 až 205 miliony lety v době svrchního triasu stupně nor až rhaet. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny 3 km od obce Jaklapalli v geologické formaci Upper Maleri nacházející se v dnešní jihovýchodní Indii ve státě Ándhrapradéš. Fosilie obsahovala dílčí hřbetní žebro, obratle, stehenní a holenní kost, kůstky chodidel apod. Jaklapallisaurus byl docela malým tvorem, na délku měřil dva a půl metru a na výšku jen metr a půl.


Váha se pohybovala okolo 250 kg. Měl relativně dlouhý krk a robustnější ocas. Z trupu mu vyrůstaly dlouhé zadní končetiny, přední byly o něco kratší, avšak silné. Je dost možné, že měl na svých zádech řadu jakýchsi trnů táhnoucí se od hlavy až ke konci ocasu. Byl to býložravec, jenž se živil převážně nízko rostoucí vegetací, ale byl schopen se postavit i na zadní končetiny a krmit se horními větvemi stromů či stromových kapradin. V tlamě měl k tomuto způsobu obživy skvěle přizpůsobený lopatkovitý chrup. Rostlinná strava se posléze zpracovávala v žaludku za pomoci gastrolitů. Mezi jeho příbuzné bychom mohli zařadit například rody Plateosaurus, Ruehleia či Xixiposaurus. V roce 2011 ho popsal Fernando E. Novas s týmem. Jeho jméno v překladu zní "ještěr z Jaklapalli" - podle obce, poblíž které byl nalezen.


Enaliarctos

2. dubna 2017 v 14:55 Život po dinosaurech
Enaliarctos byl rod savce ze skupiny Pinnipedia (Ploutvonožci), která dnes obsahuje tuleně, lachtany a mrože. Žil na Zemi před 20,44 až 15,97 miliony lety v době miocénu stupně burdigal. Fosilní materiál s označením USNM 314295 se nalezl ve formaci Nye, která je součástí malé vesnice Beavercreek ve americkém státě Oregon. Jeho biotechnická studie odhalila způsob plavání - zatímco moderní tuleni pohánějí tělo pomocí ploutví, přičemž obratně využívají přední packy, Enaliarctos používal jak přední, tak i zadní končetiny. Jednalo se o masožravce, který se živil rybami, měkkýši a občas dokonce i mořskými ptáky. Jeho chrup byl uzpůsoben ke krájení a odtrhávání, což znamená, že se se svým úlovkem musel vrátit na břeh, kde teprve začal kořist konzumovat.


Jinak byl velmi dobře přizpůsoben k lovu pod vodou - jeho lebka měla velké oční důlky, což znamená velké oči, které byly užitečné pro orientaci v prostoru, dále měl citlivé vousy a dobře vyvinutý sluch, který fungoval skvěle i pod vodní hladinou. Jeho tělo bylo velmi chlupaté a dosahovalo délky 1,5 metru a výšky necelého metru. Měl krátký ocas a končetiny s plovací blánou. Enaliarctos trávil většinu času v pobřežních vodách, které omývaly pobřežní skalnaté pláže, na nichž odpočíval. Tvoři skupinu o 10 až 40 jedincích, na kterou dohlížel dominantní samec. Rod popsali vědci E. Mitchell a R. H. Tedford v roce 1973 a dnes je známo pět druhů: typový E. mealsi dále E. barnesi, E. emlongi, E. mitchelli a E. tedfordi. Jméno ctí Douglase Ralpha Emlonga, který býval amatérkám sběratelem zkamenělin.

Nepozorovatelný chodec sladkovodního dna

1. dubna 2017 v 18:26 Současná příroda
Modrá planeta překypuje těmi nejrozmanitějšími druhy zvířat. Některá z nich se během své evoluce takřka nezměnila, některá z nich se vyvinula do skutečně velmi podivných tvarů a podob. Na Zemi existuje zkrátka velké množství ohromujících zvířat, která žijí v nejrůznějších koutech světa - ať už v nedozírných oceánech, sluncem spalujících pouštích nebo tropických lesích, kde spadne přes 2 000 mm srážek ročně a vlhkost vzduchu bývá dennodenně okolo 95 %. Právě v jihoamerických tropických pralesích se jeden obzvlášť nevídaný živočich skrývá. Dokonce je někdy označován jako "jeden z nejpodivnějších tvorů na Zemi".

Jeho domovem jsou řeky v povodí Amazonky a Orinoka, především tedy jejich mělké části, kde tiše a nehnutě polehává na dně, z části ukryt ve vrstvě rostlinných zbytků vyčkávajíc, až se kolem mihne nějaká kořist. Ve svém přirozeném prostředí je tento tvor prakticky neviditelný, protože připomíná spadané listí a různé nečistoty roztroušené na dně řeky.

Tím zvláštním zvířetem je Chelus fimbriatus, tedy česky Matamata třásnitá z čeledi Chelidae. Jedná se zároveň i o jednu z nejstarobylejších želv současnosti, která se proslavila díky svému velmi pohyblivému krku. Její plochá trojúhelníkovitá hlava, dlouhý svalnatý krk i velká část hrbolatého krunýře jsou porostlé kožnatými třásněmi, takže to vypadá, jako by želvě rostly řasy, což způsobuje, že zvíře prakticky zmizí do svého okolí. Když se k ní přiblíží ryba, vystrčí bleskovitě hlavu a ve svém hrdle vytvoří takový podtlak, že kořist spolu s vodou nasaje hluboko do úst. Kromě malých rybek se dále živí i obojživelníky, korýši a dalšími bezobratlými. Nozdry jsou protažené, takže vypadají jako jakýsi malý chobotek, který želvě pomáhá s dosažením nad vodní hladinu, když se potřebuje nadechnout. Zajímavostí je, že i když jde o vodní želvu, neumí plavat a v hlubší vodě by se mohla utopit. Délka těla je asi 40 cm - 45 cm a hmotnost činí 10 kg, výjimečně i 15 kg.


Na rozdíl od většiny amazonských želv, které hnízdí na otevřených písčitých místech, Matamata vyhrabává pro svá vajíčka díru v měkké půdě s rozpadající se vegetací na okraji lesa. Samice klade vajíčka od října do prosince a snůšku tvoří 12 až 28 vajec, jejichž inkubační doba je asi 208 dní při 28 až 29 stupních Celsia. Vajíčka jsou v průměru asi 3,5 cm velká a jsou téměř kulovitá. Mláďata jsou světle rezavá s několika tmavými drobnými skvrnami. Kožovité části těla mají podobné zbarvení. Při pohledu shora se mláďata jeví jako suchý list. Dospělý jedinec chytá hnědý až černý odstín a má načervenalý plastron (spodní část krunýře želvy).



Matamata třásnitá je samotářská a dost agresivní želva a je jediným druhem rodu. Nebezpečí pro ni hrozí ve formě velkých hadů, kteří jsou schopni tuto želvu spolknout. Ovšem jejím hlavním nepřítelem je pochopitelně člověk. Nejenže díky němu dochází k narušováním přírody a ničení životního prostředí, ale také tento druh s oblibou loví pytláci, kteří želvy posléze prodávají na černém trhu, kde si ji koupí nadšení turisté - tím pádem dochází k nechtěnému podporování této nezákonné činnosti. Přitom lze tuto želvu chovat v želváriu, a to zcela legálně. O této želvě se tvrdí, že, i když ji chováte doma, nikdy z ní už amazonský duch neodejde a zůstane navždy divokou a nezkrocenou jako samotná Amazonie.