Březen 2017

Aristonectes

31. března 2017 v 20:15 Tvorové dávných vod
Aristonectes byl rod plesiosaura z čeledi Elasmosauridae, který žil v pravěkých hlubinách oceánů před 71 až 65 miliony lety v době svrchní křídy stupně maastricht. Jeho fosilní pozůstatky se nalezly na území Antarktidy, Argentiny a Chile. Je znám ze sedmi sbírek, které obsahovaly části lebky včetně částí fragmentů z dolních čelistí, krční obratle, ocasní obratle a neúplné končetiny. Zatímco ostatní plesiosauři byli obvykle predátoři, kteří pojídali menší obratlovce - zejména ryby, Aristonectes byl velmi zvláštní tím, že se specializoval na úplně odlišný způsob obživy. Jednalo se o živočicha, který se živil krilem, jenž je ovšem velmi výživný. Měl k tomu dokonce i přizpůsobené své zuby, na kterých byly výrůstky, které do sebe při sevření tlamy zapadly a filtrovali tak i nasátý plankton. Při lovu pak stačilo tomuto tvoru prostě plavat s otevřenou tlamou a nasávat potravu z vody.


Jelikož se živil touto stravou, vyhýbal se i přímé konkurenci s ostatními mořskými plazy. Jeho tělo bylo hydrodynamicky tvarované s dvěma páry silných dlouhých ploutví, dlouhým krkem, kratším ocasem a malou plochou hlavou. Celková délka je nejistá kvůli nedostatku fosilního materiálu, samotná lebka holotypu byla dlouhá přibližně 33 cm. Původní druh Aristonectes parvidens byl popsán v roce 1941 a učinil tak A. Cabrera, avšak v roce 2014 byl objeven další druh Aristonectes quiriquinensis, kterého popsal Rodrigo A. Otero spolu s dalšími vědci. Mezi jeho příbuzné bychom mohli zařadit například rody Futabasaurus či Kaiwhekea.

Messelirrisor

30. března 2017 v 17:43 Život po dinosaurech
Messelirrisor byl rod malého ptáka z řádu Zoborožci (Bucerotiformes), který se objevil na Zemi v epoše eocénu stupně ypres před 49 miliony lety a vytratil se před přibližně 37 miliony lety ve stejné epoše stupně priabon. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny pouze v geologické formaci Messel nacházející se v Německu. Fosilní materiál byl ve stavu mimořádně zachovalé konzervace s pozůstatky měkkých tkání, a i žaludku s obsahem. Ve své době, kdy převládaly mnohem vyšší teploty než dnes, býval typickým obyvatelem tropických a subtropických lesů v Evropě. Často se zdržoval především v oblastech protkanými potoky.


Měl zavalité tělo dlouhé až 15 cm, krátký ocas a krátké končetiny, široká zakulacená křídla a nápadně prodloužený rovný a zašpičatělý zobák. Messelirrisor byl samotářsky založený pták, u kterého se předpokládá přísně teritoriální chování. Přítomnost druhých vyhledával pouze v době rozmnožování. Hnízdil pravděpodobně v dutinách stromů, které si důkladně vystlal travnatým materiálem apod. Mladí ptáci pravděpodobně byli světle hnědě zabarveni, avšak peří dospělců již chytalo tmavě hnědé až černé zbarvení. Oblast pod krkem byla světlejší a ocásek byl strakatý. V potravě mu převažoval především hmyz, larvy a dále pavouci a žížaly. Messelirrisor byl popsán v roce 1998 jedním z předních evolučních biologů Ernstem Walter Mayrem, který výrazně přispěl například k Darwinově evoluci. Rod obsahuje tři druhy: M. grandis, M. halcyrostris a M. parvus.

Merycoidodon

29. března 2017 v 17:16 Život po dinosaurech
Merycoidodon byl rod býložravého sudokopytníka z nadčeledi Merycoidodontoidea, jež je známá jako Oreodontinae a obsahuje živočichy obecně se podobající prasatům, ale spíše související s velbloudy, i když nemají žádné blízké dnes žijící příbuzné. Merycoidodon byl endemickým živočichem žijící v pravěké Severní Americe před asi 30 miliony lety v době oligocénu stupně rupel. Jeho fosilní materiál byl nalezen v kanadské provincii Alberta, dále v USA na Floridě a v Oregonu, Wyomingu, Montaně, Nebrasce, Severní i Jižní Dakotě a Coloradu. Holotyp byl nalezen ve formaci Brule. Merycoidodon se podobal kříženci ovce a prasete. Jeho tělo dosahovalo délky 130 cm - 140 cm, výšky přibližně 70 cm a hmotnosti 95 kg - 140 kg.


Měl krátké končetiny - na těch předních měl pět prstů (i když první byl téměř zakrnělý) a na zadních už jen čtyři. Vzhledem k tvaru jeho končetin se předpokládá, že se nejednalo o hbitého běžce. Dále měl krátký čenich a dlouhý ocas, na jehož konci byly štětiny. Zvláštní na něm je, že měl silné špičáky, i když je vlastně nejspíš moc nepotřeboval. Jeho chrup měl velké stoličky, které byly přizpůsobeny ke žvýkání tvrdé vegetace. Pravděpodobně měl velmi dobře vyvinutý čich a sluch, avšak jeho zrak byl už slabší. Jednalo se o zvíře, které se pravděpodobně shlukovalo do stád a přesouvalo se za zelenými pláněmi z místa na místo, především do vlhčích oblastí, kde byla bohatá šťavnatá vegetace. Jeho kostru si můžeme prohlédnout v Kanadském muzeu přírody přímo v hlavním městě Ottawě. Tento rod popsal v roce 1848 americký paleontolog a anatom Joseph Leidy.

Bananogmius

28. března 2017 v 19:26 Tvorové dávných vod
Bananogmius byl rod kostnaté ryby z čeledi Plethodidae, jejíž příslušníci se obvykle vyznačovali vysokou hřbetní ploutví. Tato ryba žila na Zemi před přibližně 84,9 miliony lety v období svrchní křídy stupně santon až po epochu paleocén před 61,7 miliony lety stupně dan, tudíž dokázala přežít událost K-T. Fosilní pozůstatky této pravěké ryby byly nalezeny v Severní Americe ve státech llinois, New Jersey, Alabama, Kansas a Jižní Dakota. Obývala vnitrozemské moře Niobrara, které rozdělovalo Severní Ameriku na západní Laramidii a východní Appalachii. Převážně se zdržoval u korálových útesů. Ve své době to byla velmi hojná ryba a když vyplula na širé moře, často tvořila obří hejna čítající až tisíc jedinců, tím pádem se samozřejmě i stávala potravou různých plesiosaurů.


Tělo bylo protáhlejší a pokryté šupinami. Mohlo přesáhnout dva metry na délku a mělo charakteristicky utvářenou, vztyčitelnou hřbetní ploutev, která se táhla po celé délce hřbetu zvířete. Mimo klasické párové břišní a prsní ploutve byla její řitní ploutev protáhlá až téměř k ploutvi břišní. Také měla velmi silný ocas, který jí umožňoval rychlý pohyb a schopnost skvělého kličkování. Lebka byla mimořádně tvrdá a velmi odolná. Kromě toho však měla desítky malých zubů, proto se předpokládá, že se živila především drobnými živočichy, jakými jsou například korýši. Holotyp Bananogmius ellisensis popsal v roce 1940 britsko-australský vědec Gilbert Percy Whitley zajímající se především studiem ryb a měkkýšů. Rod dále obsahuje další dva druhy: B. zitteli a B. crieleyi. Jméno se překládá jako "Banánová ryba" a bylo jí dáno podle záhybu hřbetní ploutve.

Brachyrhinodon

27. března 2017 v 17:19 Ostatní plazi & obojživelníci mezozoika
Brachyrhinodon byl rod plaza z čeledi Sphenodontidae (hatériovití), který žil na Zemi před 235 až 205 miliony lety v době svrchního triasu stupně karn až rhaet. Obýval území pradávného Spojeného království a jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny v oblasti Moray ve Skotsku ve formaci Lossiemouth Sandstone nacházející se poblíž města Elgin. Brachyrhinodon je znám z několika dílčích pozůstatků včetně těch lebečních. Lebka byla poměrně krátká a tupě zakončená. Celková délka těla se pohybovala od 15 cm do 20 cm. Na hřbetě měl tento plaz řadu špičatých šupin, které se podobaly například těm, které mají na svém hřbetě i mýtičtí draci.


Brachyrhinodon byl schopný tzv. kaudální autotomie, dokázal tedy odvrhnout ocas a uniknout tak predátorovi. Odvržená část se ještě chvíli pohybovala a odpoutávala tak pozornost predátora, zatímco Brachyrhinodon prchal do bezpečí. Jednalo se o nočního živočicha, který se však potřeboval ke své lepší hybnosti ohřát na slunci, i když se pohyboval poměrně pomalým tempem. Tento tvor se živil převážně hmyzem, ale i jinými drobnými bezobratlými. Jeho příbuznými jsou například rody Ankylosphenodon nebo Polysphenodon. Jedná se o jednu z nejstarších známých hatérií a pravděpodobně to byl živočich, který se dokázal dožít úctyhodného věku. Tento plaz byl pojmenován v roce 1910 a učinil tak německý paleontolog Friedrich von Huene.

Diplomoceras

26. března 2017 v 16:17 Tvorové dávných vod
Diplomoceras byl rod rychle se pohybujícího hlavonožce z podtřídy amoniti. Tento mořský živočich se vyskytoval na planetě Zemi před přibližně 71 až 65 miliony lety v době svrchní křídy stupně maastricht. Jeho fosilní pozůstatky se nalezly jak na souši, tak na pobřeží, a i přímo v moři. Obýval rozsáhlá území a ve své době byl skutečně hojným. Fosilní pozůstatky byly objeveny takřka po celém světe a bylo jich doposud objeveno více než sto. Na severní i jižní polokouli - v Grónsku i Antarktidě, dále v zemích Asie jako je Arménie, Japonsko či Rusko, v Evropských státech - Nizozemí, Rakousku, Belgii, Dánsku, Francii, Španělsku a Ukrajině, dále v Austrálii, v Africe - v Jihoafrické republice na jihu a na severu v Tunisku, v Jižní Americe v přímořském státě Chile a v Severní Americe - v Mexiku a státech USA - Aljašce, Alabamě, Kalifornii, Mississippi a Texasu.


Obýval jak hluboká moře, tak i pobřežní mělčí vody. Diplomoceras mohl dorůst do velikosti 2 metrů. Jednalo se především o rybožravého tvora, ovšem svůj jídelníček si mohl zpestřit i o něco jiného, co se potloukalo v pradávných mořích, například o různé korýše. Zatímco většina amonitů měla svoji zavinutou schránku spirálovitě srostlou, rod Diplomoceras ji měl velmi neobvyklou, jelikož spirála nebyla spojená. Schránka se vyvinula výrazně rovně a dozadu, poté se stočila do "U" a pokračovala horem zpět. Celkem se takto do "U" stočila až 4x a poté přišel konec schránky. Přesný důvod, proč vápenitá schránka nesrostla a vyvíjela se tímto zvláštním směrem není bohužel znám. Vědci ovšem předpokládají, že jeden z důvodů, proč se tak stalo, je kvůli vzájemnému rozpoznání druhu, neboť přeci jenom v pravěkých oceánech plavalo spoustu různých amonitů. Schránka taky mohla být mnohem efektivnější pro rychlé plavání, tím pádem měl tvor i větší šanci na únik před možnými predátory typu Prognathodon či Globidens. Tento tvor byl ve své době velmi úspěšný, protože nejenže obsadil značnou část planety, ale také se dokázal vyvinout do tří druhů - D.‭ ‬cylindraceum,‭ ‬D.‭ ‬lambi,‭ ‬D.‭ ‬notabile. Zmizel na konci mezozoika stejně jako drtivá většina všech živočichů. Mezi jeho příbuzné se řadí například Glyptoxoceras, Lewyites či Scalarites. Holotyp popsal v roce 1900 americký zoolog a paleontolog Alpheus Hyatt, jenž se věnoval především evoluci hlavonožců.


Sanjuansaurus

25. března 2017 v 20:36 Plazopánví (Saurischia)
Sanjuansaurus byl rod masožravého teropodního dinosaura z čeledi Herrerasauridae, jenž žil na Zemi v době svrchního triasu stupně karn až nor před 235 až 221,5 miliony lety. Obýval území dnešního severozápadu Argentiny v Jižní Americe. Konkrétně se jeho fosilní pozůstatky nalezly v geologickém souvrství Ischigualasto v provincii San Juan. Holotyp, který nese označení PVSJ 605 se skládal z téměř kompletní páteře, fragmentů končetin, pánve a spodní čelisti. Jedná se o jednoho z nejstarších známých masožravých teropodů. Mezi jeho nejbližší sesterské taxony můžeme řadit rody jako Caseosaurus, Chindesaurus nebo i známější Staurikosaurus či Herrerasaurus. Sanjuansaurus žil ve stejném ekosystému jako evolučně primitivní dinosauři rodu Chromogisaurus, Eoraptor či Panphagia. Prostředí bylo tvořeno aktivními sopkami spolu s hustými lesy, jež pravidelně podléhaly záplavám po silným sezónních deštích. Vegetace byla tvořena převážně z přesliček a jehličnanů a menších kapradin. V džunglích bylo velmi vlhko a teplo.


Sanjuansaurus byl bipedální aktivní lovec, který se živil malými až středně velkými zvířaty. Stejně jako ostatní dravci zcela jistě nepohrdl ani mršinami. Byl to mrštný dinosaurus, který mohl vyvinout velkou rychlost i na větší vzdálenosti. Vzhledem se velmi podobal Herrerasaurovi a jeho předpokládaná délka těla je okolo 3 metrů. U Sanjuansaura se vyskytuje tzv. autapomorfie, tedy unikátní znaky. Je to například stydká kost, která je poměrně krátká (tvoří 63 % délky stehenní kosti) nebo jamka ramenního kloubu vnějšího okraje lopatky v místě úponu kloubního pouzdra, která má jakoby svrženy boční okraje, tím pádem byla větší a poskytovala lepší pohyblivost - tedy i lepší sprint atd. V roce 2010 jej popsali vědci Oscar A. Alcober a Ricardo N. Martínez. U tohoto rodu je známý pouze jeden jediný druh, a to S. gordilloi. Rodové jméno znamená "ještěr z provincie San Juan" a druhové jméno ctí hlavního preparátora z Muzea v San Juan, Raula Gordillova.

Melanoplus spretus

24. března 2017 v 23:06 Vyhubená zvířata
Melanoplus spretus je dnes již zaniklý druh sarančete, jehož domovinou byla Severní Amerika a Kanada až do konce 19. století. Jednalo se o nejhojnější hmyz, který obýval suché prérijní oblasti východního svahu Skalistých hor. Rozšířil se do Britské Kolumbie v Kanadě, dále na severozápad Spojených států do Montany, přes Idaho a Wyoming do Severní a Jižní Dakoty až do centrální části USA do Nebrasky a Colorada. Tento druh se objevoval v nadmořských výškách od přibližně 600 metrů do 3 kilometrů, protože nebyl schopen přežít v nízkých vlhkých oblastech déle než po jednu generaci. Melanoplus spretus měl hodně společné s holubem stěhovavým (Ectopistes migratorius) - oba tyto druhy žili v Severní Americe, vymizeli kolem 19. století a tvořily obrovská množství seskupených jedinců. Holub tvořil až miliardová hejna a saranče doslova až biliónové roje! Jeden roj, známý jako Albertovo, který byl zpozorovaný v roce 1875 byl odhadován na 1800 mil dlouhý (téměř 2900 km) a 110 mil široký (177 km), což znamená rozlohu přibližně 513 300 km2 (pro porovnání Kalifornie má rozlohu 423 971 km2). Podle Guinnessovy knihy rekordů by mohlo jít o největší zaznamenanou koncentraci zvířat. Je zcela jasné, že tyto obří roje sarančat měly naprosto devastující následky pro pěstované plodiny, a ne nadarmo je tento hmyz označován jako "nejzávažnější zemědělský škůdce". V letech 1873 a 1877 byly díky tomuto sarančeti zničeny plodiny v hodnotě $ 200 milionů. Tento druh se podobal běžnému sarančeti, ale měl červenohnědé nožky a na délku měřil 20-35 mm. Samičky svá vajíčka ukládaly těsně pod povrch půdy ke konci léta a na jednou mohly naklást přibližně 100 až 500 vajíček. Narození jedinci byli bezkřídlí. Druh byl migračním hmyzem, který se živil takřka všemi druhy vegetace bez výhrady, avšak měl zvláštní zálibu právě v obilninách pěstovanými zemědělci.


K poslednímu doloženému pozorování došlo v roce 1902 v jižní Kanadě. Důvody vedoucí k jeho zániku nejsou zcela objasněny, nicméně má se za to, že se tak stalo především v důsledku orby a zavlažování, a to zejména podél řeky Mississippi, kvůli čemuž byl narušen jejich přirozený životní cyklus. Dále se má za to, že hodně zemědělců aktivně ničilo nakladené snůšky vajíček, a tím i nové generace tohoto hmyzu. Došlo i k mnoha snahám o znovuoživení tohoto druhu pomocí křížení blízce příbuzných kobylek, avšak bez úspěchu. Vzhledem k tomu, že se nepředpokládalo, že by takto početný živočich mohl vyhynout, nebyl příliš často sbírán a dochovalo se jen asi 300 exemplářů. Některé exempláře byly objeveny v montanském ledovci Grasshopper Glacier. Tento druh zmizel ze svého prostředí pouhých 36 let po jeho popsání, které učinil v roce 1866 americký entomolog Benjamin Dann Walsh pocházející původem z Anglie. Druh byl oficiálně prohlášen za vyhynulý až v roce 2014.


Zajímavostí je, že popis devastace obilnin v roce 1870 tímto druhem sarančete můžeme najít v románu "Na březích Plum Creek" (On the Banks of Plum Creek) publikovaném v roce 1937, od americké spisovatelky Laury Ingalls Wilderové. Její popis byl založen na skutečných událostech v západní Minnesotě, kdy tyto sarančata zničily i obilniny její rodiny. Další zmínky založené na vlastních zkušenostech najdeme v novele "Obři v Zemi" (Giants in the Earth), kterou napsal norsko-americký spisovatel Ole Edvart Rølvaag.

........................................................

A jak můžete vidět 👀 , trošku jsem si pohrál s designem blogu, tak snad se bude nový vzhled líbit. 😇

Dinosaurss

Panphagia

16. března 2017 v 22:13 Plazopánví (Saurischia)
Panphagia byl rod bazálního sauropodomorfního dinosaura z čeledi Guaibasauridae, který žil v lesnaté Jižní Americe před 235 až 221,5 miliony lety v době svrchního triasu stupně karn až nor. Jeho fosilie byly objeveny v roce 2006 v pískovci geologického souvrství Ischigualasto v provincii San Juan v severozápadní Argentině. Holotyp označený PVSJ 874 byl 130 cm dlouhý a obsahoval částečné kosterní pozůstatky, které obsahovaly části lebky, obratlů, lopatkového a pánevního pletence a kosti zadní končetiny. Fosilie patřila ovšem nedospělému jedinci, takže je pravděpodobné, že v dospělosti byl o něco větší. Na základě analýzy zubů se odhaduje, že se jednalo o všežravce, protože zuby, které se nacházely v zadní části tlamy se spíše hodily ke konzumaci rostlinného materiálu, zatímco zuby v přední části tlamy byly uzpůsobeny ke krájení masa. Jelikož se ovšem nedochoval žaludek, není tato domněnka stoprocentní. Toto malé lesní stvoření mělo krátké přední končetiny a utíkalo po dvou zadních nohách. Panphagia byla popsána v únoru roku 2009 paleontology Ricardem N. Martínezem a Oscarem A. Alcoberem. Jeho jméno v překladu znamená "vše žeroucí" (jméno vzešlo díky předpokladu, že se jednalo o všežravce.) Jelikož se jedná o jednoho z geologicky nejstarších, vědě známým dinosaurům, napomáhá vědcům lépe poznat vývoj gigantických sauropodů, jejich předchůdci byli právě menší sauropodomorfové z triasu.



Rhinconichthys

15. března 2017 v 20:30 Tvorové dávných vod
Rhinconichthys byl rodem paprskoploutvé ryby z čeledi Pachycormidae, která se vyskytovala v pradávných mořích před přibližně 93 miliony lety v době svrchní křídy na přelomu stupně cenoman a turon. Rod obsahuje dnes tři druhy - R. taylori, R. purgatoirensis a R. uyenoi, které se vyskytovaly na různých místech od sebe.


První zmíněný druh, kterého popsal v roce 2010 Matt Friedman s týmem, se vykytoval na území pravěkého Spojeného království, druhý a třetí druh byly nově objeveny v roce 2016 a oba je popsal Bruce Schumacher a jeho tým. Druhý jmenovaný druh je znám ze Severní Ameriky z formace Carlile v jihovýchodním Coloradu. Poslední druh pochází z formace Mikasa nacházející se na japonském ostrově Hokkaidó. Už když byla objevena první anglická fosilie, paleontologové předpokládali, že bude rod velmi různorodý a tím pádem i rozšířený, což se koneckonců i potvrdilo při nálezu dalších dvou druhů.


Jak už je zmíněno výše, Rhinconichthys byl součástí čeledi Pachycormidae, do které spadají i ty největší kostnaté ryby, které kdy žily na Zemi, jsou to například rody Bonnerichthys dosahující 6 metrů či Leedsichthys dosahující úctyhodných 16 metrů. Rhinconichthys dosahoval délky od 2 do 5 metrů, v závislosti na druhu. Hyomandibula (jakýsi shluk kostí, který připojuje čelisti ke zbytku lebky) byla u tohoto rodu nezvykle podlouhlá, což způsobilo obří ústní otvor. Nicméně tento tvor byl jen neškodným jedlíkem planktonu.