Únor 2017

Itemirus

24. února 2017 v 17:44 Plazopánví (Saurischia)
Itemirus byl rod masožravého teropodního dinosaura z populární čeledi Dromaeosauridae. Žil na planetě před zhruba 91 miliony lety v době svrchní křídy stupně turon. Obýval oblast pradávného Uzbekistánu, kde panovaly podobné klimatické podmínky, jako například na poušti Gobi. Tento malý predátor není až tak dobře známý, kvůli nedostatku fosilního materiálu. Vědci z něj nalezli pouze částečně zachovanou mozkovnu. Stalo se tak v roce 1958 u vesnice Itemir (odtud pochází i jméno dinosaura Itemirus) ve formaci Bissekty. Díky mozkovně se zjistilo, že se jednalo o příslušníka podčeledi tzv. "srpodrápých lovců" Velociraptorinae, který měl hodně dobrý zrak. Itemirusovo tělo pravděpodobně pokrývalo peří. Při pronásledování kořisti dokázal kličkovat - k udržení rovnováhy mu napomáhal jeho dlouhý vodorovný ocas. Je možné, že stejně jako Velociraptor, tvořil i rod Itemirus skupinky, což byla značná výhoda především při lovu. Jdnalo se o vývojově blízkého příbuzného dnešních ptáků, jehož rozměry jsou pouze odhadované na základě podobnosti s ostatními příslušníky jeho čeledi. Délka se mohla pohybovat přibližně okolo 1,5 metru, výška 70 cm a váha 30 kilo. Na zadních nohou měl typicky raptoří zahnuté drápy. Typový a jediný známý druh I. medullaris popsal ruský paleontolog Sergej Kurzanov v roce 1976.



Quaesitosaurus

13. února 2017 v 18:33 Plazopánví (Saurischia)
Quaesitosaurus byl rod sauropoda z čeledi Nemegtosauridae, který žil na Zemi v době svrchní křídy před 85-70 miliony lety stupně santon až maastricht. Vyskytoval se na území dnešní Asie, zejména Číny a Mongolska. V roce 1983 nalezli ruští paleontologové S. Kurzanov a A. Bannikov, fosilní pozůstatek, který se skládal pouze z částečné lebky. Stejného roku dinosaura taktéž popsali. Fosilní materiál byl nalezen ve formaci Barun Goyot, jež je široce zastoupena v poušti Gobi v Mongolsku. Kvůli nedostatku fosilního materiálu je o tomto živočichovi známo poměrně málo. Předpokládá se však, že měl dlouhý krk a zužujícím se bičovitý ocas. Jeho lebka měla široký čenich, byla dlouhá a měla po stranách velké zvukové otvory, což by mohlo znamenat skvělý sluch. Většina sauropodů se živila oštipováním nejrůznějších jehličnanů či jinanů. Nicméně Quaesitosaurus měl velmi malé a měkké zuby, a navíc nemohl zvednout krk výš než do úrovně ramen, takže chodil s krkem nataženým rovnoběžně se zemí. Pravděpodobně jeho hlavní potravní složku tvořily přízemní kapradiny, plavuně či dokonce různá vodní vegetace. Speciální bakterie, žaludeční kyseliny a gastrolity, které byly nápomocné při rozmělňování potravy, se pak společně podílely na trávení rostlinné hmoty. Quaesitosaurus se sdružoval do velkých stád, což znamenalo větší ochranu před nepřáteli. Quaesitosaurus byl dlouhý 13, možná až 23 metrů a jeho výška činila přibližně 8 metrů. Je pravděpodobné, že jeho velmi blízkým příbuzným byl rod Nemegtosaurus. Jeho jméno v překladu znamená "nezvyklý" či "neobyčejný ještěr" a bylo mu dáno kvůli jeho zajímavé lebce.



Magyarosaurus

10. února 2017 v 20:45 Plazopánví (Saurischia)
Magyarosaurus byl rod malého sauropodního dinosaura z čeledi Titanosauridae, který se vyskytoval na Zemi v době svrchní křídy stupně maastricht před 71 - 65 miliony lety na území dnešního Rumunska. Jeho fosilní pozůstatky, které obsahovaly především obratle z minimálně deseti jedinců, se nalezly poblíž župy (územně správního celku) Hunedoara ležícího v Sedmihradsku, v západním Rumunsku. Tato oblast spadala v době jeho objevu pod Maďarsko, proto zde tvoří nejpočetnější menšinu právě Maďaři. Nalezlo se dokonce i 14 vajec, které jsou tomuto rodu přiřazovány. Magyarosaurus měl podobně jako Saltasaurus, kostěné pancéřování, které mu chránilo hřbet. Toto pancéřování se skládalo z velkého množství malých kostěných desek a větších kostěných hrbolů. Magyarosaurus patřil mezi tzv. "trpasličí sauropody". S délkou 6 m - 8 m, výšky okolo 2 metrů a váhou jedné tuny, dosahoval jen čtvrtiny velikosti obřích svrchnojurských sauropodů. V době, kdy Magyarosaurus žil, pokrývalo většinu Evropy moře. Možná zůstal malý, protože žil na ostrově, kde bylo málo vegetace a žádní predátoři. Magyarosaura původně popsal jako nový druh titanosaura Titanosaurus dacus, již v roce 1915 baron Franz Nopcsa von Felső-Szilvás, který je dnes považován za jednoho ze zakladatelů vědního oboru paleobiologie. V roce 1932 byl překlasifikován do samostatného rodu a jeho jméno bylo změněno. Učinil tak Friedrich von Huene, který se pyšní popisem mnoha evropských dinosaurů. Magyarosaurus se objevuje například v jednom díle dokumentu Dinosaur Planet z roku 2003 a dále pak v dokumentu Planet Dinosaur z roku 2011. Jeho jméno znamená "Maďarský ještěr" a bylo mu dáno na počest Maďarů žijících na území jeho nálezu.



Strakatý chocholáč

2. února 2017 v 19:26 Současná příroda
Dudek chocholatý (Upupa epops) je jediným zástupcem z čeledi dudkovitých (Upupidae) a na naší planetě se vyskytuje v devíti poddruzích. Evropu, severozápadní Afriku a západní Sibiř obývá dudek chocholatý evropský (U. epops epops), území na východě Asie dudek chocholatý asijský (U. epops saturata) a oblast od Suezu k jihu dudek chocholatý egyptský (U. epops major). Dalších šest poddruhů žije v Africe na jih od Sahary a v jižní Asii.

Jeho hlavními znaky jsou: černohnědé zabarvení, oranžová chocholka s černobílými špičkami, křídla a ocasní pera zbarvená hnědobílými proužky. Zbarvení samice a samce jsou stejné.

Tento opeřenec dosahující velikosti těla 25-29 cm, rozpětí křídel 44-48 cm a hmotnosti 55-80 gramů, má široce zakulacená křídla, nápadnou vztyčitelnou chocholku a tenký, mírně dolů zahnutý zobák. Létá "motýlím stylem" - vlnovitě a jakoby vratce. Je s podivem, že dudci dokážou úspěšně zvládat nebezpečné nástrahy dalekého tahu.


Dudci zimují jižně od Sahary, ale někteří i ve Středomoří. Roku 2008 se dudek stal národním ptákem Izraele. K nám přilétají nejčastěji v dubnu, ovšem některé jedince zde můžeme spatřit již počátkem března. Nápadní stěhovaví krasavci kdysi bývali v naší zemi docela běžní. V letech 1950-1960 však bohužel v Česku takřka vymizeli. Dnes hnízdí ojediněle a nepravidelně v nížinách a pahorkatinách zejména na jižní Moravě, Celková početnost dudčí populace u nás se odhaduje na 70-140 párů (evropská populace se odhaduje na téměř 900 000 párů).

Dudci vyhledávají otevřenou krajinu s lesíky, remízky, vinohrady a starými sady, líbí se jim živé ploty a křoviny. Po příletu se vracejí na svá hnízdící teritoria. V té době se zejména samci ozývají charakteristickým "dudáním" (tříslabičné "hupupup"), které má upozornit samice na jejich přítomnost. Při vyrušení vydávají drsné "cherrr". Samečci se chovají velmi teritoriálně a často dochází k různým potyčkám.

Ke hnízdění vyhledávají dudci stromové dutiny. Hnízdo je někdy zcela holé, jindy na dně nalezneme výstelku ze stébel trav a úlomků kůry. Často se hnízda dají objevit ve vykotlaných vrbách, ale ornitologové je kromě mnoha jiných doupných stromů nacházejí také v hromadách kamení, v dutinách, ve starých stavbách nebo v zahradních domcích, v přístupných sklepích, a dokonce v zemních norách. Dudci také mohou osídlit vhodné ptačí budky. Dudci začínají hnízdit v květnu až v polovině června.


Dudci mívají jednu snůšku (pouze výjimečně dvě), samička snáší 5-7 bílých nebo lehce nažloutlých vajíček o rozměrech 26 × 18 mm. Délka inkubace je šestnáct dnů. Na vejcích sedí pouze samice, které samce horlivě přináší potravu. Mláďata krmí zpočátku pouze matka, po desátém dni pak oba rodiče. Pokud vyspělejší mláďata v hnízdní dutině něco ohrožuje, vystřikují směrem k otvoru svůj trus, a navíc vylučují z kostrční žlázy silně páchnoucí sekret. Mladí dudci opouštějí hnízdo po šestadvaceti dnech a jsou rodiči dokrmováni ještě po nějaký čas mimo rodný "dům". Pohlavně dospívají ve stáří jednoho roku. Česko dudci opouštějí většinou během srpna či v září a zcela ojediněle až v říjnu.

V potravě dudků převažuje hmyz (zejména brouci), larvy, dvoukřídlí, blanokřídlí, krtonožky, stonožky, pavouci a žížaly. Nepohrdnou ani ještěrkou. Potravu hledají tito ptáci zejména na zemi, kterou "propíchávají" svými šídlovitými zobáčky. Při sběru soust připomínají pohybem v naší krajině špačky. Dramatický úbytek dudků v naší krajině je připisován právě úbytku jejich přirozené potravy - velkého hmyzu, který se v minulosti vyskytoval na dnes osiřelých pastvinách.

Podle záznamů hnízdil dudek chocholatý v 19. století v Česku na mnoha místech (i když nikdy hojně). Ve 20. století však jeho stavy dramaticky poklesly; do 50. let však byl stále vítán na jižní Moravě, v Polabí, na Benešovsku a na hrázích jihočeských rybníků. V následujících letech však vymizel téměř úplně a v současnosti hnízdí jen vzácně v teplejších nížinách a pahorkatinách zejména jižní Moravy. Vystupuje max do výšky 700 m. n. m. Výjimkou je Hrubý Jeseník, kde bylo zjištěno hnízdění ve výšce 826 m. n. m.


V Červeném seznamu České republiky je dudek začazen do kategorie EN - ohrožený druh. To znamená, že potřebuje pomoc nás lidí, kterou můžeme zajistit například vhodnými budkami. Rakouští ornitologové ve vinařské oblasti Wagram zjistili, že budky je vhodné umisťovat nikoliv na stromy, ale do speciálních kůlniček na vinohradnické nářadí. Rakušanům se podařilo nemožné - za pouhých pět let zvýšit počet hnízdících párů ze dvou na šedesát. Budky připevněné v kůlničkách obsazují dudci ochotněji než hnízdní možnosti nabízené přímo na vinicích.

Podle poznatků z Rakouska působí kůlničky na mikroklima v hnízdní budce, a navíc vletový otvor umístěný nízko nad zemí je pro tyto ptáky velmi vhodný. V Česku byly takovéto dudčí "bytovky" již s úspěchem umístěny ve vinařské lokalitě Šidleny v blízkosti PR Horky a v zámeckém parku Milotice, kde se nacházejí významné ptačí oblasti Bzenecká Doubrava a Strážní Pomoraví.

Dudka chocholatého zná drtivá většina lidí jen z obrázku, avšak pokud se někomu poštěstí spatřit jej na vlastní oči, nikdy na nádherného ptáka s rafinovanou péřovou korunkou nezapomene.