Prosinec 2016

Neimongosaurus

29. prosince 2016 v 20:30 Plazopánví (Saurischia)
Neimongosaurus byl rodem therizinosaura, který dosahoval délky 2,3 metru a žil v období svrchní křídy před asi 85 miliony lety. Jeho fosilní pozůstatky byly objeveny v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko (Nèi Mongol) nacházející se na severu Čínské lidové republiky ve východní Asii. Neimongosaurus je znám na základě dvou koster. U jedné z nich je zachována podstatně velká část jeho páteře a skoro všechny kosti končetin. Z lebky se dochovala pouze část zahrnující mozkovnu. Druhá kostra byla fragmentální, obsahující pouze některé úlomky z kostry. V roce 1920 byly na stejném území nalezeny kosti drápů a přední končetina, ovšem není jisté, zdali tomuto tvoru patří, a proto byly pojmenované jako samostatný rod Alectrosaurus. Určitou představu o tom, jak vypadaly Neimongosaurovi přední končetiny, které se bohužel nikdy nenašly, tedy poskytují jeho příbuzní. Neimongosaurus měl dlouhý krk, krátký ocas a silné zadní končetiny. Jeho horní čelist byla vysoká a nápadně zahnutá směrem dolů, zakončená širokým zobákem. Zuby se velice podobaly zubům některých ptakopánvých dinosaurů a naznačují tak, že se živil rostlinnou potravou. V obratlích u uspořádání svalů v oblasti ramen měl vzduchové dutiny, které jasně říkají, že tento dinosaurus byl blízce příbuzný s oviraptory. Holotyp Neimongosaurus yangi popsal v roce 2001 tým paleontologů: Zhang, Xu, Zhao, Sereno, Kuang‭ a Tan‭. Jeho jméno znamená v překladu "ještě z Nei Mongol" (podle místa, kde žil).



Yutyrannus

24. prosince 2016 v 17:34 Plazopánví (Saurischia)
Yutyrannus byl rod teropoda z nadčeledi tyranosauroidů, který obýval Zemi před přibližně 125 miliony lety v době spodní křídy stupně apt. Vyskytoval se v oblasti, kde je dnešní severovýchodní Čína. Jeho skvěle zachované fosilní pozůstatky se našly v horninách souvrství Yixian v provincii Liao-ning a umožňují tak detailní výzkum anatomie tohoto dinosaura. Jeho fosilní materiál obsahoval přímé důkazy o výskytu peří. Otisky peří byly dlouhé 15 až 20 cm a byly objeveny na různých částech těla, což by mohlo znamenat, že byl tento tvor opeřený po celém těle. Dospělý jedinec dosahoval délky až 9 metrů a hmotnosti 1,5 tuny. Jedná se tak o největšího známého opeřeného zástupce dinosaurů vůbec. Je dost možné, že se tento tvor shlukoval do smečky o několika jedincích a také, že ve smečce lovil, čímž se zvyšovala pravděpodobnost úspěchu při lovu. Je tak souzeno díky fosilnímu materiálu, který obsahoval tři jedince (jednoho dospělého a dva mladistvé), které byly objeveny v těsné blízkosti. Lebka byla dlouhá skoro jeden metr a byla vyzbrojena dýkovitými zuby zahnutými dozadu, které byly skvěle přizpůsobené k porcování masa. Yutyrannus byl podle silných končetin pravděpodobně rychlým běžcem. Byl pojmenován v roce 2012 týmem vědců pod vedením čínského paleontologa Xu Xinga, jenž pojmenoval již celou řadu dinosaurů.


..Také bych Vám chtěl popřát krásné Vánoce a příjemné prožití svátků :-)
~ Dinosaurss .x

Secernosaurus

20. prosince 2016 v 19:21 Ptakopánví (Ornithischia)
Secernosaurus byl rodem kachnozobého dinosaura, který žil v době svrchní křídy před zhruba 70 miliony lety stupně Maastricht. Žil na území pravěké Jižní Ameriky a obýval pláně střídané s lesními porosty, kde vyhledával rostlinnou potravu typu kapradiny, jehličnany a kvetoucí byliny. Secernosaurus je prvním kachnozobým dinosaurem, který byl v Jižní Americe objeven. Jeho dost neúplné fosilie byly nalezeny v Argentině. Byly sesbírány roku 1932, nicméně popisu se tento býložravec dočkal až v roce 1979, protože se jeho fosilními pozůstatky do té doby nikdo nezabýval a nestudoval je. Vědci je totiž nepovažovali za významné. Kvůli nedostatku fosilního materiálu není úplně jisté, zda měl na hlavě nějaký hřeben, a proto jej ilustrátoři vyobrazují právě bez něj. Díky zachovalé pánevní kosti je jeho délka těla odhadována na tři metry a výška pak zhruba na 1,5 metru. Stejně jako jeho severoameričtí příbuzní, i Secernosaurus chodil vzpřímeně po dvou. Při konzumaci zeleně se však pohyboval po všech čtyřech. Jeho zuby byly postaveny proti sobě tak, aby se při žvýkání rostlinné stravy navzájem brousily. Secernosaurus byl společenský a shlukoval se do stád, která mu poskytovala ochranu proti nepřátelům. Jeho jméno znamená "oddělený ještěr" a bylo mu dáno kvůli tomu, že se vyskytoval na jižní Gondwaně, zatímco většina ostatních hadrosaurů žila na severní Laurasii, tudíž byl oddělen od svých příbuzných. Pojmenoval ho muzejní specialista Michael K. Brett-Surmanem z washingtonského Národního muzea přírodní historie, který je mimo jiné i autorem mnoha knih o dinosaurech.



Prenocephale

10. prosince 2016 v 20:05 Ptakopánví (Ornithischia)
Prenocephale byl rod ptakopánvého dinosaura z čeledi Pachycephalosauridae, který žil na území pradávného Mongolska a Severní Ameriky před přibližně 83-65 miliony lety v době svrchní křídy stupně campan až maastricht. Je znám z lebečních pozůstatků a dalších fragmentů z koster. Většina z fosilií byla nalezena během polsko-mongolských expedic do pouště Gobi. Na vrchu hlavy měl tento býložravec kopulovitou vybouleninu, která byla typická pro pachycefalosury. Patrně však nepoužíval hlavu jako nárazové beranidlo v soubojích o samice, potravu či teritorium nebo při útoku masožravce, protože lebce chybělo pórovité tkanivo k absorbování síly nárazů, a tak by mohlo dojít k poškození mozku. Je možné, že samci nenaráželi hlavami o hlavy soků, ale o široká bedra. Avšak není vyloučeno, že se mohli navzájem hlavami jen tak postrkovat. Je však prokázáno, že krk byl vyztužen vazivem, které odolávalo tlaku. Okolo lebeční klenby měl jakési "cvočky", tedy malé kostěné výrůstky. Jeho chrup byl skvěle uzpůsoben k drcení plodů, semen i konzumaci nízké vegetace. Prenocephale byl bipedální dinosaurus, který se shromažďoval do stád. Jeho zadní končetiny byly silné a dlouhé, avšak přední končetiny byly naopak krátké. Dosahoval délky 2 až 3 metrů a výšky do 1,5 metru. Váha se pak pohybovala okolo 135 kilogramů. Jediný druh P. prenes byl popsán v roce 1974.



Čipekve – řádí v Zambii oživlý ohromný ještěr?

7. prosince 2016 v 15:40 Kryptozoologie
V srdci Afriky má ještě v první polovině 20. století žít obrovský nebezpečný plaz. Jeho nesmírná dravost a tajemnost jsou důvodem, proč z něj mají domorodci velké obavy. Byly zprávy o něm založené na skutečnosti?

Poklidná hladina jezera se zavlní. Vylézá z ní plazí stvoření a blíží se ke třem domorodcům přivázaných u stromů. Monstrózní plaz se prodírá hustým křovím na břehu a pod jeho mohutnýma nohama praskají větve spadené na zemi. Po chvíli si ho všimne nejbližší ze zajatců a začíná hystericky křičet. Zatímco bezbranný muž v nesmírné hrůze omdlévá, bestie se k němu přiblíží a otevře tlamu plnou ostrých zubů. Zakousne se do jeho těla a jako bezvládnou loutku ho táhne k močálu. Další dva přivázaní muži mají oči rozšířeny hrůzou. Vědí, že se monstrum brzy vrátí a jeho kořistí se tentokrát stanou oni.

Opravdu se tento hrůzostrašný příběh odehrál? Jsou o tom přesvědčeni mnozí cestovatelé, kteří Afriku dobře znají…

Příslušníci kmenů žijících blízko pralesních jezer a močálů centrální Afriky (současná Demokratická republika Kongo, severovýchodní Angola a severní Zambie) se do 50. let 20. století prý občas setkávají s hrozivým plazím netvorem. Živočich s protáhlou tlamou má údajně na hlavě cosi jako roh a na předních nohou obrovské drápy, kterými párá své oběti. Podle domorodců je velmi vzácný, dravý a útočný. Živit se má především velkými zvířaty - slony, hrochy a nosorožci! Vysvětluje to, proč v některých zdejších jezerech již na počátku 20. století nejsou žádní hroši? Domorodci tajemného tvora nazývají čipekve či libata, ale i jinak. "Je to obrovský a nebezpečný ještěr, mnohem větší než krokodýl," dozvídá se o něm roku 1969 od jednoho domorodého Zambijce český spisovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš (*1937). Jak uvádí ve své knize "Legendární příšery a skutečná zvířata", zambijští domorodci mu prý vyprávějí, že některé kmeny toto zvíře kdysi uctívaly jako krvavé božstvo, jemuž obětovávaly zajatce. Jde pouze o výmysl pověrčivých tamních obyvatel?


Anglický spisovatel Trader Horn (1861-1931) při cestách centrální Afrikou údajně spatří v jedné z jeskyní zvláštní starou malbu. Jsou na ní zobrazeni spoutaní otroci, vedle kterých vylézá z jezera velký ještěr. Byla snad znázorněná příšera právě čipekve? Ve 30. letech 20. století prý v angolské oblasti Dilolo spatřil čipekve na vlastní oči švédský lovec J. C. Johansson: "Mělo to hlavu a ocas plaza, poměrně dlouhý krk a protáhlou tlamu… Rvalo to z nosorožce obrovské kusy masa a hltavě je požíralo. Občas se to vztyčovalo na zadní nohy." Vystrašený lovec prý až do svého úkrytu slyšel praskání drcených kostí obětí a neodvážil se na záhadnou bestii vystřelit.

Jisté řešení záhady jménem "Čipekve" nabízí německý obchodník a cestovatel Carl Hagenbeck (1844-1913). Na počátku 20. století organizuje za čipekve expedici k zambijskému jezeru Bangweulu. Je sice neúspěšný, ale přichází s jistou teorií - čipekve by prý mohl být přeživší velký dravý dinosaurus. Někteří domorodci totiž popisují tvora jako napůl draka a napůl slona. A právě sloní nohy jsou vzdáleně podobné nohám některým dinosaurů, stejně jako další charakteristický rys - občasné chození po zadních. Ale velcí druhohorní dinosauři měli vymřít již před 65 miliony lety. Je tedy v oficiálních teoriích chyba? Vždyť ještě v 70. letech 20.století zaslechne v Zambii svědectví o pozorování neznámého veleještěra ruský spisovatel Sergej Kulik.

V roce 1983 je v Anglii nalezena zkamenělina dravého dinosaura rodu Baryonyx walkeri, který je svým vzhledem i způsobem života identický s údajným zambijským monstrem. Jak ale mohli nevzdělaní afričtí domorodci již desítky let před tímto objevem znát jeho podobu? Žil snad tento tvor ještě poměrně nedávno uprostřed Afriky?



Moropus

4. prosince 2016 v 15:43 Život po dinosaurech
Moropus byl rod velmi zvláštního živočicha z čeledi Chalicotheriidae, který žil na území Severní Ameriky během geologické periody Miocén před 23-13 miliony lety. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny takřka po celých Spojených státech amerických. Jednalo se o robustního savce, který se pohyboval poměrně těžkopádně a pomalu po všech čtyřech. Byl podobný zavalitému koni, ovšem s velkými drápy. Když byly jeho fosilie poprvé odkryty, paleontologové se domnívali, že drápy Moropusovi nepatří a věřili, že náleží nějakému velkému lenochodovi. Trvalo řadu let, než je definitivně spojili s kostrou, a to díky nálezu dalších fosilních pozůstatků, které potvrdily, že Moropus a drápy k sobě opravdu náleží. Tyto drápy dokázal Moropus při chůzi nadzvednout nad zem, a tak bylo znemožněno, aby se jakkoli poškodily. Své drápy mohl využít i při obraně před nepřítelem. Jeho stoličky byly nízké a ploché, takže se špatně hodily ke žvýkání trávy. Pravděpodobně se zvedal na silné zadní nohy a přitahoval si větve stromů pomocí drápů a živil se listím. Dosahoval délky tří metrů a výšky dva a půl metru (v ramenou). Hmotnost se pohybovala okolo 300 kilogramů (v závislosti na druhu). V současné době náleží do tohoto rodu sedm druhů, holotypem je druh M. distans, který popsal v roce 1877 významný americký paleontolog Othniel Charles Marsh. Moropus je vzdáleným příbuzným dnešních koní, nosorožců a tapírů a jeho pravěkým příbuzným bylo známější a rozšířenější Chalicotherium.



Přírodní bohatství Annamského pohoří

3. prosince 2016 v 18:06 Současná příroda
Promiňte mi moji neaktivitu, jako omluvu bych Vám rád v tomto delším článku sdělil nějaké zajímavosti o přírodě Annamského pohoří. :-)


Ve středním Vietnamu, téměř na půl cesty mezi Hanojí a Saigonem, čtyřicet kilometrů jižně od královského města Hue, leží říše fauny a flóry s historií úchvatnější, než si umíme představit. Svá dávná tajemství nám již plně nikdy neprozradí, ale její současnost je neméně úžasná.

Vietnam je neuvěřitelně různorodou zemí, minimálně z přírodovědného hlediska. Někteří lidé pomyslí na to, že je přeci každá země různorodá, jenže Vietnam je biologický fenomén. Jednak leží v oblasti, která prošla klikatým a velmi složitým geologickým vývojem, a za druhé je z hlediska biologické diverzity jedním z nejhodnotnějších území světa. Není náhodou, že tato fakta spolu úzce souvisí a není divu, že jedny z nejúžasnějších objevů systematické biologie poslední doby pocházejí právě z regionu Zadní Indie. Národní park Bach Ma je toho hmatatelným důkazem.


Celý park Bach Ma je vlastně malou součástí centrálního Annamského pohoří, které se rozkládá na území středního Vietnamu, Laosu a malého území v severovýchodní Kambodži. Rozloha Centrálních Annamit je přibližně 42 000 km2, NP Bach Ma se rozkládá pouze na 220 km2, z kterých přibližně čtvrtina je bezlesá. Tato pohoří je mimo jiné domovem saoly, tajemného sudokopytníka objeveného teprve v roce 1992 a známého pouze z několika ulovených exemplářů. Zatím žádný odborník živý exemplář v přírodě nepozoroval.

Saola (Pseudoryx nghetinhensis) se podobá africkým přímorožcům, v kohoutku dosahuje asi 85 cm a hmotnosti kolem 100 kg. Má mírně zahnuté rohy vřetenovitého tvaru, jež jsou důvodem domorodého názvu. "Saola" se totiž dá laosky přeložit jako "vřeteno". Že se takové zvíře umělo dnešním světě tak dlouho skrývat, říká mnohé o neproniknutelnosti indočínských lesů a jejich diverzitě.


Těžko říci, zda nás podobně velké zoologické objevy, jakým byla saola, čekají i v budoucnosti. Každopádně je ale jisté, že ty menší (bezobratlí, obojživelníci, plazi) budou přicházet stále, což právě z regionu dělá jeden z nejvýznamnějších ekosystémů světa. Ze savců zde v posledních letech byli byli nově popsáni třeba králík Timminsův (Nesolagus timminsi) nebo laoská skalní krysa (Leonates aenigmamus), považovaná za živoucí fosilii. Objeveno tady bylo několika druhů ptáků a pohoří je navíc domovem mnoha význačných druhů, jako jsou languři rodu Pygathrix, dva druhy gibonů (Nomascus leucogenys a Nomascus siki) a nebo puchola (Chrotogale owstoni).

Annamity jsou zvláště bohaté na endemity i u vyšších rostlin, ryb, obojživelníků a palzů, kde zejména diverzita gekonů rodu Cyrtodactylus se zdá být nekonečná. Určení tzv. "horkých míst biodiverzity", kam Indočína bezesporu patří, je velmi důležitá, když si uvědomíme tu obrovskou pestrost ukrývající se na relativně tak malé ploše.


Velmi strmé, granitové a často skalnaté pohoří se v oblasti středního Vietnamu dostává nejblíže k pobřeží Jihočínského moře. Když se přesouváte z Hue, nemůžete po pravé straně blízkou hradbu Annamit přehlédnout.

Území NP Bach Ma patří k nejvlhčím místům ve Vietnamu a průměrně zde spadne 8 000 mm srážek za rok. Blízkost moře a hradba hor vysoká asi 1 500 metrů vytváří nárazníkovou zónu bohatou na oblačnost, husté mlhy a srážky. Často se stává, že zatímco u pohoří je slunečno a horko, s teplotami nad třicet stupňů, hory NP Bach Ma jsou zahalené do zdánlivě neproniknutelného oparu. Mlha je tak hustá, že když kráčíte směrem k vrcholovým partiím parku po silnici, mezi pátým až čtrnáctým kilometrem vidíte na pár kroků jen bílou tmu a na těle se vám sráží studené kapky vody. Když stoupáte ještě výš, opar pomalu mizí a slunce opět hřeje, ale teď již podstatně příjemněji než na parném pobřeží. I v létě se zde totiž teploty pohybují jen kolem 18 až 23 stupňů Celsia.

Díky přijatelnému klimatu se kopec kolem tzv. Hai Vong Dai stal ve 30. letech 20. století oblíbeným centrem pro francouzské kolonisty z Hue. Ti zde během několika let postavili resort se 139 vilami, hotely, poštou, obchody, dokonce nemocnicí a vybudovali některé naučné stezky. Pro dokonalost francouzské idylky zde v nejvyšších partiích podél cesty vysadili dokonce borovice. V roce 1937 dosáhla francouzská výstavba vrcholu a místu se začalo přezdívat Da Lat středního Vietnamu (Da Lat je další bývalé horské středisko Francouzů nedaleko Saigonu). Idylka však trvala přibližně dvacet let, potom se hnutí Viet Minh postaralo o ukončení odpočinku a oblastí se prohnaly krvavé boje, které se zde opět zopakovaly během Americko-vietnamské války.


Mráz nahánějící, povětšinou duchařské historky zde vyprávějí správci dnes žel chátrajícího resortu. Ten je ale postupně rekonstruován a měl by v budoucnu opět sloužit svému původnímu účelu. Ostatně přístupnost, díky kvalitní cestě, kterou zde vybudovali Francouzi od pobřeží, láká i mnohé Vietnamce k odpočinku od veder panujících dole. Hlavní budova a několik vil je již plně rekonstruováno a slouží k ubytování těm málo návštěvníkům, kteří zavítají do vrcholových partií parku.

Biogeograficky je pozice Bach Ma nesmírně důležitá, protože se zde setkává tropický jih Vietnamu se spíše subtropickým severem. To se projevuje i ve složení fauny a flóry, např. v případě gibonů Nomascus suki (sever) a N. gabriellae (jih), pro něž území parku tvoří kontaktní zónu. Území je považováno za jedno z center diverzity vyšších rostlin. Vegetace je tvořena vlhkým tropickým a subtropickým monzunovým stále zeleným lesem horského a podhorského typu (nad 900 metrů), stejně jako sekundárními porosty a bezlesými plochami zatíženými činností člověka.

Dosavadní průzkumy ukázaly, že se v parku vyskytuje 1 548 semenných rostlin (cca 20 % flóry Vietnamu), které zahrnují 703 rodů a 165 čeledí. V čeledi Arekovitých (Calamoideae) zde najdeme dokonce až polovinu všech vietnamských druhů. Druhová diverzita se odráží i v různorodosti habitatů, vyskytujících se v okolí parku, tedy od pobřežních lagun přes hluboká říční údolí po horské lesy.

Fauna národního parku za vegetací nijak nezaostává. Žije zde okolo 124 poznaných druhů savců, 330 druhů ptáků, více než 500 druhů bezobratlých (údaj se však zdá být značně podhodnocený) a nespočet druhů obojživelníků a plazů, mezi něž patří jistě mnoho takových, kteří vědě dosud unikají. Ze savců se tu vyskytuje muntžak (Muntiacus truongsonensis), langur (Pygathrix nemaeus) nebo makak (Macaca nenestrina) a podle všeho i tygr (Panthera tigris). Největší, avšak těžko uskutečnitelnou atrakcí parku má být potenciální výskyt bájné saoly. Z ptáků tu můžeme nalézt například endemického bažanta Rheinardia ocellata či koroptev Arborophila merlini vyskytující se jen v lesích Centrálních Annamit. Herpetofauna parku je málo poznaná a zatím neexistuje kompletní seznam druhů, jež se zde nacházejí. Nicméně v nižších partiích parku lze nejčastěji pozorovat zejména agamy Calotes versicolar či velmi hojné scinky Eutropis macularia.


Diverzita regionu je však mnohem hlubší a stále nepoznaná. Zejména horský les nabízí nabízí po setmění koncerty žab hned několika čeledí (například Microhylidae, Dicroglossidae, Rhacophoridae), plejádu lesních gekonů (rody Cyrtodactylus, Hemiphyllodactylus) nebo tiché hadí lovce jako bungary či tajemné kalamárie, z nichž jedna byla v roce 2010 popsána právě z vrcholu kolem bývalého resortu jako nový druh Calamaria concolar. Bach Ma je prostě přírodovědný ráj s vědeckým potencionálem, který není ani zdaleka rozvinut. Místní orgány si naštěstí uvědomují zranitelnost své přírody a snahy o její ochranu jsou spolu s mezinárodními organizacemi velmi silné.