Listopad 2016

Borophagus

14. listopadu 2016 v 18:47 Život po dinosaurech
Borophagus byl rod psovité šelmy o velikosti dnešního vlka. Tento savec se vyskytoval v Severní Americe v době od miocénu stupně aquitan až po pliocén stupně zancl. Obýval pláně Spojených států a Mexika, kde většinou pátral po mršinách, tak jako to dělá například dnešní hyena. Díky svému výbornému čichu dokázal vyslídit těla čerstvě zabitých nebo uhynulých zvířat na několik kilometrů daleko. Borophagus se s největší pravděpodobností spojoval do smečky, která mu dávala ochranu i taktickou výhodu. Například když početnější smečka objevila na pláni právě zabité zvíře, mohla snáze odehnat i větší predátory od jejich ulovené kořisti. Jelikož byl tento živočich velmi úspěšným a žil po několik milionů let, je velmi nepravděpodobné, že jeho jediným zdrojem potravy byly jen mršiny, protože spoléhat se na zbytky po jiných dravcích není pro přežití dostatečné. Určitě musel i aktivně lovit a kořist zabíjet mocnými zuby, které měl, tak jako dnešní hyena, velmi silné a schopné drtit kosti. Dokázal soustředit ohromnou sílu při stisku, takže kost posléze praskla a on pak mohl sníst výživný morek nacházející se uvnitř kosti. Borophagus dosahoval délky 80 až 150 cm, výšky zhruba 70 cm a váhy okolo 65 kilogramů. Existuje však osm druhů tohoto rodu, které se velikostně liší. Borophagus měl kulatou hlavu s krátkým čumákem a velkými uši, což napovídá, že zvíře mělo dobrý sluch. Borophagus v překladu znamená "nenasytný jedlík" a byl popsán americkým anatomem a paleontologem Edwardem D. Copem v roce 1892.



Pyrenejští odklízeči mršin

11. listopadu 2016 v 22:06 Současná příroda
Pyreneje - jedno z nejznámějších a nejúžasnějších pohoří, které na planetě Zemi vznikly. Tato majestátní hradba hor se táhne v délce 435 kilometrů a tvoří tak přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií (v jednom z horských údolí leží i malé knížectví Andorra). Pyreneje vznikly v třetihorách alpínsko-himálajským vrásněním a dosahují nadmořské výšky 3 404 metrů. Můžeme tu najít jak hluboké rokle, skalní chrámy a suťová pole, tak i některé živočichy, kteří jsou velmi vzácní.


Na území Pyrenejí se rozkládají celkem tři národní parky. Právě tam lze zastihnout velmi vzácné majestátní dravce. Přítomnost dravých a mrchožravých ptáků dělá z Pyrenejí jednu z nejzajímavějších ornitologických lokalit v Evropě.

První lokalita, kde lze najít mrchožravé ptáky se nachází v Aragonii. Najdeme tu hlavně supa bělohlavého, který je vysoký až 110 cm a jeho rozpětí křídel je až 265 cm. 90 % populace žije právě ve Španělsku. Sup je schopen hladovět během období, kdy je bezvětří a deštivé počasí, pokud se však dostane k potravě, je schopen do volete nacpat až 6 kg masa.

Poblíž úpatí masívu Sierra de Guara si můžou nadšenci domluvit pozorování těchto impozantních supů v blízkosti novodobých "Muladeres", což jsou místa poblíž vesnic, kam farmáři z dávných dob sváželi uhynulá zvířata za účelem jejich likvidace mrchožrouty, kteří se stali na tomto způsobu získávání potravy do značné míry závislí.


Avšak během minulého století došlo ke změnám v hospodaření na horských lukách a k omezení pastevectví. Méně pastevců, a tedy i méně ovcí, koz a krav znamenalo rovněž menší množství uhynulých zvířat. Počty volně žijících supů, dravců závislých na existenci stádových zvířat, se tak rovněž výrazně ztenčily. V souvislosti s omezením nemoci šílených krav bylo navíc používání tohoto způsobu likvidace mršin v roce 2005 zakázáno. Chybějící potrava vedla k útokům hladových supů bělohlavých na ovčí stáda, probírání skládek a k dalšímu snížení jejich počtu. Dnes se opět blýská na lepší časy a opatrné přikrmování na obnovených Muladeres je po splnění přísných kritérií zase povolováno.

Každoročně se do této oblasti sjíždí nespočet ptačích milovníků pocházejících nejenom z Evropy, ale i z Ameriky či Číny, aby mohli pozorovat tyto velkolepé tvory při jejich hodování.

Na vytoužené "představení" se pak ptačí milovníci odeberou do malých dřevěných "chatrčí", které se nachází nedaleko skalních stěn a vyčkávají zde i několik hodin, než se konečně z nebe snesou první supi. Supi jsou k prostřené tabuli lákáni většinou na připravené úhyny ovcí, prasat či králíků z místních farem. Doba mezi přistáním a okamžikem, kdy se vrhnou na kořist je považována za kritickou, a pokud jsou ptáci v tento moment jakkoli vyrušeni, již ten den nepřiletí, a tak se někdy i stane, že nadšení pozorovatelé a amatérští fotografové musí zkoušet své štěstí následující dny.


Když se pak ale konečně začnou supi pozvolným kroužením přesouvat ze skalisek k mršinám, stojí to opravdu za to.

Několik opatrných průzkumných náletů je následováno už jen svištěním letek. Jeden sup za druhým se vrhají na předloženou potravu a ve vteřině přistávají jednotlivci, dvojice i celé skupiny. Nakonec se v těsné blízkosti může stát, že se o přichystané maso pere přes 250 supů.

Během několika vteřin v žaludcích opeřenců zmizí oči mršin a další měkké snadno dostupné tkáně. Někteří jedinci se rovnou vrhají na porcování masa. Horda supů snadno převálcuje všechnu kořist. Každý sup se chce nakrmit co nejvíce, a tak někteří opozdivší jedinci dopadají z nebe přímo doprostřed vřavy, mezitím o sebe ostatní zakopávají, skáčou si vzájemně po zádech, napadají se a vzápětí je napadený i obránce opět okraden o svůj podíl dalšími aktéry hostiny.

Účastníci, kteří zde supi pozorovali na vlastní oči tvrdí, že celou situaci plnou těch nejrůznějších skřeků a pach linoucí se z těl uhynulých zvířat je velmi těžké popsat, shodují se však v jednom - je to naprosto nezapomenutelný zážitek.


Úctyhodné panorama vrcholků včetně nejvyšší hory Pyrenejí, 3404 m vysoké Pico de Aneto na severu Aragonie rámuje druhou lokalitu, kde se dravci nacházejí.

Krásná nezkrocená příroda sem přitahuje především fotografy, kteří se zde snaží zachytit ty nejlepší snímky. Oblast navštěvují převážně v podzimním období, kdy sice více prší, ale zato je vegetace pestře zbarvena, což na fotografii působí opravdu dobře. Všichni fotografové, ať už amatérští či profesionální, kteří tuto oblast navštíví májí však jeden společný cíl, a to vyfotografovat supy při jejich hodování. Někteří z nich riskují dokonce své zdraví, aby pořídili ty nejlepší snímky supů. Vydávají se vysoko na svahy kopců, kde je značný pokles teploty a fouká zde prudký vítr. Postaví si zde stany a zkrátka čekají, až se supi slétnou.

Třetí oblast je v Katalánsku, které se nachází na severovýchodě Španělska při pobřeží Středozemního moře a je domovem pro vzácné druhy mrchožroutů. Necelých 20 km od horského knížectví Andorra leží oblast, která je velmi významnou domovinou pro supy a orlosupy. Majitel lokality se dokrmování supů a orlosupů věnuje již velmi dlouhou dobu a zdejší populace si tak na přikrmování zvykla. Společně se supi bělohlavými sem přilétají i supi hnědí, kteří byli donedávna mizejícím druhem, a v současné době se vyskytují hojněji právě ve Španělsku, kde žije několik desítek párů. Je to skutečně velký dravec, který je celý tmavohnědý, s rozpětím křídel až 285 cm.


Do oblasti se přilétají sytit mimo jiné i orlosupi bradatí, kteří během prvních 6 let prochází barevnou proměnou. Roční jedinci jsou zcela hnědí, 2 -3 letým pak postupně přibývá bílého opeření na krku, břiše a hlavě. Dospělý pták má ve výsledku spodek těla bílý, křídla zespod tmavá a svrchu ocelově šedá se světlejšími ostny per. Navíc při koupání a popelení získávají různý odstín béžové až oranžové barvy ze železité vody místních hor. Orlosupi bradatí mají v dospělosti rozpětí křídel téměř 3 metry a výšku okolo 120 cm.

Supi bělohlaví (Gyps Fulvus) spořádají jen maso a vnitřnosti. Zato supi hnědí (Aegypius monachus) a orlosupi bradatí (Gypaetus barbatus) dokážou pozřít mršinu takřka celou, protože jim nevadí ani tvrdé části těl - silná kůže, chrupavky a především kosti.

Potravu orlosupa bradatého tvoří dokonce z 85 % jen kosti. Díky vysoce kyselému obsahu žaludku jsou schopni kosti strávit během 24 hodin, a to i pořádné kusy, 10 cm v průměru a až 4 kg těžké. Osvojili si i důmyslnou techniku rozbíjení velkých kostí o skály. Vynesou vybranou kost do cca 50 m až 100 m výše, odkud ji pustí na pevnou skálu. Kost se roztříští a orlosup se dostane k výživnému morku.


Je skutečně až neuvěřitelné, jak rychle dokáže tato přírodní zdravotní policie likvidovat uhynulá zvířata nebo zbytky po predátorech.


Borogovia

5. listopadu 2016 v 16:53 Plazopánví (Saurischia)
Borogovia byla rodem teropodního dinosaura z čeledi Troodontidae. Tento pozoruhodně svižný běžec se vyskytoval na území dnešního Mongolska v období svrchní křídy před asi 75 až 65 miliony lety stupně campan až maastricht. Jeho fosilní pozůstatky, které obsahovaly pouze zadní končetiny, byly objeveny ve formaci Nemegt. Zprvu se myslelo, že končetiny náleží rodu Saurornithoides a někteří vědci jej dodnes považují za druh S. junior, který byl v roce 2009 překlasifikován na samostatný rod Zanabazar. V roce 1988 dokonce navrhla polská paleontoložka a specialistka na mongolské dinosaury Halszka Osmólska, že rod Tochisaurus, pocházející ze stejného naleziště, by mohl představovat rod Borogovia, nicméně nejsou na to přímé fosilní důkazy, takže se jedná pouze o předmět spekulace. Borogovia byla lehce stavěný masožravec, jenž byl blízký příbuzný troodonovi. Jednalo se o hbitého lovce, který lovil převážně ještěrky a malé savce, ale nepohrdl ani mršinami větších tvorů. Velikost tohoto dinosaura se zdá být nejistá kvůli nedostatnu fosilního materiálu, avšak jeho délka se odhaduje na 1,5 m - 2 m, výška na zhruba 70 cm a váha na 13 kg.


Na druhém prstu u nohou měla Borogovia srpovitý dráp, který při běhu a chůzi zdvihala nad zem, aby se nepoškodil. Dráp byl mnohem méně zakřivený než u jeho příbuzných a taky byl docela malý, což naznačuje, že se během evoluce u zástupců skupiny drápy zmenšovaly. Oči měla posazeny vedle sebe vpředu na hlavě, takže pravděpodobně měla prostorové vidění s dobrým odhadem vzdálenosti. Mohla tak dobře zaměřit a lapit kořist. V úzké, protáhlé tlamě měla malé, zahnuté zuby, nezřetelně pilovitě vroubkované. Borogovii popsla v roce 1987 již zmíněná Halszka Osmólska. Jméno je odvozeno od názvu fiktivního zvířete v anglické básni Lewise Carolla zveřejněné v roce 1871 v knize Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Báseň nese název "Jabberwocky" (česky Žvahlav, Tlachapoud či Hromoplkie). Verš, ve kterém je zvíře zmíněno pak v originálu zní: "All mimsy were the borogoves" (česky: "Všichni chrudošní byli borolové").


Cheirolepis

1. listopadu 2016 v 19:20 Život před dinosaury
Cheirolepis byl rod pradávné ryby, která patří do třídy kostnatých ryb paprskoploutví (Actinopterygii), a která žila na Zemi před 408 miliony lety v době spodního devonu stupně ems do doby svrchního devonu před 360 miliony lety stupně famen. Vyskytoval se ve sladkých vodách na území dnešního Skotska. Cheirolepis mohl svou velkou tlamu otevřít zvláště doširoka a skrývalo se v ní spoustu špičatých zubů, které jasně říkají, že se jednalo o dravce, a to dokonce velmi úspěšného. Jeho oči byly velké a směřovaly dopředu, což mohlo znamenat výbornou orientaci v prostoru a při vyhledávání kořisti se Cheirolepis pravděpodobně nejvíce spoléhal právě na svůj zrak. Svalstvo, které se nacházelo na prsních ploutvích bylo značně vyvinuté, což je známka toho, že se jednalo o velmi obratného a rychle plovoucího tvora. Cheirolepis byl štíhlý a aktivní dravec, jehož tělo dosahovalo na délku 50 cm - 65 cm. Rod se dnes řadí mezi ty nejprimitivnější doposud známé paprskoploutvé ryby a mohl i představovat společného předka modernějších paprskoploutvých ryb. Jeho ocas měl podobný tvar, jaký mají dnešní žraloci a jejich příbuzní. V roce 1835 jej popsal Jean Louis Rodolphe Agassiz, což byl významný švýcarsko-americký vědec, jenž vynikal v mnoha odvětvích vědy. Rod dnes obsahuje pět druhů.