Říjen 2016

Poslední domov asijských lvů 2/2

30. října 2016 v 15:08 Současná příroda
Příběh o záchraně těchto unikátních šelem zahrnuje obětavost i odhodlání na poli indické ochrany přírody a může být velkou inspirací pro další oblasti a druhy na pokraji vyhynutí. Politikaření bohužel ochráncům přírody podráží nohy a jejich dosavadní úspěšné činy je proto nutné brát jako skutečné vítězství vůle. Navíc před nimi stojí další velké výzvy. Pokud má Sasan Gir zůstat jediným místem, kde lvi (i když úspěšně) přežívají, jedná se o neúměrný, a navíc zbytečný risk.

Lev indický byl kdysi rozšířen od tzv. Malé Asie a Arábie přes Persii až do Indie a konkrétně v Indii byla jeho populace přítomná prakticky po celém subkontinentu. Před koncem 19. století však byl (s výjimkou dnešního národního parku Gir) na většině území vyhuben. Vůbec poslední jedinec přežívající ve volné přírodě mimo Gudžarát byl zaznamenán roku 1884.

Na konci minulého století pak Naváb z Džunágadhu (Gudžarátský místodržící) se zděšením zjistil, že lvů asijských zbývá i zde pouhých tucet. Naváb z Džunágadhu umožnil přiměřenou ochranu těchto zvířat a nastartoval tak postupný nárůst populace. Ta celkem výrazně vzrostla již mezi roky 1904 až 1911. Po smrti Navába se ale vše vrátilo do starých kolejí (ročně bylo zastřeleno 12 až 13 lvů), od roku 1911 byla střelba kontrolována britskou správou a průběhu roku 1913 nahlásil hlavní důstojník Džunágadhu, že v lesích Giru již nezbývá více než 20 lvů.

Je potřeba dodat, že až do roku 1936 byla všechna tato čísla a udávaný stav populace pouze výsledkem odhadů založených na osobních znalostech. První organizované sčítání bylo provedeno v roce 1936, kdy Indové napočítali 287 lvů.

Silný nápor ze strany lidí pak vyústil ve smršťování lvího území až na úroveň dnešní rezervace Gir, která je posledním útočištěm a šancí pro tyto ohrožené savce. V roce 1965 zde byl zahájen program na zachování volně žijících živočichů na území o rozloze 1265 km2, později byla oblast ještě rozšířena na 1412 km2. S nárůstem populace lovné zvěře se postupně "uzdravoval" i stav lvů, který dnes činí 411 kusů včetně mláďat.


Přírodní rezervace Sasan Gir se nachází ve státě Gudžarát a rozkládá se na území tří okrsků. Lvi indičtí (Panthera leo persica) se o park dělí s jednou z nejslabších populací indických levhartů v zemi a také s komunitou místních obyvatel, kteří si říkají "Maldhari". Pro nynější počet něco málo přes 400 kusů lvů asijských je rezervace malá, ale jednání o přesunu části zdravé populace do jiného indického parku strále zůstává na mrtvém bodě.

Gudžarát je domovem 60 milionů lidí a přes 24 milionů kusů chovného dobytka. Tyto počty je potřeba zdůraznit, protože obrovsky kontrastují s množstvím divoce žijících savců. Na jediného z nich totiž v průměru připadá asi 50 kusů dobytka nebo 120 lidí. Zvířata jako slon indický, gaur, gepard, divoký pes dhoul nebo tygr z tohoto koutu Indie již vymizela a asijští lvi neměli být výjimkou v nastoleném "trendu".

Koncem 19. století přežívala kvůli nekontrolovatelnému lovu už jen hrstka asijských lvů a zdálo se, že indický subkontinent se bude muset s těmito šelmami rozloučit. Naštěstí byl tehdy v Gudžarátu místodržícím Naváb z Džunágadhu - vášnivý lovec, který pochopil, že poměr sil mezi lvy a lidmi se zásadně změnil a musí se tedy změnit i přístup ze strany lidí. Vzal si proto za cíl nikoli lovit, ale zachránit tento živý symbol státu a díky jeho odkazu žijí lvi v Gudžarátu dodnes.

Až do roku 2010 byla veškerá sčítání lvů zaměřena výhradně na Gir a jeho hraniční oblast. Kvůli nárůstu populace a nedostatku lovné zvěře se však lvi často vydávali za hranice parku a vzrůstala pravděpodobnost konfliktu mezi šelmami a lidmi. Mám ale dojem, že ve zvládání těchto situací se může zbytek Indie od velice tolerantních obyvatel Gudžarátu učit.



Sarkastodon

28. října 2016 v 16:32 Život po dinosaurech
Sarkastodon byl rodem savce z čeledi Oxyaenidae, který žil na planetě před zhruba 35 miliony lety v době eocénu stupně priabon. Vyskytoval se na území dnešního Mongolska. Jeho fosilní materiál byl objeven ve Vnitřním Mongolsku ve formaci Irdin Manha a skládal se pouze z lebky s dolní čelistí. Lebka dosahovala velikosti 46 cm. Je pravděpodobné, že mohl dosáhnout délky těla až 2,6 metru, výšky 125 cm v ramenou a hmotnosti 500 kg - 800 kg. Jednalo se o všežravce, jenž lovil velké savce, avšak svůj jídelníček doplňoval i o ryby, rostliny a plody. Také ochotně přijímal i výživu z mršin zanechaných jinými zvířaty. Měl širokou hlavu s tupým čenichem a mimořádně silnými žvýkacími svaly. Jeho zuby se velmi podobaly těm, které mají dnešní hyeny - byly výborně uzpůsobeny k drcení silných kostí. Měl nízké zavalité tělo s krátkýma nohama a dlouhým načechraným ocasem. Samci byly o dost větší a robustnější než samice. Na kratší vzdálenosti dokázal vyvinout rychlé tempo, avšak nejednalo se o vytrvalého běžce, který by svou potencionální kořist pronásledoval delší dobu. Typový a jediný druh je S. mongoliensis, který popsal v roce 1938 americký paleontolog Walter Willis Granger.



Pinacosaurus

27. října 2016 v 15:14 Ptakopánví (Ornithischia)
Pinacosaurus byl rod dinosaura z čeledi Ankylosauridae, který žil na Zemi v době svrchní křídy před 80-75 miliony lety stupně santon až campan. Obýval území pradávného Mongolska a Číny. Především se vyskytoval na polopouštích, které se střídali s oázami. Jeho fosilní pozůstatky poprvé objevil Roy Chapman Andrews v roce 1920 v poušti Gobi. Od té doby bylo objeveno mnoho dalších fosilií tohoto zvířete. Například v geologickém souvrství Bayan Mandahu a Djadokhta (Mongolsko) a v chuejské autonomní oblasti Ning-sia, která se nachází v Čínské lidové republice. Dohromady se nalezlo více než 35 fosilií od téměř kompletních, přes dílčí kosti a lebeční pozůstatky a dále samostatné lebky. Fosilní materiál byl nacházen zejména pohromadě, což naznačuje, že se tento dinosaurus potuloval ve stádech. Fosilie obsahovaly i pozůstatky několika mladistvých, což napomáhá k pochopení jeho růstu. Pinacosaurus byl relativně lehce stavěný a pravděpodobně dokázal i poměrně rychle běhat, avšak zůstal typicky zavalitým ankylosauridem.


Pinacosaurus byl přibližně 5,5 metrů dlouhý a dosahoval hmotnosti dvou tun. Hlava byla chráněna doslova brněním ve formě silných zkostnatělých "desek" - (odtud bylo odvozeno jeho jméno, které v překladu zní "prkenný ještěr"). Nejen jeho hlava byla takto obrněna, ale i jeho krk, záda a ocas byly pokryty kostěnými útvary, které byly podobné dlaždičkám, jimž se říká osteodermy. Zvíře se také mohlo aktivně bránit pomocí ocasního kyje. Hladký zobák se skvěle hodil ke konzumaci pozemní vegetace. Predátoři, jako například Linheraptor, Byronosaurus či Velociraptor si na dospělého jedince Pinacosaurus netroufli, dokonce ani na mladistvého. Jediným snad možným protivníkem mu byl neurčitý rod tyranosaura. Je pravděpodobné, že se jednalo o rod Alectrosurus, avšak pozůstatky jsou příliš neúplné k identifikaci. Holotyp popsal v roce 1933 americký paleontolog Charles W. Gilmore. Dnes jsou známé dva druhy rodu Pinacosaurus, a to: P. grangeri a P. mephistocephalus.

Lidožravá Mngwa – bestie silnější než lev?

25. října 2016 v 16:30 Kryptozoologie
Kolem jednoho z domků malého města v Tanzanii prochází policista. Náhle zaslechne téměř neznatelný šramot, a tak se otáčí za směrem hluku. "Zdá se mi to, anebo se za chatrčí mihlo něco šedého?" pomyslí si muž ještě předtím, než na něj zezadu dopadnou tlapy ohromné bestie. Chroptící policista již nestačí použít zbraň, ale v posledním záchvěvu života ještě vytrhne ze zvířecí srsti chomáč šedých chlupů. Pak už se do jeho krční tepny zakousnou ostré špičáky netvora, které ukončí policistův život. O něco později je nalezena jeho mrtvola, která v ruce svírá důkaz o svém vrahovi - zmačkanou srst neznámého zvířete. Zatímco policie vyšetřuje smrt svého kolegy, místní obyvatelé tvrdí, že za vše může mngwa - záhadná kočkovitá šelma, silnější než lev a levhart dohromady. Jaké zvíře na počátku 20. let 20. století zabilo v Tanzanii tohoto nešťastníka?

O podivné události se Evropané dozvídají roku 1922 ze zprávy tehdejšího oblastního správce Tanzanie, britského kapitána Williama Hichense (Tanzanie je tehdy britskou kolonií). Podle jeho zprávy zranění na policistově těle sice odpovídá napadení lvem, ale tato hypotéza má vážné nedostatky. V těchto místech u jezera Tanganika totiž na počátku 20. let lvi nežijí, přestože v jiných oblastech centrální Afriky jsou běžní. A podivná šedá srst? Ta podle pozdější analýzy patří neznámé kočkovité šelmě. Ale jaké? Podle Svahilců i dalších místních obyvatel prý žije na jihovýchodním pobřeží jezera Tanganika vzácný predátor, kterého nazývají mngwa (česky "požírač lidí"). Mají z něj ohromnou hrůzu, neboť se údajně nebojí ani ohně, ani velké skupiny lidí. Jeho neohroženost a útočnost je prý tak nesmírná, že neváhá vstoupit mezi lidské domy, kde vyhlíží svou kořist - bezbranné lidi.


Podle českého kryptozoologa Jaroslava Mareše (*1937) kdysi dvojice těchto šelem rozpráší četu tanzanské armády. Zatímco mngwy trhají tělo jednoho z vojáků na kusy, jeho kolegové v panice utíkají pryč. Jak strašlivé musí být toto zvíře, když se ho báli i ozbrojení vojáci? Jindy prý mngwa napadne před zraky zatýkaného zloděje tanzanského policistu a odtáhne ho do pralesa. Může jít jen o výmysly? Ale kromě nalezené srsti jsou údajně nalezeny i obří stopy zvířete. Hichens shromažďuje mnoho svahilských vyprávění a písní, které se o tomto zabijáku tradují. Co je zač tato tajemná bestie? Podle domorodců jde o kočkovitou šelmu výšky osla, pokrytou šedou srstí. Její tělo údajně nemá hřívu a je výrazně mohutnější než lvi. Prý také postrádá ocas. Charakteristická je pro ni i velká síla a většinou osamělý život v pralese. Může být neobjeveným poddruhem lva, který se přizpůsobil pro život v husté džungli?

Hypotézu, že by mohlo jít o dosud nepopsaný poddruh lva, ale vylučuje nepřítomnost ohonu. Chybějící ocas vylučuje rovněž možnost, že by mohlo jít o jeskynního lva, který ještě před 10 000 lety děsil naše předky. Na leoparda je zase mngwa příliš velká a drzá. Jde tedy o dosud zcela neznámou kočkovitou šelmu? Podle odvážných hypotéz je prý ale vše jinak. Ještě před sedmi miliony let se v Africe vyskytují až 900 kilogramů vážící krvelační savci Megistotherium, kteří jsou vybaveni dlouhými špičáky. Tito obávaní predátoři dokázali ulovit i mnohem větší kořist, než byli oni sami. Mohlo snad toto zvíře přežít dodnes? Ale není to příliš fantastické řešení? Do tajemství nevnáší jasno ani japonská expedice, uskutečněná na konci 80. let 20. století. Japonci prý dokonce pořídí snímek mngwy, je ale příliš nekvalitní a není nikde zveřejněn. Proč má fotografie, i když nekvalitní, zůstat lidem skryta? Mohou snad mít pravdu kryptozoologové, kteří si myslí, že tento tvor nedávno vyhynul? A žil vůbec někdy?



Poslední domov asijských lvů 1/2

24. října 2016 v 15:32 Současná příroda
RODNÝ LIST LVA ASIJSKÉHO
(Panthera leo persica)

Třída: Savci (Mammalia)
Řád: Šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Stav: Ohrožený
Velikost: Hmotnost až 230 kg, délka těla 140-250 cm, výška v kohoutku 100-120 cm
Rychlost pohybu: Na krátkou vzdálenost vyvine rychlost až 60 km/h.
Potrava: Masožravec - loví především velké obratlovce. Rád se ale přiživí i na úlovku jiných šelem. Dokáže spořádat 35-50 kg masa týdně.
Pohlavní dospělost: U samců 4 až 5 roků, u samic již ve věku 3 let
Délka březosti: 105-108 dnů
Počet mláďat ve vrhu: Většinou 2-4 mláďata
Velikost mláděte při narození: Lví mláďata měří po narození 20-30 cm a obvykle neváží více než 2 kg.
Věk: 16-18 let

Stavy lvů asijských nebo také perských či indických se desítky let pohybují na pokraji vyhynutí. Dnes je tato kočkovitá šelma "přemnožena" v národním parku Sasan Gir na severozápadě Indie - posledním domovu asijských lvů na naší planetě.

Asijští lvi se kromě genetické výbavy od svých afrických bratranců nijak výrazně neliší. Na pohled je odlišuje lalok volné kůže na břiše a chybějící břišní hříva. O praktickém významu hřívy na hlavách lvů v Asii i v Africe se mimochodem mezi zasvěcenými stále vedou diskuze. Jednou z možností je, že hříva svého nositele opticky zvětšuje, takže budí i větší respekt. Není ani vyloučeno, že funguje jako částečná ochrana při soubojích "tváří v tvář" - drápy útočícího soka se po ní snadno smeknou. Ozdoba, kterou mají v Indii, je v porovnání se lvy v Africe o něco chudší, takže by si teoreticky měli ze soubojů častěji odnést nějaký ten šrám v obličeji.


Vyjma jmenovaných rozdílů jsou ovšem indičtí lvi typickými zástupci svého druhu s charakteristickou stavbou těla. Jejich mohutné a svalnaté přední končetiny dokážou jediným úderem srazit kořist a zadní zase poskytnou sílu odrazu nutnou pro stíhání kořisti na kratší vzdálenost. Ostré zahnuté drápy se postarají o finální fázi útoku. Oproti ostatním kočkovitým šelmám jsou lvi známí společenským chováním a životem ve smečkách, které průměrně čítají 10 - 15 členů. V Giru ovšem byla pozorována i smečka 28 lvů. Smečku většinu tvoří samice s mladými. Odrostlí samci se obvykle rychle osamostatní nebo jsou ze své rodné smečky vypuzeni zhruba ve věku tří let - bývají totiž poměrně agresivní a mohli by ublížit nastupující generaci, což samice pochopitelně nedopustí. Mezi vyhoštěnými lvy často zůstává velice silné bratrské pouto a taková zvířata spolu mohou vést společný nomádský způsob života i několik dalších let. Každá smečka má i vůdce - dominantního samce, jenž velice aktivně brání své teritorium, které rovněž pravidelně značí pomocí pachových značek nebo drápáním do kůry stromů. Rituál značení teritoria většinou doprovází i působivým hlasovým projevem.

Samci jsou v roli vůdců smečky ke "svým" samicím a mláďatům obvykle přátelští. Velké nebezpečí však hrozí zejména nedospělým mláďatům v případě, že se na scéně objeví jiný samec, který dřívějšího vůdce vyžene. V tom případě často dochází k tzv. "infanticidě", kdy nový samec zabije potomky předchozího vůdce. Nejde o nějaké nastolení "hrůzovlády", jak by si možná tento čin někdo mohl vykládat. Nový vůdce smečky si je dobře vědom toho, že taky on může o svou pozici dominantního vládce brzy přijít. Zabitím mláďat si proto zajišťuje, aby se lvice přestala starat o dosud nesamostatné potomky. Samice tak může rychleji zabřeznout a samec dostane rychleji příležitost zplodit potomstvo s vlastní generační stopou. Když pak bude mít štěstí a dost sil a uhájí vůdcovství dostatečně dlouho, jeho potomci se dožijí dospělosti.

Velkou předností života ve smečce je společenský lov, díky němuž se na jídelníčku lvů ocitá například jelen sambar, divoké prase, antilopa nilgau a v nemalé míře i hospodářský dobytek. V případě úspěšného lovu dospělý jedinec za týden spořádá 35 - 50 kilo masa. V poslední době se ovšem lvům v Indii lovných zvířat spíš nedostává. Girský les má i přes mimořádný ekosystém své limity a v dlouhodobém měřítku se zdá přesun vzácných šelem do jiné rezervace či národního parku nevyhnutelný. Nebude to ale jednoduché. Mimo jiné proto, že hrdý Gudžarát se své chlouby a pocitu výjimečnosti tak snadno nevzdá.


Omlouvám se za delší neaktivitu, nestíhal jsem.
Dinosaurss


Agilisaurus

1. října 2016 v 17:24 Ptakopánví (Ornithischia)
Agilisaurus byl rod ornithopodního dinosaura, který se vyskytoval na Zemi během jury stupně bathon až oxford před 168 až 161 miliony lety. Obýval území dnešní východní Asie. Fosilní pozůstatky tohoto dinosaura byly nalezeny v geologické formaci Xiashaximiao, známé též jako Dašanpu, v provincii S'-čchuan v Čínské lidové republice. Je znám z poměrně kompletní kostry, které scházely jen části přední a zadní končetiny. Fosilní materiál Agilisaura byl nalezen při stavbě muzea Zigongských dinosaurů. V současné době je i v prostorách samého muzea vystaven. Agilisaurus byl malý býložravec, který dosahoval délky 1,2 metru. Jeho holeň byla delší než stehenní kost, což naznačuje, že se jednalo o rychle běhajícího dvounožce, který se před svými nepřáteli snažil zachránit právě útěkem. Svůj dlouhý ocas používal k rovnováze při běhu. Na všechny čtyři nohy se stavěl jen v době, kdy hledal potravu. Živil se vegetací, která rostla nízko při zemi. Byl to denní živočich, který byl aktivní po celý den, a se západem Slunce se odebíral k odpočinku - prokázala to analýza skléry, což je tuhá blanka, do jejíž tkáně přecházejí úpony zevních očních svalů. Agilisaurus znamená v překladu "agilní ještěr" a odkazuje na latinské slovo "agilis", což znamená "agilní" (čilý) a napovídá jeho lehkou kostru a dlouhé nohy a řecké "sauros", což znamená "ještěrka". Pojmenoval ho čínský paleontolog Peng v roce1990 a dodnes je znám jediný druh A. louderbacki.