Září 2016

Juratyrant

27. září 2016 v 19:38 Plazopánví (Saurischia)
Juratyrant byl rod primitivního teropoda z čeledi proceratosauridae, jenž žil na území dnešní Velké Británie před 149 miliony lety v období svrchní jury stupně tithon. Jeho fosilní pozůstatky, které se skládaly z lebečních fragmentů, pánve, zadních končetin a páteře, byly objeveny v roce1984 ve formaci Kimmeridge Clay v hrabství Dorset. Jednalo se o tři metry dlouhého a přes metr vysokého teropoda, který byl původně popsán v roce 2008 paleontologem Rogerem Bensonem jako Stokesosaurus langhami. Druhové jméno bylo zvoleno na počest objevitele, komerčního sběratele fosílií Petera Langhama. Později se však ukázalo, že nemuselo jít o stejný rod dinosaura jako typový S. clevelandi, a proto byl v roce 2013 S. Brusattem a R. Bensonem překlasifikován do samostatného rodu, který obsahuje dnes jediný druh J. langhami. Jeho jméno v překladu znamená "Jurský tyran". Juratyrant byl nepochybně masožravcem. Na jeho jídelníčku se nacházela převážně vylíhnutá mláďata větších rodů dinosaurů, dále pak nepohrdl ani mršinami a ostatními menšími plazy. Jednalo se o samotářského živočicha, který vyhledával ostatní jedince jen v době rozmnožování. Jeho hlavní obranou proti nepřátelům byl únik - to znamená, že se jednalo o velmi hbitého běžce, který dokázal uběhnout i delší vzdálenosti, aniž by se příliš unavil. Ke změně směru mu při běhu napomáhal jeho dlouhý ocas, který používal jako jakési kormidlo. Pravděpodobně vykazoval pernatý pokryv těla. Měl silné paže s třemi prsty a delšími, zahnutými drápy. V silných čelistech měl ostré zuby.



Sillosuchus

26. září 2016 v 17:47 Život před dinosaury
Sillosuchus je rod bipedálního plaza z čeledi Shuvosauridae, který se vyskytoval v Jižní Americe na území Argentiny před asi 230 až 205 miliony lety v období pozdního triasu stupně karn až rhaet. Jeho fosilní materiál byl nalezen v provincii San Juan v geologickém souvrství Ischigualasto, což je i stejnojmenné chráněné území v severozápadní Argentině. Jeho rekonstruovaná fosilie byla představena v roce 2008. Sillosuchus dosahoval na délku asi tři metry a je jediným členem kladu Poposauroidea, který se nevyskytoval v Severní Americe. Jeho pravěkými příbuznými, kteří byli nalezeni právě v Severní Americe, byli Shuvosaurus, Poposaurus či Effigia. Z dnešních zvířat měl nejblíže ke krokodýlům. Jednalo se o masožravého tvora, jenž se živil převážně drobnými plazy, ale nepohrdl ani větší mršinou. Rod Sillosuchus dnes obsahuje jen jediný druh, a to S. longicervix. Rodové jméno se skládá ze slov "Sill" a "suchus". První část složeniny ctí jméno doktora Williama Silla, významného promotora paleontologie v San Juan, a druhé je řecké slovo, které znamená česky "krokodýl". Jeho jméno by se tedy dalo přeložit jako "Sillův krokodýl". Rod popsali v roce 1997 Alcober a Parrish.



Vzkříšený symbol americké svobody

17. září 2016 v 18:17 Současná příroda
Není tomu tak dávno, co Spojené státy americké málem přišly o svůj národní symbol - orla bělohlavého, jehož rozpětí křídel přesahuje dva metry. Tento velký dravý pták se silnými pařáty zdobí zadní stranu amerických mincí.

Jako symbol USA byl orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus) zvolen v roce 1782 pro svoji dlouhověkost, sílu, majestátní vzezření a svobodu, díky níž ještě na začátku minulého století v hojném počtu křižoval oblohu nad jezery a vodními toky americké přírody. Pak si ale začala vybírat svou daň postupná ztráta přirozeného prostředí a střílení orlů jako škodné zvěře, které se stalo koníčkem mnohých samozvaných lovců. Jen na Aljašce bylo takto zabito více než 10 000 jedinců. Místní rybáři považovali orly za hrozbou pro lososy, a tak je systematicky a bez skrupulí vybíjeli.

Vláda reagovala na klesající stav orlí populace vydáním Paktu o ochraně orla bělohlavého, který zakazoval vlastnit, prodávat či zabíjet tento živočišný druh. Přesto se orlům nedařilo o moc lépe a jejich počet se dalších dvacet let neustále snižoval. Hlavní příčinou strádání dravců se stalo rozsáhlé používání DDT (jeden z nejstarších a nejznámějších insekticidů) a dalších pesticidů, které se z rostlin dostaly do trávicího traktu malých savců. Orli tato zvířata lovili, a chemické látky tak začaly páchat škodu i v jejich organismu. Kromě toho, že cizorodé látky poškozovaly zdraví dospělých jedinců, zhoršovaly i kvalitu kladených vajec. Jejich skořápky byly tenčí a často praskly ještě před ukončením inkubační doby. Ani z neprasklých vajec se mnohdy mláďata nevylíhla. Při zkoumání uhynulých orlů bylo v jejich tukové tkáni a pohlavních žlázách objeveno velké množství DDT, které vysvětlovalo, proč je mnoho dospělců neplodných.


V padesátých a šedesátých letech minulého století se riziko vyhynutí orla bělohlavého uvědomovala již široká veřejnost a mnoho amerických států jej zařadilo na seznam ohrožených druhů. Začaly vznikat skupiny, jejichž cílem byla záchrana symbolu svobody amerického národa. V roce 1963 klesl počet hnízdících párů na pouhých 417. Pro srovnání - v době, kdy se dravec stal národním symbolem, bylo hnízdících párů asi sto tisíc. Do roku 1967 byl orel bělohlavý prohlášen za ohrožený druh na celém území USA.

O pět let později bylo s konečnou platností zakázáno používání DDT a vládní agentura Fish and Wildlife Service navázala spolupráci se Zoo v San Francisku, Institutem pro studium divoké zvěře a dalšími organizacemi a společně vypracovali plán návratu orla do volné přírody. Během následujících 22 let bylo vypuštěno 103 jedinců odchovaných v zajetí. Populace se pomalu vzpamatovávala a z chovných stanic přibývali další a další dravci, kteří postupně doplnili počet. Dne 28. června 2007 byl orel bělohlavý vyškrtnut ze seznamu ohrožených druhů. V té době se odhadoval počet hnízdících párů na území USA na 9 789. Jedná se tedy o živočicha, jehož obnovení populace bylo jedno z nejúspěšnějších.

Spojené státy tak po mnohaletém boji dokázaly stabilizovat populaci druhu, který byl před padesáti lety téměř ztracen. Je to skutečně impozantní pohled, když se v zimních měsících na hranici Kalifornie a Oregonu slétnou stovky orlů, aby tu lovili myši a jiné hlodavce. Nádherné dravce s pohnutou historií přijíždí každoročně pozorovat mnoho skupin turistů, kteří jistě nejsou jediní, kdo ocení, že ještě dalších dvacet let má vláda v úmyslu bedlivě sledovat, jestli populace orlů skutečně prospívá a zda není nutno vrátit orla bělohlavého na seznam národních ohrožených druhů.



Canis lupus hodaphilax

15. září 2016 v 20:13 Vyhubená zvířata
Vlk japonský (Canis lupus hodaphilax) byl nejmenším ze všech poddruhů vlka obecného. Obýval japonské ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku. Na délku měřil 90 cm a v kohoutku dosahoval výšky 30 cm. Byl také více podoben psu, což vedlo japonského zoologa Yoshinoriho Imaizumia ke spekulacím, zda nejde o zcela samostatný druh Canis hodophilax. S tímto názorem však většina zoologů nesouhlasila a mezi laiky se pro šedivě zbarvenou šelmu ustálil název "horský vlk". Od ostatních poddruhů se lišil krátkou, hrubou srstí, psím zaobleným ocasem a krátkýma nohama. V japonských horách je po něm pojmenováno hned několik míst - Vlčí plošina, Vlčí močál, Vlčí skála nebo Průsmyk vyjícího vlka. Pro vesničany byl vlk původně pomocníkem, protože je zbavoval divokých prasat, vysoké zvěře a zajíců, kteří ničili úrodu. Ulovit kořist větší než byl on sám, pro něj nepředstavovalo žádný problém.

Jednou z hlavních příčin úpadku populace vlka japonského byla vzteklina, která do Japonska dorazila v průběhu 17. století. První případy nakažených vlků byly hlášeny z roku 1732. Tehdy byl obyvateli horských vesnic v Japonsku hlášen výskyt velkého množství mrtvých a nemocných vlků. Nemoc se nemilosrdně šířila dál na východ a zanechávala za sebou desítky mrtvých.


Poslední exemplář byl zastřelen roku 1905 v prefektuře Nara na ostrově Honšú. Ten rok byl vlk japonský oficiálně prohlášen za vyhynulého. K jeho vyhynutí napomohli i stále početnější Japonci, kteří navíc potřebovali víc a víc dřeva, a tak se kácely velké části lesa a pro vlky bylo čím dál tím méně potravy. Zřejmě proto začali napadat dobytek a z mytických ochránců se postupně stali nepřátelé farmářů. Lidé sice i nadále udávali, že šelmu osobně spatřili na různých místech Japonska, ale výskyt nikdy nebyl prokázán. Někteří Japonci stále věří, že vlk žije. Podle legendy se totiž jedná o ochránce, který bezpečně doprovází domů každého poutníka. Pokud se ovšem osamělý chodec za vlkem ohlédne nebo na své cestě upadne, hrozí mu nebezpečí, že bude svým tichým průvodcem napaden.

Vlka japonského si dnes můžeme prohlédnout už jen v muzeích v Japonsku, Holandsku a Anglii, kde se nachází několik vycpaných exemplářů.

Boj o nejmenší kontinent

13. září 2016 v 17:11 Současná příroda
Před třemi a půl tisíci lety se v Austrálii odehrál souboj dvou masožravců. Starousedlík vakovlk tasmánský se střetl s přivandrovalým divokým psem dingo, který jej zcela vytlačil. Psi dingo ohrožují mnohé vzácné zástupce australské fauny i dnes.

Australská fauna i flóra se dlouho vyvíjely v izolaci od okolního světa. Díky tomu v Austrálii přežilo mnoho archaických rostlin a živočichů, kteří jinde na světě neodolali evolučně pokročilejší konkurenci.

Australská příroda nabízela velmi podobné evoluční příležitosti jako jiné kontinenty. V podmínkách izolace však větší prostor dostávaly organismy, které jinde podobnou šanci nedostaly. Austrálie nabízela nespočet příležitostí vačnatcům (Metatheria). Role velkých býložravců, jaká na jiných kontinentech připadá například kopytníkům, se ujal obří vombat Diprotodon optatum, dorůstající výšky kolem dvou metrů a hmotnosti 2,5 tuny. Z australské přírody zmizel před 47 000 lety.

Jakousi obdobou jihoamerickým a jihoasijským tapírů (Tapiridae) byl v mnoha ohledech vačnatec Palorchestes azael. Svým extrémně dlouhým jazykem, který mu zřejmě sloužil i ke škubání vegetace, tak trochu připomínal dnešní žirafy. Vyhynul asi před 11 000 lety.

Pozice velkých koček zaujal "vačnatý lev" Thylacoleo carnifex, pozoruhodný nejen svou hmotností kolem metráku, ale také dlouhými předními končetinami se zatažitelnými drápy a čelistmi, které si silou stisku nezadaly s čelistmi velkých afrických lvů. Šplhal po stromech podobně jako levharti a stejně jako tyto kočky si zřejmě vynášel kořist nebo její části do větví vysoko nad zem. Vyhynul zhruba ve stejné době jako diprotodon.


Psovité šelmy v Austrálii kromě několika dalších tvorů nahrazoval vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus). Na rozdíl od jiných masožravých vačnatců přežil až do příchodu novodobých osadníků Austrálie. Vyhuben byl v první polovině 20. století.

V období před 50 000 až 10 000 lety postihlo vymírání množství velkých tvorů po celém světě. Z asijské tundry zmizeli mamuti, americký kontinent přišel o mastodonty, australská fauna ztratila řadu velkých vačnatců. Částečnou příčinou jistě byly prudké klimatické změny související se závěrem ledových dob. Bez viny však nebyla ani člověk Homo sapiens, který v té době podnikl masivní invazi z Afriky na další kontinenty. Do Austrálie přišli první pravěcí lidé možná už před 60 000 lety. Do doby jejich příchodu spadá celá řada náhlých vymření. Intenzivní lov, při němž se hojně používalo záměrné vypalování vegetace, změnil nejen australskou faunu, ale i flóru.

Druhá etapa vymírání původních druhů australských živočichů odstartovala poměrně pozdě - zhruba před 4 000 lety. A opět v tom měl prsty pravěký člověk, který tehdy přivedl do Austrálie z Asie psa dingo (Canis lupus dingo). Ke zdomácnění vlka na psa došlo podle některých archeologů už před 30 000 lety. Dingové se v jihovýchodní Asii zrodili až asi před 5 000 lety a ze své domoviny pronikli s člověkem do dalších oblastí. Na indickém subkontinentu přispěli významně ke vzniku polodivokých psích populací tzv. páritů. Na Nové Guineji se z nich vyvinul pes novoguinejský známý také jako "novoguinejský zpívající pes". Tito psi neštěkají, ale umějí výt. To samé platí i o australském dingovi.

Dingo přitom původně nemusel nutně být loveckým psem lidí, kteří chtěji jeho schopností využít i na nejmenším kontinentu. Mnozí odborníci jsou přesvědčeni, že psi sloužili pravěkým mořeplavcům jako živá konzerva. Do Austrálie dorazila jen ta zvířata, která lidé cestou nesnědli.


Dingo se na australskou pevninu dostal nejpozději před 3 500 lety a rychle ji osídlil. Právě v té době vyhynuli na pevnině mnozí vačnatci, například vakovlk tasmánský nebo ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii). Vakovlci a ďáblové přežili jen na Tasmánii, kam se dingové nedostali. Tyto okolnosti jsou považovány za jasnou indicii toho, že vačnatce na pevnině měl na svědomí dingo. Přímé důkazy ale chybí.

Podle některých zoologů není možné, že by měl dingo skutečně na svědomí vyhubení pevninské populace vakovlka. Vakovlci byli výrazně větší, podle některých údajů prý i dvakrát těžší než dingové. Navíc měli mnohem silnější stisk čelistí, takže by při přímém střetu neměl mít dingo šanci. Jenže souboj obou zvířat na vlastní oči nikdo z přírodovědců neviděl, a tak halí okolnosti střetu dinga a vakovlka závoj tajemství.

Australští vědci vedení Mikem Letnicem z University of New South Wales v Syndey prostudovali všechny dostupné kosterní ostatky vakovlků nalezené na australské pevnině. Odhalili překvapivé rozdíly ve velikosti pevninských vakovlků. Vedle skutečně mohutných kusů tu žili i jedinci podstatně drobnější. Mike Letnic je přesvědčen, že velcí vakovlci byli samci, zatímco samice dorůstali někdy jen poloviční velikosti.

Obecně nebyli pevninští vakovlci tak mohutní jako jejich příbuzní z Tasmínie. Nejmenší kusy dosahovaly na kontinentu asi o čtvrtinu nižších hmotností než nejmenší dingové. Největší exempláře australských dingů pak nejmenší vakovlky asi o polovinu přerůstaly. Samci vakovlků tedy snad mohli být dingům vyrovnatelnými soupeři, ale samice by při střetu neměly velkou šanci. Zvláště když dingové loví ve smečkách a měli nad samotářskými vakovlky početní převahu. I kdyby se tedy dingové soustředili výhradně na samice svých protivníků, je jasné, že populace vakovlků by se během pár generací stala neschopnou rozmnožování a směřovala by k nevyhnutelnému zániku.


Ať už byla minulost jakákoli, je jisté, že dingové ovlivňují složení australské fauny dodnes. Velmi často loví králíky, kteří byli do Austrálie úmyslně dovezeni na sklonku 18. století. Opravdovou metlou se na pevnině stali po roce 1859, kdy jich jeden z osadníků vypustil asi tucet do volné přírody, aby si na ně mohl ve volných chvílích zastřílet. Králíci se přemnožili a vyvolali v Austrálii opakovanou ekologickou krizi. Dingo se ujal role lovce a regulátora stavů těchto zvířat. V tomto ohledu je pro australskou přírodu bezesporu přínosem, ale při lovu si nevybírá. Žere vše - od hmyzu až po zdivočelé buvoly. Nevyhýbá se bohužel ani ohroženým zástupcům jedinečné australské fauny.

Když se ochránci přírody nedávno pokusili obnovit populaci ohroženého klokánka zemního (Bettongia lesueur) a vysadili tyto vzácné vačnatce do volné přírody, splakali nad výdělkem. Vědci sice byli přesvědčeni, že v dané lokalitě žádní dingové nežijí, ale jeden pár unikl jejich pozornosti. Ze stovky zvářat vypuštěných do přírody jich dvojice dingů během prvních čtyřiadvaceti hodin ulovili a sežrali čtrnáct. Zbývající klokánci padli psům za oběť v následujících měsících.

Klokánci nejsou zdaleka jediným vzácným druhem, který dingové s oblibou loví. Na jejich jídelníčku se nachází více než 90% z australských ohrožených druhů savců, ptáků a plazů. Australští biologové Benjamin Allen a Luke Leung z University of Queensland analyzovali trus dingů. Z několika tisíc rozborů určili, které vzácné živočichy tyto šelmy ohrožují. Zjistili, že dingové loví například klokanomyš šerou (Notomys fuctus), klokanomyš žlutohnědou (Notomys cervinus) či myšku australskou (Pseudomys australis). Nejvzácněji se jejich kořistí stává myška australská. Ani to však není dobrá zpráva. Drobný hlodavec se totiž v oblastech osídlených dingy prakticky nevyskytuje. V přírodě jej vědci nacházejí vlastně jen tam, kde jsou dingové intenzivně hubeni.

Negativní vliv zavlečeného divokého psa dingo na původní australskou faunu tedy zdaleka neskončil tím, že se šelma podílela na vymření vakovlků. Ještě po 3 500 letech představuje pro některé tvory vážnou hrozbu. Svůj podíl na tom má i člověk, který drastickými zásahy do australské přírody přivedl mnoho tamějších druhů na pokraj vyhubení. Dingo pak může těmto mizejícím tvorům zasadit příslovečnou "ránu z milosti".


AKTÉŘI AUSTRALSKÉHO DRAMATU:

Pes Dingo (Canis lupus dingo): Do této skupiny psů se řadí nejen dobře známý australský dingo, ale také polodivocí psi z Indického poloostrova nebo "zpívající psi" z Nové Guineje. Australští dingové jsou různě zbarvení, od žluté až po tmavě rezavou. V některých oblastech žijí divoce, jinde se přidružují ke skupinám původních obyvatel Austrálie, kteří je někdy využívají jako lovecké psy a jindy je mají prostě jen jako domácí mazlíčky. Divocí dingové žijí buď samotářsky, nebo vytvářejí různě vwlké, většinou nepříliš početné smečky. Dingové loví kolem 170 druhů zvířat. Plných 80% jejich diety je tvořeno lovem deseti zvířecích druhů, mezi něž patří klokan rudý, klokan bažinný, klokan hbitý, hlodavci Rattus colletti a Rattus villosissimus, husovec strakatý, vačice australská, králík divoký, vombat obecný a dobytek. Klokani jsou tedy oblíbenou kořistí dingů, ale pro jejich uštvání je potřeba větší smečka. Lovy na tyto rychle se pohybující vačnatce mají větší úspěšnost v otevřených oblastech než v místech s hustým porostem a kořistí se nejčastěji stávají malí klokani. Zkušené smečky si ovšem dokážou i větší kusy nahnat podobně jako afričtí lvi a velmi dobře využívají i terénní překážky. V jedné části střední Austrálie byl prokázán případ, kdy smečka dingů cíleně a opakovaně naháněla klokany směrem k drátěnému plotu, který jim znemožnil únik.

Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus): Tento vačnatý masožravec dostal své jméno podle podobnosti s psovitými šelmami a také proto, že při příchodu Evropanů už žil jen na Tasmánii. Původně však byl rozšířen na velké části australského kontinentu. Ve své tasmánské domovině byl vyhuben. Farmáři ho považovali za hrozbu pro svá stáda. Báli se především o jehňata. Za každého uloveného vakovlka byla vyplácena odměna. Jen mezi roky 1888 a 1909 byly proplaceny prémie za 2 184 ulovených kusů. K poklesu stavů ale mohla přispět i rozšíření některých nemocí. Také domácí psi představovali pro vakovlky nemalé riziko. Poslední vakovlk byl na Tasmánii zastřelen v roce 1930 farmářem Wilfrem Battym. Zvíře se několik týdnů pohybovalo v blízkosti jeho farmy a Batty se ho zbavil. V zajetí uhynul poslední vakovlk 7. září roku 1936. Vakovlci zůstali už jen na starých australských poštovních známkách.

Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii): V přírodě plní tento vačnatec úlohu "zdravotní policie". Likviduje mršiny stejně jako třeba africké hyeny. Na australském kontinentu vymřel před 3 500 lety. Přežil jen na Tasmánii, kde dnes čelí těžké krizi. Ohrožuje ho nakažlivá rakovina. Ďáblové jsou nesnášenlivý samotáři, ale u mršiny se jich často shromáždí více najednou. Pak není o konflikty nouze. Zvířata, která trpí nádorem, jenž zasahuje tlamu, mohou kousnutím zanést rakovinné buňky do rány zdravého ďábla. Imunitní systém ďáblů nerozeznává nádorové buňky jako cizorodé a toleruje je. Nádor pak nekontrolovatelně roste a po čase znetvoří hlavu nemocného zvířete. Zdeformuje čelisti a postihuje oči. Většina ďáblů pak umírá hladem. Než k tomu ale dojde, může nemocný ďábel nakazit řadu dalších zvířat.

Klokánek zemní (Bettongia lesueur): Drobný vačnatec dosahující hmotnosti 1,5 kilogramu žil původně na rozsáhlých územích australské pevniny. Dnes se s ním setkáme především na ostrovech, které byly uchráněny vpádu cizích živočišných druhů. Vyhrabává si podzemní nory. Ty ho však nedokázaly uchránit před kočkami a liškami, jež do Austrálie dovezli evropští přistěhovalci.

Klokanomyš žlutohnědá (Notomys cervinus): Drobný australský hlodavec dosahuje hmotnosti 40 gramů, což je zhruba dvojnásobek hmotnosti naší myši domácí (Mus musculus). Dlouhými zadními nohami tak trochu připomíná miniaturního klokana. Vyskytuje se především v suchých oblastech jižní Austrálie a Queenslandu.


Tímto článkem bych rád rozšířil blog o novou rubriku "Současná příroda", do které budu vkládat články týkající se právě dnešní přírody, jež je stejně pozoruhodná, jako ta pravěká.

Přeji hezký zbytek dne,
Dinosaurss =)


Chiniquodon

8. září 2016 v 16:41 Savci žijící souběžně s dinosaury
Chiniquodon byl živočich patřící do čeledi Chiniquodontidae, ze skupiny Cynodontia, do které patří i savci, jenž obýval planetu před 242-235 miliony lety v období středního triasu stupně ladin. Fosilní pozůstatky tohoto masožravce dosahujícího délky 50 cm a hmotnosti od dvou do pěti kilogramů, se nalezly v Argentině, Brazílii, Madagaskaru a Namibii. Poměrně k tělu byla jeho hlava dost velká, avšak mozek v ní byl malý. Měl robustně stavěné tělo, které bylo pravděpodobně pokryto srstí a nejspíše i horkokrevný metabolismus, a krátký štíhlý ocas. Patní kosti byly prodlouženy dozadu a vytvořily tak patu, kde se upínala Achillova šlacha, která mu pomáhala k lepšímu odpružení při každém kroku. Jeho čelist byla velmi silná a se svými zuby dokázal i drtit kosti, aby se dostal ke kostní dřeni. Žil v trvalých párech a stejně jako ostatní příslušníci skupiny Cynodontia, i Chiniquodon s největší pravděpodobností nerodil živá mláďata, ale kladl vejce, která střežil, a posléze se o svá mláďata i staral. Mezi jeho příbuzné patří například rody Massetognathus, Theriognathus či Cynognathus. Tento rod popsal německý paleontolog Friedrich von Huene v roce 1936.



Pleurosaurus

5. září 2016 v 21:49 Ostatní plazi & obojživelníci mezozoika
Pleurosaurus byl rod diapsidního plaza, který patřil do řádu Rhynchocephalia (Hatérie). Jeho holotyp byl nalezen na území Německa - Bavorska, v sedimentech Solnhofenského vápence ve vrstvách datujících se do doby svrchní jury stupně kimmeridž před 155 miliony lety. Další fosilní pozůstatky se našly v litografickém vápenci na území Francie, v okolí vesničky Cerin, jež byla na rozhraní jury a křídy před 145 miliony lety tropickou lagunou. Tento vodní ještěr byl výborným a obratným plavcem, který měl dlouhé hydrodynamické tělo s velmi dlouhým, silným a zploštělým ocasem. Měl dlouhé a ostré drápy, kterými se mohl zachytit případně na skalách. Jeho dlouhé zadní nohy a krátké přední nohy byly opatřeny plovacími blánami. Jeho nozdry byly umístěny vzadu na hlavě, v těsné blízkosti očí. Tento živočich, který dosahoval délky 1,5 metru, trávil převážnou část svého života ve slaném moři, takže byl na přebytek mořské soli přizpůsoben pevnou a odolnou kůží. Když zrovna nebyl ve vodě, mohl se vyhřívat na kamenech - podobně jako dnešní leguáni mořští. Jeho kořistí se stávaly ryby, pro které se dokázal ponořit velmi hluboko pod hladinu oceánu. Dnes rod obsahuje dva druhy; P. goldfussi (nalezený v Německu) popsal Meyer roku1831, P. ginsburgi (nalezený ve Francii) popsal Fabre v roce 1974.



De Loysova opice

1. září 2016 v 17:24 Kryptozoologie
Proč slavný snímek vyvolává tolik rozporů?


Snímek De Loysovy opice pořízený roku 1917

V dějinách výzkumu neznámých živočichů nalezneme několik fotografií, které jdou vědci považovány za kontroverzní. Patří mezi ně i tajemný snímek, pocházející z hlubin jihoamerických džunglí. Zachycuje neznámého lidoopí či opici, nebo jde o laciný podvrh?

Nad zelenou pokrývkou hustého pralesa vyletí poděšený pták. Jeho klid naruší skupina mužů, kteří se roku 1917 prodírající pralesem na venezuelsko-komumbijských hranicích. Unavení členové expedice pod vedením švýcarského geologa Françoise de Loyse (1892-1935) po marném hledání ropných nalezišť kráčejí k domovskému táboru. Neujdou příliš daleko, když na zpáteční cestě zahlédnou dva vřískající neznámé tvory, podobné opicím. Tyto bytosti jsou velmi agresivní, začnou na muže házet své výkaly a chystají se na ně zblízka zaútočit. Překvapený François de Loys a další člen jeho výpravy na ně při obraně namíří pušky a několikrát vystřelí. Zatímco opičí samec je lehce raněn a uteče, samice padá mrtvá k zemi. Vedoucí celé výpravy prý později posadí její mrtvé tělo na bednu a vyfotografuje ho. Proč však najdeme v této události tolik rozporů? A jakého tvora vlastně zobrazuje snímek, jenž později obletí celý svět pod názvem "De Loysova opice"?


Švýcarský ropný geolog, celým jménem Louis François Fernand Hector de Loys

Ještě předtím, než naše fotografie proslaví celý svět, postihne De Loysovu expedici neštěstí - zákeřný indiánský útok. Kromě lidských obětí mají domorodci údajně na svědomí také krádež bedny, v níž je uloženo tělo zvláštního tvora. Proto se prý zbylí členové výpravy vracejí do Evropy bez nejcennější kořisti, o níž se veřejnost dozví až za několik let. Tehdy De Loysův známý, švýcarsko - francouzský geolog George Montandon, údajně nachází v jeho deníku neobyčejnou fotografii. Ale, co je na ní vlastně zobrazeno? Kolem 160 centimetrů vysoký sedící tvor s poloopičím vzezřením, jehož hlava je podepřená klackem. Podle nejrozšířenějšího názoru odborníků je na snímku zachycená běžná opice z této oblasti - chápan. Proč však nemá ocas, který je u dospělých chápanů výraznou součástí jejich vzhledu? Také uváděná výška opičí bytosti je pro běžné chápany (dorůstající cca 60 cm) až příliš velká. O jakého živočicha tedy může jít?


Alexis George Montandon byl švýcarsko - francouzský lékař, antropolog a průzkumník

"Zvíře údajně nemělo ocas, podle pořízené fotografie je však jasné, že nemůže jít o lidoopí ani opočlověka, ale v nejlepším případě o obrovskou opici, blízce příbuznou chápanovi," míní známý český spisovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš (* 28. prosince 1937, Brno). Máme tedy co do činění s neznámým druhem bezocasého chápana? Jenže přílišná velikost a chybějící ocas nejsou jediné anatomické odchylky, které vyvracejí, že by mohlo jít právě o chápana. Například obličej tvora je podle některých názorů až příliš podobný lidoopům, a nesouhlasí ani počet zubů.


Chápan středoamerický (Ateles geoffroyi) je opice obývající tropické deštné lesy a území mangrových bažin. Má dlouhé přední i zadní končetiny, štíhlé tělo, malou hlavu a charakteristicky dlouhý ocas. Je snad chápan záhadným tvorem?

Podle amerického kryptozoologa Lorena Colemana (* 12. července 1947, Norfolk) jde prý o Montandonův podvod provedený ať už při manipulaci s fotografií, nebo jiným způsobem. K tomuto závěru se přiklání také známý britský kryptozoolog Ivan Terence Sanderson (1911 - 1973), protože z této oblasti prý ení znám podobně velký primát. Kromě těchto argumentů má k falzifikované verzi vést i fakt, že hlava tvora na snímku prý vypadá jako dodatečně přidaná, a pozadí za ním jako by bylo upraveno. Jde tedy snad opravdu o zjevný podvod?


Americký kryptozoolog Loren Coleman, který napsal již více než 40 knih o populární kultuře, zvířecích tajemstvích, folklórech a kryptozoologii

Indiáni, žijící v divočině na rozhraní Venezuely, Brazílie a Kolumbie, si vyprávějí o podivných poloopičích tvorech, vysokých kolem 1,5 metru. Nazývají je vasitri, širu, di-di i jinak. Má jít o agresivní a zlé opice, jež prý občas vraždí muže a unášejí ženy. Zmínka o nich se objevuje již v díle slavného německého přírodovědce a geografa Alexandra von Humboldta (1769 -1859), který tyto historky slyšel v letech 1799-11804 při svých cestách po Jižní Americe. Podle německého vědce se vasitri obávají nejen indiáni, ale také misionáři v povodí řeky Orinoco, jež protéká Venezuelou a Kolumbií. Tito nebezpeční tvorové prý používají i primitivní nástroje a staví si jednoduché příbytky. Naznačuje popisovaná inteligence, že máme co dočinění s neznámými opolidmi či lidoopí? Na konci 90. let 20. století se za tajemstvím De Loysovy opice vydává do Venezuely vědecká expedice. Přestože nepřivážejí pádný důkaz o její existenci, od domorodců o ní zaznamenává další zprávy. Může být tedy fotografie švýcarského geologa pravá?


Zbývá tedy poslední otázka: skrývají tento překrásný deštný prales záhadného živočicha?