Srpen 2015

Lufengosaurus

26. srpna 2015 v 20:04 Plazopánví (Saurischia)
Lufengosaurus byl rod prosauropoda z čeledi Massospondylidae, který žil na Zemi v období spodní jury před 200 až 180 miliony lety na území dnešní jihozápadní Číny v tehdejších pravěkých lesnatých oblastech. Jeho fosilní pozůstatky pocházejících z mnoha jedinců byly nalezeny v Lower Lufeng Formation v provincii Yunnan a i když se nalezly i úplné kostry a v Číně tento dinosaurus patří mezi nejznámější a objevil se dokonce na čínské poštovní známce, stále není kompletně popsán. Někteří vědci se dříve kvůli jeho pozoruhodným čepelovitým zubům, které byly širší ve spodní části, domnívali, že se nejednalo o výhradně býložravého dinosaura, ale že byl všežravcem, nicméně to posléze vyloučila přítomnost gastrolitů v žaludku, jež jsou nápomocné při rozmělňování rostlinného materiálu. Přední končetiny byly kratší než silné zadní nohy a měly velký palec s drápem, který mohl poskytnout i obranu před nežádoucími predátory. Zvíře se pohybovalo po všech čtyřech, ale při krmení, kdy musel dosáhnout na vysoké rostliny, se dokázal vztyčit pouze na zadní nohy. Na délku mohl dosáhnout velikosti okolo sedmi metrů a výška pak činila tři metry. Robustnější hlava s výraznými dutinami hned za nozdrami a ve tvářích, byla posazena na dlouhém krku, který se napojoval na sudovitý trup. Typový druh L. huenei popsal v roce 1941 Yang Zhongjian, čínský paleontolog, jenž je nazýván otcem čínské paleontologie obratlovců.



Albanerpeton

21. srpna 2015 v 0:26 Ostatní plazi & obojživelníci mezozoika
Albanerpeton byl rodem ocasatého obojživelníka, z dnes již vymřelé čeledi Albanerpetontidae. Vyskytoval se během vlády dinosaurů v období křídy a přežil až do doby pliocenní, a to na území jak Severní Ameriky, tak i Evropy. Jeho přirozeným biotopem byly převážně vlhké lesnaté oblasti kolem řek, sladkovodních jezer a bažin a zřejmě se často přes den schovával do úkrytů pod zemí nebo pod kmeny stromů, či pod kameny, kde byl chráněn před sluncem, jelikož byl aktivní především v noci a za soumraku. Jeho trup byl válcovitý, přecházející v ocas, který byl u kořene zřetelně zesílený a na konci tupě zakončený. Dospělí jedinci pravděpodobně dosahovali délky okolo dvaceti centimetrů. I když to bylo poněkud robustnější stvoření protáhlého tvaru, pravděpodobně dokázal vyvinout při běhu díky mrštnému tělu a štíhlému ocasu vysokou rychlost. Jeho hlava byla široká a shora částečně zploštělá, s velkýma očima a lepkavým jazykem, který se dobře hodil ke konzumaci malých až středně velkých bezobratlých živočichů. Albanerpeton byl rozhodně jedním z nejvíce adaptabilních živočichů vůbec. Dokázal přežít vymizení dinosaurů a řadu dalších skupin živočichů, prudké oteplování i ochlazování, avšak výrazné ochlazování a aridizaci- proces vysušování krajiny kvůli nedostatku srážek, globálního klimatu, které přišlo v pliocénu, a které souviselo s rozšiřováním otevřených bezlesých krajin a následným příchodem studených výkyvů klimatu, přežít nedokázal, a tak v tomto období vymřel. V roce 1976 Albanerpetona popsali vědci Estes a Hoffstetter a je známo hned několik druhů, typovým exemplářem se stal druh A. inexpectatum.


...................................................................................................

Také bych chtěl upozornit na to, že odjíždím na chatu, to znamená, že v následujících několika dnech nebudu aktivní.


Planetetherium

18. srpna 2015 v 15:24 Život po dinosaurech
Některým savcům, kteří žili na stromech, se mezi končetinami vyvinula kožní blána dovolující klouzavý let od stromu ke stromu. Takovým savce bylo i Planetetherium, jehož membrána mu lemovala celé tělo. Začínala na krku a končila u ocasu. Byla upnutá na všechny končetiny až po prsty a mezi nimi. Žilo v paleocénu před 55 miliony lety ve Spojených státech amerických, na území dnešní Montany a Wyomingu. Stromový plachtící savce z řádu Dermoptera (Letuchy obývající dnes jihovýchodní Asie), by se dalo velikostně srovnat s veverkou- Planetetherium měřilo asi 25 centimetrů. Bylo to býložravé stvoření obývající tehdejší teplé oblasti s výskytem převážně cypřišových lesů. Je znám pouze díky nalezeným čelistem se zuby a jeho vzhled je tedy převážně postaven na základě dnešních letuch. Avšak nedávno objevené kraniální (lebeční) pozůstatky by mohly naznačovat i to, že Planetetherium a jeho ostatní blízcí příbuzní již neexistující čeledi Plagiomenidae, obsahující rody endemické k Severní Americe a datující se do Paleocénu a Eocénu, by vlastně ve skutečnosti mohli být velice odlišní od aktuálních letuch (Cynocephalidae). Dokázal jenom plachtit, nedokázal aktivně létat jako letouni, to znamená, že na to, aby mohl překonávat více než sto metrové vzdálenosti, musel svůj seskok začít v korunách stromů, nikoliv ze země. Na stromech se přidržoval obdobným způsobem, jako dnešní letuchy, šplhal díky svým drápkům. Pravděpodobně to byla plachá, noční zvířata s relativně malou hlavou a velkýma, dopředu směřujícíma očima. Mláďata přenášelo Planetetherium ve speciálně vytvořeném vaku složeného z právě létající blány a ocasu. Holotypem a jediným druhem rodu je P. mirabile a popsal jej v roce 1928 americký paleontolog George Gaylord Simpson.



Coua delalandei

12. srpna 2015 v 15:39 Vyhubená zvířata
Kukalka Delalandeova (Coua delalandei) je vyhynulý pták z čeledi Cuculidae - kukačkovití. Vyskytovala se endemicky v pobřežních deštných lesích na ostrově Nosy Boraha nacházející se severovýchodně od Madagaskaru, ale také často létala nad otevřenými prostranstvími. Kukalka Delalandeova mohla dosáhnout velikosti 55 cm a délka křídel se pohybovala okolo 23 cm, ocas byl dlouhý asi 30 cm. Horní část těla byla tmavě modrá, hlava měla o něco tmavší odstín, který na krku přecházel v bílou, a ve spodní části u nohou byla barva peří hnědá až načervenalá. Ocas byl v horní části modrý a mohl nést nazelenalý odstín, vnější ocasní pera byla taktéž modrá, ale s bílým zakončením. Zobák i končetiny byly černé. Stejně jako ostatní druhy kukačkovitých (Cuculidae), se i u této kukalky vyvinul hnízdní parazitismus (= kladení vajec do cizích hnízd). Její strava se skládala převážně z hlemýžďů, pro extrakci tohoto plže používala kámen, kterým dokázala rozbít ulitu. Naposledy byla spatřena v roce 1932. Od té doby se po ní slehla zem. Spousta vědců, zahrnujíce například francouzského zoologa Louise Lavode nebo ornitologa Austina Lumer Randa, se pokusilo mnohokrát pátrat po tomto ptáku, nicméně všechna pátrání byla neúspěšná, a proto byl zařazen do zaniklých zvířat. Kukalka Delalandeova vymizela v důsledku zničení jejího přirozeného stanoviště, které bylo odlesněno v průběhu 19. století, a nadměrného lovu. Existují zprávy o tom, že místní obyvatelé na přilehlé pevnině lovili tohoto ptáka pro dekorativní peří, které se používalo převážně do klobouků tehdejší módy. K zániku také napomohlo zavedení nepůvodních obyvatel na ostrov, jakými byly černé krysy či kočky, které měly taktéž velmi negativní dopad na budoucnost tohoto ptáka. V roce 1827 jej popsal holandský aristokrat a zoolog Coenraad Jacob Temminck. Druhové jméno je dáno na počest francouzského přírodovědce a cestovatele Pierre Antoine Delalandeho. Dnes je v muzeích po světě známo 14 vzorků umístěných v Londýně, Paříži, Liverpoolu, New Yorku, Bruselu, Stuttgartu, Vídni, Antananarivu, Leidenu a v Cambridge (v Massachusetts).


Také se chci omluvit za žádnou aktivitu v posledních několika dnech, ale měl jsem problém s internetem.