Září 2014

Protocetus

19. září 2014 v 18:38 Tvorové dávných vod
Protocetus ("první velryba") byl dalším živočichem z bohaté čeledi Protocetidae, která tvoří rozmanitou skupinu kytovců. Je znám na základě hojného fosilního záznamu objeveného ve formaci mořského vápence Gebel Mokattam nedaleko Káhiry v Egyptě. Stáří této horniny sahá do doby Eocénu před zhruba 48,6 - 38 miliony let. Na základě lebky a řady souvisejících obratlů a žeber byl popsán v roce 1904 německým geologem a paleontologem Eberhardem Fraasem. Protocetus byl stejně jako Rodhocetus přizpůsoben životu ve vodní říši. Jeho střední ucho bylo sice adaptováno na vodní prostředí, avšak pravděpodobně nebyl schopen echolokace. Tento primitivní kytovec obýval jak pobřežní oblasti Afriky, tak i v menší míře Asii, kde se jako masožravec živil rybami, dokonce i chobotnicemi. Měl výborný čich, ale spíše se při hledání nebo lovu potenciální kořisti spoléhal na svůj vynikající zrak. Protocetus měl čilé tělo dosahující délky 2,5 metru s ještě stálými malými ploutvemi u zadní části těla a předními ploutvemi s prsty připomínající spíše končetiny. Jeho lebka byla podlouhlá a štíhlá, měřící na délku asi 60 cm a na šířku 24 cm, čelisti byly vybaveny ostrými smrtícími zuby. Zuby v přední části čelisti byly vhodnější pro zachycení kořisti, zatímco zuby v zadní části byly vhodnější pro krájení. Tvar ocasních kostí naznačuje, že se u něj vyvíjel obdobný ocas jako u moderních velryb a i nosní otvory se pomalu začaly přesouvat dozadu na vrchol hlavy. Přes jeho pojmenování nebyl technicky vzato tou "první velrybou", protože tato čest patří čtyřnohému, pozemnímu rodu Pakicetus, který je považován za předka současných kytovců. Na rozdíl od Pakiceta, jenž se odvážil do vody jen občas, byl Protocetus mnohem lépe přizpůsoben vodnímu životnímu stylu. Protoceta v jeho habitatu později nahradily lépe rozvinuté druhy velryb, jako Dorudon, Zygorhiza a samozřejmě i obrovský Basilosaurus, všechny tři zmíněné rody lovily ve světových oceánech.



Macrotis leucura

13. září 2014 v 16:52 Vyhubená zvířata
Bandikut běloocasý (Macrotis leucura) byl poprvé popsán v roce 1887 podle jediného exempláře mladé samice ze sbírky savců v Britském muzeu. Původně obýval střední část australského kontinentu a od padesátých let je považován za vyhynulého. V životě tohoto králíkovi podobného vačnatce se toho ví jen velmi málo a u většiny dochovaných exemplářů dokonce chybí přesnější údaje o původu. Asi 300- 450 gramů vážící živočich měl hebkou srst zbarvenou od světle žlutohnědé po šedohnědou. Nohy, břicho a dlouhý ocas byly bílé či nažloutlé. Krátké přední končetiny adaptované k hrabání v zemi, byly zakončeny delšími chodidly a silnými drápy na druhém, třetím a čtvrtém prstu. Druhý a třetí prst na zadní noze srůstal. Bandikut se pohyboval typickým poskakováním. Tento bandikut byl výhradně noční živočich a jako všežravec se živil hmyzem, larvami, kořínky, semínky a malými hlodavci. V písku si vyhrabával 10 až 15 cm široké a dva až tři metry hluboké, spirálovité nory, které přes den uzavíral nahrnutým pískem. Samice pravděpodobně rodily dvě mláďata. Čestný kurátor savců Jihoaustralského muzea Hedley Herbert Finlayson popisuje bandikuta jako páchnoucího, houževnatého a agresivního tvora, který se brání kousáním a hlasitým syčením. V době před svým vyhynutím byl bandikut endemickým druhem v australském Severním teritoriu, na Gibsonově poušti a na Velké písečné poušti. Drobní vačnatci pravděpodobně doplatili na zavlečení nových nepůvodních druhů, zvláště koček a lišek, které sehrály roli neúprosných predátorů. Svůj podíl na jejich osudu mají ale také domorodí obyvatelé, kteří bandikuty hojně lovili jako zdroj potravy. V neposlední řadě jim uškodilo přemnožení králíků, s nimiž se museli dělit o potravu. Živého jedince se naposledy podařilo ulovit v roce 1931 již zmíněnému Hedleyi Finlaysonovi. Posledním nalezeným pozůstatkem bandikuta pak byla patnáct let stará lebka objevená v hnízdě orla klínoocasého roku 1967 v rozlehlé a vyprahlé oblasti rudého písku a písečných dun na Simpsonově poušti, která se mimochodem nachází ve střední Austrálii, západně od středu kontinentu. Dnešní Bandikut králikovitý (Macrotis lagotis) nyní poskytuje dobrou představu o tom, jak vypadal živý bandikut běloocasý- jeho menší příbuzný.



Barylambda

1. září 2014 v 15:08 Život po dinosaurech
Poté, co před 65 miliony let vymřeli dinosauři, někteří z prvních savců, kteří se rozvinuli do velkých rozměrů, byli živočichové z podřádu Pantodonta, čtyřnozí placentálové o velikosti medvěda pojídající rostliny, vybaveni nezvykle malými mozky- a právě jedním z prvních Pantodontů, jenž se objevil na Zemi, byla nemotorně vypadající Barylambda. Tento zavalitý, téměř jednu tuna vážící savec byl vybaven silnou kůží a těžkým ocasem, který mohl použít k tomu, aby se pozvedl a okusoval listy stromů. Kromě listů konzumovala také obyčejnou nižší měkkou vegetaci rostoucí v oblasti blízko bažinatých podrostů či lužních lesů. Živočich se vyskytoval téměř vždy v dosahu vody, v níž je možné, že dokázal výborně plavat. Barylambda obývající Severní Ameriku v době středního Paleocénu před 60 miliony lety stupně Selandian do začátku Eocénu před 50 miliony lety stupně Ypresian , byla tvorem s vysoce pravděpodobnou noční aktivitou. Přes den vyhledávala stíny pod porosty keřů a menších stromů, za potravou vyrážela až navečer. Její životní styl byl obdobný s dnešním tapírem. Tito živočichové o délce přes 2,5 m byli největšími suchozemskými savci své doby, a tak se dokázali ubránit před útoky šelem, jako byl primitivní Ankalagon, jenž je největším známým masožravým mesonychidem z paleocenní Severní Ameriky. Barylambda nejspíš tvořila menší rodinné skupiny, avšak je možné, že někteří jedinci žili i samotářsky. Její zadní končetiny byly dlouhé a velice silné, zatímco přední byli viditelně kratší s drápy hodící se k trhání kořenů pro obživu. Barylambda byla sice velmi úspěšná jako raný pantodont, ale nakonec byla nahrazena v celém severoamerickém ekosystému lépe přizpůsobitelným, jejím příbuzným, pantodontem rodu Coryphodon, který začal vzkvétat během příchodu eocenní epochy. V současné době jsou uznány tři druhy; B.‭ ‬faberi‭, který je holotypem,‭ ‬B.‭ ‬churchilli a B.‭ ‬jackwilsoni. Typový exemplář Barylambdy byl původně přiřazen k jinému rodu pantodonta zvaného Titanoides, až později studie odhalila, že se jedná o samostatný rod, který byl pojmenovaný v roce 1937 Pattersonem.