Srpen 2014

Lophostropheus

31. srpna 2014 v 13:42 Plazopánví (Saurischia)
Lophostropheus byl rodem dvounohého masožravce, který žil v období pozdního triasu stupně Rhaetian do začátku Jury stupně Hettangian. Jeho částečně zachovalá kostra, která byla nalezena v západní Evropě na území severozápadní Francie v historickém území zvaném Normandie, obsahuje části boku, některé obratle z různých oblastí páteře (šíje, záda, křížová kost, ocas) a zuby. Tento vzorek je v současné době uložen ve sbírce Université de Caen ve francouzské Normandii. Lophostropheus úzce souvisí s rodem Coelophysis a byl stejně jako jeho další blízký příbuzný Dilophosaurus osamělý lovec. Živil se převážně menšími teropody, nepohrdl ani mršinami a hmyzem. Čelisti Lophostropheuse byly nejspíš poněkud slabé, a tak svoji kořist pravděpodobně udolal s pomocí svých drápů tak, že jí způsobil hluboké rány, poté dravec ustoupil a nechal kořist, až zemře na ztrátu krve. Silné nohy byly charakterizovány tím, že kůže byla pokryta šupinami. Taktéž měl na hlavě posazený typický hřeben. Lophostropheus je jedním z mála dinosaurů, kteří přežili události zániku mnoha druhů na přelomu Triasu a Jury. Nicméně, i když přežil toto masové vymírání, byl posléze nucen zaniknout, aby dal vzniku novým, úspěšnějším rodům. Jeho délka se pohybovala od asi 3 do 5 metrů, výška byla do dvou metrů a hmotnost činila zhruba 230 kg. V průběhu let byl tento tvor nesprávně klasifikován jako Halticosaurus a Liliensternus , ale později, v roce 2007 byl uznán jako nový rod Lophostropheus. Byl jmenován argentinským paleontologem Martinem Ezcurrou z Museo Argentino de Ciencias Naturales (Akademie přírodních věd) v Buenos Aires a francouzským paleontologem Gillesem Cunym z Université Pierre et Marie Curie (Univerzita Paříž VI) v Paříži. Cuny již předtím pomohl popsat vzorek v roce 1993 jako druh Liliensternus (L. airelensis). Jméno v překladu zní "Chocholatý obratel".



Nimravides

26. srpna 2014 v 15:09 Život po dinosaurech
Nimravides byl rodem prehistorické šavlozubé kočkovité šelmy, která obývala Severní Ameriku v době středního Miocénu před asi 14 miliony let do začátku Pliocénu před 4,9 miliony let. Přes jeho vědecký název, Nimravides nepatří k čeledi tzv. "falešných šavlozubých koček" Nimravidae , ale náleží již čeledi Felidae (Kočkovití) z řádu šelem. Podobnost mezi rodem Nimravides a názvem rodiny Nimravidae vede u většiny laiků k potenciální záměně, avšak Nimravides je nesporným členem již zmíněné rodiny. Svým vzhledem měl blízko např. k rodu Homotherium, Machairodus či Smilodon. Tyto šelmy pravděpodobně nežily ve skupinách, místo toho to byli samotáři. Jejich teritorium bylo přísně vyhrazeno (škrábáním do kůry, močí), a když nějaký vetřelec překročil hranice, Nimravides neměl slitování. Jen v období říje samec dovolil samici vstup do svého teritoria. Na lov se Nimravides vydával převážně v noci, to aby snížil nebezpečí, že ho někdo objeví, a posléze si vybíral spíše velká zvířata, jakými byli třírozí jelenovití savci rodu Cranioceras, příležitostně lovil i menší kořist. Nimravides dosahoval velikosti tygra, průměrná výška v ramenech činila 1 metr a délka přes 2 metry, váha se pak mohla vyšplhat do 200 kg, a měl dlouhé, ale silné, nohy a pružná záda. Starší druhy rodu byli menší a více primitivnější, než pozdější formy. Jeho početné fosilní pozůstatky se našli v mnoha státech USA (Kalifornie, Kansas, Nebraska, Nové Mexiko , Oklahoma a Texas).



Copepteryx

21. srpna 2014 v 18:40 Život po dinosaurech
Copepteryx byl rodem nelétavého, potápěčského ptáka, který byl endemickým živočichem vyskytujícím se kolem Tichomoří (zejména v Japonsku a na severozápadním pobřeží Severní Ameriky) před asi 28 -23 miliony lety během oligocenní epochy. Rád si dopřával koupel v rozsáhlých prostorech s hloubkou od 1,5 do 6 metrů. Na rozdíl od většiny tučňáků měl raději subtropická pobřežní stanoviště se snadným přístupem do oceánu. Robustnější tělo bylo stavěno podobným způsobem jako u tučňáků. Svým vzhledem i způsobem života se podobal rodu Waimanu. Protože patří do řádu Veslonozí (Pelecaniformes), tak i on měl charakteristicky uzpůsobené nohy k veslování a všechny prsty otočeny dopředu a spojeny plovací blánou. Tak dokázal rychle plavat pod vodou a pronásledovat svoji potravu- většinou 5 až 15 cm dlouhé ryby, ale dokázal zkonzumovat i větší. Nejlepším doplňkem stravy mu pak byli hlavonožci a korýši. Průměrně délka činila 1,8 metru a váha byla kolem 23 kilogramů. Jeho kosterní pozůstatky (dnes je známo 5 sbírek) pocházejí většinou z oblasti malého pobřežního ostrova Enoshima z Chattianového pískovce. Copepteryx je nejslavnější člen, nepříliš známé rodiny Plotopteridae- velkých nelétavých tvorů, kteří připomínali tučňáky, a je tak jasným příkladem konvergentní evoluce= to znamená, že se zvířata, která obývají podobný ekosystém, vyvíjejí podobným způsobem. Seskupoval se do menšího hejna s obvyklým počtem jedinců 3 až 10. Vymřel zhruba ve stejnou dobu, kdy i skuteční obří tučňáci na jižní polokouli, možná to způsobila predace- aktivní vyhledávání a lovení kořisti starověkými předky moderních delfínů a lachtanů. Jeho jméno v překladu znamená "veslovité křídlo" a to mu dali v roce 1996 Olson a Hasegawa, holotypem je Copepteryx hexeris, dalším druhem je C. titan.



Ceratodus

14. srpna 2014 v 15:59 Tvorové dávných vod
Ceratodus byl jedním z nejvíce světově rozsáhlých ryb, která kdy žila na této planetě, a to jak geograficky, tak i časově. Žil od středního triasového období před 230 miliony let až do svrchně křídové doby před 70 miliony let. Zpočátku byly kontinenty stále spojené dohromady, což umožnilo této rybě kolonizovat celý svět. Obýval Zemi od Austrálie a Oceánie, přes Asii, Evropu, Afriku až do Ameriky. Tělo této primárně noční ryby bylo kryté velkými tuhými šupinami. Ceratodus byla dvojdyšná ryba (Dipnoi), měla malé, svalnaté prsní a břišní ploutve, jež připomínaly nedokonalé končetiny, a primitivní plíce. Mohla normálně dýchat žábrami, ale také měla schopnost plicního dýchání atmosferického vzduchu, aby doplňovala právě nedostatek Oxygenia ve vodě, podobně jako její nejbližší žijící příbuzný bahník australský (Neoceratodus forsteri: "nový Ceratodus"). Tvor dokázal přežít i delší období sucha, pokud byl povrch jeho těla stále vlhký (na rozdíl od některých dnešních afrických druhů bahníků, nebyl schopen vytvořit si jakousi kuklu a zabořit se do bláta- stejně tak to nedovede ani jeho dnešní příbuzný, to znamená, že by úplné vyschnutí nepřežil).


Ceratodus měl dlouhé tělo úzkého tvaru s výrazně sníženou ocasní ploutví. Nebyl to nijak zvláště silný nebo rychlý plavec, ale to mu vůbec nevadilo, protože žil v pomalých vodních tocích, či jezerech na bahnitém nebo písčitém dně v hloubkách od asi 3 do 10 metrů. Jeho ideální prostředí bylo tvořeno hustými rostlinami na březích řek a kořeny stromů zasahujícími do vody, ponořenými kládami či podvodními jeskyněmi. Tato ryba byla samotářská, v dospělosti mohla být i agresivní, většinou ale byla klidnější a tolerantní k zdejším obyvatelům, stejně tak jako k chladu, avšak dávala přednost spíše teplejším řekám. V mládí se živily převážně larvami hmyzu, v dospělosti, kdy dosahovali jedinci délky 60 cm, to byly všežravci požírající vodní vegetaci, dále dostupné vodní živočichy, včetně ryb, hlemýžďů, škeblí; masitá potrava na jejich jídelníčku dominovala. Jméno Ceratodus vzniklo v roce 1837 švýcarský paleontolog Jeanem Louis Rodolphe Agassizem a znamená "rohatý zub" a jakmile byl vědecky popsán, tak byl jeho příbuzný, bahník, jmenován živoucí fosílií. Donedávna rod obsahoval 11 druhů, nicméně jeden z nich byl v roce 2010 přesunut do vlastního rodu Potamoceratodus.


Nyctiphruretus

12. srpna 2014 v 16:37 Život před dinosaury
Nyctiphruretus byl rod z řádu Procolophonomorpha, kam se řadí raní středně- permští plazi. Jeho kosterní pozůstatky byly objeveny v dochovaných jezerních sedimentech, v blízkosti řeky Mezeň, v Archangelské oblasti na severu evropské části Ruska. Zde, v době středního Permu před 268 až 265 miliony lety, tento poměrně malý živočich nejraději obydloval sladkovodní pobřežní prostředí. Jak prokázala jeho stavba chrupu, jednalo se o býložravce, jenž se živil vodní vegetací. Dospělí jedinci byli okolo 36 až 40 cm dlouzí, z toho lebka byla dlouhá přibližně 4,5 cm. Byl celkově tedy mnohem menší, než např. rod Orobates nalezený v Německu, který dosahoval délky až 1,5 metru. Jeho lebka byla plošší, měla užší střešní kosti lebky a postrádala supratemporální (ležící nad spánkovou kostí) a kvadratojugální (malé čelistní kosti nacházející se v lebce u většiny plazů, obojživelníků a ptáků) výčnělky. Jeho trup byl štíhlý s dlouhým ocasem a nohami směřujícími do stran, takže to znamená, že byl hodně lehce stavěný a pravděpodobně byl i docela rychlým a obratným živočichem. Jsou zdokumentovány dva druhy, první z nich- holotyp, který je znám z více než sta vzorků, je N. acudens, který popsal v roce 1938 sovětský paleontolog Ivan Antonovič Jefremov. Druhý je N. optabilis, jenž je známý z jediné čelisti a pojmenovaný Bulanovem v roce 2002. Jméno tohoto zvláštního tvora v překladu zní "Strážce noci".



Guiyu oneiros

10. srpna 2014 v 18:05 Život před dinosaury
Guiyu oneiros byla rodem kostnaté ryby, která je jedna, ne-li nejstarší známá kostnatá ryba, jež byla doposud objevena. Žila na Zemi v období pozdního Siluru před 419 miliony lety na území Číny. Její pozůstatky byly nalezeny v provincii Jün-nan ve formaci Kuanti, kde kdysi dávno obývala vody mořského pobřeží. Zajímavostí této ryby je, že Endocranium (část lebky obratlovců představující bazální, vnitřní část lebky) je u Guiyu velmi podobná rodům Psarolepis, Achoania a Onychodus, ale oblasti radličné kosti (vomer), má nepravidelné hřebeny a drážky, jaké lze najít u rodů Youngolepis a Diabolepis. Očnicovo-nosní kanál je umístěn meziálně (blíže středu zubního oblouku) na nosní dutině jako u již zmíněného Youngolepise a členů z řádu Porolepiformes. Poloha kanálu na stejné úrovni nebo mírně vpředu od čichové artikulace představuje synapomorfie (sdílené znaky, vyskytující se alespoň u dvou skupin organismů) kladu (vývojové větve, která zahrnuje společného předka a všechny z něho vzešlé potomky)- Guiyu má vlastnosti jak typických Paprskoploutvých (Actinopterygi), tak i Lalůčkožábrých (Syngnathiformes), dnes má ale své pevné zařazení v tom druhém zmíněném. Její objev umožnil výzkumníkům posunout své hranice o chápání v oblasti "kde a jakým způsobem se poprvé tyto ryby vyvíjely", což umožnilo úplnější evoluční sekvenci, která tak mohla být přesněji zavedena. Nalezený holotyp byl asi 33 cm dlouhý a na šířku měl 11 cm, kostra byla velmi dobře zachovalá, chybí jen ocas a některé ploutve. Hlava tvořila celých 23% délky těla, které je 3 krát tak delší, než široké. Guiyu oneiros byla pojmenována v roce 2009 početným týmem, jenž vedl M. Zhu. Jeho rodové jméno znamená "Duch ryby" a druhové "Sen".

Guiyu oneiros proplouvající kolem útesů porostlými řasami v Jihočínském moři, v pozadí lze spatřit několik jedinců z řádu Antiarchi- těžce obrněných placodermů.


Stephanospondylus

6. srpna 2014 v 17:33 Život před dinosaury
Stephanospondylus byl rod reptiliomorpha patřícího do čeledi Diadectidae, který měl rozsáhlá žebra, což znamená nízký a široký trup, který je předurčen k přeměnění se v krunýř, jaký mají želvy. Jeho končetiny byly krátké a mohutnější a měly pět prstů, ocas byl pravděpodobně docela dlouhý. Žil na Zemi na počátku spodního Permu před asi 295 miliony lety a jeho fosilie byly nalezeny nedaleko německých Drážďan. Holotyp byl nejprve řazen jako Phanerosaurus, později byl umístěn do nového rodu. Stephanospondylus je znám pouze z několika obratlů a fragmentů horní a dolní čelisti. Obratle se liší od obratlů ostatních členů jeho čeledi v tom, že jim chybí speciální kloubní plochy mezi hřbetními obratli (odborně nazývané artikulace Hyposphene-hypantrum), které lze nalézt u několika plazů ze skupiny Archosauromorpha. Jeho zuby byly uzpůsobené k řezání rostlinného materiálu. Stephanospondylus je v současné době nejbližší známý sesterský taxon k želvám. Jeho malá, robustní a poměrně lehce stavěná lebka se vzhledově podobala Millerettě a na rozdíl od Anthodona postrádala kostěné výčnělky. Jedna z unikátních vlastností tohoto rodu jsou zkrácené neuronové trny. Jeho jméno vzniklo v roce 1905 Stappenbeckem.



Melamprosops phaeosoma

2. srpna 2014 v 22:00 Vyhubená zvířata
Melamprosops phaeosoma, česky známý jako Šatovník ostrovní, byl pták patřící do největšího řádu třídy ptáků, a to Pěvců. Byl objeven teprve v roce 1973 studentem z Havajské univerzity, který našel tohoto ptáka na severovýchodním svahu Haleakalā, o rok později byl vědci Caseyem a Jacobim popsán. Na svém domovském ostrově Maui, který je druhý největší z osmi hlavních Havajských ostrovů, se vyskytoval endemicky a místní ho zde přezdívali Po'o-uli. Na seznamu ohrožených druhů se držel poměrně dlouho, v roce 1998 už byli registrování jenom tři jedinci tohoto druhu. Jeden z nich, poslední svého druhu, uhynul v zajetí 28. 11. 2004 na ptačí malárii v Olindě na Havaji, zbylí dva jedinci nebyli od tohoto roku viděni. Jako optimální stanoviště mu byly stálezelené stromy a středně vlhké horské lesy od 1 400 do 2 100 m. n. m., odkud bylo hlášeno více než 80% všech pozorování. Zde se živil především hlemýždi, hmyzem a pavouky, občas i ovocem, květy a semínky. Většina ptáků byla zahlédnuta v poměrně hustých lesích pokrývajících velkou plochu s mnohými keři, bylinami, kapradinami a mechy, často podél roklin. Po'o-uli byl robustní, kolem 14 cm dlouhý s krátkým ocáskem, docela silným zobákem a tělem připomínající vrabce. Dospělci byli zbarveni hnědě se světlejší hrudí a černou maskou, která pokrývá oči a sahá až do zadní části hlavy. Mláďata vypadala obdobně, akorát měla menší masku a byla bez šedého nádechu. Snad největším tajemstvím je dnes pro vědce jejich rozmnožování. Když bylo objeveno první hnízdo, tak bylo těmito ptáky stavěno v korunách stromů a poskytlo alespoň nějaké informace. O samotná vajíčka se starala samička, která opouštěla hnízdo jen málokdy, potravu jí obstarával sameček, který mimo jiné také hnízdo opravoval. Přesné období rozmnožování není známo, avšak toto hnízdo bylo nalezeno 3. března 1986 a bylo opuštěno někdy mezi prvním a osmým dubnem, ale to pravděpodobně v důsledku silných dešťů. 16. dubna byli ptáci pozorováni při stavbě druhého známého hnízda a již 5. května v něm byla dvě vajíčka.


Délka inkubace vajec není příliš dobře známá, odhaduje se dle dostupných informací, že trvala asi jeden až tři týdny. Rodiče se starali o vylíhnutá mláďata asi 20 dní. Obě mláďata byla viděna po vylíhnutí, avšak druhé mládě již další den nebylo zpozorováno. Spekulace o osudu ztraceného mláděte říká, že bylo buď uloveno predátory či bylo příliš slabé na to, aby přežilo. Přežívající jedinec byl pozorován s rodiči ještě den, kdy již bylo schopné letu, ale žádné další informace o trvání rodinné vazby neexistují. Zánik těchto zajímavých a tajemných ptáků zapříčinila hlavně ztráta přirozeného prostředí, dále nemoci šířené prostřednictvím komárů a zvýšení počtu nepůvodních zvířat- prasat, jež zničila původní biotop, promyků a koček, jež je lovili, krys, potkanů a plže skelnatky česnekové (Oxychilus alliarius), který způsobil pokles rodilých hlemýžďů alias důležitého zdroje potravy tohoto ptáka. I velký hluk v podobě vrtulníků zde mohl sehrát svoji roli, a to zejména v průběhu hnízdění, kdy potřebují zvířata klid. První zajímavostí je, že je dnes stále uveden jako "kriticky ohrožený", nicméně je nejpravděpodobnější, že je dnes již vyhynulý. Avšak i přes téměř trvalé přítomnosti výzkumníků v této oblasti v posledních letech, kdy nebyl objeven ani jeden tento pták, jsou někteří i světově známý odborníci přesvědčeni, že stále existují, pokud je tomu tak, jsou to jen velmi malé počty (méně než 50 jedinců), a že jsou potřeba další, rozsáhlejší průzkumy. Nejspíš je ale již populace Šatovníka ostrovního nulová. Druhou zajímavostí je, že vzorky tkáně byly převzaty z uhynulého jedince, jenž zemřel v roce 2004 na ptačí malárii pro případné budoucí klonování. Jeho havajské jméno Po'o-uli odkazuje na tmavé znaky na hlavě. Po'o-uli se řadí do jedné ze světově nejvíce ohrožených ptačích rodin, havajských Drepanididae.