Červenec 2014

Hráli dinosauři všemi barvami?

31. července 2014 v 17:25 Pravěké zajímavosti
Stáli na prapočátku celého pozemského dění. Obývali naši planetu daleko před nástupem lidské civilizace. O tom, co zapříčinilo před 65 000 000 lety jejich vyhynutí, se dodnes vedou spory. Díky kosterním pozůstatkům však postupně vědci odhalují tajemství jejich života. Podobu, některé vlastnosti, potravu i to, jak byly zbarveni.

Dinosauři byli většinou lidem představováni jako šedí tvorové bez jakýchkoli výrazných znaků. Avšak to je velký omyl, neboť jak se zdá, začínají se vědcům pomalu vybarvovat různými barevnými formacemi a mnozí z nich byli možná také opeření.

Plamen v ohništi prehistorických otázek rozdmýchalo zjištění, se kterým přišli v roce 2010 britští vědci. Analyzovali totiž neuvěřitelně zachovalé zbytky melanozomu (strukturu v pigmentové buňce, kde se tvoří barva kůže). Právě z jeho tvaru lze vyvodit závěr ohledně zabarvení těla. První důkaz o její pravěké přítomnosti pochází ze zkamenělých ocasních per menšího dinosaura rodu Sinosauropteryx ("Čínské ještěří křídlo"), nalezeného v čínské formaci Yixian v provincii Liaoning. Podle vědců spolupracujících pod vedením paleontologa Michaela J. Bentona měl tvor, který pocházel z období před 125 miliony lety (Spodní křída), oranžovo-bíle žíhaný ocas. Lze ho také označit za prvního z dinosaurů, u kterého byly objeveny pozůstatky peří. "Jeho pera připomínají štětinky kratší než jeden milimetr", uvedl profesor Benton z Univerzity v Bristolu.


Objev ocasních per Sinosauropteryxe je dalším jasným důkazem, svědčící o vývojové blízkosti dinosaurů a ptáků. Ti skutečně mají podle hlasů mnoha odborníků, ve svém rodokmenu tyto dávné vladaře Země. Nicméně v případě Sinosauropteryxe je tomu trochu jinak. V současné době jsou totiž ptáci pokládáni za potomky kladu celurosauřích teropodů- maniraptorů. Sinosauropteryx je ale blíže spřízněn s rodem Compsognathus (čeleď Compsognathidae, jejíž taxonomická pozice je v rámci skupiny Coelurosauria nejistá), a tak s největší pravděpodobností ptákům příbuzný není. Sinosauropteryx v dospělosti dosahoval délky asi 1 až 1,2 m, z toho většinu tvořil dlouhý ocas. Za potravu mu sloužila malá zvířata.

Ve stejný rok byl pro svět vědy odhalen další vzhled, a to nejstaršího známého opeřeného dinosaura oficiálně popsaného v roce 2009. Celých 160 milionů let starý Anchiornis ("téměř pták") byl černý, s bílými proužky a červenou chocholkou na hlavě, kterou se podobal našemu datlovi. Vědcům z Yaleovy univerzity se v tomto případě podařilo analyzovat melanozomy nejen z ocasu, ale i z celé poměrně kompletní fosilie. S více než 90% jistotou tak určili zbarvení pouhých 34 centimetrů dlouhého a asi 110 gramů vážícího drobečka. Zjištěné údaje ze vzorků z kosterních pozůstatků Anchiornise poté badatelé porovnali s peřím dnešních ptáků a dospěli k názoru, že pera tohoto tvora měla téměř stejnou strukturu jako letky dnešních ptáků. Jeho objev představuje významný příspěvek k pochopení evoluce opeřených maniraptorů a prvních ptáků.


Mimo tyto dva zmíněné dinosauří opeřence, byla v roce 2012 zjištěna barva ještě například u rodu Microraptor, jenž byl černý s opalizujícím odleskem peří.

A k čemu by vlastně dinosauři měli peří?- Odborníci mají několik teorií, kterými lze vysvětlit přítomnost peří u některých dinosaurů. Mohlo třeba sloužit k tepelné izolaci, či na ně samci mohli vábit své družky. Podle jiné domněnky byla jeho hlavním účelem ochrana mláďat v hnízdě. Peří také mohlo být nástrojem k rozpoznávání vlastního druhu nebo ke zmatení nepřítele či k vymezování teritoria. Ať už byl jejich účel jakýkoliv, kůže pravěkých tvorů byla peřím pokryta miliony let před tím, než je jediná linie dinosaurů začala využívat k létání.

Obři pravěku v jasném světle
Paleontolog Jack Horner přišel s revolučním tvrzením, že zbarvením nedisponovali jen ti menší pravěcí dinosauříci. "I šupinatá kůže velkých dinosaurů mohla být barevná a například majestátní Triceratops mohl být jedním z těch nejpestřejších." Vědci překvapivě nejsou schopni z jejich pozůstatků určit, zda byl jedinec samec, nebo samice. Je pravděpodobné, že je odlišovala pouze barva. Ta byla u samců výraznější než u jejich protějšků. Samice však menší výraznosti využívaly k lepšímu maskování. V období rozmnožování pak samci pravděpodobně ve svém zbarvení ještě více přitvrdili, aby nalákali své potencionální partnerky, jelikož stejně jako u ptáků, sloužil vzhled dinosaurům k vizuální komunikaci.


Různorodost zbarvení záležela na způsobu života daného druhu, například živočich obývající lesnaté podrosty působil barvami vhodnými k maskování, zatímco živočich vyskytující se ve volných prostranstvích mohl doslova hrát všemi barvami.


Proconsul

28. července 2014 v 12:20 Život po dinosaurech
Proconsul byl rodem úzkonosého primáta, který náleží do zvláštní čeledi nejstarších známých africkým lidoopů Proconsulidae, jež dostala pojmenování právě podle Proconsula. Žil v době před asi 25 až 14 miliony lety v době konce Oligocénu až do středního Miocénu a jeho poměrně dokonalé nálezy pocházející z ostrova Rusinga při východním pobřeží jezera Ukerewe (Viktoriina jezera) v Keni ve Východní Africe. Domovem mu byly rozšířené, husté džungle deštného lesa. První pozůstatky byly objeveny již v roce 1927 a v roce 1931 byly objeveny expedicí Britského muzea další tři fosilní jedinci. Během dalších let přibylo ohromné množství nálezů, přičemž nejznámějším je unikátní nález první, téměř kompletní zkamenělé lebku z roku 1948, kdy jej objevila významná paleontoložka Mary Leakey. Lebka měla větší obličejovou část a menší mozkovnu, zuby byly opatřeny jen tenkou vrstvou skloviny, což odpovídá tomu, že se živil ovocem či mladými listy. Jeho kostra měla dlouhou, pružnou páteř a jak primitivní znaky, tak i několik znaků moderních lidoopů. Končetiny byly flexibilní a ty zadní měl delší, klouby předních i zadních končetin byly vysoce pohyblivé a postrádal ocas, jenž byl nahrazen kostrčí. Pravděpodobně šplhal po stromech za použití všech čtyř končetin, spíše jako opice než jako dnešní afričtí lidoopi. Rod Proconsul byl ve svém prostředí velmi úspěšný a rozčlenil se do několika druhů, které se od sebe lišily zejména obecnou velikostí, jež se pohybovala na délku od 91- 152 cm, výška v kohoutku byla asi 45 cm až 1 metr a váha činila od 9 do 90 kg, ale přesnější údaje závisí na daném druhu.
Holotypem je Proconsul africanus, popsaný v roce 1933, a pojmenovaný Arthurem Tindell Hopwoodem (jež si taktéž všiml skutečného významu tohoto živočicha) podle oblíbeného cvičeného šimpanze jménem Consul z Londýnské zoologické zahrady, tudíž jeho jméno znamená v překladu "předchůdce Consula", jelikož se Hopwood domníval, že nalezl předka moderních šimpanzů. Nejmenším známým druhem je P. heseloni, tím největším je P. major a nejslavnějším P. heseloni, u něhož byla objevena již zmíněná, dobře dochovaná lebka. Ostatními druhy jsou: P. gitongai, P. meswae a P. nyanzae. Proconsul je příkladem toho, jak mohl vyhlížet společný předek moderních lidoopů a lidí.



Piatnitzkysaurus

18. července 2014 v 15:11 Plazopánví (Saurischia)
Piatnitzkysaurus byl rodem středně velkého teropodního dinosaura z geologické periody Jura před asi 175- 165 miliony lety. Žil na území Argentiny (Patagonie) v Jižní Americe a obýval zde lesy. Svůj habitat sdílel například s rody Eoabelisaurus či Patagosaurus nebo Condorraptor. Jeho pozůstatky (dvě neúplné kostry) dochované v útvaru Cañadon Asfalto Formation byly shromážděny během expedic v letech 1977, 1982 a 1983. Byl to bipedální (chodící po dvou), lehce stavěný, avšak robustní živočich, jenž patřil ke kladu Tetanurae, jehož zástupci mají pevný ocas. Živočich byl vysoký něco málo přes dva metry, na délku měřil zhruba 4- 5 metrů a vážil až 450 kg. Jeho obětí se nejčastěji stávali menší druhy býložravých dinosaurů či mladí jedinci těch větších. Byl aktivním dravcem specializovaným na lov ve skupinách, což byla značná výhoda. K lovu využíval svoje silné zadní nohy, se kterými mohl pravděpodobně dosáhnout velkých rychlostí, kdy mu jeho dlouhý ocas sloužil pro rovnováhu. Tyto končetiny dále měly tři velké prsty a jeden menší boční prst, jenž nedosahoval na zem, a byly opatřeny velkými drápy. Dále měl krátký svalnatý krk, který nesl docela velikou, půl metru dlouhou lebku vyzbrojenou dlouhými, ostrými a kuželovitými zuby, které byly zakřivené směrem k zadní části lebky a měly nejspíš silný čelistní skus, se kterým mohl rvát velké kusy masa. Také měl poměrně malé, robustní přední tříprsté končetiny s drápy a na hlavě, mezi očima byly posazeny dva kostěné hřebeny, zasahující až na čenich. Anatomicky se tedy docela dost podobal rodu Allosaurus. Jeho celé jméno zní Piatnitzkysaurus floresi a je doposud jediným známým druhem, rodové znamená "Piatnitzkyho ještěr" a bylo mu dáno poctou k paleontologu Alejandro Mateievich Piatnitzkymu, druhové zase ctí geologa Miguel Alejandro Florese. Piatnitzkysaurus je z teropodů jeho věku, kteří se nacházeli na jižní polokouli, tím nejznámějším. Pravděpodobně byl spřízněný s rodem Piveteausaurus, který je známý z Francie. Piatnitzkysaurus byl popsán argentinský paleontologem José Fernando Bonapartem v roce 1979, který se mimo jiné proslavil svými významnými objevy jihoamerických dinosaurů a zásluhou na tom, že je dnes Argentina jednou z největších fosilních "pokladnic" světa. Mnozí světoví paleontologové i běžní občané se shodují na tom, že Piatnitzkysaurus je, co by na výslovnost, jedním z nejtěžších dinosauřích jmen vůbec.



Palaeobatrachus

16. července 2014 v 15:51 Tvorové dávných vod
Palaeobatrachus byl rodem docela velké primitivní žáby (Anura), jež žila na území Kanady, USA, Francie, Německa, ‭ České republiky a zřejmě i Rumunska před asi 130 - 5 miliony lety, což znamená, že žila od období Křídy až po Miocén. Svým vzhledem připomínala dnes se vyskytující africký druh bezjazyčné vodní žáby; Drápatku vodní (Xenopus laevis), a to i přesto, že s ní není příbuzná. Tyto žáby obývaly jezera i bažiny, kde se živily malými korýši, larvami, hmyzem a dokonce i malými rybkami. Nicméně často se i ony samy stávaly potravou větších živočichů, proto pro svoji ochranu žily trvale ve vodě a v porovnání s dnešními druhy, vydržely mnohem déle být ponořeny pod hladinou, a to díky svému vaku ve tvaru plic na hřbetní straně těla, jenž jim to umožňoval. Avšak i zde jim hrozilo nebezpečí v podobě jakéhokoliv dravého živočicha obývajícího vodní systémy ve stejné době. Palaeobatrachus měl poměrně širokou lebku a i poměrně velké tělo měřící 8 až 10 cm. Vyvinul se u nich tzv. pohlavní dimorfismus, samičky, stejně tak jako je tomu i u většiny žab, byly podstatně větší než samečkové. Pulci žili ve stálých, napůl tropických jezerech, kde se vyskytovalo málo predátorů. Zbarvení živočicha se neslo v tónech hnědé, šedé až zelené, časté jsou také výrazné skvrny na hřbetě, břicho bylo světlejší. Zadní nohy, které výborně sloužily k rychlému plavání, byly mohutně vyvinuty a opatřeny plovacími blánami. Mimo kosterní pozůstatky se uchovaly i vnitřní orgány, svaly, nervy, cévy a pokožka se stopami zbarvení a také pulci a vajíčka. Palaeobatrachus znamená v překladu "starobylá žába" a pojmenoval ji Tschudi již v roce ‬1839. Vymizela v důsledku klimatických změn, což zapříčinilo, že se tropické lesy stávaly chladnějšími a nahrazovaly je otevřené pastviny. K jejím příbuzným se řadí Pliobatrachus & Albionbatrachus.



Bufo periglenes

7. července 2014 v 16:14 Vyhubená zvířata
Ropucha zlatá (Golden toad/ Bufo periglenes) byla objevena v roce 1966, kdy ji popsal Savage, a naposledy spatřena pouhých 23 let poté, v roce 1989. Tento unikátní druh ropuchy, který vědce fascinuje po každé stránce, obýval tropické, horské, mlžné pralesy od 2000 do 2100 metrů nad mořem, v dříve nenarušené oblasti, nyní známé přírodní rezervace Monteverde Cloud Forest Reserve na Kostarice, což je republika ve Střední Americe. Tato žába neměla ve svém habitatu žádných přirozených nepřátel a byla aktivní převážně ve dne, avšak pozorovat ji bylo možné jen krátce po období dešťů. Živila se stravou, která se skládala z drobného hmyzu. U tohoto druhu se vyvinul velmi výrazný tzv. pohlavní dimorfismus: samec vypadá jinak, než samice. Samec byl celý zlatooranžový až oranžově červený, samička je hnědo-zeleno-černá s červenými tečkami, obě pohlaví se liší i velikostí, samičky byly o něco větší, měřily 42- 56 mm a samečkové 39- 48 mm. Samičky produkovaly většinou 200, někdy až 400 vajíček, velikostně poměrně velká, která se líhla po cca dvou týdnech na larvální stadium pulce, které trvalo asi 2 měsíce a po několika týdnech se metamorfózují na malé žabky. Po celou tu dobu své potomstvo, které bylo nakladeno do jakýchsi "bazénků", hlídá starostlivý rodič.


Důvodů jejich vyhynutí je několik, avšak téměř s jistotou vymizeli důsledkem lidské činnosti, např. změny klimatu způsobené především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování, které vedou ke globálnímu oteplování. V polovině 80. let, kdy stouply koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, začaly být kostarické pralesy teplejší a sušší než dříve. Takové podmínky příliš nevyhovovaly žábám, ale o to víc se v nich dařilo další příčině jejich zániku- houbové infekci, která je dnes považována za jednu z hlavních příčin celosvětového úbytku obojživelníků. Zlaté ropuchy žily jen v malých populacích na omezeném území a jejich zánik na sebe nenechal dlouho čekat. Byly totiž velmi citlivé na znečištění a UV záření, jelikož mají tenkou, propustnou a hlavně velmi náchylnou, místy zrohovatělou kůži, která slouží k přijímání vody i kyslíku, a jež je protkaná velkým množstvím žláz. Do debaty o smutném osudu zlatých žab se vložili i výzkumníci z Kolumbijské univerzity, kteří studovali vzorky dřeva starých stromů z přírodní rezervace Monteverde Cloud Forest Reserve. Ze stromů odebrali vzorky o síle tužky, které pak rozřezali na plátky silné pouhých 200 mikrometrů. Hmotnostní spektrometrií v nich analyzovali izotopy kyslíku, které vypovídají o vlhkosti v jednotlivých letech. Překvapivé výsledky studie však ukázaly, že vymizení ropuch spíš než projevům globálního oteplování odpovídá výskytu jevu El Niño z konce 80. let. Kvůli němu byly kostarické pralesy nejsušší za posledních sto let a již zmíněná houbová infekce obojživelníků tak měla otevřené dveře. Bohužel, zlaté ropuchy jsou pouze jedním z mnoha druhů obojživelníků, které se staly v posledních desetiletích vzácné nebo zaniklé. Nicméně někteří vědci, společně s ochranáři přírody dodnes věří, že tento druh ještě nevymřel a čekají na den, kdy se ropucha znovu objeví v kostarických lesích.



Chindesaurus

4. července 2014 v 18:12 Plazopánví (Saurischia)
Chindesaurus byl lehce stavěný, jeden metr vysoký, 3 až 4 metry dlouhý a asi 30 kg vážící teropod, žijící před 225 miliony lety v období svrchního Triasu stupně Carn. Tento poměrně menší tvor obýval značnou část jihozápadu Spojených států, především pak Arizonu a Nové Mexiko. Obýval vlhké tropické porosty; husté jehličnaté lesy, pod nimiž vyrůstaly obrovské kapradiny, a velké bažinaté oblasti, které byly protékané řekami. Svoje životní prostředí sdílel s mnohými dalšími prehistorickými zvířaty, jakými mohli být převážně primitivní plazi. Tento rychle se pohybující dvounožec byl beze sporu dravec, který se s velkou pravděpodobností živil malými bezbrannými savci.


Jeho fosilie jsou známé z formace Chinle z Národního parku Petrified Forest (Zkamenělý les) v Arizoně a naznačují, jaká byla rozmanitost masožravců obývajících lesy na březích tehdejší řeky. Holotyp zahrnoval všechny druhy obratlů, částečné levé stehno a pravé holenní kosti, kompletní pravou stehenní kost, pravý kotník, kousky kyčle a žebra i zuby. V roce 1980 ho objevil Bryan Small z Kalifornské univerzity v Berkeley (USA), zajímavostí dinosauřího nálezu bylo, že byl prve klasifikován jako raný býložravec- prosauropod. O pět let později, v roce 1985, paleontologové jednoznačně určili, že se jedná o blízkého příbuzného jihoamerického teropoda Herrerasaura. Stejného roku ho popsali a pojmenovali Murray & Long jako Chindesaurus bryansmalli. Rodové jméno odkazuje na oblast nálezu a znamená něco jako "zlý duch", druhové bylo dáno na počest objevitele. Herrerasaurid přezdívaný "Gertie" (podle podobizny dinosaura z krátkého filmu z roku 1914), měl mimořádně dlouhé nohy a bičovitý ocas.



Avaceratops

1. července 2014 v 17:48 Ptakopánví (Ornithischia)
Avaceratops byl poměrně malým rodem ceratopsida, jenž se kdysi vyskytoval v lesích po boku všech různých skupin dinosaurů, dále krokodýlů a drobných savců žijících na území USA, Montany před asi 80- 70 miliony lety stupně campan. Fosilní jediná kostra byla nalezena roku 1981 amatérskými paleontology Eddie Colem a jeho manželkou Ava, podle které dostal v roce 1986 své oficiální pojmenování ("rohatá tvář Avi") - Avaceratops lammersi, a to americkým paleontologem Peterem Dodsonem, který se specializuje zejména na ceratopsy, druhové jméno odkazuje na rodinu Lammersových, jelikož právě na jejich půdě byla fosilie objevena. Vzorky byly roztroušené podél koryta ve formaci Judith River v Montaně a obsahovaly téměř úplnou kostru, které chybí jen část ocasu, pánevní kosti a tzv. střecha lebky, kde se nachází rohové výběžky. Tato kostra pravděpodobně patřila mladému, avšak již plně dorostlému jedinci.


Nicméně někteří paleontologové se zastávají spíše teorie, že se zde jedná o mládě, či ještě nedospělého jedince jiného druhu, např. Monocloniuse. Tento tvor zemřel v korytu řeky a následně bylo jeho tělo pohřbeno v usazeninách písku. Avaceratopsovo podobizna se pravděpodobně podobala vzhledu jeho obrovitých současníků, ale byl jako jejich zmenšenina. Tento malý býložravý živočich se živil vegetací, jakou tvoří např. cykasy, kapradiny či jehličnany, ale i mohutnější větve stromů a menší výhonky. Používal k tomu jeho silný, krátký, vysoký a hluboký čenich připomínající papouščí zobák, jehož spodní čelist byla mimo to opatřena dvoukořenovými zuby, které se hodily k řezání. Je jisté, že stejně jako ostatní členové rozsáhlé skupiny Centrosaurinae, měl i tento tvor velký roh na čenichu, další roh nad očima a krátký, poměrně silný límec. Nalezený jedinec byl vysoký 1,3 metru a měřil 2 a půl metru, při úvaze, že se nejednalo o dospělého jedince pak mohl měřit i 4,2 metru. Avaceratops byl příbuzný rodům Centrosaurus, Styracosaurus, Brachyceratops, Triceratops a Chasmosaurus.