Červen 2014

Hypselosaurus

30. června 2014 v 17:44 Plazopánví (Saurischia)
Hypselosaurus byl rodem robustního evropského sauropodního dinosaura vyskytujícího se v éře svrchně křídové před asi 70 až 65 miliony lety stupně maastricht. Byl to středně velký titanosaur dosahující délky až 12 metrů, výšky přes 4 metry a váhy více než 10 tun. Obýval západní Evropu- Španělsko a Francii. Byl to velký býložravec, jenž měl slabé, kolíkovité zuby odpovídající obživě jakou je spásání vegetace, a který měl dlouhý krk a ocas. Svým vzhledem pravděpodobně odpovídal typickému sauropodnímu titanosauridu, nicméně měl neobvykle silné končetiny a je těžké říci, zdali měl, tak jako někteří titanosauridi, opancéřování na těle. Tento kvadrupední (chodící po čtyřech) tvor je známý na základě roztroušených kosterních pozůstatků, kterým chyběla lebka, z minimálně deseti jedinců a nalezených fosilizovaných vajec, která byla objevena nedaleko města Aix ležícího na jihu Francie. Tato kulovitá vejce ležela ve skupinkách nakladených po pěti a měřila v průměru 30 cm, což je o trochu více než velikost fotbalového míče (průměr cca 22 cm) a jsou tedy nejméně 2x tak velká jako pštrosí vejce, která jsou dnes největšími ptačími vejci.


Dovnitř hypselosauřího vejce by se klidně mohlo vejít i 2 litry tekutin, což ho řadí mezi největší doposud známá dinosauří vejce. I když není zcela jisté, že se jedná přímo o vejce tohoto rodu, jsou jemu přisuzována, neboť celé tucty ležely kolem kosterních pozůstatků, třebaže jiná teorie říká, že náleží spíše tehdy žijícímu rodu nelétavého, pozemního, obřího ptáka Gargantuavis. Vyhynul s dalšími mnohými skupinami živočichů na konci křídového období, kdy za příčinu této události zodpovídá zvýšená sopečná aktivita, změny v hladině moře a následné dovršení- dopad velkého asteroidu, jenž vyhlazování dokončil. Hypselosaurovo jméno znamená "ještěr s vysokým hřebenem" a dal mu jej roku 1869 francouzský geolog a paleontolog Pierre Emile Philippe Matheron, holotypem je jediný známý druh, a to Hypselosaurus priscus. Zajímavostí je, že si nejprve Matheron myslel, že se jedná o obrovitého krokodýla. Jeho vejce lze spatřit v Národním přírodovědném muzeu v Paříži a také v muzeu Herkimer Community Museum v New Yorku.



Osteodontornis

27. června 2014 v 21:46 Život po dinosaurech
Osteodontornis byl rodem mořského ptáka patřícího do rodiny Pelagornithidae, kam se řadí ptáci, co mají kostěné zuby. Tento mořský pták obýval mořská pobřeží od území Evropy přes Severní Ameriku po Japonsko v období miocenním před asi 20- 6 miliony lety. Jeho fosilie se nacházejí velmi vzácně, a to především v oblasti dnešního Severního Pacifiku od Japonska ke Kalifornii. Osteodontornis patřil mezi největší ptáky schopné plavání a sám o sobě se taktéž řadil mezi největší ptáky vůbec, patří mu 2. příčka hned po rodu Argentavis, jež měl rozpětí až 7 metrů, Osteodontornis mohl mít mohutné rozpětí křídel, i 6 metrů. Se svými svižnými křídly dokázal velmi ladně i dynamicky korigovat svůj let. Tento tvor podobající se dnešnímu albatrosovi stěhovavému vážil zhruba 23 kilogramů a měl dlouhá úzká křídla, která se hodila pro plachtění na velké vzdálenosti nad největší oceánem na Zemi, Tichým oceánem.


Měl esovitě (do tvaru písmena S) zahnutý dlouhý krk, tak jako například pelikán, to znamená, že za letu měl hlavu zataženou mezi křídla. Živil se zejména rybami, ale nepohrdl ani chobotnicemi a korýši, u kterých se mu hodil jeho dlouhý úzký zobák, který byl tupý a na konci zakulacený s malým háčkem a se zoubkovitými kostěnými výběžky, které lemovaly obě čelisti. Rozhodně se tedy nejednalo o jednoduché ozubení, jaké lze dnes vidět například u morčáka velkého. Při svém lovu nad vlnami moře se mohl stát kořistí obávaných žraloků a dravých velryb. Jeho prehistorickým blízkým příbuzným byl široce známý rod Pelagornis. Své pojmenování mu dala v roce 1957 vynikající paleontoložka Hildegarde Howardová- průkopnice v oboru ptačí paleontologie, která se proslavila především svými objevy v asfaltových jezírkách v La Brea Tar Pits v Los Angeles v Kalifornii. Dodnes je znám pouze jeden druh, a to Osteodontornis Orri. Jeho kostru můžeme vidět například v muzeu přírodní historie ve městě Santa Barbara v Kalifornii nebo v Los Angelském krajském muzeu umění.

Desmatosuchus

26. června 2014 v 20:08 Ostatní plazi & obojživelníci mezozoika
Desmatosuchus byl rodem plaza, který patřil do rodiny Stagonolepididae, kam se člení všichni jedinci z řádu Aetosauria- těžce obrnění, střední a velcí býložraví archosauři ze svrchního triasového období. Tento býložravec pojídající rostlinstvo měl slabé, tupé, krátké a kolíčkovité zuby a soustředil se především na měkkou vegetaci a popřípadě kořeny, existuje zde i myšlenka, že svou stravu občas zpestřil dokonce hmyzem. Žil před asi 230 miliony lety na světadílu Severní Ameriky, zejména pak hojně na území dnešního Texasu, ale i Arizony a Nového Mexika. Byl jeden z největších zástupců řádu Aetosauria. Jeho tělo dorůstalo do délky pěti metrů a výšky jednoho a půl metru a stejně jako většina jemu příbuzných živočichů mělo těžké pancéřové desky. Pásy těchto kostěných desek měly své místo na hřbetu, ocasu a spodní straně jeho břicha. Krátké bodliny pokrývaly boky zvířete, z toho největší trny, až 45 centimetrů dlouhé, se čněly na jeho ramenou. Rozhodně se mohly hodit na obranu před nepřáteli. Celý tvor pak mohl vážit i 300 kg. Jeho velkou hlavu zdobil lopatovitý čenich, jenž mohl posloužit pro vyrývání rostlin. Měl krátké nohy a trochu vzhledem připomínal krokodýla.




Nejlépe zachovalé exempláře pocházejí z Národního parku Petrified Forest v Arizoně, které je známé svými jedinečnými geologickými formami. Kostry můžeme vidět například v muzeu Rainbow Forest Museum ve státě Arizona, které je součástí již zmíněnému národnímu parku, dále v Muzeu přírodní historie a vědy a v Mesalands Dinosaur Museum nacházejících se v Novém Mexiku, a v Muzeu Přírodní Historie ve federálním státě Michigan,… Jeho latinské jméno, které dostal v roce 1920 od E. C. Caseho se dá volně přeložit jako "krokodýlí odkaz".


Macroscincus

21. června 2014 v 18:03 Vyhubená zvířata
Macroscincus je vyhynulým rodem plaza patřícího do čeledi Scinkovití (Scincidae), který nese české jméno scink Cocteaův či velescink kapverdský. Žil na ostrůvcích Ilhéu Raso a Ilhéu Branco, které jsou oblastí uznávanou jako celosvětově důležitá stanoviště pro zachování ptačích populací, a které náleží do skupiny severních ostrovů Barlavento v souostroví Kapverdy v Atlantském oceánu. Tyto dva ostrovy se taktéž staly jeho posledním útočištěm. Podle italského badatele, zoologa, malíře a přírodovědce Leonarda Fea, který byl asistent v Přírodovědném Muzeu v Janově, a navštívil v roce 1898 Kapverdské ostrovy, patřil tento živočich, místním známý jako "Lagarto" (ještěrka), mezi nejzajímavější zvířata, jaká kdy žila. Vědec zde zůstal po dobu 12 dní a dokázal zachytit některé vzorky Macroscincus coctei, které jsou v současné době zakonzervovány v Janově. Byl i posledním přírodovědcem, jenž pozoroval živé exempláře ve svém přirozeném prostředí. Tato jedna ze světově nejvýznamnějších a neobvyklých ještěrek obývala suché, balvany poseté území, kde bylo málo vegetace. Mohutný živočich měl tzv. labiální= směřující ke rtu plošky zubů a průhledné spodní víčko.


Jeho tělo bylo pokryto drobnými šupinkami, které se zdají být poněkud malé na takovéhoto scinka, protože to byli docela velcí tvorové dosahující délky 60 cm, samci byli značně mnohem větší než samice. Měli částečně chápavý válcovitý ocas, který obvykle slouží k zachycení se v korunách stromů, ale u tohoto tvora se to zdá být velice zvláštní vzhledem k tomu, že na jeho ostrovním domově nerostly žádné stromy. Rod měl silné končetiny a silné drápy, samečci pak měli vývojově více prodloužené zadní nohy. Bylo u něj pozorováno i "horolezectví". Jeho hřbet nesl zbarvení šedé s nepravidelnými bílými a tmavě hnědými skvrnami, břicho bylo bílé až světle šedé. Podle výzkumu mitochondriálního DNA, které tvoří součást mimojaderné genetické informace, byl Macroscincus úzce spojen s rodem Mabuya. Jeho současným žijícím příbuzným je scink Mabuya striata sparsa, neboli Trachylepis sparsa. Na základě chrupu, který se podobá leguánímu, se zjistilo, že Macroscincus byl převážně býložravý, konzumoval jak traviny, tak i ovoce a semena, ale pak, zda z nutnosti zhoršujících se podmínek, nebo z oportunismu (=bezzásadového přizpůsobování okolnostem), nepohrdl ani vejci a občas se stával dokonce masožravým, mohl sníst i mláďata hnízdících pobřežních ptáků. Macroscincus byl pravděpodobně noční tvor a na rozdíl od většiny scinků, kteří rodí živá mláďata, kladl vejce.

Exemplář v muzeu přírodní historie v Turíně

Macroscincus coctei strádal již od roku 1833, kdy byla na jeho ostrovy vykázána skupina odsouzenců, kteří tuto ještěrku lovili pro svoji obživu, jelikož bylo snadné ji chytit. Avšak tvor toto drancování dokázal přežít a znovu se objevil v roce 1870 po téměř čtyřicetiletém úpadku v zapomnění. Když se znovu objevil na scéně, bylo pro jeho záchranu a budoucí chov převezeno do evropských zoologických zahrad malé množství jedinců. Bylo jich ale tak nicotné množství, že tento plán na obnovu nemohl zkrátka vyjít. Existuje i jedna fotografie, která zachycuje živočicha a dnes vědcům napomáhá k pochopení a hlavně tedy k jeho vzhledu. K jeho vymizení přispěl především lidský faktor, např. kvůli životu na ostrovech bez přirozených predátorů, se stával obětí rybářů pro maso, navíc jej domorodci aktivně hubili pro svoje rituály. Navíc místní obyvatelé tvrdí, že byl docela krotký a dal se poměrně rychle ochočit. Dále zavedení zvířat, jako jsou kozy, osli, kočky, psi a samozřejmě krysy a následná predace dravých živočichů ovlivnila jeho nenávratný odchod. Tato zvířata byla jednou z příčin snižování populace většiny ostrovních druhů, a to nejen v tomto případě. Také byl pronásledován pro svoji kůži. K tomu všemu ještě lidi značně změnili celý jeho dosavadní ekosystém, kterému se nedokázal přizpůsobit. Nebyl viděn od počátku 20. století, a sice naposledy bylo příležitostně hlášeno pozorování v roce 1940. Živočicha popsali francouzští vědci- André Marie Constant Duméril & Gabriel Bibron v roce 1839. K nejzajímavějším sbírkovým předmětům v Národním muzeu v Praze patří právě velescink kapverdský.

Exemplář v Národním muzeu v Praze


Megapedetes

20. června 2014 v 18:55 Život po dinosaurech
Megapedetes patřil do čeledi hlodavců Noháčovití (Pedetidae) a byl i zároveň jejím největším, doposud známým členem. Tento pozemní savec obýval kdysi na Zemi oblasti vlhkých lužních lesů, a to v období oligocénu až miocénu před asi 28,4 - 11,6 miliony let. Jeho fosilní pozůstatky vědci nacházejí v oblasti dnešní Keni, Namibie, Ugandy, Saudské Arábie, Izraeli i Íránu a Turecka. Je známý celkem z deseti sbírek a jeho pozůstatky jsou uloženy v Yale Peabody Museum of Natural History v kolekci obratlovců paleontologie ve Spojených státech amerických. Megapedetes dosahoval velikosti od hlavy k ocasu asi 50 cm a váhy cca 3 kg. Měl docela krátké přední končetiny a poměrně dlouhý ocas. Tento býložravec byl převážně nočním živočichem, svoji obživu si tedy obstarával také v noci, živil se nízkou vegetací, semeny, listy nebo plody, občas i kůrou stromu a jinými dřevinami, to především proto, že si musel neustále obrušovat chrup. Tak jako všem hlodavcům mu chyběly špičáky a přední řezáky byly přeměněny na hlodáky. Ačkoliv byl jistě v některých hlediskách primitivnější než jeho současní příbuzní, měl podobné znaky a i proporce těla. Pohyboval se podobným způsobem, jako dnešní zajíc nebo noháč (Pedetes) - dlouhými skoky, tento typ pohybu je taktéž běžný i u klokanů a je velice výhodný, neboť umožňuje velkou rychlost i při značné úspoře energie. Velké uši a výborný sluch mu pomáhali včas odhalit dravce, před kterým se mohl ukrýt v systému nor, který si sám vyhrabával. Nyní je rod dobře znám čtyřmi druhy a holotyp popsal v roce 1957 MacInnes.



Notobatrachus

18. června 2014 v 17:15 Ostatní plazi & obojživelníci mezozoika
Notobatrachus byl bazálním členem čeledi žab, která se dnes vyskytuje jen v Severní Americe a její jedinci dosahují velikosti od 2,5 až 5 cm- Ocasatkovití (Ascaphida), a náleží do podřádu Archaeobatrachia, kde se nacházejí vývojově nejstarší žáby. Notobatrachus se vyskytoval ve střední Juře před 170 až 150 miliony lety na území Jižní Ameriky- Patagonie (Argentina), kde obýval řeky, jezera, ale nejvíce mokřady, a je známý z několika dochovaných exemplářů z oblasti Deseado, z jezerních břidlic formace La Matilde, která se mimo jiné datuje do období střední až svrchní Jury a je součástí argentinské provincie Santa Cruz, a z formace Cañadon Asfalto. Většina vzorků měřila 10 až 12 cm, výjimečně i 15 cm, byla vysoká asi 4 cm a vážila okolo 350 gramů. Jeho jméno znamená v překladu "Jižní žába" a je nejvíce známou jurskou žábou. Tento primitivní rod zahrnuje dva druhy, typový N. degiustoi a N. reigi. Notobatrachus měl poměrně mohutnou hlavu a velké oči, které naznačují, že již tehdy se u něj vyvinul velice dobrý zrak, a bylo experimentálně prokázáno barevné vidění, tak jako je tomu i u všech novodobých žab. Dlouhé nohy měly na předních nohách 4 a na zadních nohách 5 prstů a umožňovaly dlouhé skoky. Jeho zavalité tělo mělo hladkou kůži, která umožňovala kožní dýchání. Toto zvíře bylo hmyzožravec a mohlo se za svého života setkat s malým savcem rodu Asfaltomylos. Jméno mu dal argentinský biolog a paleontolog Osvaldo Alfredo Reig roku 1957.


Legenda, nebo živý Plesiosaurus?

13. června 2014 v 20:21 Kryptozoologie
Ninkenanka (v angličtině Ninki Nanka), je další z dlouhé řady vodních monster, svým vzhledem se podobající údajné Lochnesce, které bylo v roce 1983 nalezeno mrtvé na břehu Gambie ve stejnojmenném africkém státě.

Nález oznamuje britský student Owen Burnham, tehdy teprve patnáctiletý. Na mršinu obrovského tvora naráží 12. června 1983 při procházce po pláži v deltě řeky Gambie. Ani přes veškerou jeho snahu se ale tělo nedostane k odpovědným lidem, kteří by jeho původ potvrdili, či vyvrátili. Domorodci mezitím totiž mršině odřízli nejdřív hlavu a později zničili i tělo. Vedl je k tomu snad strach z tvora, který žije v řece? Těžko říct.. Zatímco Ninkenanka je podle svědectví dlouhá až 10 metrů, mršina měřila jen kolem pěti, což by v tomto případě mohlo znamenat, že mršina byla uhynulé mládě.

O Ninkenance se ve svých poznámkách zmiňuje Thomas H. Darlympl, který působil na území Gambie v roce 1935 jako lékař. V jedné z nich líčí událost: "Jedné noci mě probudil značný hluk způsobený domorodci. Ráno jsem zjistil, že příčinou rozruchu bylo objevení se takzvané Ninkenanky. Podle popisu mělo toto zvíře koňskou tlamu, krk jako žirafa, tělo podobné krokodýlímu, dlouhý ocas a dosahovalo délky asi devíti nebo deseti metrů."


Mezi místními byly totiž vyprávění o pozorování Ninkenanky celkem dost rozšířená. Domorodci posléze vypráví bělošským výpravám, že když Ninkenanku jako první spatří běloch, tak se mu nic prý nestane, ale kdyby tvora uviděl černoch, určitě zemře. Thomas H. Darlympl se dozvěděl o tajemném obyvateli zdejší řeky a ostrova Lililobong právě od místních obyvatel a několikrát se dokonce s pomocí domorodců pokoušel živočicha zahlédnout, avšak marně. Jejich popis mu ale vnuknul myšlenku a připomněl mu jednoho zástupce vyhynulých plazů- konkrétně druhohorního mořského Plesiosaura, který měl vyhynout před 65 miliony lety, tak jako dinosauři, když na poloostrov Yucatán v Mexickém zálivu dopadla planetka o velikosti 10 kilometrů. Při nejbližší příležitosti tedy obstaral jeho obrázek a ukázal ho domorodcům, kteří ani na okamžik neváhali a poznají právě Ninkenanku, která má údajně obývat zdejší řeku. Nicméně problémem je, že přeci jenom Plesiosauři obývali prehistorické moře a oceány, a ne sladkovodní řeky….

Jako by zvláštní stvoření tak nějak Darlympl přitahoval. Protože ve stejnou dobu, kdy se na scéně objevuje Ninkenanka, má oblast v deltě řeky Niger v Nigérii obývat další podivný africký tvor, o kterém Darlympl taktéž vypráví: "Když jsem se vracel dozorčí lodí do Nigérie, říkal mi důstojník námořní pěchoty, že když kontroloval jízdní dráhy v deltě Nigeru, upozornila ho posádka na obrovského mořského hada". Střet námořních pěšáků s monstrem prý pokračoval střelbou, pušky sice tvora nezasáhli, poněvadž byl již příliš daleko, ale upozorní ho na možné nebezpečí. Tvor nakonec uprchne. Důstojník námořní pěchoty v něm však poznává tvora podobajícího se dávným plazům. Nigérie je od Gambie vzdálena přes 2000 kilometrů, což by mohlo znamenat, že někde v rozmezí tohoto území existuje místo, odkud by se tito tvorové mohli dostat na obě strany. Jak je ale možné, že v deltě řeky dalšího západoafrického pobřežního státu, Nigérie, žije tvor, který je Ninkenance tolik podobný…?


Existuje teorie o možnosti, že jak Ninkenanka, tak druhý tvor, přichází do Afriky z Atlantského oceánu, potažmo z Guinejského zálivu. To by pak mohlo i vysvětlovat vzájemné druhové přežití, neboť celý druh v jediné řece přežívat nemůže, protože podle přírodovědců je k tomu, aby druh postupně nevyhynul, potřeba alespoň 200 příslušníků. Takové množství obrovitých tvorů by se v Gambii zcela jistě neutajilo. Zmíněný oceán či záliv by tak skýtal dostatečný prostor pro dávné "přeživší".

Poslední z výprav do Gambie za účelem najít konečný důkaz o existenci gambijské příšery vyslala roku 2006 společnost Centre for Fortean Zoology (organizace zaměřená na kryptozoologii a příbuzné obory).



Psittirostra psittacea

11. června 2014 v 15:35 Vyhubená zvířata
Ou (Psittirostra psittacea), neboli Šatovník papoušcí byl 17 cm dlouhý zpěvní pták patřící do čeledi Pěnkavovití (Fringillidae), vyskytující se endemicky na Havajských ostrovech. I když byl dříve rozšířený na šesti největších ostrovech této skupiny, jejich populace prudce klesla z přelomu 20. století. Tvor měl růžové nožky, samečci byli olivově zelení se žlutou hlavou a samičky měly stejnou barvu, ale byly zespodu šedivé a postrádaly žlutou hlavu. Ou vydával hlasitý pískavý hlas, podobně jako například dnešní Pěnice. Jejich zpěv mohl být slyšet i na velmi dlouhé kilometry. Doba námluv probíhala pravděpodobně od března do května, neboť mláďata byla často zpozorovatelná v měsíci červnu. Jeho stravu tvořilo především ovoce, ale i vinná réva a kromě toho nepohrdl ani dokonce hmyzem či pupeny a květy. I když nebyl příliš rychlým živočichem, tak zato měl obzvlášť velkou výdrž při letu a snadno tak překonával velké vzdálenosti. Tento druh nebyl zaznamenán od roku 1987 na Havaji a od roku 1989 na Kauai. Poslední vyhledávání na všech možných ostrovech, na kterých se vyskytoval, bylo neúspěšné. Vyhynul v důsledku ztrát životního prostředí a zavedení potkanů. I když je dnes považován za vyhynulého, spousta očitých svědků tvrdí, že tohoto ptáka spatřili. Pokud stále existuje, vyskytuje se ve zbývajících malých skupinkách někde v neprostupné oblasti a dodnes ho mají někteří vědci za kriticky ohrožený druh (pravděpodobnější ale je, že je vyhynulý). Ou popsal Johann Friedrich Gmelin, což byl německý entomolog, botanik a přírodovědec, roku 1789.



Thalassocnus

3. června 2014 v 17:04 Život po dinosaurech
Thalassocnus ("mořský lenochod") byl rodem lenochoda dlouhého zhruba 180 cm a vážícího v rozmezí od 135 do 225 kg. I když si většina lidí myslí, že prehistoričtí lenochodi byly suchozemští a velcí jako např. Megatherium nebo Megalonyx, tak právě Thalassocnus tyto domněnky vyvrací, neboť tento živočich využíval k životu vodní prostředí, poněvadž když se tento rod vyvíjel v suchém, pustém prostředí na pouštích při pobřeží Tichého oceánu v Peru, tak se zkrátka musel obrátit k moři, aby se uživil, protože zde nebylo příliš flóry. Žil na Zemi od Miocénu před 10 miliony lety až do Pliocénu před 2 miliony let, a to na území, již zmíněné Peru a dále Chile v Jižní Americe, kde se živil vodními rostlinami typu mořských travin a řas. Pravděpodobně vedl podobný životní styl, jaký má dnešní Leguán mořský.


Jeho dlouhé drápy se mohly hodit k zachycení se na dně a konzumování potravy a svalnatý zužující se ocas možná používal jako kormidlo. Jeho lebka byla asi 30 cm dlouhá a měla dolů zakřivený čenich. Je zvláštní, že miocenní druhy byly porostlé srstí, zatímco druhy z pliocénu nikoliv, místo toho měli silnější izolační tukovou vrstvu, podobně jako například kapustňák. Jeho příbuznými jsou např. Nothrotherium či Pronothrotherium. Ve fosilním záznamu je poněkud dobře znám, tyto pozůstatky jsou pak nacházeny většinou v pobřežních usazeninách, ve kterém lze objevit i bohatou faunu mořských obratlovců, jako jsou delfíni, žraloci, velryby, rejnoci, krokodýli, ale i kostnatí (Teleostei) a mořští ptáci. Jeho kostra je v současné době vystavena v muzeu Muséum national d'histoire naturelle (Národní přírodovědné muzeum) v Paříži, které je známé svými sbírkami koster vyhynulých i současných obratlovců a bezobratlých. Paleontologové de Muizon & McDonald mu v roce 1995 dali jméno.