Květen 2014

Ptilodus

29. května 2014 v 16:56 Život po dinosaurech
Ptilodus byl středně velkým savcem patřící do řádu Multituberculata- "hlodavci druhohor", který žil v lesích Severní Ameriky doby Paleocénu, krátce po vymírání K-T, kdy se pomalu začínají vzpamatovávat tehdejší ekosystémy. Byl to všežravec, živil se rostlinami, hmyzem nebo dokonce mršinami, je tak souzeno díky jeho velmi podobného chrupu k hlodavcům, zvětšeným řezákům a ostrým premolárům (třenovým zubům), které mohly posloužit ke kousání tvrdé skořápky různých semen či ořechů atd. Jeho oči byly poměrně velké, to mohlo znamenat výhodu dobrého zraku. Měl ohebné prsty a ostré drápky, což se mohlo dobře hodit k životu na stromech, a stejně jako Binturongové i tento živočich skvěle šplhal, čemuž napomáhal takzvaný "chápavý ocas". Ocasem se pravděpodobně dokázal uchopit tak dobře, že bylo téměř nemožné, aby spadl dolů. Nejspíš měl podobný životní styl, jaký má například dnešní veverka. Dosahoval velikosti od 30 do 50 cm, váha závisí na příslušném druhu, jelikož je dnes známo druhů 7, tak se pohybovala v rozmezí od asi 95 - 650 gramů. Rod je znám z téměř kompletních koster a více než 100 zubů objevených v USA (například v Novém Mexiku, Utahu, Wyomingu) i Kanadě (například v provinciích Saskatchewan a Albertě). Všechny vzorky jsou dnes uchovávány ve sbírce Albertské univerzity (University of Alberta) v Edmontonu. Rod pojmenoval roku 1881 Edward Drinker Cope- americký paleontolog, srovnávací anatom, herpetolog a ichtyolog a jeden z nejvýznamnějších objevitelů dinosaurů v 19. století.



Deinogalerix

25. května 2014 v 14:59 Život po dinosaurech
Deinogalerix ("hrozný ježek") byl asi 60- 75 cm dlouhý a 4 a půl kila vážící předchůdce ježka, který by svou velikostí těla odpovídal jezevci Taxidea taxus (Jezevec americký), a lebkou velkou 20- 25 cm, což by zhruba odpovídalo lebce, jakou má kupříkladu Canis latrans (Kojot prérijní). V jeho době to byl největší erinaceid. Žil v zalesněných oblastech ve věku pozdního Miocénu před 10- 7 (možná i 5) miliony let na území dnešního italského poloostrova Gargano ležícím v Jaderském moři, který byl mimo jiné od raného Oligocénu do pozdního Miocénu domovem mnohých endemických, dnes již vyhynulých zvířat. Avšak je důležité si uvědomit, že zpět v čase v době Miocénu byl Gargano ostrovem, právě z toho důvodu‬ Deinogalerix vzrostl, a to v procesu zvaném ostrovním gigantismus, což znamená, že má jedinec tendenci se vyvíjet do větších rozměrů z důvodu opravdu malého množství dravců, kteří by tohoto savce lovili.


Na již zmíněném území se našlo mnoho exemplářů tohoto živočicha a poprvé ho popsal v roce 1972 Freudenthal. Zvíře pravděpodobně bylo všežravcem pojídající různou vegetaci, ale i bezobratlé jako brouky, vážky, cvrčky, možná i hlemýždě, ale i kraby a jiné korýše žijící v mělkých vodách, dále drobné obratlovce- savce, plazy i ptáky či dokonce mršiny větších zvířat. Ačkoliv zapadal přímo do rodiny Erinaceidae, kam se řadí i dnešní ježci, vypadal mnohem více jako vskutku obří krysa s úzkou, dlouhou tlamou se silným skusem. Jeho končetiny naznačují, že tento živočich nejspíš nebyl schopen vysokých rychlostí. Dnes existuje šest druhů tohoto rodu, největším známým je Deinogalerix koenigswaldi.

Diacodexis

21. května 2014 v 19:00 Život po dinosaurech
Diacodexis byl malý savec, který náležel rodině Dichobunidae, a vyskytoval se na území Severní Ameriky a Eurasii před asi 55- 46 miliony let stupně Ypresian až Lutetian v době, kdy na Zemi začínala nová éra Eocén. Žil zde v tropických deštných lesích zahrnující stálezelené rostliny, listnaté dvouděložné rostliny, vinnou révu, kapradinové stromy, kapradiny a palmy. Tento sudokopytník (Artiodactyla) byl jejich pravděpodobný předek a jedná se tak o doposud nejstaršího známého sudokopytníka. Měl dlouhé, štíhlé končetiny a na rozdíl od ostatních pozdějších druhů sudokopytníka, měl ještě stále pět prstů na každé noze, i když třetí a čtvrtý byly již protaženy. Tyto dva prsty pak v budoucnu mohly tvořit základ kopyt, zatímco ostatní tři prsty by se snížily do té míry, že by zakrněly. Živočich vážil průměrně 2 a půl kila, na délku měřil 50 cm a živil se okusováním vegetace typu husté křoviny, listnaté stromy, ale i ovocem, semeny a hmyzím proteinem.


Tento rychlý běžec se s velkou pravděpodobností stával kořistí šelem jako je Oxyaena, či Tritemnodon a mohl se také setkat s rodem Pakicetus, jenž je předek současných kytovců. Diacodexis je ve fosilním zastoupení poměrně častý, nalezlo se přes stovku těchto jedinců a bylo popsáno celkem 13 druhů. Svým vzhledem se trochu podobal dnešní africké antilopě Chocholatce, avšak měl velmi dlouhý ocas. Jeho zánik způsobilo nejspíš ochlazení a úroveň C02, která začala taktéž klesat, což způsobilo změnu v množství a kvalitě porostu. Jeho popis uskutečnil americký anatom a paleontolog, který byl jeden z nejvýznamnějších objevitelů dinosaurů v 19. století- Edward Drinker Cope roku 1882.


Nový tyrannosaurid- Qianzhousaurus sinensis

18. května 2014 v 17:33 Pravěké zajímavosti
Paleontologové popsali zajímavý druh dravého dinosaura ze skupiny tyrannosauridů. Kvůli svému prodlouženému čenichu si vysloužil přezdívku "Pinocchio rex".

Naprostá většina dosud popsaných dinosaurů z čeledi Tyrannosauridae měla hlavu s mohutnými čelistmi a relativně krátkým čenichem, která umožňovala velmi silný skus. Výjimkou je 5 až 6 metrů dlouhý Alioramus, který žil v období svrchní křídy před 70 až 65 miliony let v Mongolsku. Jeho fosilie naznačují, že kromě typických tyrannosauridů, jako byl severoamerický Tyrannosaurus rex či asijský Tarbosaurus, mohly existovat i druhy s prodlouženým čenichem a celkově štíhlejší hlavou. Problém byl, že až dosud byly objeveny jen dvě fosilie takových "nosatých" tyrannosauridů a obě patřily k mláďatům. Vědeckou obec rozdělily do dvou skupin: podle jedné je lebka s prodlouženým čenichem jen raným růstovým stadiem, podle druhé nálezy poukazují na existenci odlišné vývojové větve tyrannosauridů.

Záhada se však zřejmě dočkala svého vyřešení - tým britských a čínských paleontologů v odborném časopise Nature Communications popsal nový druh tyrannosaurida Qianzhousaurus sinensis, který žil na samém konci éry dinosaurů před 65 miliony lety v jihovýchodní Číně. Tentokrát jde o prakticky dospělé zvíře, které bylo téměř dvakrát větší než Alioramus. Mělo prodlouženou lebku i čenich, který zdobila řádka rohů a který dinosaurovi přinesl logickou přezdívku "Pinocchio rex". Existence vývojové větvě nosatých tyrannosauridů se tak podle vědců nakonec potvrdila.

Dlouhé zuby "Pinocchia rexe" byly užší než u jiných tyrannosauridů, což naznačuje, že se živil jiným typem kořisti. Obě vývojové větve asijských tyrannosauridů - s krátkým a dlouhým čenichem - tak v době svrchní křídy zřejmě mohly žít bok po boku, aniž by si konkurovaly. Ve světle těchto nových objevů se paleontologové domnívají, že "nosatí" tyrannosauridi byli široce rozšířeni a tvořili jednu z hlavních skupin dravých asijských dinosaurů.



Milleretta

15. května 2014 v 16:46 Život před dinosaury
Milleretta ("Malá Millera") byla 60 cm dlouhý a 2- 4,5 kg vážící, primitivní živočich podobný ještěrce, který žil v době před 259- 252 miliony lety v éře pozdního Permu stupně Wuchiapingian až Changhsingian v bažinatých podrostech, a soudě podle řady ostrých, malých zubů, byla pravděpodobně velmi rychlým a zdatným lovcem hmyzu. Zpočátku byla taktéž spojována s ještěry, neboť měla ve své 3,5 cm dlouhé lebce dva otvory, kvůli kterým se někteří vědci domnívají, že se jedná o předka skupiny vyvinutějších plazů podtřídy Diapsida. Ti totiž měli dva páry otvorů po stranách lebky, tedy společný rys všech současných plazů, stejně jako vyhynulých dinosaurů a ptakoještěrů. Nejstarší známý zástupce této podtřídy však žil na konci karbonu, tedy o více než 40 milionů let dříve než Milleretta. Dnes se má za to, že se tento živočich některými rysy blíží spíše želvám, které otvory v lebce nemají. Spánkové otvory v lebce těsně za očima se u Milleretty vyvinuly nezávisle na ostatních plazech a studie prokázala, že se zde nacházely ušní bubínky. To vedlo k domněnce, že měla Milleretta velmi dobrý sluch a případně s ním mohla skvěle lokalizovat svou kořist. Kompletní kostra byla objevena, stejně jako ostatní rody z čeledi Millerettidae, v geologické vrstvě a biozóně Cistecephalus Assemblage Zone v polopouštním regionu Karoo v Jihoafrické republice. V roce 1938 byl uskutečněn původní popis pod názvem Millerina, až v roce 1948 byla řádně pojmenována, a to stejným autorem, jihoafrickým paleontologem Robertem Boomem.



Scleromochlus

13. května 2014 v 15:22 Ostatní plazi & obojživelníci mezozoika
Scleromochlus je rodem malého, lehce stavěného plaza s dlouhými končetinami a sníženým ocasem pocházející z období pozdního Triasu stupně Carnian před 235- 228 miliony let. Jeho jediný druh nese jméno S. taylori, jehož několik fosilií se nalezlo v pískovci Lossiemouth ve Skotsku, kde kdysi tento nanejvýš 20 cm dlouhý, pravděpodobný hmyzožravý živočich obýval převážně stromy dávných bažin. Německý paleontolog Friedrich von Huene se domníval, že měl tento živočich mezi předními a zadními končetinami napnutou kožní blánu pro klouzavý let a snadné přemisťování ze stromu na strom. Holotyp obsahuje částečně zachovalou kostru; kus lebky a ocasu chybí. Měl zvláštní protáhlé lopatkové kosti a velkou, širší a nízko posazenou hlavu (podobně jako pterosaur Dimorphodon), která obsahuje zadní hřeben lebky, který mají i pozdější členové skupiny Crocodylomorpha. Dále kostra zahrnuje šest krčních obratlů z osmi, bederní část, menší žebra, která mimochodem svým stavením naznačují širší trup. Pánev byla relativně kratší a menší. Zadní končetiny byly poměrně delší a poněkud křehké a paže štíhlé, jeho chodidla jsou delší, drobná a opatřená malými drápky. Tvor byl schopen čtyřnohého, ale i dvounohého pohybu a vytrvalého běhu i na delší vzdálenosti. V současné době je uveden jako předek taxonu Ornithodira, která patří pod Archosaury, a vyznačuje se charakteristicky vzpřímenou chůzí a krkem ve tvaru S a zároveň je zástupce skupiny Archosauromorpha. To, že by se jednalo o bazální sesterskou skupinu k Pterosauria, což by znamenalo že mohl být i předkem pterosaurů, bylo nedávno zpochybněno a to vzorky, které naznačují, že Scleromochlus s nimi neměl nic společného, avšak je jim docela blízký. Scleromochlus ukazuje znaky klasických ptáků a to jeho holenní kost, která je delší než femur (Stehenní kost), a úzce přitisklou skupinku čtyř nártních kostí podlouhlého metatarsu (nártu).



Svět očima mamutů 7/7

9. května 2014 v 20:43 Příběhy
Do setmění se konečně vlci dostávají k právem zasloužené hostině. Život tohoto Pratura skončil. Jen po pár minutách jsou vlci přerušeni další zdejší šelmou. I když je tato lasicovitá šelma menší, než jsou vlci, je mnohem více agresivní. Jedná se o rosomáka- největšího zástupce čeledi lasicovitých. Říká se mu také hyena severu, neboť s obrovskou silou drtí kosti, se kterými si neporadí ani zuby vlků. Jakmile se rosomák dostal až příliš blízko, vlci se rozhodnou chránit svoji hostinu. Rosomák se raději rozběhli velkým obloukem k lesu, kryt vysokou trávou, běžel přikrčen až k místu, na druhé straně louky, kde odpočíval statný los. Nevnímaje losa se vydal do lesa. Tento úspěšný samec tvoří celoživotní vztah se 3 samicemi a i přes neohrabaný vzhled výborně šplhá, plave a typickými poskoky vytrvale běhá. Tudíž nemá problém přeplavat řeku. Posléze volá své samice, které jsou v noře. Jedna samice zůstává u mláďat, ostatní dvě mu jdou na pomoc. Rosomák se vrací k vlkům. To byl šikovný tah, dovedl si posily, to vlci nečekali. Nechtějí se měřit s tesáky rosomáků. Dominantní samec vlka stačil popadnout kus nohy od aurochse, nyní záleží na něm, zdali se bude dělit. Rosomáci tedy bez obtíží získávají potravu pro sebe. Prozatím se tato smečka vydává do lesa napít se z řeky, jež se vine celým údolím. Zpět na pastvině se neděje nic zvláštního. Býložravci spásají trávu, masožravci je pochopitelně pozorují. Všichni si užívají dostatku potravy. Takto to bude chodit každým dnem, až do doby, dokud se počasí na severu opět přizpůsobí životu migrujících zvířat.
Od září, kdy opustili mamuti sever uplynulo již osm měsíců. Konečně v půli května přichází jaro. Krajina se za jasného rána začíná probouzet. Pro migrující zvířata je to ale výjimečný den. Musejí se znovu dát do pohybu. Toto bohaté loviště pro vrcholové predátory musí opustit. Na severu se derou na povrch první traviny, které mezitím, než se býložravci vrátí, stihnou vyrůst. Dokonce se dnes ráno roztrhla nebesa a začalo pršet. Mrazivá oblast se tak stává opět nekonečným rájem. Začínají se probouzet medvědi- krátkočelý i jeskyní. Pro ně tu zatím moc potravy není, ale s každým dalším dnem jí bude stále přibývat. Za pár dní dorazí první cestovatelé- Bisoni antiquus, kteří vyrazili o něco dříve, než ostatní migranti. Páru homotherií se toto jaro narodila poprvé dvě koťata.


Naše stádo již nepostihla žádná další nepříjemná událost. Bunko je zcela zdravé a samec Monty zde oslavil své desáté narozeniny. A když na jihu mezi mraky proniklo slunce, nastal ten správný čas na další dlouhou cestu.



Aeolosaurus

5. května 2014 v 17:09 Plazopánví (Saurischia)
Aeolosaurus byl rodem sauropodního dinosaura, jehož holotyp A. rionegrinus a zároveň prvotní fosilní pozůstatek (páteř- sedm ocasních obratlů a kosti končetin) byl objeven v Jižní Americe v Patagonii (Argentina), na území provincie Rio Negro roku 1987 v souvrství Angostura Colorada a byly popsány téhož roku Powellem. Roku 1993 byly však objeveny úžasné důkazy dokládající opancéřování hřbetu tohoto Titanosaurida. Druhý druh nesoucí název A. colhuehuapensis popsaný roku 2007 Casalem byl nalezen ve formaci Bajo Barreal na břehu jezera Colhué Huapi v provincii Chubut a skládá se ze série dvaceti ocasních obratlů. Třetím a doposud posledním druhem je A. maximus, který byl popsán (Santucci a De Arruba), v roce 2011 a nalezl se v útvaru Adamantina a jako jediný pochází z Brazílie. Mezi nalezené fosilie patří i vejce a taktéž Osteodermy (kusy pancíře) o velikosti cca 15 cm, o kterých se mimo jiné vědci domnívají, že sloužily jako ochrana proti dravým teropodům, které v případě Aeolosaura mohly být abelisauridi jako Abelisaurus a Carnotaurus. Rod Aeolosaurus žil ve svrchní Křídě stupně Campanian až Maastrichtian před asi 83 až 65 miliony let, kde obýval pobřežní pláně mělkých moří a lesy s bažinatými nížinami.


V blízkosti pánve měl trny směřující dopředu, díky kterým se mohl vztyčit na zadní končetiny (bipedální postoj) a přitom se zapírat ocasem o zem a spásat větve vysokých jehličnanů. Aeolosaurus je poměrně dobře zastoupen ve fosilním záznamu, nicméně pochází pouze z částečných koster, ale i tak se řadí mezi nejlépe známé jihoamerické titanosaury své doby. Byl nejspíš příbuzný např. rodům Rinconsaurus, Adamantisaurus, Gondwanatitan, Saltasaurus, Alamosaurus, Malawisaurus a Venenosaurus. Aeolosaurus byl poměrně velký sauropod, mohl dosáhnout délky 16 metrů a váhy 10-15 tun, avšak je pravděpodobné, že existoval i v tzv. "ostrovní trpasličí formě", což znamená, že Aeolosaurus obývající nějaký ostrov se vzhledem k nutnosti přizpůsobit se místním podmínkám vždy vyvíjel do mnohem menších rozměrů než Aeolosaurus na kontinentech. Aeolosaurus dostal své jméno po řecké mytologické postavě, starověkém strážci větrů- Aeolus (česky Aiolos), a to z důvodu častých větrů foukajících na planinách Patagonie, kde byl holotyp objeven, jeho jméno proto znamená "větrný ještěr".

Trpasličí druh obývající ostrovy a běžný druh.


Lourinhanosaurus

1. května 2014 v 14:36 Plazopánví (Saurischia)
Lourinhanosaurus ("ještě z Lourinhã" - Portugalsko) byl bipedální teropod, který obýval lesy v západní Evropě v období svrchní Jury stupně Kimmeridgian až Tithonian. Byl to středně velký, pravděpodobný Coelurosaurian dlouhý 6- 8 metrů a vážící 1- 2 tuny a měl charakteristicky dlouhé své paže. I když patří do skupiny masožravých teropodů, tento dinosaurus měl jednu zvláštnost, která je typická pro býložravce: Gastrolity; kameny v žaludku, které pomáhají býložravcům při rozmělňování potravy, a je vědci ověřeno, že tyto kameny patřily danému teropodu, nikoli býložravci, kterého mohl zkonzumovat. Polykání gastrolitů je velmi neobvyklé chování pro teropody, ale ne zase tak moc neznámé, protože je prokázáno, že jsou kameny schopny maso rozdrtit, což by vedlo k značné výhodě, neboť draví dinosauři nebyli příliš dobří ve žvýkání, většinou jen polykali kusy masa. Nicméně zde není ani vyloučeno, že Lourinhanosaurus byl specializovaným dravcem, který se mohl živit například korýši a měkkýši.


Bohužel je to pouhá spekulace, jelikož chybí lebka, která by mohla identifikovat bližší specializaci krmení. Lourinhanosaurus ve své době pravděpodobně konkuroval známějším teropodům typu Torvosaurus, Allosaurus a Ceratosaurus. Holotyp, jenž je zároveň jediným druhem L. antunesi nese své druhové jméno na počest portugalského paleontologa, který byl jedním z nejprestižnějších evropských paleontologů: Miguel Telles Antunes. Tyto pozůstatky holotypu byly objeveny v Praia da Peralta, nedaleko Lourinhã v Portugalsku roku 1982, ale byly popsány až v roce 1998 portugalským paleontologem a biologem Octávio Mateusem, který se mimo jiné dnes specializuje na výzkum dinosaurů. Tento tvor je znám z částečné kostry, jejíž celková délka je odhadována na 4,5 metru a váha na zhruba 160 kg, avšak kostní tkáně naznačují, že tento exemplář byl ještě mladý jedinec. Jeho kostra obsahuje pozůstatky šesti krčních obratlů, šest žeber, pět křížových obratlů, 14 ocasních obratlů, osm krokví (kosti na ventrální straně ocasu), stehenní kosti- holenní a lýtková, jeden nárt, dvě kyčelní kosti, stydké kosti a sedací kosti a 32 gastrolitů + asi 100 vajec měřící zhruba třináct centimetrů, které byly nalezeny v roce 1993 na nedaleké pláži a z toho některé obsahují embryonálních kosti, což by mohlo znamenat, že samice kladly vejce do jednoho hnízda, jako dnes například pštrosi. Původní kostra Lourinhanosaura je v Muzeu Lourinhã a replika je vystavena v Japonsku.