Svět očima mamutů 6/7

14. dubna 2014 v 14:42 |  Příběhy
Stádo šlo celou noc a ráno si dopřávají zaslouženého odpočinku. Nikde již nezbyla žádná potrava, ale něčím si své žaludky naplnit musí. Proto požírají z mohutných smrků jehličí. Není to sice příliš výživné, ani příliš chutné, leč naživu je to zatím udrží. Zanedlouho opět pochodují zasněženou krajinou. Jedna ze samic se loudá vzadu. Evidentně má zápal plic, který nejspíš chytla ze dne, kdy hustě a intenzivně sněžilo. Z každým okamžikem slábne, nohy její masivní tělo již neunesou. Kácí se k zemi. Stádo zastavuje a vrací se, aby svou členku podpořilo, ale je to zbytečné, samice už nemůže dál a začíná ztrácet vědomí i pojem o čase. Stádo nemůže čekat- je to beznadějná situace. Nemocnou samici se slzami v očích je nuceno opustit. Samice ještě pár hodin, do prvních paprsků slunce přežívá, ale nakonec si osud vybral svou daň a samice svému onemocnění podléhá. Krátce poté se na samici vrhne aliance dvou silných bratrů jeskynního lva. Ze sedmi jedinců stáda vzniklo náhle šest. Nicméně rodinná skupina se musí z odchodu své blízké do jiného světa rychle vzpamatovat, aby mohli s nadějí na lepší budoucnost plynule pokračovat. Vedoucí samice proto poskytuje stádu tu největší oporu a vede je dál na jih...


Uplynulo již 14 nocí od opuštění svého domova a tento 15 den chůze jižním směrem konečně dorážejí na místo. Toto stádo ušlo 730 km, vyrazilo z Hrodenské oblasti v Bělorusku a i přes živelné pohromy, přes ztrátu jednoho člena stáda se ve zdraví dostavili do Chmelnycké oblasti na Ukrajině, kde stráví několik měsíců do doby, než se v půli května vrátí jaro a zbarví tak paseky v severní části do zelena. Kopečky masivních hor tyčící se do nebe však zůstávají celoročně pokryty bílou vrstvou sněhu. Tyto planiny si taktéž vybrali i jiní mamuti a další savci. Také je to domov nebojácného Homo neanderthalensis- Neandrtálce... Jen, co naši mamuti dorazili, začínají tu nenápadně kroužit dravci, konkrétně vlci obecní (Canis lupus), kterým se na rozdíl od amerických pravěkých vlků (Canis dirus) úspěšně podařilo přežít poslední dobu ledovou a sdílí s námi dodnes tento svět. Vlci tu hledají vyčerpané, nebo zraněné zvíře. Systematicky se připravují na lov. Když vtom uprostřed sluncem prosvícené louky větří bezradně kulhajícího samce Aurochse, neboli pratura (Bos primigenius). Tento starý a zesláblý jedinec již nestíhal svému stádu, a tak byl nucen zůstat tady sám. Pratuři se zatím přesunuli na jiné louky, kde bez povšimnutí, že jeden člen stáda je pryč, se sytí šťavnatými stébly. Vlci v něj vidí snadnou kořist, avšak musejí být stále ještě opatrní, neboť při unáhlených pohybech by mohli být ošklivě zraněni. Tyto psovité šelmy ale mají čas. Nenápadně pobíhají okolo a vyčkávají. Proč by se také měli namáhat, když příroda zanedlouho vykoná své? Navíc je Pratur ošklivě zraněn na levé zadní končetině, pravděpodobně se jedná a nepovedený útok jiných vlků či ostatních šelem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Který díl série Putování s pravěkými zvířaty je nejzajímavější?

Nové svítání
Dravá velryba
Země obrů
Nejbližší příbuzní
Šavlozubý tygr
Cesta mamutů

Komentáře

1 HAAS HAAS | Web | 14. dubna 2014 v 16:02 | Reagovat

Píšeš vážně skvěle!!! Potěšila mě také přítomnost pratura v příběhu!!!

2 martinoraptor martinoraptor | Web | 14. dubna 2014 v 20:33 | Reagovat

Opravdu úžasné čtení, moc se mi to líbí! S tím praturem to byl moc dobrý nápad, stádo má alespoň na chvíli pokoj. Těším se jak to dokončíš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama