Duben 2014

Discosauriscus

26. dubna 2014 v 18:33 Život před dinosaury
Discosauriscus byl rodem malého dravého prvohorního obojživelníka patřícího do čeledi Discosauriscidae, který se na Zemi vyskytoval v období Permu před asi 300 miliony let kolem jezer v přilehlých močálech a bažinatých oblastí, jejichž břehy byly porostlé bujnou vegetací, na území střední a západní Evropy. Měl plochou, trojbokou hlavu, krytou kostěnými deskami, relativně dlouhý ocas a čtyři do široka rozložené krátké končetiny. Jeho široké čelisti byly opatřeny až 43 ostrými zuby. Od dnešních obojživelníků se odlišoval například větším počtem lebečních kostí. Vajíčka snášeli tito čtyřnožci do vody, v níž také žili jako pulci a dýchali vnějšími žábrami. V dospělosti žili na pevné zemi a dýchali plícemi. Předpokládá se, že Discosauriscus nesl zajímavá přizpůsobení, např. elektroreceptory (Lorenziniho tělíska- podle vědce, který je objevil), které mimo jiné mají i dnešní žraloci. Mají svůj význam při lovu potravy a navigaci a jsou umístěné v malých hlubokých jamkách v kůži na čenichu. Našlo se několik set exemplářů tohoto rodu, který popsal roku 1933 Kuhn. Nejzachovalejší fosilie však pocházejí z oblasti Boskovické brázdy na jižní Moravě a byly nalezeny pěkně konzervované v ložiskách dávných jezer. Délka lebky larvy činila 3 cm, v metamorfní fázi to bylo od 3 do 5 cm a juvenilní vývoj pak od 5 do 6,2 cm. Jen asi pět vzorků představuje raný juvenilní vývoj, většina objevených vzorků byla nalezena v metamorfní fázi. V současné době jsou uznány dva platné druhy a to D. austriacus & D. pulcherrimus, jenž je holotypem rodu.



Xenotarsosaurus

20. dubna 2014 v 13:52 Plazopánví (Saurischia)
Xenotarsosaurus byl rodem teropoda náležícího do rodiny Abelisauridae, který se vyskytoval v lesích Jižní Ameriky, Argentiny v období svrchní Křídy. Byl to středně velký (délka činí asi 6 metrů), jednu tunu vážící masožravý bipedální (dvounohý) teropod, který byl popsán podle několika obratlů a kostí zadní nohy. I když byl klasifikován jako abelisaur, nese jisté podobnosti ke karnosaurům, zejména tak činí jeho drobné paže, a tak byl zjevně těmto teropodům příbuzný. Nicméně objevilo se i tvrzení, že se jedná o allosaurida, tím pádem by byl více příbuzný severoamerickému Allosauru, který žil desítky milionů let dříve. Pro nedostatek fosilního zastoupení je to velmi těžké říci. Byl objeven v roce 1980 v provincii Chubut, což je jedna z pěti argentinských provincií ležících v Patagonii ve formaci Bajo Barreal, a byl tak jedním z hlavních predátorů v této oblasti lovící převážně první hadrosaury Jižní Ameriky- Secernosaury, ale i velké sauropodní dinosaury rodu Drusilasaura. Jeho jméno se dá volně přeložit jako "podivný kotníkový ještěr" a bylo mu dáno z důvodu dokončení fúze mezi kotníkem (hlezenním kloubem) a patní kostí, což je něco poněkud neobvyklého pro teropodní dinosaury.



Daphoenus

17. dubna 2014 v 14:36 Život po dinosaurech
Daphoenus byl rodem masožravce, který patřil do rodiny Amphicyonidae žijícího v Severní Americe v Kanadě a USA v době Eocénu stupně Lutetian až Miocénu stupně Burdigalian před asi 42- 16,3 miliony let. Byl to až 1,5 metru dlouhý, přibližně 70 cm vysoký a asi 8 až 13 kg vážící, lehce stavěný živočich s dlouhým ocasem, jenž stejně jako jeho příbuzní rovněž vykazoval funkce a vlastnosti psů a medvědů. Jednou z takových medvědích funkcí je například plantigrádní postavení, což znamená, že noha došlápne celou ploskou na zem, jedná se tedy o zcela normální postavení (namísto od digitigrádní chůze, která se vyznačuje tím, že se zvíře při chůzi dotýká země pouze prsty- např. kočka či pes). Jeho podlouhlá lebka, jejíž chrup se podobá tomu psímu a obsahuje nedostatek hrbolků na předních premolárech (třenových zubech), ukazuje velmi vyvinutý sagitální hřeben, který je rovnoběžný se střední rovinou těla a naznačuje tak podstatně silnější žvýkací svaly, což znamená, že měl Daphoenus hodně silný skus. Samci měli 14 až 24 cm dlouhou lebku (podle druhu) a velké špičáky a i robustněji stavěné tělo, než samice, které měly menší lebku a relativně malé špičáky. Tento rod, který popsal v roce 1853 americký paleontolog Joseph Leidy dnes zahrnuje šest druhů, z nichž holotypem se stal největší Daphoenus vetus. Rod měl prodloužené končetiny, se kterými mohl rychle sprintovat. Jednalo se jak o aktivně lovícího dravce, tak i o mrchožrouta, který pro svá mláďata pravděpodobně vykopával nory, aby je ukryl před nepřáteli. Je znám z více než 60 lebek, z nichž některé obsahují spojené horní a dolní čelisti a postkraniálních (částečných) koster.



Inostrancevia

15. dubna 2014 v 18:40 Život před dinosaury
Inostrancevia pojmenovaná Vladimirem Amalitzkym na počest ruského geologa Alexandera Inostrantseva žila na území severozápadního Ruska před 255- 250 miliony let v aridních (polosuchých) oblastech tehdejšího superkontinentu Pangea, kde se občas mohly vyskytnout i menší lesy. Tyto stanoviště sdílel společně kupříkladu s Diictodonem či mohutným býložravým pareisauridem Scutosaurem, který zřejmě představoval jeho častou kořist. Byl to velký gorgonopsid dosahující délky přes tři metry a váhy od 250 kg do půl tuny. Jeho mohutná kostra napovídá silně rozvinutému svalstvu. Nicméně tělo mělo štíhlý tvar a poměrně krátké končetiny postavené pod tělem a pravděpodobně s nimi tento živočich mohl rychle běhat, avšak pouze na krátké vzdálenosti. Ocas byl kratší a pravděpodobně více vzpřímený. Měl obrovské drápy, které mu patrně umožňovaly snáze ulovit kořist, ale mohl jimi také vytrhávat kusy masa ze zdechliny, které polykal celé, poněvadž postrádal v tlamě trháky a silné stoličky. Místo toho měla jeho poměrně úzká lebka s vysoko položenými nozdrami a menšími očními důlky měřící od 45 cm až po 60 cm na délku čelisti vyzbrojené charakteristicky silně vyvinutými zuby; v horním patře bylo šest velkých řezáků, dva ostré špičáky dlouhé až 15 cm a deset menších zubů v zadní části, dolní čelist obsahovala 6 velkých a 8 menších řezáků, navíc byl schopen otevřít tlamu až do úhlu přesahujícím 90 stupňů. Šlo tedy nepochybně o mocného Therapsida, který představoval jednoho z prvních vrcholových predátorů v prvních komplexních ekosystémech, které se v permu utvořily. Jeho jediný nález pochází z Archangské oblasti na severozápadě Ruska a stalo se tak během konce 19. století. Jednalo se o několik lebek a dvě téměř kompletní kostry, které se našly spolu s několika dalšími kosterními pozůstatky. Tento živočich se pravděpodobně nedokázal přizpůsobit celkovým změnám na přelomu permu a triasu, které představovaly největší globální katastrofu v dějinách Země, jelikož vyhynulo až 96 % všech vodních a suchozemských druhů a v důsledku toho vymřel. Přesto někteří ze savcovitých plazů přežili a dali tak vzniknout dnešním savcům.



Svět očima mamutů 6/7

14. dubna 2014 v 14:42 Příběhy
Stádo šlo celou noc a ráno si dopřávají zaslouženého odpočinku. Nikde již nezbyla žádná potrava, ale něčím si své žaludky naplnit musí. Proto požírají z mohutných smrků jehličí. Není to sice příliš výživné, ani příliš chutné, leč naživu je to zatím udrží. Zanedlouho opět pochodují zasněženou krajinou. Jedna ze samic se loudá vzadu. Evidentně má zápal plic, který nejspíš chytla ze dne, kdy hustě a intenzivně sněžilo. Z každým okamžikem slábne, nohy její masivní tělo již neunesou. Kácí se k zemi. Stádo zastavuje a vrací se, aby svou členku podpořilo, ale je to zbytečné, samice už nemůže dál a začíná ztrácet vědomí i pojem o čase. Stádo nemůže čekat- je to beznadějná situace. Nemocnou samici se slzami v očích je nuceno opustit. Samice ještě pár hodin, do prvních paprsků slunce přežívá, ale nakonec si osud vybral svou daň a samice svému onemocnění podléhá. Krátce poté se na samici vrhne aliance dvou silných bratrů jeskynního lva. Ze sedmi jedinců stáda vzniklo náhle šest. Nicméně rodinná skupina se musí z odchodu své blízké do jiného světa rychle vzpamatovat, aby mohli s nadějí na lepší budoucnost plynule pokračovat. Vedoucí samice proto poskytuje stádu tu největší oporu a vede je dál na jih...


Uplynulo již 14 nocí od opuštění svého domova a tento 15 den chůze jižním směrem konečně dorážejí na místo. Toto stádo ušlo 730 km, vyrazilo z Hrodenské oblasti v Bělorusku a i přes živelné pohromy, přes ztrátu jednoho člena stáda se ve zdraví dostavili do Chmelnycké oblasti na Ukrajině, kde stráví několik měsíců do doby, než se v půli května vrátí jaro a zbarví tak paseky v severní části do zelena. Kopečky masivních hor tyčící se do nebe však zůstávají celoročně pokryty bílou vrstvou sněhu. Tyto planiny si taktéž vybrali i jiní mamuti a další savci. Také je to domov nebojácného Homo neanderthalensis- Neandrtálce... Jen, co naši mamuti dorazili, začínají tu nenápadně kroužit dravci, konkrétně vlci obecní (Canis lupus), kterým se na rozdíl od amerických pravěkých vlků (Canis dirus) úspěšně podařilo přežít poslední dobu ledovou a sdílí s námi dodnes tento svět. Vlci tu hledají vyčerpané, nebo zraněné zvíře. Systematicky se připravují na lov. Když vtom uprostřed sluncem prosvícené louky větří bezradně kulhajícího samce Aurochse, neboli pratura (Bos primigenius). Tento starý a zesláblý jedinec již nestíhal svému stádu, a tak byl nucen zůstat tady sám. Pratuři se zatím přesunuli na jiné louky, kde bez povšimnutí, že jeden člen stáda je pryč, se sytí šťavnatými stébly. Vlci v něj vidí snadnou kořist, avšak musejí být stále ještě opatrní, neboť při unáhlených pohybech by mohli být ošklivě zraněni. Tyto psovité šelmy ale mají čas. Nenápadně pobíhají okolo a vyčkávají. Proč by se také měli namáhat, když příroda zanedlouho vykoná své? Navíc je Pratur ošklivě zraněn na levé zadní končetině, pravděpodobně se jedná a nepovedený útok jiných vlků či ostatních šelem.


Bolyeria multocarinata

12. dubna 2014 v 16:14 Vyhubená zvířata
Ještě donedávna byla na území státu Mauricius k vidění Bolyerie mauricijská, neboli Hroznýšovka kýlnatá (Bolyeria multocarinata), která patřila do rodiny Bolyeriidae a byl to asi jeden metr dlouhý, do hněda zabarvený had s malými černými skvrnami na těle, špičatým čumákem a válcovitou hlavou. Bolyerie kdysi žila na ostrovech Flat Island, Round Island, Gunner's Quoin a Ile de la Passe, kde si zřejmě budovala nory a lovila ještěrky obdobně jako jí příbuzná hroznýšovka maskaronská (Casarea dussumieri), která již dnes patří k ohroženým druhům. Plaz doplatil mimo jiné právě na své malé rozšíření: obýval totiž svahy vulkanického původu porostlé tvrdými dřevinami a palmami ve střední nadmořské výšce o rozloze pouhých 1,5 až 2 km2. Již kolem roku 1949 patřil k vzácným druhům marně bojujícím proti změnám způsobeným příchodem nepůvodních druhů v roce 1840, které způsobily nedostatek vhodných biotopů, jež byly vykáceny a vznikaly zde pastvy pro kozy a králíky. Kozy a rychle se množící králíci zapříčinili rozsáhlou devastaci vegetace a odstartovali tak erozi půdy a poškození palmových porostů. Pokles kvality životního prostředí zpečetil tragický osud bolyerie, která se nedokázala adaptovat na nové podmínky a omezila se tak jen na Round Island. Během několika desítek let přesně za 26 let později podlehla rozvratu mauricijského ekosystému. V roce 1975 bylo naprosté vymizení bolyerií oficiálně potvrzeno. Podobným hrozbám čelí většina endemických druhů, některé ale mají to štěstí, že se u nich pokles počtu jedinců podařilo podchytit včas a v rámci záchranných programů se již pracuje na udržení populace. Bolyerii dnes lze vidět už jen jako muzejní exemplář, a to ve sbírkách Národního muzea v Paříži a Přírodopisných muzeí v Londýně a Berlíně. Tohoto hada popsal Friedrich Boie, což byl německý vědec, v roce 1827.



Členovec s modením oběhovým systémem

11. dubna 2014 v 15:18 Pravěké zajímavosti
Fosilie víc než půl miliardy let starého členovce obsahuje perfektně zachovalý oběhový systém. Je vůbec nejstarší, jaký je znám - a přitom nečekaně moderní.

Výjimečný nález pochází z čínské provincie Jün-nan. Necelých 8 centimetrů dlouhé tělíčko patří živočichovi jménem Fuxianhuia protensa - členovci ze dnes vymřelé linie, který v období spodního kambria před 520 miliony let obýval moře. V místních jemnozrnných sedimentech jsou jeho fosilie poměrně hojné, ale jen málo z nich obsahuje třeba jen části vnitřních orgánů. Navzdory tomu se zdálo, že Fuxianhuia se svým podlouhlým, primitivním tělem, měla pokročilou vnitřní anatomii. Nový nález, který vědci z Arizonské univerzity a jejich čínští kolegové popisují jako "bezobratlou verzi Pompejí", to plně potvrdil.

Schématická rekonstrukce kardiovaskulární soustavy s trubicovým srdcem a centrálního nervového systému živočicha Fuxianhuia protensa

Fosilie obsahuje celou kardiovaskulární soustavu i s trubicovým srdcem stejně jako centrální nervový systém. Ukazuje nám, že mozek tohoto členovce podobně jako u moderních korýšů zásobovalo mnoho arterií. Z toho se dá usuzovat, že šlo o velmi aktivní zvíře schopné mnoha druhů chování. Vědci však také zjistili, že cévní systém jako takový je dokonce ještě sofistikovanější než u mnoha žijících korýšů. Zdá se, že představuje jakýsi základní design, na jehož základu se vyvíjel kardiovaskulární systém pozdějších členovců. Různé skupiny korýšů mají různé varianty uspořádání cév, ale všechny odkazují na tu, kterou lze vidět u členovce Fuxianhuia ze spodního kambria.

Fosilie živočicha jménem Fuxianhuia protensa

O tom, jaké chemické procesy zachovaly jeden exemplář v tak úžasném stavu, mohou vědci jen spekulovat. Domnívají se však, že za "bezobratlou verzi Pompejí" se vděčí tomu, že mrtvé tělíčko členovce rychle pohřbil velmi jemný materiál. Zároveň s tím, jak jej tlak zplošťoval, prostoupily tělo chemické látky z vody. K jeho pohřbení pravděpodobně došlo během nějaké katastrofické události, o které před 520 miliony lety nebyla nouze. V době, kdy se Fuxianhuia plazila po mořském dně či plavala v otevřené vodě, na souši ještě neexistoval život. Nebyly tu tedy žádné rostliny, které by svými kořeny zadržovaly půdu, což znamená, že bouře splachovaly do oceánu velké množství materiálu. Další možností je tsunami, při kterém voda dočasně ustoupila a umožnila, aby živočichové polapení v bahně vyschli a nezačali se rozkládat.


Coryphodon

4. dubna 2014 v 19:26 Život po dinosaurech
Coryphodon ("špičatý zub") byl rodem primitivního kopytníka, který patřil do rodiny Coryphodontidae, žijícího pouhých zhruba 10 milionů let po zániku dinosaurů, tedy v době pozdního Paleocénu až do raného Eocénu před asi 55- 50 miliony let. Byl rozšířený na území Severní Ameriky, Evropy a východní Asie. Studie z roku 2009, kterou provedli Jaelyn Eberle, Henry Fricke a John Humphrey ve spolupráci s University of Colorado at Boulder, jež byla zaměřená na fosilii Coryphodona, která byla nalezená na Ellesmerově ostrově, který leží západně od severního Grónska (v severní části ostrovů královny Alžběty a je s rozlohou 196 235 km² třetím největším ostrovem Kanady a desátým největším ostrovem světa), tedy v polárním kruhu, prokázala, že Coryphodon kdysi žil v oblasti blízko vody, převážně pak teplých bažinatých podrostech či lužních lesech, tvořených rozlehlými stromy, podobnými jako kupříkladu moderní cypřiši amerického Jihu. A ačkoli klima eocénu bylo mnohem teplejší než dnes, rostliny a zvířata žijící na severu od polárního kruhu stále zažívaly období měsíců v konstantním denním světle v létě a konstantní tmě v zimě, (tzn., že mohli ze všech míst vidět po 24 hodin Slunce za letního slunovratu - tedy, kde Slunce za letního slunovratu nezapadne za obzor, a na nichž Slunce za zimního slunovratu nevyjde nad obzor).


Chemické studie fosilních kostí a struktury zubů ukazují, že se v létě Coryphodonova strava skládala z listů, mladých výhonků, květin a různých bahenních rostlin a v zimní tmě přežíval na jehličí, listí a houbách. Tato flexibilní strava dovolila tomuto tvoru, aby se v eocénu rozšířil takřka po celém světě. S hmotností 500 kg, výškou v ramenech 1 metr a délkou těla 2,25 metru byl jeden z největších zvířat své doby a dnes se dá velikostně srovnat například s tapírem. Nejspíš žil podobným stylem jako dnešní hroši,(i když s ním není úzce příbuzný a ani žádnému jinému, dnes známému tvoru), tzn., že velkou část svého dne strávil ve vodě. Lebka měla sagitální (rovnoběžný se střední rovinou těla) hřeben, ke kterému byly připojeny mohutné spánkové svaly. Mozek uvnitř lebky o hmotnosti pouhých 90 g byl jedním z relativně nejmenší mozků v porovnání k velikosti těla u všech známých savců (pro srovnání lidský mozek má váhu 1300-1400 g a tvoří tak 2 % lidské váhy). Zvířata měla 44 zubů a samci i samice měli velké špičáky, avšak ty samčí byly charakteristicky větší. Tyto krátké kly byly pravděpodobně používány k vykořenění bažinaté vegetace. Coryphodon měl velmi silné krční svaly a jeho končetiny byly poměrně masivní a krátké, končící pěti prsty, jejichž falangy (články prstu) se později staly kopytem. Soudě podle postavení zavalitého těla, které nesly statné kosti konstruované tak, aby podpíraly váhu zvířete, se soudí, že byli docela pomalí a poněkud nemotorní i hluční. Možná proto, že právě efektivní dravci nebyly tehdy prostě příliš hojní, takže se nijak nemusel přizpůsobovat k obraně před těmito tvory. Proto také jeho lebka byla poměrně plochá a postrádala rohy, či jiné výčnělky. Je považován za předchůdce rodu Hypercoryphodon ze středního eocénu z Mongolska. I přes jeho nemotornost se Coryphodonovi podařilo rychle naplnit většinu severní polokoule v průběhu pěti milionů let, což rozhodně představuje začátek savčího úspěchu. Nakonec však Coryphodon, zkrátka nemohl dlouze koexistovat s novými, vyspělejšími kopytníky, a tak byl nucen zaniknout. Pojmenoval jej anglický biolog, srovnávací anatom a paleontolog Sir Richard Owen v roce 1845.


Nejstarší hřbitov mořských savců

1. dubna 2014 v 16:54 Pravěké zajímavosti
V severní Chile se nachází nejstarší známý hromadný hřbitov mořských savců. Příčinou záhuby těchto zvířat byly podle vědců jedovaté mořské řasy.

Hromadné vyplavení či uvíznutí kytovců na plážích fascinuje vědce už od Aristotelových dob. Faktory, které je mohou způsobit, jsou různé. Mezi ty přirozené patří stádní pud zvířat, oceánografické změny nebo působení toxinů mořských řas. V moderní době se hromadný výskyt kytovců na plážích často dává do souvislosti s lidskou činností a hlukem v oceánech, který má vliv na chování mořských savců. Faktem ale zůstává, že k vyplavení velryb a dalších mořských savců opakovaně docházelo už před miliony let.

Naleziště Cerro Ballena brzy pokryje silnice, ale kostry zvířat byly přemístěny do muzeí

Nejstarší známý fosilní doklad pochází z pouště Atacama v severní Chile. Při rozšiřování panamerické silnice, která spojuje Aljašku s Argentinou, stavební práce odkryly kostry více než 40 velkých kosticovců. Nalezišti, které dostalo jméno Cerro Ballena (ve španělštině Velrybí kopec), tyto velryby dominují. Kromě nich však američtí a chilští paleontologové identifikovali i kostry ozubených kytovců vorvaňů, velkých ryb, tuleňů, vymřelých velryb podobných mrožům (Odobenocetops ) a vodních lenochodů (Thalassocnus).

Chilští paleontologové a odborníci ze Smithsonova institutu pracují na vykopávkách

Fosilie jsou staré 6 až 9 milionů let a na nalezišti jsou rozprostřené ve čtyřech oddělených vrstvách. Naznačuje to, že k hromadnému hynutí mořských savců a ryb došlo čtyřikrát nezávisle na sobě, a to ze stejné příčiny. Jediná, která podle vědců takový nález vysvětluje, je působení přemnožených toxických mořských řas. Podobné případy známe i z moderní doby - například v 80. letech minulého století byla nedaleko Cape Cod vyplavena víc než desítka keporkaků. Na jejich tělech nebyly žádné známky poranění, zato se prokázala otrava z takzvaného rudého přílivu. Toxiny řas se nahromadily v tělech makrel, které vorvani sežrali.

Poloha koster z Cerro Ballena naznačuje, že zvířata relativně rychle uhynula na moři, kde se otrávila potravou či vdechováním toxinů řas. Jejich těla příliv vyplavil na pláž, kde se ocitla mimo dosah mořských predátorů. A protože v období svrchního miocénu nežili v Jižní Americe velcí suchozemští mrchožrouti, zachovaly se kostry prakticky v neporušeném stavu.

Naleziště Cerro Ballena - vědci z nalezených fosilií vytvořili archiv digitálních dat

Naleziště Cerro Ballena brzy pokryje silnice, ale kostry zvířat byly přemístěny do muzeí. Vědci ze Smithsonova institutu také vytvořili archiv digitálních dat, který je přístupný na stránkách cerroballena.si.edu .Zde je možné se podívat na snímky a videa naleziště nebo si stáhnout 3D modely koster.