Březen 2014

Bolosaurus

30. března 2014 v 15:20 Život před dinosaury
Bolosaurus byl rodem z řádu Procolophonomorpha, který se vyskytoval na území severní Asie a Severní Ameriky (Oklahoma, Texas) v období spodního Permu stupně Sakmarian až Kungurian před asi 295- 272 miliony lety. Pohyboval se zde především na zemi v nivních porostech kolem kaproďosemenných rostlin. Ve větvích se příliš nezdržoval, avšak je dost pravděpodobné, že mu větve sloužili jako úkryt před nepřáteli. Měl drobnější zuby, které mohl vhodně využít při lovení hmyzu. Jeho lebka měřící pouhých 2,5 cm byla původně považována za Pelycosauří. Později se ale zjistilo, že si byli oba pouze blízcí. Měl docela objemné tělo a kratší končetiny. Na rozdíl od Belebey vegrandis měla jeho lebka delší profil, kde dominovaly dvě větší oči, které napovídají, že měl tento tvor dobrý zrak. Postorbitální lebeční kost dosahovala až k zadnímu okraji lebky. Rod nyní obsahuje čtyři druhy, z nichž holotypem je B. striatus, který popsal roku 1878 americký paleontolog Edward Drinker Cope, který se mimo jiné také stal jedním z nejvýznamnějších objevitelů dinosaurů 19. století.



Nanuqsaurus hoglundi

28. března 2014 v 18:35 Plazopánví (Saurischia)
Nalezená, částečně zachovalá lebka i se spodní čelistí objevená roku 2006 pochází z formace Prince Creek z území Alaska North Slope v Aljašce, která byly dříve součástí starověkého subkontinentu nesoucí název Laramidia, z vrstev starých zhruba 70 milionů let z období svrchní křídy stupně maastricht objevená paleontology z Perotova přírodovědného muzea v Dallasu, kde je holotyp nesoucí označení DMNH 21461 také v současné době uložen, odhalila existenci nového rodu, který byl blízký příbuzný dvou slavných tyrannosaurů - Tarbosaura a Tyrannosaura, avšak dorůstal mnohem skromnějších rozměrů. Nový dinosaurus, vědecky pojmenován v roce 2014- Nanuqsaurus hoglundi ("ještěří lední medvěd") byl relativně malým teropodem s celkovou velikostí zhruba 6 metrů a délkou lebky asi 64 cm (ve srovnání 1,5 m pro Tyrannosaura rexe). Autoři studie, Dr. Anthony Fiorillo a Dr. Ronald Tykoski se domnívají, že menší vzrůst způsobilo přizpůsobení variability zdrojů v Arktidě, tedy pokles teploty v roce, kdy nastalo chladnější období, další diverzifikace může pramenit z částečného oddělení dinosaurů, např. Brooksovým pohořím, které se táhne v délce 1000 km od západu k východu, nebo je možné, že pravděpodobný nedostatek potravy zapříčinil neobvykle malé rozměry, a to v důsledku extrémního životního prostředí, v němž se šest měsíců světla střídalo s šesti měsíci tmy. Dostupnost potravy zde logicky kolísala a uživit menší tělo bylo snazší, protože jako velké zvíře by prostě nemohl přežít na tak omezených zdrojích. Čelisti nalezeného exempláře však v každém případě naznačují, že šlo o plně dospělého jedince. Je proto pravděpodobné, že jde o prvního skutečného trpasličího tyranosaura - na rozdíl od kontroverzního, pouhých 5,3 metru dlouhého druhu Nanotyrannus lancensis, o kterém dnes spíše převládá názor, že byl pouze nedospělým exemplářem rodu Tyrannosaurus. Sám Nanuqsaurus je velmi zajímavým a důležitým objevem, protože vědcům vypráví o biologickém bohatství a životním prostředí, které převládalo ve starém světě Arktidy. Tvar lebky napovídá, že se při lovu specializoval na svůj čich, tak jako např. T-rex, protože měl masivní čichový bulbus, o kterém zpravidla platí, že čím větší je, tím větší má čich význam pro daného obratlovce. V tom případě by se jednalo o aktivně lovícího dravce namísto mrchožrouta. Je pravděpodobné, že byl pokrytý peřím, stejně jako čínský tyrannosauroid Yutyrannus .



Acrophoca longirostris

25. března 2014 v 17:55 Tvorové dávných vod
Acrophoca longirostris ("vysoký tuleň") byl rodem ploutvonožce z období Miocénu až Pliocénu, jehož fosilie byly nalezeny v Peru a Chile. Jako obecné pravidlo platí, že zvířata, která obývají podobný ekosystém mají tendenci se rozvíjet podobným způsobem, procesem známým jako konvergentní evoluce. Kupodivu se tam ale žádný savčí "ekvivalent" nevyskytoval. Avšak tento štíhlý savec, velice se podobající dnešním tuleňům, měl velmi dlouhý "plesiosauří" krk, který nikdo předtím nevlastnil a i dlouhý čenich, proto dostal také přezdívku "tuleň s husím krkem". Věří se, že vedl podobný způsob života jako právě plesiosar. Pravděpodobně jistě trávil hodně času při pobřeží oceánu Jižní Ameriky, či přímo v něm. Jeho strava se pak sestávala předešvím z ryb. Nejspíš se jedná o předchůdce moderního Tuleně leopardího. Tento tvor byl dlouhý 1,5 metru na délku, cca 40 cm na výšku a vážil pouhých 52 kg. Jeho fosílie byly nalezeny v blízkosti moře s Thalassocnusem a Odobenocetopsem, stejně tak i s delfíny, kormorány a Terejovitými. V roce 1981 ho popsal paleontolog C. Muizon. Kostra je vystavená ve Smithsoniánském Národním Muzeu přírodní historie ve Washingtonu.



Shaochilong

21. března 2014 v 18:45 Plazopánví (Saurischia)
Shaochilong ("drak se žraločími zuby") byl rodem dravého teropoda z čeledi Carcharodontosauridae, který žil jako osamělý lovec v období svrchní Křídy stupně turon před 92 miliony lety v lesích Asie. Fosilie byly objeveny ve Vnitřním Mongolsku, což je je autonomní oblast Čínské lidové republiky ve formaci Ulansuhai, 60 km severně od Chilantai, v roce 1960. Holotyp S. maortuensis zahrnuje fragmentární lebku, zlomky obratle a šest ocasních obratel. Nalezená kostra odpovídá dospělému či téměř dospělému jedinci, který měl silné končetiny a asi 17 cm dlouhé drápy na pažích a jeho čelisti byly také poměrně velmi silnými. Jeho délka byla určena na základě délky horního zubu a odhaduje se na 5 až 6 metrů a výška na 2 metry. Předpokládaná délka stehenní kosti je zhruba 62 cm, což naznačuje, že celková váha zvířete činila přibližně 500 kg. Typový exemplář byl původně pojmenován čínským paleontologem Hu Show-Yungem roku 1964 jako Chilantaisaurus maortuensis, nicméně v roce 2009 byl znovu popsán a překlasifikován americkým paleontologem Stephen L. Brusattem. I když Shaochilong a Chilantaisaurus jsou nyní samostatné rody, jsou tak trochu jako vzdálení bratranci, neboť fosilní zastoupení naznačuje, že žili ve stejnou dobu na stejném místě. Zajímavostí je, že byl rod původně neformálně pojmenován jako "Alashansaurus". Přes jeho původ se zdá, že byl příbuzný právě obřím teropodům z Gondwany (jižní část druhohorního superkontinentu- Antarktida, Jižní Amerika, Afrika, Madagaskar a Austrálie), jako je Mapusaurus a Carcharodontosaurus, než těm z Laurasie (severní část druhohorního superkontinetu- Severní Amerika, Evropa a Asie), jako je Neovenator a Acrocanthosaurus. Studie z roku 2009 vědcům ukázala, že se jedná o prvního známého asijského karcharodontosaurida.



Chaetoptila angustipluma

20. března 2014 v 17:58 Vyhubená zvířata
Kioea (Chaetoptila angustipluma) byl pták z Havaje patřící do čeledi Meliphagidae (Kystráčkovití), jenž se vyskytoval v lesích na horských plošinách, kde se živil nektarem. Co odlišovalo kioea od jiných ptáků jeho typu bylo to, že měl široký černý pruh na jeho obličeji a jakési štětinovité peří na hlavě a hrudi. Kioea měřil na délku asi 33 cm a měl typický dlouhý, mírně zakřivený zobák. Tento pták byl pravděpodobně ohrožen zánikem již před objevením Havaje Evropany, dokonce ani rodilí domorodci většinou nebyli obeznámeni s tímto druhem. Opravdovou záhadou je však jeho vyhynutí. Z povrchu země se náhle vytratil v roce 1859. Pro nízký počet nepřímých "indicií" je velmi těžké říci, co vedlo k jeho zániku. Nebyl huben pro svoje peří a nebýval využíván v různých rituálech domorodců. Neexistují o něm ani žádné zmínky v legendách či písních zdejších obyvatel. Pravděpodobnými kandidáty, kteří přispěly k vyhynutí zůstávají i nadále příčiny jako: odlesňování, zavedení rozmanitých dravců a i rychlé rozšíření ptačí malárie. Dnes jsou známy jen čtyři vzorky v muzeích shromážděné někdy v letech 1840 a 1859, nalezené na Havaji, přezdívané též "Big Island", i když fosilní pozůstatky ukazují, že existovali též i na jiných Havajských ostrovech, například v roce 1991 byly objeveny pozůstatky na druhém největším ostrovu Havaje Maui a třetím Oahu. Havajské slovo "kioea" doslova znamená "stojí vysoký". V roce 1848 ho popsal známý americký umělec, přírodovědec, entomolog a fotograf Titian Ramsay Peale.



Svět očima mamutů 5/7

18. března 2014 v 17:20 Příběhy
Lidé se rozutíkávají do všech stran. Jeden kromaňonec ale při vší smůle zakopl. Už se k němu blíží medvěd, je pravděpodobné, že tohle člověk nepřežije.. Zpět v mamutím stádě. V cestě jim stojí široká, rozvodněná řeka, kterou budou muset přebrodit. Řeka ještě nestihla zamrznout, proto to bude především pro malé Bunko dost nebezpečné. Stádo řeku bez problémů překonává, ale malé samičce se do vody nechce. Je studená a hluboká. Stádo řeku již přešlo a teď na druhé straně čekají na Bunko s matkou. Vzájemně mezi sebou komunikují. Pak, po čtvrt hodině jsou nuceni dvojici opustit a doufat, že je brzy dožene. Matka s mládětem chtějí počkat, až řeka zmrzne a led bude dost pevný, aby je udržel. Ale to může trvat několik dní, možná i týdnů. Tolik času nemají..... Zakrátko se stmívá a v okolí se začínají shromažďovat noční lovci. Jsou to lvi jeskynní a za nimi v houští neukvapeně čekají i šakali obecní, kteří kolonizovali Evropu z Asie v pleistocénu. Zatím si na ně netroufnou, ale kdo ví, jak se zachovají za chvíli, nikdo nikdy neví, hlad je může donutit k riskantním činům. Ve stejnou dobu se u lesa vydává stádo k další řece. Tato oblast je totiž hodně protkaná řekami a potůčky. Tato řeka je už však dostatečně zamrzlá, aby ji stádo přešlo po ledu, ale i když je led silný, jsou opatrní. Jak tak kráčí po zamrzlé řece všímají si nádherné scenérie. Polozamrzlý vodopád.


Nahoře ještě řeka nezamrzla, a proto stéká z vršku dolů. Mamuti vědí, že u vodopádu je led hodně tenký, a tak raději zůstávají uprostřed zamrzlé řeky. Když ji přejdou, rozhodují se, zdali mají na své příbuzné počkat, protože nechtějí, aby se Mája a Bunko ztratily. Nakonec tedy zůstávají, ale mohou čekat maximálně do ranního rozbřesku slunce, jelikož pak by tuto extrémní cestu nemuseli dokončit ve zdraví, nebo ji nedokončit vůbec. Vzápětí se na obzoru objevují dvě známé siluety- je to právě matka s mládětem. Nakonec se i ony překonaly, tedy především malé Bunko a bezpečně přebrodily objemnou řeku- tím si ve stádě mládě vydobylo náležitý respekt, protože vrhnout se do ledové vody a nedosáhnout na dno, to chce velkou odvahu a navíc to pro, ani ne roční mládě, není vůbec lehký úkol. Většina mláďat by raději sečkala, až voda zmrzne. Znovu se tedy všichni shledávají. Stádo se rozhodlo tu přečkat noc, poněvadž se říká " Ráno moudřejší večera". Ráno jako vždy chtějí vyrazit. Dnes to však nebude ani trochu příjemná cesta, jelikož v noci začalo lehce sněžit a do rána se z toho jemného sněžení stala silná sněhová vánice. Stádo by se nejraději schovalo mezi vysoké jehličnany a několik hodin počkalo, alespoň do doby, než se vánice nezmírní. Je jasné, že v takto strašném počasí nemohou pokračovat, i když mamuti doposud vydrželi vše, tohle je opravdu nejhorší, co je mohlo potkat, protože může takto intenzivně sněžit několik dní a to by nebylo příliš dobré. Rashmi ale i tak souhlasí, že tu nějakou dobu přeci jen pobudou.... Sněžilo sice celý den, ale teď na večer se sněžení ustálilo a do rána určitě přestane, když tak málo sněží, mohou pokračovat v cestě přes noc. Sice to není příliš bezpečné, ale jinak to zkrátka nejde. Zatroubí a vydávají se do pochodu.


Brzy poté se setkávají se smečkou ,již známých šakalů, ale ti si putujícího stáda vůbec nevšímají, protože jsou horlivě zabráni do hledání zvětřeného pachu masa, který naznačuje, že tu někde pošlo nějaké zvíře. A je to pižmoň. Nejpravděpodobnějším vysvětlením, proč uhynul je, že zahynul hlady. Ale i choroba ho mohla postihnout. Nicméně jeho tělo teď zachrání ostatní zvířata před stejným osudem. Šakali již hodují a nenechají se nikým rušit.


Fruitafossor windscheffeli

17. března 2014 v 17:29 Savci žijící souběžně s dinosaury
Fruitafossor windscheffeli ("bagr z Fruita") je typový exemplář savce, endemicky žijícího v lesích svrchní Jury před 155- 150 miliony lety stupně kimmeridž až tithon v Severní Americe na území USA, kde se mohl setkat se stegosaury, allosaury či jinými dinosaury této doby. Je známý z téměř kompletní 15 centimetrové kostry nalezené v Morrisonské formaci, která je mimo jiné jedním z nejznámějších souvrství svrchnojurského věku na světě, v Coloradu z regionu Fruita. Vážil zhruba 6 g, což je mnohem méně, než u průměrných Morrisonských savců (48,5 g). Jeho zuby, které postrádají sklovinu naznačují, že jakmile se opotřebovaly a vypadly, byly rázem nahrazeny novými. Zvířata, která konzumují termity obvykle nežvýkají, takže není nutné, aby zub pro tento proces chránila sklovina. Také se jeho zuby velmi podobají zubům dnešních Hrabáčů, což naznačuje, že se pravděpodobně živil hmyzem, jako jsou například mravenci a termiti. Měl špičatý čenich a jeho obrovské přední končetiny, které vědci přezdívají "Popeye" (do češtiny "Pepek námořník"), byly vybaveny silnými dlouhými drápy vhodnými pro hrabavý životní styl- například mohl snadno drápy proniknout do termitiště, ale také mohl vyhrabat v zemi díru pro svoji ochranu před nepřáteli. Páteř tohoto tvora se podobá pásovci nebo mravenečníkovi (řád Chudozubí, Xenarthra). Měla přídatné kloubní spojení mezi hrudní a bederní páteří, což zpevňuje páteř a pomáhá tak při hrabání do termitišť. Živočich byl pojmenován vědci Luo a Wible z Muzea přírodní historie Carnegie v Pittsburghu v Pensylvánii. Druhové jméno dostal po Wally Windscheffeli, dobrovolníku muzea Carnegie, který fosilii objevil společně s C. Safrisem. Jméno rodu je odvozeno od regionu, kde byl nalezen (Fruita). Latinský "Fossor" čili bagr, označuje hrabavou či kopavou specializaci předních končetin. Vědci o Fruitafossorovi tvrdí, že měl jistě velký vliv na evoluci savců, i když v dnešní době nemá žádné příbuzné.



Kolponomos

13. března 2014 v 17:15 Život po dinosaurech
Kolponomos byl rodem masožravého mořského medvěda, který obýval Západní pobřeží Spojených států amerických během Miocénu před asi 20 miliony lety, kde pravděpodobně vyhlížel nějaké mršiny vyplavené vlnami. Kolponomos měl široké a těžké stoličky, které byly vhodné i pro pojídání tvrdých mořských bezobratlých. Také měl úzký čenich a dopředu směřující oči naznačují stereoskopické vidění a docela robustní tělo. Všechny jeho doposud objevené vzorky se našly v oblasti skalnatých mořských pobřežích. O částečné lebce a čelistech, které byly nalezeny na Olympijském poloostrovu ve státě Washington amatérským fosilním sběratelem Douglasem Emlongem, se domníval paleontolog Stirton, z Amerického přírodovědného muzea, který mimo jiné i holotyp v roce 1960 popsal, že se jedná velkého člena Medvídkovitých (Procyonidae). Až nález K. clallamensis pozůstatky pomohl identifikovat jako součást skupiny, ze které se pak vyvinuli ploutvonožci. Vzorek se našel ve dvou kusech blízko Newportu v Oregonu v roce 1969 a 1977. Následně se ukázala souvislost s předky medvědů. Dnes jsou v rodu dva druhy a to již zmíněný Kolponomos clallamensis a Kolponomos newportensis, popsaný roku 1994 Tedfordem a jeho společníky. Od té doby byl objeven ještě jeden pozůstatek tohoto savce -na Aleutských ostrovech. To znamená, že v dnešní době jsou celkově známy tři exempláře fosilií. Vzhledem k nedostatku kompletních koster je velice obtížné dělat závěry o tomto rodu.



Jeholodens jenkinsi

11. března 2014 v 17:29 Savci žijící souběžně s dinosaury
Jeholodens jenkinsi ("Jeholský zub") byl primitivní savec patřící do řádu Eutriconodonta obývající podrosty v oblasti provincie Liaoning v Číně během druhohor v periodě spodní křídy před asi 125 miliony lety. Tvor je znám pouze z jednoho vzorku, holotyp se skládá z téměř kompletní kloubové lebky a kostry, které byly objeveny ve formaci Yixian. Většinou žil u mělkých sladkovodních jezer, kde koexistoval s bohatou faunou ryb, obojživelníků ,dinosaurů , ptáků, ještěrů a hmyzu. Měl velmi dlouhý ocas a velké oči, které naznačují noční způsob života. Struktura zubů odpovídá tomu, že se živil hmyzem a vodními členovci. Byl to plantigrádní živočich, to znamená, že při chůzi našlapoval celou plochou chodidla a jeho délka činila zhruba něco málo přes 10 cm. Jeho zadní nohy a pánev měly plazí držení těla, zato předloktí a ramena byly pružnější. Zvíře bylo přízemním savcem, což naznačuje, že savci pravděpodobně pochází ze zemského prostředí, místo ze stromů. Tento malý, skromný tvor byl vlastně začátek nadcházejícího nového světového řádu- éry savců. Jeholodens jenkinsi dostal své jméno od Luo Zhexi a Ji Kuo v roce 1999. Byl pojmenován podle Bioty Jehol, která zahrnuje všechny živé organismy v severovýchodní Číně před zhruba 133 až 120 miliony lety. Jeho fosilie je vystavena v Hongkongském muzeu vědy.

Malý dravý teropod Sinosauropteryx ("Čínské ještěří křídlo") pronásledující savce rodu Jeholodens v oblasti dnešní Číny před 125 miliony lety.


Gephyrostegus bohemicus

8. března 2014 v 19:21 Život před dinosaury
Gephyrostegus bohemicus je zaniklý obojživelník, který vypadal spíše jako ještěrka a pravděpodobně měl i podobné chování. Jedná se o malého živočicha, který žil na planetě v období svrchního karbonu před 310 miliony lety. Zdržoval se v místech s lesy s častými mechovými porosty a tekoucími řekami, kde kladl svá vejce, jež neměla skořápkový obal, takže by jinak vyschla. Dosahoval délky 22 cm, což z něj činí jednoho z nejmenších (ne-li nejmenšího) zástupce pokročilejších Reptiliomorpha. Měl velké oči a značné množství malých a špičatých zubů, což naznačuje, že to byl aktivní lovec hmyzu. Jeho pozůstatky byly nalezeny v Nýřanech v České republice. Na rozdíl od Silvanerpetona, jeho lebka sestupovala v zadní části (proto jeho jméno lze volně přeložit jako "střešní můstek z Čech"). Čelistní kosti byly zúžené a pánev kratší. Některé kotníkové kosti se spojily a vytvořily tak větší kost, což je prvek, který se nachází pouze u plazů. Gephyrostegus bohemicus- tak jej pojmenoval německý paleontolog a geolog Otto Jaekel roku 1902.