Únor 2014

Meles Iberica

28. února 2014 v 17:38 Život po dinosaurech
Meles Iberica byl druhem jezevce, který se na Zemi vyskytoval od přelomu Pliocénu a Pleistocénu před 2,58 miliony let- do 781 000 let na území dnešního Pyrenejského poloostrova v provincii Granada. Vyskytoval se zejména v lesnaté krajině a pravděpodobně s oblibou vyhledával členitý terén se sutěmi a jeskyněmi, kde nacházel dostatek úkrytů. Aktivní byl převážně v noci, kdy lovil různé živočichy od hmyzu až po drobné savce, nicméně to byl všežravec, takže nepohrdl ani mršinami nebo plody či semeny. Tento starověký jezevec byl robustní postavy s délkou 80 cm a výškou v ramenech 25 cm. Hmotnost je odhadována na 15 kg. Nalezená lebka s chrupem patří do sbírky Hornického muzea v Madridu, ve Španělsku. Lebka má sagitální hřeben (je hřeben kosti probíhající podél podélné osy horní části lebky) vysokého zakřivení. Přítomnost tohoto vyboulení označuje výjimečnou sílu svalů čelisti. Tento druh je nejstarší z rodu zaznamenaných na Pyrenejském poloostrově. Vymizel pravděpodobně v důsledku nepřetržitých klimatických změn v jeho přirozeném prostředí. V roce 2007 jej popsali Arribas a Garrido.


Procynosuchus

27. února 2014 v 17:15 Život před dinosaury
Procynosuchus ("před psím krokodýlem") je považován za jednoho z prvních a nejvíce bazálních cynodontů. Byl to velice primitivní živočich, který žil během období permu před 270- 251 miliony lety v oblasti dnešního Německa, Zambie a Jižní Afriky. Snad jeho nejneobvyklejší charakteristikou je to, že žil podobným životním stylem jako dnešní vydry, protože většina ostatních cynodontů žila převážně na souši. Tvor také vykazuje známky adaptace na vodní prostředí, např. široké spoje v horní a dolní části každého obratle, které zapadají do sebe a umožňují vysoký stupeň ohebnosti, takže mohlo zvíře plavat vlnivě podobně jako dnešní úhoři. Ocas byl mimo jiné neobvykle dlouhý. Ploché nohy používal jako jakási pádla. Předpokládá se, že se živil rybami či podobnými živočichy vodního prostředí. Na délku měřil přibližně 60 cm a váha se pohybovala v rozmezí 2,5 -4,5 kg.


Byl pojmenovaný v roce 1937 doktorem a paleontologem Robertem Broomem. Roku 1931 popsal již Cyrbasiodona a roku 1936 Vernon Parrington zase Parathrinaxodona, tyto rody jsou však nyní považovány za stejné zvíře, tedy za Procynosucha. Podle Mezinárodního kódu zoologické nomenklatury (MKZN) má však tato dvojice jmen přednost, protože byla popsána dřív. Jenomže jména jako Cyrbasiodon a Parathrinaxodon byla používána jen zřídka, zatímco název Procynosuchus se stával ve vědecké literatuře mnohem rozšířenějším. V roce 2009 někteří vědci navrhli, aby byl Procynosuchus považován za nomen conservandum, nebo aby Cyrbasiodon a Parathrinaxodon byli zamítnuti. Spor se vyřešil o rok později, když MKZN formálně udělila Procynosuchu označení nomen conservandum (označení taxonu, který by podle pravidel byl neplatný, např. z důvodu, že existuje starší platně publikované vědecké jméno téhož taxonu a podle pravidla priority by mělo být používáno toto starší označení- důvodem pro konzervaci bývá většinou okolnost, že ve vědecké literatuře je právě ono "konzervované jméno" běžně používáno a jeho odmítnutí by vedlo ke zbytečným zmatkům v literatuře.) Dodnes se našlo mnoho vzorků Procynosucha, včetně kompletní kostry s lebkou.


Svět očima mamutů 4/7

26. února 2014 v 16:06 Příběhy
Liška tedy zkouší vyskočit nad norou a při dopadu prorazí ztvrdlý sníh.


Liška sníh proráží a polapuje jednoho lumíka, ale asi nějak zapomíná na druhou lišku a i když žijí polární lišky v trvalých párech, hlad ji dovedl k tomu, že se nechce dělit a utíká s kořistí v tlamě pryč. Její liščí partner neví, jak na to má reagovat. Bude muset být o hladu, pokud si neobstará novou potravu, ale lumík to určitě nebude, protože už ví, že se má zdržovat v chodbách, které vedou v zemi a ne v chodbách, které vedou sněhem. Lumík dnes již nevyleze, ale tento pár lumíků není jediným v okolí. Když se tady liška porozhlédne, určitě trpět hlady nebude. A po chvíli objevuje další známé tvory. Jsou to zajíci běláci, kteří taktéž nikam nemigrují. Liščin zimní stříbřitý kožíšek hravě slouží jako tepelná izolace i jako dobrá kamufláž. V létě zase srst zhnědne nebo zšedne, aby se liška snáze skryla mezi kameny a rostlinami. Pro lišku není těžké se dostat k zajícům a zaútočit, ale zajíci rychle odbíhají pryč- liška nedávala pozor odkud vane vítr. Avšak dnes má štěstí. Narazila totiž na mršinu soba. Liška už hoduje, ale musí si pospíšit, protože za chvíli mrtvé tělo přiláká určitě i jiné- větší dravce a mrchožrouty. Dalšími obyvateli, kteří nikam necestují jsou jeleni a daňci. Jeden statný samec ze stáda Megalocerů právě zdolal svého soka a stal se tak právoplatným majitelem stáda stojícího opodál. Poražený je nucen opustit toto území a starat se sám o sebe a až nabere nové síly, třeba se pak postaví proti tomuto Megalocerovi, porazí ho a získá zpět své stádo- pokud se toho ovšem dožije... Krajinou se o kousek dál pohybuje velký samec mamuta mířící také na jih.


Na naše stádo ale nenaráží, protože to již mezitím urazilo pořádný kus cesty, nicméně jsou již dost vyčerpaní. Celý den stále pochodují a navíc nic pořádně od rána nejedli. Odhrabávají vrstvu sněhu a pochutnávají si na nízké vegetaci.


Posléze si půjdou lehnout a z rána opět vyrazí. Noci bývají pro mláďata strachuplných představ a obav. Z různých směrů se ozývají tajemné, hrůzu nahánějící zvuky, šelestění v křovinách nebo táhlé vytí. Posléze ale i Bunko na vše zapomíná a v klidu usíná. Druhého dne se vyspalí vydávají znovu svižně do pochodu. Po několika uražených kilometrech vedoucí samice zjišťuje, že dnes nejdou sami. K mamutům se opatrně přidávají pravěcí lidé, kteří- zatím- nemají zlé úmysly a chtějí mamuty využít jako ochranu, protože jen málokterý živočich na ně útočí. Lidé jdou svou stezkou a nijak mamuty neohrožují, takže Rashmi nemá důvod je odhánět, avšak stále je na pozoru. Lidé se najednou z ničeho nic rozbíhají a křičí, protože se z povzdálí brodí sněhem mohutný samec jeskynního medvěda, který se nejspíš probudil během zimního spánku, protože pro medvědy je typický tzv. nepravý zimní spánek, to znamená, že se několikrát během zimního období probudí. Tento samec vypadá hladově a pravděpodobně myslí na lov. Našemu stádu se ale vyhýbá. Místo toho jeho oči spočinuli na něčem snáze ulovitelným.

Pelecanus novaezelandiae

24. února 2014 v 15:23 Vyhubená zvířata
Novozélandský pelikán (Pelecanus novaezelandiae), jak již pramení z jeho názvu, byl endemickým živočichem Nového Zélandu. Z jeho pozůstalých kostí se dá jasně říci, že byl mnohem větší, než jeho dnešní příbuzní. Nejvýznamnější fosilie byly nalezeny v regionu Jižního ostrova Nového Zélandu u jezera Grassmere ve kraji Marlborough. Mimo jiné se našly také na dalších čtyřech místech: na poloostrově Karikari, ostrově Motutapu, jezeru Waikaremoana a jezeru Poukawa. Pánev tohoto rybožrouta byla mnohem širší a robustnější, než u moderních pelikánů z Austrálie a tak je považován za zvláštní druh. Kostra nalezená v Poukawě je 4,5- 3,5 tisíce let stará. Někteří jedinci tohoto druhu mohli vážit i přes 12 kg. Pravděpodobně hnízdili až v tisícičlenných koloniích. K pochopení tohoto tvora přispěly hlavně vědomosti o jeho dnešních příbuzných. Vymřel krátce poté, co na ostrov přišli lidé.


Gobiatherium

22. února 2014 v 16:14 Život po dinosaurech
Gobiatherium ("bestie z pouště Gobi") žilo od Eocénu až po Oligocén před 48,6- 33,9 miliony lety na území Mongolska i Číny a vedlo podobný životní styl jako dnešní hroši. Pravděpodobně tedy tato zvířata obývala pobřežní stanoviště, kde se živila bujnou vodní vegetací. Ačkoli patřilo do řádu Dinocerata, (stejně jako jeho severoameričtí bratranci- Uintatherium či Eobasileus), postrádal typické párové rohy a kly podobné špičákům. Místo toho měl rozšířené lícní kosti a téměř kulovitý čenich. Gobiatherium bylo poměrně velké zvíře dosahující velikosti průměrného nosorožce. Tělesná výška v kohoutku činila okolo 125 cm, měl dlouhé končetiny a lebku jež měřila na výšku asi 70 cm. Gobiatherium přežilo až po počátek Oligocénu a stalo se tak jedním z posledních zvířat svého řádu. Možná, že přežilo tak dlouho díky své rozvinuté specializaci. Pravděpodobně vymizelo v důsledku nepříznivých klimatických změn, které vedly k nucenému opouštění jejich přirozených lokalit. Své prostředí sdílel například s pantodontem Hypercoryphodonem.


Hesperosaurus

18. února 2014 v 16:17 Ptakopánví (Ornithischia)
Hesperosaurus ("západní ještěr") byl stegosauridní dinosaurus žijící ve svrchní Juře stupně kimmeridž až tithon na území dnešního USA ve Wyomingu, kde obýval úrodné údolí protkané řekami obložené lesy jehličnanů, kapradin a cykasů, zde se živil spásáním nízké vegetace. Jeho téměř kompletní kostra (chybí pouze končetiny) byla objevená v roce 1985 v morrisonském souvrství Ronaldem G. Mjosem, který fosilii i preparoval a smontoval odlitek pro Denverské přírodovědné muzeum v USA, kde je v současné době vystavena. Chybějící končetiny byly pravděpodobně zničené erozí, poněvadž jeho kostra ležela blízko povrchu zemského. Hesperosaurus je až 6 metrů dlouhý, čtyřnohý býložravec, jenž je nejstarším známým stegosauridem Severní Ameriky a pravděpodobně byl blízce příbuzný evropskému rodu Dacentrurus. Měl krátkou, širokou lebku a pancíř tvořící 10 až 14 desek, které jsou charakteristicky oválné. Na konci ocasu byly obvykle čtyři trny, které sloužily k aktivní obraně před dravými teropody typu Ceratosaurus a Allosaurus. Oproti stegosaurovi měl hřbetní pláty nižší a širší. Autory jeho jména jsou Carpenter, Miles a Cloward, kteří mu jej dali v roce 2001, druhové jméno H. mjosi dostal na počest svého objevitele. V roce 2008 přišla paleontoložka Susannah Maidment a její kolegové s tvrzením, že Hesperosaurus není samostatným rodem, nýbrž jen novým druhem rodu Stegosaurus. V tom případě by se Hesperosaurus stal druhem S. mjosi.


Prorastomus sirenoides

17. února 2014 v 15:07 Život po dinosaurech
Prorastomus sirenoides ("přední široké čelisti") je vyhynulý druh primitivní sirény vyskytující se v době středního eocénu před 40 miliony lety na území dnešní Jamajky. Zatímco dnešní druhy sirén obývají pobřežní vody, Prorastomus se vyskytoval převážně na souši, soudě tak podle struktury lebky. Měl 1,5 metru dlouhé, nízké, podsadité tělo vážící 135- 230 kg, s poměrně štíhlýma, ohebnýma nohama a jeho hlava se nápadně podobala té hroší. Prorastomus nebyl masožravec, jídelníčkem mu bylo spásání měkkých rostlin či mořských řas v teplých vodách Karibského moře. Avšak na karibském ostrovu Jamajka nebylo nalezeno mnoho zkamenělin, proto tento živočich zůstává hodně záhadným. Roku 1855 ho popsal Richard Owen.


Palorchestes

14. února 2014 v 17:55 Život po dinosaurech
Palorchestes ("starověký skákač") byl pozemní, býložravý vačnatec, jež se endemicky vyskytoval na území dnešní Austrálie v blízkosti močálů anebo mělkých jezer obklopených eukalyptovými lesy v době miocénu až pleistocénu. Poprvé ho popsal slavný anglický paleontolog Richard Owen roku 1873 na základě zubů, které výrazně připomínaly zuby klokana, tak vzniklo i jeho jméno, které mu již zůstalo i potom, co bylo zjištěno, že patřil do rodu Palorchestidae. Měl flexibilní chobot, masivní přední končetiny, které byly vybaveny 12 cm dlouhými, jako břitva ostrými drápy, jež používal pravděpodobně při vytahování kořenů či strhávání kůry ze stromů. Jeho fosilie se nalezly v nalezišti Bluff Downs, které je nejvýznamnějším pliocenním nalezištěm Austrálie, v národním parku Naracoorte Caves a v Gippslandu. Pleistocenní jedinci byly objeveny v Darling Downs. Robustní stvoření mělo 30 cm dlouhou lebku a vak, kde rostla mláďata. Celé stvoření pak měřilo na délku 2,5 metru a na výšku 1 metr, hmotnost činila 200 kg. Pravděpodobně se jednalo o samotářská zvířata.


Poekilopleuron

13. února 2014 v 17:02 Plazopánví (Saurischia)
Poekilopleuron znamená v překladu "různá žebra" a byl to bazální Tetanuran a pravděpodobně společně s Eustreptospondylem náleží mezi předky spinosauří skupiny teropodů, naznačuje to délka trnů na obratlích ve střední části krku. Tento devět metrů dlouhý a jednu tunu vážící dravec obýval území dnešní Francie před 168 miliony lety v období střední jury stupně bajok. Jelikož během druhé světové války došlo k bombardování francouzského Muzea Přírodovědecké fakulty v Caen (Musée de la faculté des science de Caen), byla tak zničena většina jeho kosterních pozůstatků. Znalosti o tomto teropodovi proto vycházejí ze studia odlitku, který byl později objeven v Přírodovědeckém muzeu v Paříži. Avšak v Normandii roku 1994 vědci objevili prakticky úplnou lebku, jež je docela nízká a hladká a další zlomky kostí dinosaura. Jediné přední končetiny, které přežili druhou světovou válku, z původního jedince, jsou velmi krátké a silné s tzv. drsnatinami (drsnými části kosti) pro výborný úpon dobře vyvinutého svalstva. Jméno mu dal v roce 1838 francouzský přírodovědec a paleontolog Jacques Amand Eudes-Deslongchamps.


Moho bishopi

6. února 2014 v 16:01 Vyhubená zvířata
Havajské ostrovy nejsou rájem jen pro turisty, ale také pro mnohé živočišné druhy. Svědčí o tom množství endemických rostlin i živočichů, kteří se tu dodnes dochovali. Některé z těchto druhů však padly za oběť neustálému přetváření krajiny člověkem. Ze zástupců havajské fauny se 21. století nedožil například jeden ze zdejších nádherných ptáků moho molokajský (Moho bishopi). Osudným se mu stal rozvoj zemědělství a introdukce krysy obecné (Rattus rattus), která plení ptačí hnízda. Stavy těchto nádherných opeřenců byly decimovány i nemocemi, které se na Havaj dostaly se zavlečeními druhy komárů. Moho molokajský patří do dnes již vyhynulé čeledi Mohoidae, obýval vlhké lesy ostrova Molokai v nižších i vyšších nadmořských výškách. Subfosilní nálezy dokládají jeho existenci také na ostrově Maui. Latinský název mohovi přisoudil zakladatel Bishopova muzea v Honolulu Charles Reed Bishop, který však nebyl jeho objevitelem. Moha v roce 1892 poprvé popsal sběratel ptáků Henry C. Palmer, když hledal vzácné přírůstky do sbírky anglického barona Rothschilda. Pták s lesklým černým peřím a několika jasně žlutými místy byl dlouhý asi 29 cm, přičemž ocas měřil přibližně 10 cm. Mohův zpěv se omezoval na dva tóny, které se však nesly krajinou na míle daleko. Černo-žlutý pěvec se živil nektarem z květů, a byl proto původně považován za zástupce čeledi kystráčkovitých, kam patří celá řada opylovačů. Naposledy byl vědecky pozorován v roce 1904, místní obyvatelé však hlásili jeho výskyt až do roku 1915. Expedice, které byly za účelem pozorování moha molokajského organizované až do roku 1949, však již žádné další jedince neobjevily. Výskyt byl nečekaně hlášen v roce 1981 z ostrova Maui, kdy byl na severovýchodním svahu sopky Haleakala údajně spatřen poslední zástupce druhu. Optimistické zařazení havajského elegána mezi kriticky ohrožené druhy bylo s konečnou platností změněno a od roku 2000 je moho oficiálně uváděn jako vyhynulý druh.