Leden 2014

Euphoberia

11. ledna 2014 v 13:58 Život před dinosaury
Euphoberia je představitel pravých stonožek, který žil rovněž v karbonských pralesích. Fosilie byly objeveny v Evropě a Severní Americe. Jedinci převážně měřili 30 cm, ale nalezli se i půl metru dlouzí. Zatímco Arthropleura měla tělo dorzoventrálně zploštělé, bylo tělo tohoto zástupce válcovité, tak jako u všech stonožek. Tergity (hřbetní destičky tělních článků) jednotlivých tělních segmentů mají po stranách trnovité, často ve dvě špice rozštěpené výběžky. Euphoberia a Arthropleura naznačuje, že již v karbonu byly různé skupiny stonožkovců dobře konstituovány a že mohly v karbonských pralesích hrát významnou roli. Rod popsali v roce 1868 Amos Henry Worthen & Fielding Bradford Meek. Dnes obsahuje devět druhů.


Eurypterus

8. ledna 2014 v 16:03 Život před dinosaury
Eurypterus ("široké křídlo") žil v období Siluru na území Východní Kanady, USA a mimo to i celé Evropy před zhruba 418 až 432 miliony lety. Tento masožravec obýval příbřežní oblasti mělkých moří a hojně přecházel i do brakických vod (=voda, která má koncentraci solí mezi mořskou a sladkou vodou). Stavba jejich končetin naznačuje, že to byli velmi aktivní dravci. Hladký svrchní povrch jejich tenkostěnného krunýře se často vyznačuje velmi jemným, nepravidelně zvlněným páskováním a ve většině případů tak dovoluje poměrně spolehlivé určení i velmi drobných úlomků. Přesné určení je však možné jen na základě zachovalých končetin. Měl chelicery, neboli klepítka, která jsou druhým párem končetin klepítkatců (první pár vymizel), které byly ukryté pod hlavohrudí. V současnosti existuje patnáct druhů, které náleží do rodu Eurypterus, z nichž nejčastěji nacházen je Eurypterus remipes. Členové byli velcí v průměru 13- 25 cm, ale největší jednotlivci měřili i přes metr. Pravděpodobně dokázal krátkou dobu dýchat vzduch i na souši. Eurypterus měl dva typy dýchacích systémů. Jeho hlavními orgány pro dýchání byly žábry, podobné jako u dnešních krabů. Tyto žábry mohly hrát svou roli v osmoregulaci, což je zabezpečení stálého složení vnitřního prostředí organizmu úpravou obsahu vody a solí. Druhý dýchací systém odkazoval také na jakási "žábra"- oválná oblast uvnitř těla, která je pokryta četnými malými ostny uspořádaných do šestihranných "rozet" byly velmi dobře prokrvovány. Funkce prvních žáber byla pro dýchání pod vodou, zatímco druhý dýchací systém byl pro dočasné dýchání na zemi. Nicméně někteří vědci tvrdí, že oba systémy nemohly být podporovány organismem velikosti Eurypteruse. Obě stavby by ve skutečnosti mohly být základem skutečných žáber. Pod vodou doslova létal. Dokázal plavat maximální rychlostí 3 až 4 metry za sekundu, což je o něco rychleji než dnešní želvy či mořské vydry. Lovil malé měkké bezobratlé živočichy. Avšak mladí jedinci často padali za oběť kanibalismu. V roce 1825 ho pojmenoval James Ellsworth De Kay.


Pinguinus impennis

4. ledna 2014 v 17:16 Vyhubená zvířata
Alka velká (Pinguinus impennis) nebyla s tučňáky kupodivu nějak spřízněna. Podobala se jim proto, že žila podobným způsobem života. To už více byla - jak dokazují genové analýzy - příbuzná rackům. Alku pro její chutné maso lovili už neandrtálci. Na souši se tito ptáci pohybovali pomalu. Navíc z lidí neměli vrozený strach a vzhledem ke své neohrabanosti byli snadnou kořistí. Člověk nebyl jejich jediným nepřítelem, kolonie alek vypleňovali i lední medvědi. Na výšku dosahovala alka velká 75-85 cm a vážila až 5 kg. Zakrnělá křídla dosahovala délky pouhých 17-20 cm a nejdelší pera dorůstala 10 cm. Alky velké byly výborní plavci. Pod hladinou jim k plavání a při pronásledování kořisti pomáhala i křídla. Dospělé alky velké byly rybožravé a živili se především rybami o velikosti 15-20 cm, mláďata se živila pravděpodobně především planktonem. Alky velké kladly každoročně pouze jedno vejce, které leželo přímo na holé zemi. Vejce bylo žlutobílé o velikosti 12,4 cm. O mládě pečovali oba rodiče. Poslední prokazatelné pozorování hnízdícího páru pochází z roku 1844 z ostrovu Eldey u Islandu, kdy byly 2 dospělé kusy utlučeny holemi a vejce byla rozšlápnuta. Poslední žijící jedinec byl spatřen v roce 1852 u Newfoundlandu. Od té doby patří alka velká k vyhubeným živočichů a nadále se s ní můžete setkat pouze v muzeích nebo na ilustracích. Po celém světě se v muzeích zachovalo pouze 75 vajec, 24 kompletních vycpanin a 81 kožek. V Národním muzeu v Praze mají dvě alky velké - jednu dospělou a jedno odrostlé mládě. Původně se vyskytovala v širokém pásmu území od Kanady přes Grónsko až po Island a Velkou Británii. Na rozdíl od svých dnešních příbuzných alka nedokázala létat.




Svět očima mamutů 1/7

2. ledna 2014 v 15:10 Příběhy
Zhruba před 30 000 lety, o letních měsících v době ledové panovalo velmi příjemné podnebí. Průměrná roční teplota letních měsíců byla vyšší než dnes. Padalo ovšem více srážek. Na zdejších pastvinách bohaté na vegetaci se páslo mnoho různých savců. Byli tu bizoni, nosorožci, antilopy sajgy,.. dokonce i naši předci- lidé, kteří si zde stavěli své příbytky. Nicméně největším savcem zde byl nepochybně mamut. Zanedlouho se však tyto pohostinné pastviny promění na neúrodnou, zaledněnou oblast. Mamuti jsou býložravá zvířata a letní měsíce tráví převážně dennodenním krmením. Potravu požírají 15 až 18 hodin denně, protože se musejí připravit na cestu dlouhou stovky kilometrů. Stáda mamutů migrují po přesně určených trasách. Úkolem nejstaršího mamuta je pamatovat si a vyhledat tradiční migrační trasy. Stejně jako sloni mají matriarchální společnost, skupina je vedena nejstarší samicí... Budeme zde sledovat sedmičlenné stádo mamutů srstnatých obsahující jednoho devítiletého samce, (ten však mezi patnáctým rokem stádo opustí), čtyři samice- ty ve stádě zůstávají, jedno mládě a nejstarší- dominantní, čtyřiceti osmiletou samici jménem Rashmi, což znamená paprsek.


Její sestře Máji se tento měsíc po dlouhých dvou letech březosti narodilo jediné mládě, samička jménem Bunko, ale není to žádná křehotinka, hned po narození váží kolem sta kilogramů. Bunko ještě netuší ,co zdejší zima je a vůbec, co s sebou přináší. Teď právě nemyslí na nic jiného, než na krmení. (Matka ji bude kojit po dobu dvou až tří let). V tuto chvíli by ale měla dávat větší pozor, poněvadž z lesa přichází klan Dhoulů, kteří v době ledové osídlili i Evropu. Na mládě si netroufnou, pokud je poblíž matka a pokud ano, matka jej bude velice zuřivě bránit. Avšak mládě by nemělo být v nebezpečí, protože tito tvorové loví převážně jeleny, divoká prasata či zajíce. Navíc sem dhoulové nepřišli lovit, mají tu svá doupata, kde jsou pečlivě schovaná čtyři mláďata stará jen pár týdnů. Štěňata rostou rychleji než vlčata a sají mléko nejméně 58 dní. Během té doby klan krmí samici v doupěti či v jeho blízkosti. I po odstavení štěňat zůstává alespoň jeden dospělý člen klanu u doupěte, když jsou ostatní na lovu. Mamuty velice znervóznili dhoulí ,rudě zbarvené čumáky a zápach krve linoucí se z jejich tlam. To nasvědčuje, že se z jednoho úspěšného lovu právě vracejí. Již za pár hodin se začalo pomalými krůčky stmívat. Z dohledu se stahují pižmoni nebo antilopy, ale Rashmi a její rodina se však stále zabývají krmením a proto, že jim stačí pouhé 4 hodiny spánku, půjdou si lehnou až k ránu. Noc je časem převážně dravců- hyen či lvů..,kteří netrpělivě vyčkávají na černočernou tmu. Soustředí se také na oslabené nebo staré jedince, také dávají pozor, vyčkávají, až nějaký savec udělá osudovou chybu. Proto se mamutí stádo během pastvy, jak přes den- kdy se za potravou vydávají i do lesa a navzájem na sebe nevidí, tak i v noci- kdy je naprostá temnota-potřebuje dorozumívat. Činí to tak, že vydávají hluboký bručící hlas.