Leden 2014

Juramaia sinensis

31. ledna 2014 v 13:24 Savci žijící souběžně s dinosaury
Juramaia sinensis je zaniklým rodem bazálního placentálního savce žijícího v provincii Liao-ning v Číně před 160 miliony let- svrchní jura, stupeň oxford. Je znám na základě holotypu, jenž obsahuje téměř kompletní kostru, včetně neúplné lebky se zachovalými zuby a dokonce i otisky měkkých tkání, jako je srst. Tento živočich popsaný v roce 2011 týmem vědců Zhe-Xi Luo, Chong-Xi Yuan, Čching-Jin Meng a Kuo Ji z Muzea přírodní historie Carnegie v Pittsburghu- USA, vyplňuje významnou mezeru ve fosilním záznamu raného vývoje placentálů, protože tak posouvá vývoj o celých 35 milionů let, tím také napomáhá kalibraci DNA dnešních zvířat při bázi metody zvané datování vývoje. Fosilie byla nalezena v místě Daxigou v kraji Jianchang ve formaci Tiaojishan. Jeho končetiny naznačují, že tento hmyzožravý, asi jen jako rejsek velký a 15- 17 g vážící savec, jehož jméno znamená "Jurská matka z Číny", často pobýval ve větvích stromů, to znamená, že byl výborným šplhavcem, což se pro něj v jeho době jeví jako naprostá nezbytnost.


Rhyniella praecursor

30. ledna 2014 v 15:33 Život před dinosaury
Zprvu se věřilo, že Rhyniella byl larvou hmyzu, ale pak se zjistilo, že to byl předchůdce dnešních šestinohých (Hexapoda). Vyskytoval se na území Starého červeného kontinentu- neboli Laurussii či Eurameriky v oblasti dnešního Skotska před 385- 398 miliony let a obýval spíše vodní hladinu, stejně jako někteří dnešní zástupci Chvostoskoců (Collembola). Tento starobylý hmyz byl velmi nepatrný, měřil 1-2 mm a byl bezkřídlý. Jak již jeho jméno napovídá: ("malé stvoření z Rhynie chert"), jeho fosilie pochází z devonských sedimentů zvaných Rhynie chert , které mimo jiné vykazuje mimořádnou fosilní úplnost i s různými detaily. Byl to mrchožrout, který se živil hnijícím masem, půdními mikroorganismy či spóry. Jeho pozůstatky byly objeveny v roce 1919. Pak, roku 1926 byl živočich na základě zrekonstruování rozptýlených kousků jeho obalu a čtyř vzorků hlavy zvířete popsán Hirstem & Maulikem. Hlava byla velká jen 300-400 µm (mikrometrů). Také měl tři páry nohou zakončené výrazným jediným drápkem. Tyto koncové drápky se jeví jako relativně jednoduché v jejich struktuře.


Miotragocerus

27. ledna 2014 v 16:38 Život po dinosaurech
Miotragocerus je zaniklý savec z rodiny Bovidae a prvním známým rodem tribu antilop v Evropě, který byl objeven na řadě lokalit od Gruzie po Španělsko a žil zhruba před 10- 8 miliony let v Miocénu. Nejlépe známým představitelem tohoto rodu je Miotragocerus pannoniae. Byl to malý či středně velký živočich, který vážil asi 90 kg a výška v kohoutku činila 1 metr. Jeho tělo bylo podobné rozměru i vzhledu dnešním představitelům antilop (např. lesoňům nebo vodušce kob), měl rohy, vysoké nohy, krátký ocas a široce roztažené spárky, což napovídá, že se patrně pohyboval po vlhké půdě, a živil se hlavně měkkými rostlinami. Takováto zvířata byla ideální kořistí pro velké dravce té doby, proto jim také voda usnadňovala únik před predátory, ačkoli tygři v Indii se naučili lovit jeleny přibližně stejné velikosti přímo ve vodě. V jeho době se tento živočich mohl stát kořistí medvědovitého psa Amhicyona, před kterým pravděpodobně málokdy dokázal utéct, poněvadž jej mohl pronásledovat i ve vodě. Miotragoceruse popsal německý šlechtic a profesionální paleontolog Ernst Stromer v roce 1928 na základě některých fosilií objevených v Německu.


Jaekelopterus rhenaniae

24. ledna 2014 v 16:18 Život před dinosaury
Jaekelopterus rhenaniae je zaniklý druh eurypterida, který žil ve středním devonu zhruba před 390 miliony let. Byl to mořský štír objevený evropským týmem vědců, jehož fosilní obří klepeto se našlo v lomu ve vrstvách devonu (Emsian) ve formaci Klerf lagerstätte z obce Willwerath u města Prüm na jihozápadě Německa. Klepeto štíra měřilo 46 centimetrů, což napovídá, že celková délka tohoto živočicha musela dosahovat 2,5 metru. Obýval spíše sladkovodní jezera, řeky či bažiny než slané moře. Jeho velikost naznačuje, že dávní pavouci, krabi, různé druhy hmyzu a další podobná stvoření, svými rozměry značně přesahovali dosavadní předpoklady- tato zvířata žila na Zemi v období, kdy v atmosféře bylo podstatně větší množství kyslíku než dnes. Podle některých paleontologů je právě tento fakt důvodem obřích rozměrů mnoha bezobratlých té doby, ať už se jedná o stonožky, šváby či vážky. Simon Braddy z Bristolské univerzity, který patřil k týmu objevitelů, nicméně uvedl, že obří rozměry Jaekelopteruse či jiných živočichů mohly souviset s tím, že se v dané době nevyskytovali velcí predátoři. Gigantičtí mořští štíři neměli po dlouhé miliony let žádné nepřátele, kteří by se jim mohli postavit. Nanejvýš se požírali navzájem. Jejich nadvládu ukončili nejspíš až velké dravé ryby. Řadí se mezi druhého největšího eurypterida (první je Pterygotus, známý též z Putování s pravěkými monstry - život před dinosaury). Zvíře nese jméno německého paleontologa a geologa (Otto Max Johannes Jaekel) a popsali jej v roce 2007 Simon Braddy a Markus Poschmann z univerzity v Bristolu.


Leptolepis

22. ledna 2014 v 16:46 Tvorové dávných vod
Leptolepis se vyskytoval od spodní jury stupně pliensbach až po spodní křídu stupně barrem. Vyskytoval se mnohých tehdejších druhohorních mořích prakticky po celém světě a jeho fosilní zastoupení je velmi hojné zejména v solnhofenských vápencích. Leptolepis se často stával potravou známého dravce Pelagosaura, dokazuje to i fosilie nalezená v jeho žaludku. Je to jeden z nejstarších předchůdců dnešních sleďů a vůbec všech kostnatých. Na délku měřil 30 cm a jeho potravu tvořil plankton. Leptolepis je první pravá kostnatá ryba, která je z fosilního záznamu známá. Byl to živočich, který měl plně zkostnatělé obratle. Jeho předchůdci měli ještě chrupavčitou kostru. Existuje několik důkazů o tom, že to byli ryby, které žili v hejnech, poněvadž se velké množství pohřbených pozůstatků nalezlo společně. Pravděpodobně se jedná o přechodníka mezi primitivními Mnohokostnatými a pokročilejšími kostnatými rybami. Jeho popis uskutečnil v roce 1932 švýcarský paleontolog, glaciolog, geolog, ichtyolog a přírodopisec Jean Louis Rodolphe Agassiz.



Svět očima mamutů 2/7

20. ledna 2014 v 17:22 Příběhy
Druhého dne, při ranním rozbřesku slunce se spolu s ostatními probouzí. Dnes, ostatně i jako včera je ještě vzduch svěží a rána bývají příjemně teplá. To však nebude trvat dlouho a na podzim, který přijde za pár týdnů se mamuti budou budit do chladného rána a dýchat budou mrazivý vzduch táhnoucí ze severu. I šťavnatou trávu, která stále ještě zdobí bujné zelené pastviny tu za pár týdnů oko nespatří. Všechna býložravá stáda vědí, že zanedlouho udeří tvrdé klimatické podmínky, to však už tyto pastviny nebude nikdo obývat, jelikož jsou předtím nuceni pastvy opustit a vydat se na jih. Zůstávají jen ti, co nemigrují. Například nosorožec srstnatý, nebo medvědi- ti se na konci října ukládají k zimnímu spánku, pro ostatní zvířata ale nastávají krušné časy. Přes vzniklý zemský most jménem Beringia, který v poslední době ledové spojoval Severní Ameriku se Sibiří, přešlo do Asie a později i do Evropy mnoho různých zvířat, jako je například Cervalces, obrovský jelen, který byl o něco větší než los. K velmi mladému jedinci Cervalcese se blíží velký samec Homotheria spolu s jeho družkou. Tento pár odešel ze smečky aby si založil vlastní, avšak tito savci jsou v Eurasii již druhem na vymření. Jako první vyráží samec a posléze se přidává i samice. Snaží se Cervalcese zahnat do mokřadů v lese. Cervalces se snaží kličkováním zmást své pronásledovatele a úspěšně- uniká.


Cervalces přežil. Mladá dvojice Homotherií se vydává opět na pastvinu, a protože jsou velmi vyhladovělí, vyhlíží si tu jinou kořist. Po obcházení svého teritoria hojném na potravě narážejí na mamuty, ale raději se jim ztrácí z očí, neboť by jej mohlo mamutí dupnutí i zabýt. Jejich novou potravu bude možná tvořit laň ze stáda býložravých kopytníků. Snaží se našlapovat kolem tohoto ostražitého stáda tiše a opatrně. Také sledují, odkud vane vítr, aby se neprozradili. Obezřetně se blíží blíž a blíž, až se nakonec dostávají do bezprostřední blízkosti, že se rozhodnou zaútočit.


Útok byl velice nečekaný, a tak dnešní den byl pro laň posledním. Tento úlovek však nijak nenarušuje stabilitu stáda, spíše udržuje správný postoj přírody, mezi dravcem a kořistí. Kolem mamutů, zubrů, sobů a dalších býložravců se právě příliš blízko pohybuje jeden člen z rodiny pravěkých lidí. Rashmi - vedoucí samice rodinné skupiny mamutů netoleruje tak blízko někoho, o kom moc dobře ví, jak může být za soumraku nebezpečný. Rozhodla se rivala zastrašit hlasitým troubením a to očekávaně zabralo. Člověk se polekal a odběhl si sbírat klacíky a bobule jinam. Poté, co si člověk obstaral to, co potřeboval, vrátil se ke své rodině. Donesl potřebné věci a začal společně se dvěma muži opracovávat dlouhý kus dřeva, tak, aby vzniklo jakési dřevěné kopí. To pak budou moct použít při lovení Megalocerů. Ještě dnes se totiž chtějí vydat na lov. Učinili tak po půl hodině. Vyhlídli si jednoho samotářského samce. Statný Megaloceros se postupně začal ubírat krajem lesů a louk směrem k zátoce potoka. Slunce se již klonilo k západu, ovšem stále bylo světlo a panovalo dusné horko. Skupina tří odvážlivců z rodiny kromaňonců- našich předků, se rozhodla zaútočit na zvíře, až se dostane více k potoku, jelikož tam budou mít větší šance na úspěch.

Bandringa a migrace

19. ledna 2014 v 14:01 Pravěké zajímavosti
Žraloci rodu Bandringa se před 310 miliony lety
stěhovali ze sladkých vod do moře…

Jedni z nejstarších známých příbuzných moderních žraloků jsou vymřelé severoamerické paryby rodu Bandringa. Vynikaly bizarním vzhledem podobným dnešním pilounům: asi polovinu jejich celkové délky tvořil na konci lžícovitě rozšířený rypec, který sloužil k vyhledávání kořisti ukryté na dně. Rod Bandringa byl popsán v roce 1969 a až dosud se rozlišovaly dva druhy: Bandringa rayi z mělkého moře a Bandringa herdinae, který obýval sladké vody.

Když ale paleontoložka Lauren Sallanová z Michiganské univerzity a její kolega Michael Coates z Chicagské univerzity analyzovali 24 známých exemplářů, došli k závěru, že se ve skutečnosti jedná jen o jeden druh, který v různém období života obýval různá prostředí. Dospělí jedinci dorůstali třímetrové délky, nalezená mláďata jsou asi poloviční. Morfologické rozdíly, které vedly k popsání dvou druhů, vědci vysvětlují odlišným působením slané a sladké vody: zatímco ve sladkovodním prostředí se zachovaly spíše kosti a chrupavky, slaná voda upřednostnila fosilizaci měkkých tkání. Data, která získali, odhalila i dosud neznámé anatomické detaily: dolů prohnuté čelisti, které byly ideální pro nasávání potravy do úst, ostny na hlavě a komplexní sestavu elektroreceptorů a mechanoreceptorů sloužící k lokalizaci kořisti.

Ještě významnější je ale objev migračního cyklu prastarých žraloků, který nebyl u žádného z dnešních druhů objeven. Všechny fosilie dospělců pocházejí ze sladkovodních depozit, fosilie mláďat zase výhradně z těch mořských. Naznačuje to, že dospělé bandringy žily v řekách a sladkovodních mokřinách. Samičky migrovaly dolů po proudu na pobřeží, kde do mělkého moře nakladly vajíčka. Byl to přesný opak lososů, kteří většinu života tráví v moři a za účelem rozmnožování táhnou proti proudu řek do vnitrozemí.

Přítomnost mláďat i ochranných obalů vajíček naznačuje, že mláďata, která se narodila v moři, vyrůstala v takzvaných "školkách". Před dosažením dospělosti se vydala na cestu do sladkých vod, kde měla prožít zbytek života. 310 milionů let stará žraločí školka bandring je podle vědců vůbec nejstarší, o jaké se doposud ví.


Notomys longicaudatus

16. ledna 2014 v 16:55 Vyhubená zvířata
Klokanomyš dlouhoocasá (Notomys longicaudatus) žila ještě na počátku 20. století v Austrálii, kde obývala střední a západní části země. Poprvé byl tento drobný hlodavec popsán anglickým ornitologem Johnem Gouldem na základě exemplářů, které Gould obdržel z Austrálie od cestovatele a přírodovědce Johna Gilberta. Klokanomyš měla převážně šedé až hnědé zbarvení, malé růžové uši, velké oči, dobře vyvinuté zadní končetiny uzpůsobené ke skákání a dlouhý osrstěný ocas, který byl asi o 5 cm delší než samotné tělo. Celková délka živočicha byla 25- 28 cm. Klokanomyši žily na tvrdých, vysušených, jílovitých půdách, kde si stavěly nory. Vyhrabanou půdu pak důmyslně používaly na zachytávání ranní rosy. Prostředí, v němž se tato drobná, černooká zvířata pohybovala, bylo pokryto akátovými a eukalyptovými lesy, pahorkatými pastvinami a nízkými křovisky. Hlavní potravou jim bylo ovoce, obilí a část rostlin. Gould zmiňuje, že hlodavci měli ve velké oblibě rozinky. Na rozdíl od svých příbuzných nepatřila klokanomyš mezi obávané škůdce, takže se nepředpokládá, že by za jejím vyhubením stál přímo člověk. Je však možné, že osídlování kontinentu, jenž s sebou neslo i ztrátu přirozeného prostředí mnoha živočichů, připravilo klokanomyš o část potravy, stejně jako dobytek a rychle se množící králíci. Od určité doby se proto začala zdržovat v blízkosti lidského obydlí, především u farem a obchodů s potravinami, kde si hledala náhradní zdroje jídla. Dalším faktorem, jenž přispěl k zániku druhu, byli noví predátoři- zvláště lišky a kočky domácí, kteří se dostali do Austrálie spolu s osadníky. Poslední exempláře pocházejí z roku 1901- 1902 z městečka Barrow Creek v Severním Teritoriu, poslední potvrzený úlomek kosti z klokanomyši dlouhoocasé byl objeven v roce 1977 v sovím trusu. Během několika desítek let přišla Austrálie o jednu z největších a nejelegantnějších klokanomyší.


Nový předek šelem

15. ledna 2014 v 16:16 Pravěké zajímavosti
Před 56 miliony let byli předkové dnešních tygrů, medvědů i vlků malá zvířata, která žila v korunách stromů. Naznačuje to objev zubů a kostí jednoho z nich...

Dnešní šelmy (Carnivora) jsou velmi rozmanitým řádem savců. Jednotlivé druhy se liší velikostí i způsobem života: vedle typických masožravců jako jsou kočkovité šelmy a vlci mezi šelmami najdeme spíše všežravé medvědy či kuny, rybožravé tuleně, hmyzožravou hyenku hřivnatou a dokonce i jednoho býložravce, kterým je panda velká. Předpokládá se, že všechny žijící šelmy jsou potomky jediné skupiny dravých savců, která žila v paleocénu a eocénu. Nový fosilní nález nyní umožnil vystopovat jejich původ až k primitivním šelmičkám, které žily před 56 miliony lety na počátku eocénu.

Dormaalocyon latouri je jedním z nejstarších známých dravých savců, které můžeme spojovat s dnešními šelmami. Vděčit za toto nalezišti lze v belgickém Dormaalu, které je známé už od konce 19. století. Dormaalocyon byl až dosud známý podle dvou stoliček, které neumožňovaly jeho přesnější charakterizaci a určení pozice na vývojovém stromě šelem. Nyní se však vědcům podařilo získat dalších více než 250 zubů, mezi kterými jsou i zuby mléčné. Zuby mají velice primitivní morfologii, která naznačuje, že Dormaalocyon se nachází u samotných základů vývojového stromu šelem.

Spolu se zuby nyní mají vědci v rukou také několik kůstek z kotníku dávné šelmy. Z jejich analýzy vyplývá, že přibližně jeden kilogram vážící Dormaalocyon s dlouhým ocasem a protáhlým čenichem trávil svůj čas v korunách stromů. Pravděpodobně lovil hmyz a ještě menší savce než byl on sám. Žil krátce po termálním maximu na rozhraní paleocénu a eocénu a jeho domovské prostředí bylo lesnaté, vlhké a teplé. Ačkoli má Dormaalocyon velmi blízko k počátku šelem, naznačuje jeho objev, že by vědci s trochou štěstí mohli odhalit i fosilie ještě primitivnějších druhů. Ukazuje totiž, že začátkem eocénu a snad i na konci paleocénu byly šelmy už poměrně diverzifikované (rozčleněné). Aby tedy vědci mohli odhalit skutečný původ šelem, je zapotřebí objevit ještě starší nálezy.

Rekonstrukce podoby šelmy Dormaalcyon latouri


Eurygnathohippus woldegabrieli

13. ledna 2014 v 14:52 Život po dinosaurech
Eurygnathohippus woldegabrieli, jenž byl popsán koncem roku 2013 je novým druhem lichokopytníka pocházejícího z období před 4,4 až 4,2 miliony lety (PLIOCÉN) z dnešní Etiopie. Tento pravěký kůň byl o něco menší než zebra a došlapoval na trojici prstů. Jeho dlouhé a štíhlé kosti naznačují, že byl zdatným běžcem, který musel překonávat velké vzdálenosti a prchat před predátory - šavlozubými kočkami, lvy a hyenami. Opotřebování zubů naznačuje, že spásal trávu podobně jako dnešní zebry, pakoně či nosorožci. Tento závěr potvrdila také analýza izotopů uhlíku. Fosilie- kosti a zuby nového druhu koně, které byly objeveny již v letech 2001 a 2002, pocházejí z naleziště v oblasti Gona v etiopském svazovém státu Afar, které je velmi bohaté na fosilie. Tento kůň se mimo jiné mohl setkat i s předkem člověka- Ardipithecus ramidus (Ardi), který obýval stejnou oblast. Eurygnathohippus woldegabrieli zaplnil dosavadní mezeru na fosilním záznamu. Je větší a má delší nohy než jeho 5 milionů let staří předchůdci, ale zároveň primitivnější než druhy, které žily před 3,5 miliony let. Druh Eurygnathohippus woldegabrieli byl pojmenován na počest Dr. Giday WoldeGabriela, etiopského geologa z Národní laboratoře Los Alamos.