Prosinec 2013

Chirostenotes

31. prosince 2013 v 17:42 Plazopánví (Saurischia)
Chirostenotes ("štíhlá ruka") je rod oviraptořího dinosaura, jenž žil v Severní Americe, na území dnešní Alberty (Kanada) v geologické periodě zvané svrchní křída, stupně campan. Toto území sdílel společně s dalšími živočichy, například s Euoplocephalusem. Jeho domovem se stávala krajina s lesy, jezery a rychle tekoucími řekami. Tento teropod vypadal dost podobně jako dnešní ptáci. Měl peří, bezzubý zobák i ocas. Avšak není s nimi úzce příbuzný, více se jim podobají dinosauři typu Velociraptor- ti jsou s ptáky více příbuzní. Podobnosti mezi Chirostenotesem a ptáky zapříčinil výsledek evoluce: když se vzdáleně příbuzným zvířatům vyvíjejí podobné vlastnosti, protože sdílí podobný životní styl a stravu. Ve fosíliích se nalezly gastrolity a je pravděpodobné, že tento živočich byl tzv. potravním specialistou- živil se určitými druhy potravy, mohly to být: malí plazi, savci, rostliny, vejce či hmyz. Chirostenotesovi z lebky vyrůstal kostnatý hřeben, podobající se tomu kasuářímu. Pravděpodobně měl vynikající sluch, dokázal slyšet zvuky o nízké frekvenci, stejně jako dnešní ptáci, dokonale ostrý zrak- protože měl velké oční důlky a byl pravděpodobně i inteligentní. Chirostenotesova ocasní pera byla podobná dnešním pávům. Paleontologové zjistili, že jejich ocas byl mohutný, krátký a pokrytý peřím, to by mohlo znamenat, že jejich ocasy byly velmi pestré. Chirostenotes mohl vyvinout rychlost až 60 km/h, poněvadž měl dlouhé a silné nohy. Jeho objev byl však poněkud zdlouhavou záležitostí. První fosílie, které byly odkryty (George Sternberg v roce 1914), byly paže tohoto zvířete. O několik let později, roku 1924 se nalezla končetina, ačkoli byla milně připisována rodu Macrophalangia. Čelisti objevené roku 1936 byly pojmenovány zase Caenagnathus. Pak v roce 1988, Philip Currie a Dale Russell našli v muzejních sbírkách nevypreparovanou kostru, která zde ležela po dobu 60 let bez dotčení vědců. To napomohlo k propojení předchozích objevů a připojit je všechny jako zkameněliny rodu Chirostenotes. Chirostenotes byl blízce příbuzný mongolskému cenognatidovi rodu Elmisaurus, což naznačuje, že zástupci této skupiny byli poměrně široce rozšířeni. Dodnes byly popsány dva druhy: Ch. sternbergi a Ch. pergracilis.


Brachytrachelopan

26. prosince 2013 v 13:44 Plazopánví (Saurischia)
Brachytrachelopan ("krátkokrký pastevec") byl neobvyklý sauropod, pro něhož byl charakteristický menší vzrůst a krátký krk, který se vyvinul za účelem spásat nízkou vegetaci, tedy tu, na které se neživili jeho dlouhokrcí příbuzní. Tento dinosaurus měl patrně nejkratší krk z jakýchkoli dnes známých saurpodů. Brachytrachelopan pravděpodobně vypadal jako stegosaur bez jeho typických kostěných desek. Brachytrachelopan je známý z částečného krku a hřbetních obratlů (část páteře), žeber, částečně dochované pánve a kostí končetin, bohužel však u jediné objevené kostry chybí lebka i ocas. Tento deset metrů dosahující a zhruba pět až deset tun vážící dicraeosaurid obýval Jižní Ameriku (Argentinu) ve svrchní juře (stupeň tithon) před asi 150 miliony lety. Tento rod byl popsán roku 2005 týmem vedeným německým paleontologem Oliverem Rauhutem.


Indohyus

21. prosince 2013 v 14:26 Život po dinosaurech

Indohyus byl rodem vyhynulých sudokopytníků, kteří jsou známý z eocenních zkamenělin v Asii před 48 miliony lety. Tohoto savce objevili v Himalájích. Vážil zhruba 10 kilogramů a měl velikost kočky či mývala. Ačkoli by to do něj nikdo pravděpodobně neřekl, tento býložravec je blízký příbuzný dnešních velryb. Sdílí s nimi totiž některé rysy a vykazuje známky adaptace na život pod hladinou. Stejně jako dnešní kabarovití nebo kančilovití využíval stejnou strategii- při ohrožení nějakým dravcem se ponoří do vody a skrývá se tam, dokud nepomine nebezpečí. Indohyus může být chybějícím článkem, tzv. "sestrou" kytovců, zatímco všechny ostatní z Artiodactyla jsou "bratranci" této skupiny. Autoři naznačují, že dokumentuje mezistupeň přechodu velryb do vodního prostředí a dává příležitost k novému chápání evoluce kytovců. Nicméně, ne všichni paleontologové jsou pevně přesvědčeni, že Indohyus je přechodnou fází. Někteří odborníci předpokládají, že zaniklá skupina masožravých savců zvaných Mesonychidi, jsou mnohem více příbuzní kytovcům. Proto nad Indohyusem zůstává viset otazník. Rod byl popsán Raoem v roce 1971. Dodnes byly popsány dva druhy a to: I. Indirae & I. Major.


Nový objev lemura - Djebelemur martinezi

19. prosince 2013 v 17:02 Pravěké zajímavosti
Fosilie objevená v Tunisu zpochybnila teorii, podle níž lemuři a jejich příbuzní vznikli v době dinosaurů nebo krátce po ní. Je to další případ, kdy fosilie neodpovídají molekulárně genetickým datům.

Podřád poloopic (Strepsirrhini) zahrnuje madagaskarské lemury stejně jako asijské outloně a africké komby. Jejich společným znakem (jedinou výjimkou jsou bizarní ksukolové z Madagaskaru) je takzvaný zubní hřebínek tvořený dolními řezáky a špičáky, který slouží k pročesávání srsti. Data, která přinesly molekulární studie, naznačují, že poloopice vznikly v třetihorách krátce po zániku dinosaurů, ke kterému došlo před 65 miliony let. Některé dokonce uvádějí ještě dřívější původ v období svrchní křídy před 80 miliony let. Fosilní nálezy tyto teorie nepodpořily: dosavadní nejstarší nález pravěké poloopice pochází z doby před pouhými 37 miliony let. Nyní se sice našla starší fosilie, ale ani ta situaci nemění.

Asi 70 gramů vážící primát Djebelemur martinezi žil před 50 miliony let na území dnešního Tunisu. S největší pravděpodobností trávil život na stromech, byl aktivní v noci a živil se především hmyzem. Jeho morfologie naznačuje, že je příbuzný dnešním poloopicím. Ačkoli nemá specializovaný zubní hřebínek, existovala u něj struktura, z níž se posléze vyvinul.

50 milionů let starého primáta Djebelemur tak můžeme považovat za přechodnou formu mezi skutečnými poloopicemi a jejich předky. Je proto dost obtížně představitelné, že by poloopice mohly vzniknout už před 65 nebo dokonce 80 miliony lety.



Quinkana fortirostrum

12. prosince 2013 v 16:25 Život po dinosaurech
Quinkana ("domorodý duch") fortirostrum pochází z australského Queenslandu z období Miocénu až Pleistocénu. Byl jedním z posledních tzv. pozemních krokodýlů, který z fosilních záznamů zmizí někdy kolem 40 000 lety. Toto zmizení se shoduje se zánikem mnoha velkých savců z Austrálie, to by mohlo souviset s příchodem lidí na tento kontinent. Existují dva hlavní znaky naznačující pozemní životní styl. Prvním rysem jsou nohy, které jsou velice dobře schopny nést tělo nad zemí. Většina z krokodýlů, které známe dnes, jsou především vodní a jsou schopni posunovat se na břiše. Druhým rysem je typ zubů. Vodní krokodýli mají obvykle kónické (kuželovité) zuby, které jsou velmi dobré pro snazší držení kořisti, když se oběť topí pod vodou. Nicméně, proto, že žil Quinkana na zemi nemohl používat vodu, jako své loviště. Místo toho měl tento krokodýl zuby, které byly spíše jako nože s vroubkovanými okraji. To znamená, že jeho kousnutí mohlo způsobit vážné potíže nějakému živočichu, např. savci. I když by kořist přežila počáteční útok a utekla by, v krátkém čase by i tak pravděpodobně podlehla šoku a ztráty krve, což znamená, že Quinkana by prostě jen čekal na svůj čas, dokud kořist nebyla příliš slabá na útěk. Druh Q. fortirostrum je největší, měří pět metrů. Dřívější druhy jako Q. meboldi, Q. Timara a Q. babarra byly menší, dosahující délky dvou metrů. Ve fosilním zastoupení se nachází několik exemplářů včetně dvou lebek. Jeho popis uskutečnil v roce 1981 Molnar.

Nový předchůdce savců

11. prosince 2013 v 18:05 Pravěké zajímavosti
V Mozambiku byl objeven nový druh a rod pravěkého obratlovce. Byl jím vzdálený příbuzný současných savců, který žil před 256 miliony lety.

Místem objevu je odlehlá provincie Niassa a nový druh dostal na jeho počest jméno Niassodon mfumukasi, což v lokálním jazyce znamená Královna jezera Niassa. Malý tvor ze skupiny výhradně býložravých dicynodontů patří do třídy Synapsida. Ta kromě mnoha vymřelých vývojových linií, které dominovaly souši v období svrchního permu před 260 až 252 miliony lety, zahrnuje také žijící savce a jejich přímé předky.

Ve své době byli dicynodonti nejrozmanitější skupinou suchozemských obratlovců, obývali velmi různorodá životní prostředí a největší z nich dorůstali velikosti hrocha. Vědci je studují už asi 150 let a v současné době známe přibližně stovku druhů. O neuroanatomii dicynodontů, která je důležitá pro pochopení vývoje savčího mozku, ale víme jen málo.

Objev dicynodonta Niassodon mfumukasi z Mozambiku je proto velmi významný. Jeho fosilie kromě velké části kostry obsahuje i dobře zachovanou lebku. Mezinárodnímu týmu vědců se pomocí výpočetní mikrotomografie podařilo digitálně rekonstruovat nejen lebeční kosti a kůstky vnitřního ucha, ale také mozek. Jde o vůbec nejpodrobnější rekonstrukci, jaká byla vytvořena u časných synapsidů. Mozek je úzký a jeho mozeček je širší než přední mozek. Jeho morfologie je tak více než savcům podobná plazům.
Rekonstrukce dicynodonta Niassodon mfumukasi