Září 2013

Růst Psittacosaurů

30. září 2013 v 14:53 Pravěké zajímavosti
Před 135 až 105 miliony let- tedy ve spodní křídě, obýval naši Planetu "papouščí dinosaurus" nesoucí jméno Psittacosaurus, jenž je znám z více než tisícovky fosilií, které byly objeveny ve východní Asii.

Paleontologové z Bristolské univerzity spolu s čínskými a německými kolegy toho využili a porovnali kosti malých i odrostlejších mláďat a dospělců. Cílem jejich studie bylo získat co nejpřesnější představu o tom, jak psitakosauři rostli a vyspívali. V mnoha případech to nebylo jednoduché, protože kosti nejmenších mláďat jsou jen pár milimetrů silné a manipulace s nimi vyžadovala extrémní opatrnost. Celkem vědci prozkoumali průřezy kostmi šestnácti dinosaurů. Jejich stáří se pohybovalo od méně než jednoho roku až po deset let, kdy už byli plně dorostlí.

Psitakosauři jsou považováni za bipední dinosaury, kteří se převážně pohybovali po zadních končetinách. Jednoletá mláďata ale měla dlouhé přední končetiny a krátké nohy, takže nějakou dobu po narození musela chodit po všech čtyřech. Z průřezů kostmi je patrné, že kosti předních končetin psitakosaurům rostly nejrychleji ve věku od jednoho do tří let. Mezi čtvrtým až šestým rokem se jejich růst zpomalil. V téže době se naopak zrychlil růst kostí nohou, které byly nakonec asi dvakrát delší než přední končetiny a zvíře se na ně mohlo postavit.

Výsledky studie, která je první svého druhu, tak dokazují, že psitakosauři během svého individuálního vývoje prodělávali přechod od čtyřnožců k dvojnožcům. Jejich bipedalita je tedy sekundární a dost možná, že by to samé mohlo platit také u ostatních dvounohých dinosaurů.

Nález zlameněliny šesti malých dinosaurů rodu Psittacosaurus


Barbourofelis loveorum

27. září 2013 v 16:46 Život po dinosaurech
Barbourofelis loveorum je zaniklý masožravý, víceméně i všežravý savec z čeledi Barbourofelidae, endemicky se vyskytující v Severní Americe během miocénu (13,6 - 5,3 miliony lety). Vzorky se nalezly ve Spojených státech(Oklahomě, Kalifornii a na Floridě). Jeden ze vzorků byl důkladně vyšetřen pro odhad tělesné hmotnost. Odhaduje se, že exemplář vážil 68 kg, nadto byl ale tento druh pravděpodobně svalnatý, připomínaje medvěda a dosahujíce délky od jednoho a půl metru do tří a půl metru. Měl nejdelší špičáky ze všech barbourofelidů. Tato šelma měla velmi neobvykle tvarovanou lebku, jež byla zkrácena ve větší míře, než u Smilodona a horní špičáky byly pravděpodobně pokročilejší. Spodní čelist byla relativně slabá, proto také dolní zuby nejsou velké, taktéž u ní probíhaly specifické procesy, které jsou charakteristické pro první šavlozubé kočkovité šelmy. Barbourofelis se řadí k rodině Nimravidae, čili falešných šavlozubých koček. Popsal jej Baskin v roce 1981.



Panthera gombaszoegensis

20. září 2013 v 16:57 Život po dinosaurech
Evropský jaguár- Panthera gombaszoegensis (někdy zmiňován jako poddruh jaguára- Panthera onca gombaszoegensis) je vyhynulá kočkovitá šelma, jejíž fosilní pozůstatky byly poprvé objeveny v Olivole v Itálii. Později objevené exempláře pocházejí z Anglie, Německa, Španělska, Francie a Nizozemska. Jednalo se o samotářské zvíře, jenž bylo větší, než dnešní jaguáři z Ameriky, to znamená, že byl schopen lovit vetší kořist. Byl velice robustní, vážil kolem 75- 170 kg, ve výjimečných případech i 240 kg a na délku měřil 1.8-2.5 metrů. S ohledem na dnešní jaguáry, se zdá logické, že stejně jako oni, i on měl obývat lesy, a to před 1,5 miliony lety, (to z něj dělá nejstaršího zástupce z rodu Panthera z Evropy). Avšak dnešní studie ukazují, že se na zalesněných stanovištích vyskytoval jen zřídka a preferoval raději planiny. Panthera gombaszoegensis nesl některé znaky podobné lvům a tygrům. Jedinečnost tohoto savce tkví v tom, že je považován za spojovací článek Pantherinae (velkých koček) ze Starého i Nového světa.



Projekt: Veleještěři možná nevymřeli 3/3

17. září 2013 v 16:38 Kryptozoologie

Malba nahoře je přirovnávána k plesiosauru. Anebo je to jen obyčejný pták?..

Jeskyně, již objevil H. Cosquer u Francie.

Příď luxusní jachty rozráží modravé vlny Středozemního moře. Hluboko pod nimi, nedaleko jihofrancouzského města Marseille, francouzský potápěč Henri Cosquer objevuje zatopené přírodní podzemí. Podvodní vstup do dlouhé skalní chodby zakončené jeskyní leží 37 metrů pod mořskou hladinou. Na stěnách jeskyně se ve světle potápěčovy svítilny vynořují staré rytiny a malby koní, zubrů, medúz, ptáků a dalších zvířat. Jejich stáří je později pomocí radiokarbonové metody určeno na 18 000 až 27 000 let. Jsou tedy vytvořeny lidmi již ve stáří doby kamenné, kdy tato jeskyně ještě nebyla zatopena mořskou vodou. Zvláštní je na nich, tedy kromě nesmírného stáří, zobrazení zvířete s dlouhým krkem, malou hlavou, robustním tělem a velkými ploutvemi ve tvaru pádel. Tento tvor nejvíc připomíná dávného plesiosaura- druhohorního mořského plaza. Jak je ale možné, že je naši předci znali, když tito tvorové měli vyhynout již před desítkami milionů let? Objevil snad Cosquer roku 1985 důkaz, že tito plazi přežili až do relativně nedávných dob? Jeskyně, nazvaná francouzsky po svém objeviteli jako Grotte Cosquer (Cosquerova jeskyně), je od 90. let 20. století podrobena pečlivému vědeckému výzkumu. Ten mimo jiné odhaluje, že v případě kreseb téměř jistě nejde o podvrh. Znamená to tedy, že se lidé v době kamenné opravdu setkali s plesiosaury? Zdánlivě logický protiargument zní, že na některých kresbách z této lokality nelze pro jistou zjednodušenost přesně rozeznat, o jaké zvíře se jedná. Například u náčrtů ptáků se pouze předpokládá, že u některých z nich má jít o příbuzné alek z čeledi rackovitých. Také několik jiných rytin a kreseb nelze přesně přiřadit ke konkrétním tvorům. Znamená to, že i v případě údajného plesiosaura se může jednat o jiné zvíře? Přestože to není jisté, k senzační variantě setkání našich předků s obrovskými ještěry nás přibližuje několik dalších indicií. První z nich je charakteristický tvar těla plesiosaurů s dlouhým krkem, který je na kresbě z jižní Francie patrný. Druhým důkazem pak mají být dobře zdokumentovaná setkání námořníků s obrovskými živočichy, kteří plesiosaury údajně velmi připomínají. Tito plazi jsou údajně během 19. a 20. století na několika místech oceánů spatřeni více než desetkrát. Mezi nejznámější patří pozorování ze 7. prosince 1905 hlášené od brazilského přístavu Belém Pará. Britský přírodovědec Edmund Meade- Waldo (1855- 1934) zde spatří z paluby lodě Valhalla část neznámého tvora. Nad hladinu údajně vyčnívá jeho obrovská ploutev a dlouhý krk zakončený hadí hlavou. U svědectví prostých námořníků můžeme předpokládat jejich neznalost mořských živočichů nebo výmysly. Jak ale vysvětlit svědectví zkušeného zoologa? Vždyť Meade- Waldo zcela otevřeně přiznává, že zmíněného živočicha nezná. Další příběh nás zavádí necelých 50 kilometrů východně od novozélandského přístavu Christchurch. 25. dubna 1977 zde japonská rybářská loď Zuiyo- Maru vytahuje z moře podivnou zdechlinu. Páchnoucí mršina je záhy na příkaz kapitána Akira Tanaky hozena zpět do moře, aby nekontaminovala úlovek ostatních ryb. O jaké zvíře šlo? Přestože se podle odborníků jednalo o žraločí tělo v rozkladu, někteří se přiklánějí k verzi mrtvého plesiosaura. K názoru, že šlo o plesiosaura, se přiklání i přírodovědec Fujiro Yasuda z Tokijské univerzity. Může se snad odborník mýlit? Na pořízených fotografiích je prý možné rozeznat na těle mrtvého živočicha klasické znaky plesiosaura- malou hlavu na dlouhé šíji, dlouhý ocas a ploutevnaté končetiny. Naznačuje to snad existenci těchto tvorů v nedávné době? Podobně je tomu také u starověké pečeti z doby panování egyptského faraona Thutmose III. (vládl 1479 př. n. l.- 1425 př. n. l.). Na tomto předmětu je zobrazen tvor připomínající plesiosaura. Přestože stáří Egypťané někdy na svých malbách vykreslují neexistující stvoření, v tomto případě tomu tak údajně být nemusí. Vždyť Egypt se rozkládá na březích Středozemního moře, u nějž leží i tajemná francouzská jeskyně s podivnou kresbou. Žili tito tvorové právě zde? Také v americkém kaňonu Havasupai ve státě Arizona objevuje americký archeolog Dr. Samuel Hubbard roku 1924 na jeho skalních stěnách pravěké portréty koní, jelenů a dalších zvířat.

Také jeskynní malba z kaňonu Havasupai (Arizona, USA) zobrazuje podivného tvora. Jedná se snad o Tyrannosaura rexe?

Mezi nimi je opět jeden zcela výjimečný obrázek, připomínající podle některých mínění dinosaura. V celkovém držení jeho těla prý rozeznáváme prehistorického tyranosaura rexe. Tento mocný teropod byl postrachem tamějšího světa. Ale mohli se před ním obávat i naši předci žijící ještě poměrně nedávno? Vždyť v době, kdy se na Zemi objevili první lidé, neměl již T-Rex dávno žít. Nález z kaňonu Havasupai ovšem není zdaleka výjimečný. U obce Thompson v americkém státě Utah se na skalách nacházejí černé petroglyfy (obrazy vzniklé opracováním kamene) z doby kamenné. Mezi nimi zaujme zcela nezvyklá rytina- údajně ptakoještěra.

Kámen s kresbou jakéhosi draka z amerického státu Utah. Je to pteranodon? Toho ale pravěcí lidé- autoři kresby- nemohli znát....

Podle německého spisovatele a záhadologa Hartwiga Hausdorfa (*1955) napovídá této hypotéze jak specifický tvar jeho křídel, tak i prodloužení zadní části hlavy tohoto tvora. Tato anatomická rarita je příznačná právě pro pteranodona. Může jít v případě zmínění pravěkých obrazů pouze o zobrazení snů nebo halucinačních vizí dávných šamanů? Jenže podle mnoha svědectví jsou tito tvorové pozorováni i během 20. století. Mají být spatřeni například v brazilských a venezuelských džunglích, střední Africe, ale také v USA. Například v roce 1948 údajně nad státem Illinois pozoruje několik lidí velkého holého ptáka o velikosti malého letadla s některými anatomickými znaky plazů. Podobné hlášení přinesli dvě děti z Texasu. Chlapec Jackie Davic (*1962) a jeho kamarádka Tracey Lawson (*1965) prý v lednu 1976 vidí přilétat podivného černého ptáka se špičatým zobákem, lysou hlavou a nezvyklým zjevem. O den později další lidé nacházejí na místě jeho pozorování podivné stopy. Prý nepatří žádnému známému zvířeti. Jsou snad americké petroglyfy zhotoveny na základě skutečných pozorování?

Zajímavost k tomu: Co ukrývá Nazca?
Nejznámější lokalita s více než třemi stovkami obrovských geoglyfů (obrazci na zemském povrchu) se nachází na peruánské planině Nazca. Mezi geoglyfy, jejichž důvod vytvoření není dodnes objasněn, nalezneme jak výjevy známých zvířat- ptáků, hmyzu, i ryb, tak i tajemných postav. Ač se zdálo, že tyto obrazce, staré více než tisíc let a pozorovatelné jen z výšky stovek metrů, už nemohou překvapit, byly v posledních 15 letech objeveny další dosud neznámé kresby. Na třech z nich jsou znázorněna zvířata podobná druhohorním plazům. Čím se jejich dávní tvůrci inspirovali? Realitou, či si je zkrátka vymysleli?...


Mystacina robusta

9. září 2013 v 15:35 Vyhubená zvířata
Mystacina robusta se vyskytoval na Novém Zélandu. Na rozdíl od jiných netopýrů se tento druh živil hmyzem, případně některými plody spadenými na zem. Vyhynul krátce potom, jak byli na ostrov zavlečeni potkani. Okolo roku 1965 se poslední jedinec chytil do sítě na ptáky. Od této doby nebyla hlášena žádná pozorování, tudíž je považován za vyhynulého. Mystacina robusta byl středně velký a extrémně robustní druh netopýra. Měl špičaté dlouhé uši a krátký ocas. Zadní nohy byly velmi robustní, umístěné pod tělem pro snadný čtyřnohý pohyb po zemi. Srst byla tmavě hnědá. Mystacina robusta byl asi 9 cm ​​dlouhý s rozpětím 29- 31 cm. Ocas měřil přibližně 1,5 cm a jeho váha je odhadována na 25-35 gramů.


Halitherium

6. září 2013 v 15:26 Tvorové dávných vod
Halitherium je rod sirény, běžně se vyskytující v Evropě před 35- 24 miliony let, od konce Eocénu, stupně priabon do Oligocénu stupně chatt. Na délku mohl dosáhnout až 2,65 m. Nálezy fosilií rodu Halitherium jsou běžné v oligocenních vrstvách v celé Evropě. Úplné kostry se našly v Německu i jinde. Kostra druhu Halitherium schinzi ze Stuttgartského muzea ukazuje slabě vyvinuté zadní nohy, které pravděpodobně již nebyly vidět, avšak na zkamenělých kostrách vědci nachází ještě základ stehenní kosti (femuru), připojený k redukované pánvi. Jeho přední ploutve byly poměrně k tělu značně malé a krátké, jež jsou typické pro desmostyly. Podle toho se usuzuje, že zvíře mělo široký a plochý ocas, který mu dodával rychlost při proplouvání vodou. Na živočichovi si lze také všimnout mohutného a dlouhého hrudního koše, ovlivňoval váhu těla a umožňoval zvetšení kapacity plic, takže pro zvíře bylo snadné se potápět, i když patrně nebylo zvlášť hbitým plavcem. Do rodu náleží pět druhů: H. alleni, H. antillense, H. christolii, H. schinzii, H. taulannense. Halitherium popsal Kaup v roce 1838.


Viverra leakeyi

2. září 2013 v 11:51 Život po dinosaurech
Viverra leakeyi se podobá dnešním cibetkám z rodu Viverra, ale byla mnohem větší, asi jako šakal. V kohoutku měřila zhruba 40- 50 cm a vážila 41 kilogramů. Její zuby byly mnohem lépe přizpůsobeny ke krájení masa, než má většina moderních členů rodu nebo blízkých příbuzných z Afriky. Tento znak naznačuje, že cibetka, kterou v roce 1982 popsal významný paleontolog- Richard Leakey, byla zdatný lovec lovící drobnou až středně velkou kořist. Dílčí pozůstatky několika jedinců této šelmy se našly ve vrstvách v Tanzanii, v Jižní Africe, v Maroku, ale i v Etiopii a Keni, kde žil v období miocénu stupně torton až do pliocénu. Patrně svoje stanoviště sdílel s živočichem z čeledi lasicovitých (Mustelidae)- Ekorusem ekakeran. Pravděpodobně se jedná o největšího viverrida, co kdy existoval.