Srpen 2013

Panthera tigris virgata

31. srpna 2013 v 17:34 Vyhubená zvířata


Kaspický tygr (Panthera tigris virgata) je masožravec, který původně obýval řídké lesy a říční koridory celé Střední Asie, od západního Mongolska po Gruzii a východní Turecko a Írán. Vyskytoval se mimo jiné v Afghánistánu, Tádžikistánu, na jihu Arménie, částech Číny včetně pouště Taklamakan. Z vypreparovaných kůží a starých fotografií lze usuzovat, že Kaspický tygr byl mohutnější než tygr indický. Tento "perský" tygr byl po tygrovi ussurijském (P.t. altaica) druhým největším tygrem na světě, ale občas téměř přesahoval velikosti těchto sibiřských tygrů, kteří jsou dnes považováni za největší známou kočkovitou šelmou. Samice kaspického tygra vážily 85-240 kg a dosahovali délky 240-260 cm, u samců to bylo 170-240 kg a délka 270- 295 cm. Nejstatnější exempláře z kaspických pralesů však vážily úctyhodných 320 kilogramů! Pyšnil se silnýma nohama, statným tělem a neobvykle dlouhými drápy. Zbarvený byl podobně jako tygr indický- se zažloutlým podkladem na hřbetě, tmavými pruhy na slabinách, bílou hrudí a břichem. V zimě narůstala tygrům kaspickým dlouhá srst- především na břiše a šíji. Jeho srst měla hustější pruhování a zpravidla výrazný červený nádech, takže se mu občas říkalo Rudý tygr. Některé z kůží, dodnes vystavovaných například v bývalých šáhových palácích, mají však běžné zbarvení. Také kůže kaspického tygra uložená v jednom britském muzeu má běžnou nazlátlou barvu se střídajícími se tmavými a světlými pruhy hnědé barvy.
To vede dnešní badatele k domněnce, že u kaspického tygra existovala barevná variabilita stejně jako u ostatních poddruhů tygra a výrazné červené zabarvení nelze považovat za jeho typický znak. Spolehlivým rozlišovacím znakem kaspického tygra je podle zoologů především hustší pruhování v přední části těla, než je to běžné u ostatních jeho příbuzných. Nejčastěji se tygr vyskytoval v přímořských rovinách, kde hledal kořist v rákosím zarostlých bažinách a slepých ramenech řek. Jeho potravou se pak stávala zvířata migrující ve stádech, zejména divoká prasata, či jeleni, antilopy, buvoly, a jiní savci, ale i některé druhy ptáků. Každý kaspický tygr si značkoval svůj revír tak, že se vztyčil na zadní a předními tlapami vyškrábal hluboko do kůry stromu svou vizitku kam nejvýše dosáhl. Tato výmluvná značka sloužila jako výstraha. Každý kolemjdoucí tygr si mohl lehce ověřit, jak velký protivník hájí zabrané teritorium a uvážit, zda se mu vyplatí pustit se s ním do souboje nebo bude lepší rychle zmizet. Kdysi bylo ovšem toto znamení také důležitou informací pro lovce o tom, na jak mohutnou šelmu mohou narazit a zda revír obývá trofejní exemplář. Délka tygřího života ve volné přírodě byla asi 20 let. Tygři byli nemilosrdně pronásledováni a navíc jim stále víc ubývalo životní prostředí. Hlavní podíl na jejich vyhubení měla ruská vláda, která udělala vše pro to, aby tygry kaspické zcela vyhladila. Důvodem byla plánovaná rekultivace obrovského území na počátku 20. století.
Ruská armáda dostala příkaz zabít všechny tygry v oblasti Kaspického moře, což se víceméně podařilo. Jejího příkladu následovali farmáři, kteří začali čistit lesy a pěstovat rýži a bavlnu. Zbylí tygři tak byli vytlačeni do hustých lesů, mokřin a nakonec do hor, kde dlouho nepřežili. Poslední snahy o záchranu Kaspických tygrů před vyhynutím se uskutečnily v roce 1938- byla založena v Tádžikistánu chráněná oblast. Od roku 1947, byli tygři právně chráněny v SSSR pod těžkou pokutou a vážným přestupkem zákona. Existují neověřené údaje o jejich výskytu ještě v padesátých lesech v oblasti zvané Tygrovaja Balka. Podle Firouzova Průvodce faunou Íránu zde byl poslední exemplář však zastřelen právě v roce 1947, ale jiné zdroje uvádějí rok 1958, 1959, 1970 či dokonce 1997!
Ať už je tomu jak chce, fakt, že tygři kaspičtí vyhynuli, zůstává smutnou pravdou. Avšak zhruba v 2. polovině 20. století se i přes jejich zdánlivé vymizení seskupovalo víc a víc svědectví o jejich existenci. Proto roku 1970 biologové z Íránu od ministerstva životního prostředí, se snažili najít důkazy (chlupy, stopy…) o jejich stále přítomnosti- mise skončila neúspěchem, žádné důkazy se nenašly. Avšak 6 let na to bylo hlášeno věrohodné pozorování z Íránu- to prověřeno nebylo. Íránští ochránci přírody proto popírají, že by se zde dnes tato šelma stále vyskytovala. V zápětí však také dodávají, že pokud by to přeci jen byla pravda, stejně by to raději drželi v tajnosti- hlavně kvůli pytlákům. Zajímavostí je, že v roce 2008 byla podniknuta i česká expedice za účelem najít tohoto tvora- taktéž skončila nezdarem. Dnes není v zajetí chován jediný kus a nikdy nebyly učiněny pokusy o chov s následnou reintrodukcí do volné přírody. Ale tým amerických a britských odborníků v roce 2009 shromáždil vzorky tkání 20 ze 23 známých muzejních exemplářů kaspických tygrů. Jejich mitochondriální DNA vědci porovnali s jinými tygry a zjistili, že se od většiny z nich podstatně liší. Výjimkou byl pouze tygr ussurijský (Panthera tigris altaica), kterého od kaspického tygra dělilo jediné "písmenko" genetického kódu. Kaspický tygr podle výsledků genetické studie proto prý nikdy nebyl samostatným poddruhem tygra a stále ještě žije ve svých nejbližších příbuzných. Populace ussurijských a kaspických tygrů se totiž oddělila před pouhými sto lety v důsledku intenzivního lovu. To pravděpodobně znamená, že šlo o stejný poddruh, jehož populace byly nuceny se rozdělit. To mimo jiné znamená, že vyšlechtit kaspické tygry z jejich sibiřských příbuzných by neměl být velký problém. Je tedy možné, že v budoucnu se podaří tygra kaspického znovu vyšlechtit a že asijský pruhovaný obr zase ožije. Pruhovaný predátor nebyl považován za krvelačnou bestii, ale pohlíželo se na něj jako na ušlechtilého vládce pralesa - a tak je i dodnes zobrazován.



Projekt: Veleještěři možná nevymřeli 2/3

28. srpna 2013 v 21:23 Kryptozoologie


Hlídač u vstupu do rozlehlé haly se ostražitě dívá za skupinkou japonských turistů, kteří v Pergamonském muzeu v Berlíně přicházejí ke kopii slavné Ištařiny brány. Originál tohoto stavitelského skvostu byl kolem roku 575 př.n.l. postaven v mezopotamském městě Babylonu (území dnešního Iráku). Kromě ozdobných prvků si na ní lze všimnout i zobrazení podivných živočichů, pojmenovaných sirruš. Zvláštní zvíře s malou hlavou na dlouhém krku, protáhlým tělem a dlouhým ocasem by prý mohlo znázorňovat velkého dinosaura. Může to být pravda? Či jde pouze o mytologické ztvárnění vymyšleného tvora, jak nejčastěji historici tvrdí? Možná, že je skutečnost mnohem neuvěřitelnější! Vždyť výjevy dinosaurů (mnohokrát společně s lidmi) jsou zvěčněny i na kamenech z peruánského města Ica. Stejně tak i mytologie téměř všech národů světa zná pověsti o dracích podobných dinosaurům! Tajemný peruánský příběh se začíná psát roku 1961, když povodeň odkryje v korytě řeky Rio Ica desítky neobyčejných kamenů. Na nich jsou kromě složitých lékařských zákroků a výjevů ze života neznámé civilizace vidět i dinosauři spolu s lidmi. Na jednom z kamenů je například člověk se stegosaurem. Během následujících třiceti let mají indiáni a rolníci u peruánského města Ica (250 km jihovýchodně od Limy) najít další tisíce těchto kamenů. Kromě toho, že se potenciální tvůrci zvláštních rytin nedají přiřadit k žádné známé jihoamerické kultuře, je dodnes záhadou i jejich stáří a původ. Kdo vytvořil tyto unikáty, které dlouhá léta sbíral peruánský chirurg a badatel Janvier Cabrera (1924-2001)? První kámen z Icy prý získává v roce 1966 od jednoho z peruánských rolníků jako dárek za jeho ošetření. Také většinu z pozdější mnohatisícové sbírky má Cabrera nashromáždit díky svým chudým pacientům, kteří mu neobyčejnými kameny platí za jeho lékařskou péči. Otázkou však je, kde je ale vzali? U většiny kamenů se jedná o zjevné padělky z 20. století, vyrobené nejspíš za účelem rychlého zisku. Dá se to však říci o všech? Vždyť velké stáří některých kamenů z Icy potvrzují i nezávislé vědecké expertízy! Na konci 60. let 20. století například provádí jejich zkoumání peruánští vědci Dr. Fernando de las Casas a Dr. Cesar Sotillo z laboratoří Národní technické univerzity v Limě. Podrobná analýza odhaduje, že se na povrchu částí z kamenů nachází tenká zoxidovaná vrstvička. Podle ní specialisté usuzují, že některé kameny jsou staré více než 12 000 let! Jejich pravosti mají nahrávat i velice staré zápisy o nich. Zmínka o kamenech pokrytých nesmírně starými rytinami z oblasti dnešního Peru je zapsána již roku 1592 na seznamu španělských dobyvatelů určeném španělskému králi Filipu II. Habsburskému (1527-1598) nebo ve španělské knize Dějiny starého Peru z roku 1613. Dokazuje to, že jsou (alespoň některé) kameny z Icy pravé? Také v Kolumbii jsou nalezeny velmi staré kamenné desky, které jsou, podobně jako peruánské kameny, pokryty rytinami lidí a druhohorních plazů. Znamená to, že lidé kráčeli historií společně s nimi? Vždyť ve vzpomínkách lidstva se objevují mnohé tradice a zmínky o dracích- podobných právě dinosaurům! Například švýcarský lékař a přírodovědec Conrad Gesner (1516-1565) o nich dokonce píše jako o zcela běžných tvorech! Původní vědecký názor, že draci jsou pouze výtvorem lidské fantazie na základě neúplných nálezů koster dinosaurů, se nezná příliš věrohodný. Vždyť pro laika je velmi obtížné vytvořit z pouhých kosterních nálezů obraz celého zvířete, navíc nepodobnému žádnému známému tvoru. Objevuje se proto hypotéza, že se možná v příbězích o dracích ukrývá dávná vzpomínka lidstva na ohromné dinosaury.



Zajímavost k tomu:Záhadná kniha šokuje.
Francouzský misionář Lievin Bonaventura Proyart ve své knize: Et Autres Royaumes D'Afriqoue z roku 1776 popisuje záhadné zvíře, o němž ho informují afričtí domorodci a další misionáři. Živočich s dlouhým krkem a ocasem, malou hlavou a nohama podobnýma sloním údajně žije v oblasti rovníkové Afriky. Popis netvora nejčastěji nazývaného Mokele Mbembe prý dokonale připomíná druhohorní býložravé sauropodní dinosaury. Jak ho mohl Proyart tak dokonale znát, pokud je vzhled dinosaurů na základě kosterních nálezů poprvé zrekonstruován až o 50 let později?!

Ursus arctos nelsoni

26. srpna 2013 v 10:07 Vyhubená zvířata
Mexický medvěd grizzly (Ursus arctos nelsoni) je vyhynulý poddruh medvěda hnědého. Mexický grizzly byl jeden z nejtěžších a největších savců v Mexiku. Dosáhla délky až 183 cm a průměrnou hmotnost 318 kg. Vzhledem ke své stříbrné srsti byl často jmenován "El Oso plateado" (Stříbrný medvěd). Mexický grizzly je menší než medvědi ve Spojených státech a Kanadě. Nejdelší srst byla na krku a bocích. Obývali severní území Mexika ,zejména mírné pastviny a horské borové lesy. Jeho předchozí rozsah byl z Arizony do Nového Mexika a Mexika. Jeho strava obsahovala hlavně ovoce, rostliny ale i hmyz. Občas snědl i drobnější savce nebo zdechliny. Samice mohly mít 1-3 mláďata každé tři roky. Kvůli přistěhovaným osadníkům se musel tento grizzly často stěhovat. Také byl ve velkém pronásledován a zabíjen zemědělci. Většinou byl otráven nebo zastřelen. Již v roce 1930 byl velice vzácný. Poslední kusy byly nuceny ustoupit až k třem izolovaným horám: Cerro Campana , Santa Clara a Sierra del Nido. Do roku 1960 bylo ponecháno pouze 30 kusů. Přes jeho ochranu státem lov pokračoval. V roce 1964 byl mexický medvěd grizzly považován za vyhynulého. Po výslechu pozůstalých osob na ranči u horních toků řeky Yaqui ve státě Sonora, kteří tvrdili, že viděli jak jim medvěd zabíjí dobytek, se v roce 1969 vydává na průzkum americký biolog Carl B. Koford. Snažil se tyto medvědy najít tři měsíce- bez úspěchu.


Archaeopteropus

19. srpna 2013 v 14:01 Život po dinosaurech
Archaeopteropus transiens z oligocení Itálie před zhruba 31- 28 miliony lety měl rozpětí 82- 100 cm. Vědci by ho mohli tedy zařadit mezi kaloně a i kosterní morfologie ukázala velkou podobnost jako u dnešních kaloňů. Toto zvíře by tedy mohlo patřit mezi kaloně, kteří jsou dnes známý jako "létající lišky". Avšak někteří vědci soudí, že to byl prostě netopýr, a že Archaeopteropus je tzv. slepá evoluční větev bez zanechání potomků. Rozdíl však není jen akademický- kaloni mají mnohem starobylejší původ. Fosilie byly objeveny v hnědouhelném dolu v regionu Veneto (Itálie). Původní fosilie byla ztracena během 2. světové války roku 1943, naštěstí se nalezly drobné pozůstatky tohoto letouna, které umožnily podrobné studium anatomie zvířete. Lebka ukazuje spodní čelist se zuby ve tvaru hrbolků, tato vlastnost není nalezena u žádného současného letouna. Také měl velmi dobře vyvinutý druhý dráp.


Projekt: Veleještěři možná nevymřeli 1/3

14. srpna 2013 v 17:37 Kryptozoologie
Dnes ze všech koutů světa přichází různá svědectví týkající se dinosaurů v dnešní době. Nevysvětlitelné objevy se již uskutečnili a podporují teorii přežití dinosaurů do dnešních dob. Začíná to malou figurkou zpodobňující druhohorního ještěra, zhotovenou z pálené hlíny, kterou objevil průvodce německého obchodníka Waldemara Julsruda- Odilon Tinajero, když byli na pohoří Sierra Madre, nedaleko od mexického města Acambara poblíž Mexico City. Později, v letech 1945- 1952 zde objevili spolu se svými pomocníky, asi 150 centimetrů pod zemí, přes 32 000 sošek různých velikostí (přibližně 15 cm na výšku). Mezi soškami plazů se však nalezly i výjevy lidské rasy. Sošky plazů jsou podobné sauropodům i stegosaurům, triceratopsům nebo létajícím ptakoještěrům. V jednom z nejpodivnějších předmětů dokonce poznáváme ženu krmící stegosaura. Avšak jsou tyto figurky skutečné, či jde o padělky? V roce 1954 byli vysláni Národním institutem pro antropologii a mexické dějiny z Mexico City do Acambry čtyři jejich odborníky. Pod vedením mexického specialisty na prehistorii- Eduardem Noguerym bylo místo nálezu sošek i jejich samotná sbírka prošetřena. Tým na základě průzkumů vyjevil na svět šokující zprávu. Všechny vykopané sošky jsou v naprostém pořádku, tudíž nejde o padělky. Přesto se odborníci zcela nelogicky shodují, že nemohou připustit současnou existenci dinosaurů a lidí. Bezradní jsou i z jiného důvodu- figurky totiž nepatří k žádné známé jihoamerické kultuře. Proto byl později průvodce Tinajero podezříván, že figurky úmyslně zfalšoval, a ty jsou následně všechny prohlášeny za podvrh. Báli se snad vědci odhalení nepohodlné pravdy? Vždyť když se do Mexika roku 1955 jako jeden z mála vědců vydává americký profesor historie Charles Hutchins Hapgood z univerzity v New Hampshire, přiklání se k pravosti záhadných sošek. Nálezce se totiž nikdy nepokoušel využít svůj objev v komerčním duchu. Opravdu velmi intenzivně se pokoušel přesvědčit profesionální archeology, aby odborně posoudili jeho sbírku, konstatuje o majiteli acambarských figurek Hapgood. On sám má dokonce najít několik sošek. Po dlouholetých sporech jsou provedena vědecká datování. První roku 1968 pomocí radiokarbonové metody laboratořemi v New Jersey. A výsledek? Nejstarší předměty ze Sierra Madre jsou údajně staré asi 6500 let. K podobnému výsledku dochází i vědecká analýza provedená odlišnou metodou roku 1972 na americké Pensylvánské univerzitě. U prověřených sošek je zjištěno průměrné stáří 4500 let. O stáří sošek kolem 4000 let vypovídají i výsledky další expertízy provedené na americké Státní univerzitě v Ohiu v 90. letech 20. století. Mohou snad být některé sošky z Acambary pravé, zatímco jiné jsou pouhými falzifikáty? A nebo jde ve všech případech o padělky, jak tvrdí většina odborníků? Vždyť jinak by šlo o důkaz, že dinosauři žili společně s lidmi…



Zajímavost k tomu: Znali indiáni dávné veleještěry?
Na rozhraní amerických států Nové Mexiko, Colorado a Arizona se před 1300 až 700 lety nacházelo centrum indiánského kmene Anasaziů. Tato tajemná a vyspělá kultura, obývající zvláštní kruhové kamenné domy, nám po sobě zanechala mnoho uměleckých památek. Mezi ně patří i skalní malby z kaňonu Chaco v Novém Mexiku. Na jedné z nich lze rozeznat zvíře podobné Apatosaurovi. Na hliněných nádobách Anasaziů jsou pro změnu zase ucha ve tvaru velkých ještěrů. Viděli je snad Anasaziové na vlastní oči? Navíc byli dinosauři také vyobrazeni na Mayských vázičkách z 1. století n.l., ale jak mohli znát staří Mayové tyto dávno vyhynulé tvory?...

Vačice jako klíč ke studiu vymřelých šavlozubců

8. srpna 2013 v 10:57 Pravěké zajímavosti
Maličká vačice krátkouchá se zřejmě může stát modelem, na kterém budou vědci studovat evoluci, fyziologii a chování vymřelých šavlozubých šelem.

Prodloužené špičáky se v evoluci savčích predátorů objevily nezávisle na sobě u několika různých čeledí kočkovitých šelem a vačnatců. Nejznámějším příkladem je "šavlozubý tygr" Smilodon, který vymřel asi před 10 000 lety. Evoluce, lovecká technika a chování šavlozubých šelem je záhada, která nepřestává vědce fascinovat. K jejich smůle však žádný "šavlozubec", na kterém by ji mohli studovat, nežije. Vzácný asijský levhart obláčkový (Neofelis nebulosa), který má v poměru k tělu velmi dlouhé špičáky, je zřejmě teprve na počátku svého vývoje v šavlozubou šelmu.

Existuje však ještě další, mnohem menší a hojnější kandidát. Jihoamerická vačice krátkouchá (Monodelphis dimidiata) měří asi deset centimetrů a loví především hmyz. Přesto je podle australských a uruguayských vědců, kteří proměřili lebky a zuby různých druhů dravých vačnatců, nejlepší analogií šavlozubého tygra, jakou máme k dispozici. Výsledky jejich studie ukázaly, že vačice krátkouchá má ze všech hodnocených druhů vačnatců nejdelší špičáky. Čelisti se navíc mohou - stejně jako u skutečných šavlozubých šelem - otevřít do velmi širokého úhlu a jejich skus je poměrně slabý. Vačice krátkouchá by tak mohla být jediným žijícím šavlozubým vačnatcem, který umožní lépe pochopit vymřelé šavlozubé šelmy.


Acutirostris Heteralocha

1. srpna 2013 v 17:56 Vyhubená zvířata

Huia (Acutirostris Heteralocha) byl dlouhý kolem 48 centimetrů. Samice měla zobák dlouhý, tenký a dobře klenuté dolů, zatímco samec měl krátký a tlustý zobák, jako má např. vrána. Pod zobákem měl tento druh oranžové až načervenalé lalůčky. Peří měl zbarvené černě se zeleným odleskem. Tito ptáci žili v lesích- v létě se vyskytovali ve větší nadmořské výšce a zimě se stěhovali do nížin. Huia byl všežravec, který se živil hmyzem, housenkami a pavouky, stejně jako plody ale i rostlinami. Tragický zánik bohužel souvisí s mezinárodní módou nosit ocasní pera v kloboucích. To způsobilo, že se o Huiu začala víc a víc zajímat móda, až tito ptáci zcela zanikly. Poslední pozorování bylo 28. prosince 1907 na hřebenu pohoří Tararua .