Červen 2013

Elasmotherium a jeho roh

28. června 2013 v 13:09 Pravěké zajímavosti
Vyhynulý asijský nosorožec Elasmotherium měl jediný roh, který byl dlouhý až dva metry a vyrůstal přímo z prostředku čela. Žil ještě před 50 000 lety, což znamená, že byl současníkem pravěkých lidí, kteří jeho podobiznu zachytili na jeskynních malbách.

Čelní roh Elasmotheria byl dlouho obestřen záhadou. Paleontologické nálezy totiž ukazovaly, že všichni jeho příbuzní měli jen více či méně vyvinutý roh na nose. Chyběla tak přechodná forma, která by vysvětlila, jak došlo k přesunu rohu z nosu na čelo. Odpověď nyní přinesl objev téměř kompletní lebky staršího nosorožce druhu Sinotherium lagrelii, který byl známý jen podle zubů a fragmentů lebečních kostí.

Z lebky objevené v Číně je patrné, že tento nosorožec měl dva rohy: dlouhý nosní a kratičký čelní. Nosní roh však nebyl na nose, ale posunul se směrem vzhůru, takže se téměř dotýkal čelního rohu. "Jednorožčí" roh elasmotheria pak vznikl tím, že oba rohy splynuly v jediný útvar umístěný uprostřed čela. Tato fúze mimo jiné konečně vysvětlila, proč roh elasmotherií obsahuje jakýsi šev, jehož původ si vědci až dosud nedokázali vysvětlit. Nyní je jasné, že šev je pozůstatkem po splynutí rohů, k němuž došlo u jejich předků.

Zajímavost: Mohutný jediný roh ,podle některých autorů přežití elasmotéríí až do historické doby (některé evenkské legendy a středověké arabské cestopisy) ,vedly k předpokladu, že elasmotherium mohlo být předobrazem mýtického zvířete - jednorožce.

Vývoj pravěkých nosorožců - porovnání rekonstrukcí ukazuje postupné zvětšování lebky a posun rohu z oblasti nosu směrem k čelu

Dinosauři a třetihory

27. června 2013 v 16:11 Pravěké zajímavosti
Asi jedna z nejvíce diskutovaných otázek: "Mohli přežít dinosauři do třetihor"? Již dlouho vědci spekulují o možném přežití dinosaurů do paleocénu. A zajímavé výsledky přinesla studie datování kosti hadrosaura z Nového Mexika, které odporují teorii, podle které všichni neptačí dinosauři vyhynuli před 65,5 miliony let. Tým vědců z Albertské univerzity má ke své práci -techniku datování -pomocí uranu a olova. Kosti živých organismů obsahují jen velmi málo uranu, ale během fosilizace (typicky za méně než 1000 let po smrti) toto množství stoupá. Atomy uranu se však zároveň spontánně rozpadají na stabilnější olovo. Laserový paprsek ze zkoumaných kostí doslova odpaří drobné částice, které procházejí izotopovou analýzou. Její výsledky vypovídají jak o absolutním stáří nálezu, tak o tom, jakým typem potravy se pravěký živočich živil. O tom, že hadrosaurus, jehož stehenní kost byla nalezena v Novém Mexiku, byl býložravec, není žádný pochyb. Datovaný nález pomocí izotopů uranu a olova však také ukázal, že dinosaurus zahynul před 64,8 milionu let. To by znamenalo, že velké vymírání na hranici křídy a třetihor přežil o dobrých 700 000 let. Pokud jsou tyto výsledky správné, dokazují, že někteří dinosauři přece jen mohli vytrvat až do třetihor. Autoři studie v čele s Larrym Heamanem říkají, že v některých oblastech mohly zůstat ostrůvky vegetace, které hadrosaury dokázaly uživit. Upozorňují také, že by bylo na místě začít zkoumat, jak extrémní podmínky dokázala vydržet vejce těchto dinosaurů.


Další podivný nález patří dlouhému býložravému dinosaurovi, jménem Oryctodromeus cubicularis ("hrabající běžec"), který byl objeven v roce 2007 v Montaně, a který prokazatelně dokázal hrabat nory, tudíž šance na přežití do třetihor se mohla teoreticky zvýšit, když se do nory tento dinosaurus ukryl a přečkal tam jisté nebezpečí.

Další teorií je, že dinosauři přežili zcela nezměnění a stále ještě s námi sdílí tuto planetu v některých částech světa. Tuto teorii podporují určitá svědectví, především z Afriky a Jižní Ameriky. Tato teorie není mezi vědci příliš oblíbená a jedná se spíše o spekulativní záležitost z oboru kryptozoologie. Na druhou stranu, můžeme s jistotou říci, že dinosauři zcela nevymřeli, poněvadž jedna skupina teropodů- ptáci, žijí na Zemi dodnes.


Xenicibis a jeho bojová křídla

26. června 2013 v 20:29 Pravěké zajímavosti

Dlouhá křídla vyhynulému ptákovi z Jamajky nesloužila k letu, ale k boji. Jejich konce měly tvar kyjů, které rozdávaly tvrdé údery.

Před 10 000 lety obýval Jamajku nelétavý pták s latinským jménem Xenicibis xympithecus, který byl příbuzný dnešním ibisům. Dorůstal velikosti kuřete, ale na rozdíl od kuřat se honosil unikátní zbraní, která nemá obdoby nejen mezi ptáky, ale i savci či plazy. Zkoumání nových fosilních nálezů tohoto druhu ukázalo, že jedna z kostí záprstí byla neobvykle mohutná, zahnutá, a z křídla tvořila jakýsi kyj. O tom, že takto modifikovaná křídla ptákům sloužila k nějakému účelu, svědčí fakt, že jsou mnohem delší než u jiných nelétavých ptáků.

Paleontologové z Yaleské univerzity došli k závěru, že pták křídla používal v boji a oháněl sejimi jako baseballovými pálkami. Moderní ibisové patří mezi teritoriální ptáky. Je pravděpodobné,že jejich pravěký příbuzný z Jamajky na tom byl podobně a křídla používal ve vnitrodruhových soubojícho území. Svědčí o tom dvě nalezené křídelní kosti, které nesou známky boje v podobě zlomenin. Není však vyloučené, že kyjovitá křídla přišla ke slovu také v případech, kdy snůšku vajec či samotného ptáka ohrožovalnějaký predátor. Účinná zbraň by tak vysvětlovala, jak nelétavý pták dokázal přežívat v prostředí, které sepřímo hemžilo predátory. Spolu s ním Jamajku obýval například had hroznýšovec jamajský, dnes vyhynulý malý druh opice a více než desítka druhů dravých ptáků.

Ekrixinatosaurus

25. června 2013 v 15:01 Plazopánví (Saurischia)
Ekrixinatosaurus ("ještěr zrozený z exploze") žil na počátku období svrchní křídy na území dnešní Argentiny. Obýval lesnaté i bažinaté podrosty provincie Neuquén (Patagonie). Název dinosaura je odvozen z faktu, že k jeho objevu byl použit výbušný materiál. Holotyp nese označení MUCPv-294 a naznačuje, že Ekrixinatosaurus byl mimořádně robustní, velký a měl poměrně velkou lebku, která byla dlouhá kolem 83 cm. Tato mohutná lebka nasvědčuje schopnosti polykat velké kusy masa, které zřejmě teropod získával lovem nebo hledáním zdechlin. Také to napovídá tomu, že to byl opravdu silný dravec či mrchožrout, který byl schopen zastrašit ostatní dravce. Ekrixinatosaurus je nejspíš největší nalezený abelisaurid, odhadovaná velikost je 10 až 11 metrů (což je 33 až 36 stop) a váha mohla činit i málo přes čtyři tuny. Někdy se také mohl "dostat do křížku" s tamními obyvateli a to s Mapusaurem a Giganotosaurem, když tito dravci spolu soupeřili, muselo to otřásat zemí a jejich řev se musel ozývat na kilometry daleko. Měl bipedální postoj a krátké paže. Jeho celé jméno zní Ekrixinatosaurus novasi a byl poprvé popsán v roce 2004 argentinským paleontologem Jorgem Calvou a jeho chilskými spolupracovníky- paleontology: Davidem Rubilarem Rogersem a Karenem Morenou.



Homalodotherium

23. června 2013 v 17:22 Život po dinosaurech
Homalodotherium cunninghami - jeden z nejvýraznějších představitelů jihoamerické fauny, který obýval Argentinu v brzkém až středním Miocénu. Na délku dosahoval dvou metrů, vážil 300 kilogramů a lebka měřila až 41 cm. Měl dlouhé přední končetiny s drápy místo kopyt, i když tento rod pochází z řádu Notoungulata, zaniklé skupiny kopytníků původem z Jižní Ameriky. Tento člen řádu Notoungulata ale překvapivě vypadal jako Chalicotherium, které je však člen řádu Perissodactyla (lichokopytníci) a není s ním ani blízce příbuzné. V miocénu nebyl Jižní americký kontinent připojen Panamskou šíjí k severnímu, místní izolovaná fauna se proto vyvinula zcela odlišně. Podobnost mezi Homalodotheriem a Chalicotheriem je dána ekologickou nikou (nároky populace určitého druhu v ekosystému). Výsledkem je tzv. konvergence (to je v evoluční biologii takový typ evoluce, při němž se nepříbuzné druhy vyvíjí pod podobnými selekčními tlaky (například v podobném prostředí či v důsledku podobného stylu života) a na základě toho vypadají podobně. Nejjednodušejším příkladem je dnes již vyhynulý vakovlk (Thylacinus cynocephalus), který silně připomínal psovité šelmy, ačkoliv se jednalo o vačnatce. Homalodotherium při pohybu využíval svá chodidla u zadních nohou a prsty předních končetin. Na všech čtyřech by měl být vyšší v ramenech, než v bocích. Za pomoci jeho silných paží strhával svoji oblíbenou stravu (větve stromu), zatímco se vzpínal na zadních nohách. U různých prehistorických i dnešních stvoření se také vyvinul tento styl krmení. Příkladem je již zmíněné Chalicotherium- pozemní lenochod, dinosaurus Therizinosaurus, nebo Panda velká, která žije téměř nepřetržitě uvnitř bambusových houštin, kde se stravuje tak, že si sedne a předními končetinami si podává do tlamy bambus. Popis tohoto zvířete uskutečnil v roce 1870 Thomas Henry Huxley, což byl anglický biolog.



Ptakoještěr polykající kameny

21. června 2013 v 14:59 Pravěké zajímavosti
Polykání kamenů, které pomáhají rozmělnit potravu v žaludku, je běžné u ptáků nebo krokodýlů. Nyní poprvé však vědci získali důkazy o tom, že stejně se choval i jeden létající plaz.

Ptakoještěr Pterodaustro guinazui žil před 105 miliony let (spodní křída stupně alb) v Jižní Americe. V rozpětí křídel měřil až tři metry a živil se podobně jako dnešní plameňáci tím, že zahnutým zobákem s mnoha drobnými zoubky filtroval z vody drobné živočichy. Paleontolog Luis Chiappe z Přírodovědného muzea v Los Angels County a jeho argentinští kolegové nyní popsali nález dvou téměř kompletních fosilií, které v žaludeční krajině obsahují velké množství spolykaných kamínků. Jejich velikost se pohybuje mezi 1,5 až 8,4 milimetru.


Paleontologové se domnívají, že spolykaný "štěrk" ptakoještěrovi sloužil k rozemílání korýšů chráněných tvrdou schránkou, jejichž fosilie se našly ve stejných vrstvách jako Pterodaustro. U ptáků, kteří se také živí filtrováním vodních živočichů, je to velmi běžné. Mezi ptakoještěry je ale Pterodaustro guinazui zřejmě naprostou výjimkou. Většina druhů se totiž živila měkkými rybami nebo hmyzem a trávicí kameny, které by zvyšovaly hmotnost těla, by pro ně nebyly žádnou výhodou.

Nový ještěr- Lizard King

19. června 2013 v 16:04 Pravěké zajímavosti
Rekonstrukce podoby ještěra Barbaturex morrisoni, pro srovnání přiloženy části čelistí nalezených jako fosilie

Ještěrčí král (Lizard King) žil asi před 40 miliony let v tropických pralesích jihovýchodní Asie. Zkoumání fosilie, která byla objevena v 70. letech v Barmě, naznačuje, že ještěr byl dlouhý asi 180 centimetrů, vážil 27 kilogramů- paleontologové tedy popsali jednoho z největších ještěrů, jací kdy žili na souši. Ještěří král se živil rostlinnou potravou. Pod bradou měl výrůstky, pro které mu vědci dali jméno Barbaturex morrisoni. Barbaturex se dá přeložit jako vousatý král, druhové jméno morrisoni odkazuje na zpěváka skupiny The Doors Jima Morrisona.

Dnešní býložraví plazi jsou daleko menší než býložraví savci. Otázkou je, jestli jejich velikost limituje soupeření se savci a fakt, že je savci loví, nebo spíše teploty současného klimatu. Odpověď může přinést právě objev ještěra Barbaturex morrisoni, který žil ve velmi teplém období. Před 36 až 40 miliony let bylo o 2 až 5 stupňů tepleji než dnes, na pólech nebyl žádný led a atmosféra obsahovala vysokou koncentraci oxidu uhličitého. Barbaturex byl také větší než většina savců, kteří žili po jeho boku. Naznačuje to, že přítomnost savců není faktorem, který by omezoval vývoj obřích forem ještěrů - tuto úlohu má spíše klima.


Můžeme proto spekulovat o tom, jestli současný trend globálního oteplení povede ke vzniku obrovských ještěrů, želv nebo krokodýlů. Podle vědců to má háček: oteplování by muselo probíhat přirozeným tempem a muselo by zůstat zachováno prostředí, v němž by se velcí plazi mohli vyvinout. Současné změny by ale mohly být pro většinu ekosystémů příliš rychlé, takže spíš než větších plazů bychom se mohli dočkat jejich vyhynutí.

Kelmayisaurus petrolicus

16. června 2013 v 18:20 Plazopánví (Saurischia)
Tento dinosaurus byl příbuzným obřích argentinským teropodům, jakým byl Giganotosaurus nebo Mapusaurus. Tento "ještěr od města Karamay" žil v období spodní křídy, stupně valangin až alb, asi před 140-100 miliony let na území dnešní Číny. Jeho jméno odkazuje na ropu produkující město Karamay, nazýváno také Kelamayi, v provincii Sin-ťiang v západní Číně. Kelmayisaurus petrolicus byl popsán čínským paleontologem Dongem Zhimingem v roce 1973. Holotyp (exemplář, podle kterého byl druh popsán), nese označení IVPP V 4022. Ten se skládá se z kompletní levé dentary (dolní čelist se zuby) a dílčí levé horní čelisti. Lokalita objevu se nachází v blízkosti města Wuerho v Džungarské pánvy ve formaci Lianmuqin- skupiny Tugulu. Kelmayisaurus byl nejprve myšlenkou považovanou za nomen dubium, tedy za pochybný, kvůli jeho sporým (vyskytujících se v malém množství) zbytkům, a tak jeho fylogenetická pozice byla nejistá. Byl obvykle považován za bazálního (základního) tetanurana nejisté příslušnosti, nicméně Kelmayisaura diagnostikovali a podle tvaru a přítomnosti hluboké drážky na boční straně dentary usoudili, že některé jeho vlastnosti jsou podobné těm karcharodontosaurovitým, ale jsou také vidět u velkých megalosaurovitých, jako je například Torvosaurus nebo Megalosaurus. V roce 2011 Stephen L. Brusatte, Roger Benson BJ a Xing Xu objevili některé autapomorfie- unikátní znaky vyskytující se pouze u jedné skupiny- tedy u rodu Carcharodontosauridae. Odhad tělesné velikosti Kelmayisaura je obtížné, protože všechny apendikulární kosti, které jsou běžně používané k identifikaci velikosti a hmotnosti nebyly nalezeny. Nicméně je pravděpodobné, že délka lebky a délka stehenní kosti jsou přibližně stejně velké jako u jiných teropodů, proto délku mohou vědci získat porovnáním dentary (dolní čelisti) s jinými teropody. Kelmayisaurus ji má 523 mm dlouhou, to je o něco větší (přibližně o 5%), než je typické pro dospělé jedince (např. Allosaura). To znamená, že by mohl dosahovat hmotnosti od 1620 kg, tělo mít dlouhé 10 až 12m a dívat se na svět zhruba ze 3 metrů.



Dinocrocuta gigantea

14. června 2013 v 17:29 Život po dinosaurech

Dinocrocuta gigantea je zaniklý hyenovitý masožravec, který žil v Asii a Africe a částečně i v Evropě. Měl velmi silné čelisti, které byly schopné drtit kosti. Tento druh byl mnohem větší, než dnešní známé hyeny, které obývají savany Afriky. Byl dokonce ještě větší, než současný lev. Fosílie Dinocrocuty byly nalezeny i v Číně, například jeden vzorek fosílie objevený v provincii Kan-su, se datuje do doby před 7 miliony let, což je svrchní Miocén. Nalezená kostra byla z 85% kompletní, chyběl jí pouze 1 zub, zbývajících 33 zubů byly v chrupu přítomni. Pravděpodobně měl podobný způsob obživy jako dnešní hyeny, vědci to usuzují ze stejné myšlenky, jakou vyvinuli ve spojitosti Smilodona s moderním lvem; jelikož smečka dnešních žijících hyen skvrnitých- největších zástupců dnešních hyen, uloví i velké kopytníky- zebry, domácí zvířata, dokonce zraní i lva, nebo jej odežene od kořisti, stejně tak i levharta, troufá si i na lov lvích a výjimečně i sloních mláďat, rovněž sama vyhledává mršiny a svým mohutným chrupem rozdrtí i silné kosti. Proto z poznatků moderních hyen vědci zjišťují, že tento dravec mohl zabít a sežrat docela různé živočichy a rozhodně to musel být vysoce impozantní lovec. Tento predátor, jehož odhadovaná hmotnost činí zhruba 350- 400 kg, mohl zranit i docela velká zvířata. I když byl tedy opravdu mocným králem, měl také svoje konkurenty. Pravděpodobně byl nucen Miomachairody přeorientovat se na způsob nočního lovce, aby se vyhýbal přímému kontaktu s konkurencí. Dinocrocuta i tak hrál aktivní roli predátora dominujícího ve svém ekosystému. Lovil zvířata jako je například Mesopithecus- primát rodiny Cercopithecidae, nebo Brachypotherium, což byl druh nosorožce o váze více než 5-ti tun, také se jeho kořistí mohl stát Ouranopithecus. V podstatě nejzajímavější je na něm vystouplé čelo, zní to podivně, ale pravděpodobně pomáhalo rozptýlit stres z kousání; například vlčí lebky jsou uzpůsobeny tak, že vyšší účinnost psího kousání tento stres skoro ani nezaregistruje. Dinocrocuta byla tedy daleko méně schopná se vypořádat s možným stresem způsobeným praskání kostí. Stejně vyzdvižené čelo měl i medvěd jeskyní, tomu však sloužilo k posílení čichu. Lebka byla masivní a silná a měřila 45,3 cm, což dokazuje, že Dinocrocuta byla větší než africký lev. Byl původně popsán podle zubních pozůstatků nalezených v jedné čínské lékárně v roce 1903 jako nový druh hyeny (Hyaena gigantea). Teprve od objevení první lebky byl přeřazen do rodu Dinocrocuta, obsahující dva druhy D. gigantea a D. macrodonta (oba vymřelé).



Antarktida pod vládou dinosaurů

5. června 2013 v 19:29 Pravěké zajímavosti
Paleontologové spolu s geology jsou přesvědčeni, že dinosauři se začali vyvíjet právě v Antarktidě, která po rozpadu Gondwany zaujala ve třetihorách svoji dnešní polohu v blízkosti pólu. Tvořila jakýsi cíp jižního prakontinentu Gondwany a byla s ní spojena jižní Amerika s Austrálií. Také byla před mnoha miliony let jednou z nejteplejších oblastí. Byly tam nejteplejší podmínky pro vývin studenonokrevných živočichů, jakými byli plazi a praještěři. Podle této teorie se pak šířili dinosauři na všechny kontinenty a jejich evoluci zakončovali jejich vyspělejší potomci - allasoauroidi, plateosauridi nebo dimorphodonti. Většina dosud nalezených dinosauřích kostí pochází z oblasti Beardmorova ledovce, kde je sněhová pokrývka nestálá a je možné pátrat přímo v hornině. Vědci jsou přesvědčeni, že dinosauřími pozůstatky se to v Antarktidě jen hemží, jenže jejich nálezu jinde brání vysoké vrstvy sněhu a ledu. První nález dinosauřích kostí v Antarktidě byl učiněn už v šedesátých letech, později se našlo v devadesátých letech dokonce několik kompletních koster. Nalezeny byly i kosterní pozůstatky malého býložravce, který byl patrně potravou velkých praještěrů. Nejznámějším nalezeným dinosaurem z Antarktidy je rezolutně Cryolophosaurus.


Co se týče podnebí, tak to bylo určitě poněkud příznivější, než je teď. Předpokládá se a bylo spočítáno podle různých průzkumů, izotopů některých prvků a potažmo i podle složení tehdejšího rostlinstva, že průměrná teplota se tam pohybovala kolem 5 - 10° Celsia nad nulou. Přesto ale byla půda zřejmě po větší část roku ztuhlá a zmrzlá. Byl to nejen tento permafrost, ale především se tu setkáváme s polární zimou, která dané ekosystémy zahalila úplnou tmou a vytvořila velmi špatně obyvatelné prostředí. Přesto víme, že i v těchto podmínkách žili někteří dinosauři, kteří se jim zřejmě dokázali přizpůsobit. Nejznámější lokalitou z území dnešní Jižní Austrálie, která tehdy také byla za jižním polárním kruhem, je Dinosaur Cove, Dinosauří zátoka, kde tým australských paleontologů už od 80. let objevuje zkameněliny některých dinosaurů, jako je třeba Leaellynasaura. Ta měla velké oči ,které jí zjevně umožňovaly vidět v šeru ,protože trávila měsíce právě v polární tmě. Byl to býložravý ornitopod, se zobákovitým zakončením čelistí, který žil na tomto území asi před 110 miliony let, v období spodní křídy. Měl velmi dlouhý ocas a nedávno bylo zjištěno, že tento ocas byl co do délky doslova naddimenzován, a tak se objevila teorie, že jej dinosauři při spánku mohli používat jako jakousi šálu nebo deku, kterou se obtočili, aby mohli snáze překonávat období ztížených podmínek. Někteří dinosauři byli schopní norovat, budovat si jakési nory v zemi, což se o mnoho let dříve vůbec nepředpokládalo. A do značné míry to může promluvit i do problematiky přežívání dinosaurů včetně potenciálního přežití do třetihor, o kterém se někdy spekuluje. Ale to je samozřejmě otázka o nějakých 40 milionů let pozdější. Zajímavé je, že polární dinosauři vykazují jisté adaptace právě na snášení podmínek polární zimy. Měli například zvětšené očnice, takže se předpokládá, že měli velké oči schopné pojmout minimální svit, podobně jako dnešní kočky, aby i za šera dobře viděli. Pravděpodobně měli nějaké další přizpůsobení chladu, například relativně kratší a robustnější končetiny. Také se hodně spekuluje a mezi vědci je to více a více přijatelné, že téměř s jistotou museli mít opeření a museli být do určité míry teplokrevní; nějakým způsobem museli mít zvýšenou a na svém okolí ne zcela závislou teplotu, protože v opačném případě by v takovém prostředí velmi těžko přežívali.


Informace o fauně druhohorní Antarktidy tedy vědci čerpají především z nalezišť na dnešním australském kontinentu. V samotné Antarktidě je příležitostí k objevu nějaké fosilie mnohem méně, nicméně i tam k nim dochází. Jedna ze známých paleontologických lokalit je dokonce i nedaleko české polární stanice na ostrově Jamese Rosse.

Ze samotné Antarktidy je to v podstatě zatím jen pár nálezů. Samozřejmě - velkou roli v tom hraje právě odlehlost a extrémní podmínky, které panují na kontinentě dnes. Předpokládá se, že kdyby současný ledový příkrov nepřekrýval většinu tamních geologických sedimentů, pravděpodobně by bylo možné o Antarktidě hovořit jako o dalším ráji dinosauří paleontologie, protože nálezů by odtamtud bylo velmi mnoho. V současnosti známe čtyři rody dinosaurů přímo z Antarktidy. V roce 1991 byl popsán poměrně velký dravý dinosaurus Cryolophosaurus ellioti. Byl to asi 8 metrů dlouhý masivní dravec, který žil před nějakými 190 miliony lety, na počátku jury. Zajímavé je, že měl dutý hřebínek, který se mu zvedal nad očima a trošku připomínal účes Elvise Presleyho ze 70. let - proto se tomu dinosaurovi nejprve přezdívalo "elvisaurus", než přišel ke svému definitivnímu jménu, které znamená "zmrzlý ještěr s hřebenem". Ještě před ním, již v 80. letech, byl objeven ankylosaur, mohutný dinosaurus s tělním obrněním v podobě zkostnatělých kožních plátků, který v roce 2006 dostal jméno Antarctopelta oliveroi. Je to první z Antarktidy popsaný dinosaurus ze skupiny Thyreophora. Dále se odtamtud zná prosauropod, menší příbuzný obrovských sauropodů, který dostal název Glacialisaurus hammeri. Byl popsán v roce 2007 a také dokládá, že dinosauři museli v druhohorní éře skutečně po většinu doby obývat i tento jižní, dnes ledový kontinent…Poslední nález z roku 2008 byl popsán na počátku roku 2013 a jedná se o dinosaura nesoucí jméno Trinisaura santamartaensis. Žil před 80 miliony lety a byl to drobný, asi metr a půl dlouhý býložravec. (Dinosaurů bylo v Antarktidě objeveno více, ale ti nebyli formálně popsáni).

Právě zmíněná Antarctopelta byla roku 1986 objevena na cípu Ostrova Jamese Rosse, další četné nálezy pocházejí také z nedalekého ostrova Vega. Ten proslul i tím, že kromě zubů pravěkých ptáků a snad i plesiosaurů tam byly objeveny také zuby kachnozobého dinosaura - hadrosaurida. Našly se tam také pozůstatky ptáka Vegavis iaai ze svrchní křídy, který patří mezi nejstarší zástupce skupiny vrubozobých. Tyto nálezy značně posouvají naše znalosti o tom, jaké druhové spektrum se i na dnes tak ledovém kontinentě, jako je Antarktida, kdysi nacházelo. Dinosauří fosilie byly nalezeny nejen na částečně leduprostých ostrovech přiléhajících k ledovému kontinentu, ale také na místech, kde nad sněžnými pláněmi ční skalnaté vrcholky antarktických pohoří. Konkrétně se jedná o druhou nejvyšší horu Antarktidy Mount Kirkpatrick, jejíž vrchol se nachází v nadmořské výšce 4 528 metrů. Hledat fosilie dinosaurů tak vysoko a ještě k tomu v nestálém a mrazivém počasí je tuhým oříškem. Kdyby nebylo ledu, potenciál antarktických nalezišť by byl jistě veliký.

Oblast Beardmorova ledovce