Duben 2013

Rubeosaurus ovatus

26. dubna 2013 v 17:39 Ptakopánví (Ornithischia)
Rubeosaurovo jméno znamená v překladu "trní ještěrka", nebo také "vejčitý ostružníkový ještěr". Jednalo se o zajímavě vyhlížejícího centrosaurina - vývojově odvozeného rohatého dinosaura z tribu Pachyrhinosaurini. Z tohoto dinosaura se poprvé roku 1928 našla temenní kost. Dva roky poté, v roce 1930 byl popsán Gilmorem (jako Styracosaurus ovatus). Tento holotyp, nesoucí označení USNM 11869, byl objeven v sedimentech souvrství Two Medicine. Rubeosaurus byl tedy současníkem slavných "parental-care" hadrosauridů druhu Maiasaura peeblesorum. Materiál holotypu představuje pouze částečně zachovaná parietální kost (temenní). V roce 1986 byl však objeven další exemplář dinosaura, nesoucí dnes katalogové označení MOR 429. Ten již představuje podstatně kompletnější porci původní lebky a posloužil proto jako podklad ke stanovení nového rodu. V roce 2010 byl pak přeřazen pod nový rod- Rubeosaurus. Byl proto formálně znovu popsán jako Rubeosaurus ovatus paleontology Andrew T. McDonaldem a Johnem R. Hornerem. Obýval Severní Ameriku před 75 000 000-74 000 000 lety, což je svrchní křída stupně kampán. Jeho fosilie byla objevena na severozápadu USA v Montaně, avšak kvůli nedostatku pozůstatků můžeme dnes jen odhadovat, jak byl tento tvor velký. Je možné, že měřil 5 až 6 metrů na délku, takže se řadil mezi středně velké ceratopce. Dospělí jedinci Rubeosaura byli charakterističtí masivním rohem nad nozdrami a specifickou konfigurací dlouhých rohů na okraji lebečního límce. Měl velmi širokou bázi rohu v nasální části lebky a dobře rozlišitelná ornamentace kostěného límce (dva páry výrazných rohů, čnějících z okrajů; dva nejbližší ke středové linii lebky se navíc sbíhají. Rubeosaurus byl zřejmě sesterským taxonem rodu Einiosaurus. Některé studie z poslední doby naznačují, že zástupci známého rodu Brachyceratops by mohli být juvenilními (mladými) exempláři Rubeosaura. Rozhodně se jednalo o velmi pozoruhodného býložravce obývající prostředí spíše lesnaté a bažinaté, někdy se ale stěhoval i na pláně. Tuto oblast sdílel společně s Hypacrosaurem.
Montanská krajina před 75 miliony lety. Na obrázku jsou znázorněni dva ležící Rubeosauři a stádo mladých Hypacrosaurů.

Indosuchus raptorius

24. dubna 2013 v 18:11 Plazopánví (Saurischia)



V roce 1932 Charles Alfred Matley nalezl v jižní Indii u Jabalpur v Madhya Pradesh ve formaci Lameta (Lamenta je sedimentární skalní útvar nachází v centrální-jižní Indii), roztříštěné, částečné pozůstatky velkého tvora. Když byly nalezeny, nebyly identifikovány jako dinosaurus. Až později byl tento tvor rekonstruován jako velký teropod, úzce příbuzný s Abelisaurem, pocházejícím z Jižní Ameriky, to bylo v roce 1933- rok po nálezu, kdy jej jmenovali a popsali Friedrich von Huene a Matley- Indosuchus raptorius. Tento 6-7 metrů dlouhý tvor (někteří paleontologové jsou zastánci délky až 9,8m a výšky 4,9m!), vážící 750 kg -1,2 tuny je často považován za pochybný, tedy nomen dubium. Je to proto, že v roce 1933 ‭ ‬ Charles Matley a Friedrich von Huene popsali jak Indosaura, Compsosucha, tak právě Indosucha, z jednotlivých zbytků a dodnes nejsou tito živočichové příliš známí. Mnozí paleontologové považují tyto tři rody za stejný. Zdali se jedná o stejný druh se dnes již nedozvíme, jelikož holotyp Indosaura chybí, tudíž nemůže dojít k modernímu srovnání. Indosuchus připomínal jiné prehistorické vzpřímené, masožravé dinosaury s velkou hlavou a drobnými předními končetinami. Tento typ dinosaura zvláště připomínal, již zmíněného Indosaura matleyi nalezeného ve stejné formaci. Indosuchus je také často zaměňován s tímto druhem, a to nejen proto, že oba mají sobě podobná jména, ale především proto, že byly oba myšlenkou k čeledi abelisauridae, přesto, že druh abelisaurus nebyl doposud znám, jelikož byl popsán až v roce 1985. Původně měl být Indosuchus členem Allosauridae a později dokonce členem Tyrannosauridae. Až objev Carnotaura vyjasnil jeho pozici a v roce 1989 José Bonaparte došel k závěru, že to byl abelisaurid. Dnes je docela jistě správně "zakotvený" v rámci čeledi Abelisauridae. Jako většina teropodů byl dvojnohým masožravcem. Měl velkou hlavu, tuhý ocas, vzpřímený postoj a masivní svalnatá stehna. Vzpřímený postoj Indochuchovi napomáhal k rychlému pronásledování (maximální rychlost je neznámá). Stejně jako u většiny teropodů, měl i tento dinosaurus zuby zakřivené, pilovité, ostré a dlouhé, uzpůsobeny k trhání a krájení masa a dokázaly usmrtit jakýkoli cíl. Indosuchus byl oddaný, denní lovec středně velkých hadrosaurů i titanosaurů. Mimo zmíněné dinosaury se v této oblasti také hojně vyskytovali další dva druhy a to- Laevisuchus a Rajasaurus. Mozkovna byla velká, tudíž se dá tento teropodní dinosaurus považovat za chytrého. Oči byly posazené v horní části lebky po stranách. Přední končetiny byly velmi krátké. Žil na území dnešního subkontinentu Indie v nejsvrchnějším období křídy, stupně maastricht před 70-65 miliony lety. To bylo v době, kdy na Zemi probíhalo mnoho změn v evoluci, fyzické struktury i klimatu Planety. Rodové jméno je složeninou z Indos, starořeckého označení pro Indus, a Soukhos, starořeckého jména krokodýlího boha. Smrt druhů, jako byl Indosuchus na konci druhohorního období, umožnila rozkvět, do té doby utlačovaným živočichům. Nyní se mohla otevřít obrovská, bezpečná aréna a věk savců mohl začít.

Eurazhdarcho langendorfensis

22. dubna 2013 v 17:08 Létající Pterosauři


V roce 2013, Vremir, Alexander Wilhelm Armin Kellner, Darren Naish a Gareth Dyke pojmenoval a popsali druh ptakoještěra nesoucí jméno Eurazhdarcho langendorfensis patřící do čeledi Azhdarchidae, jejíž příslušníci se vyznačují velmi dlouhým krkem a zobákem. Je zajímavý v tom, že žil současně s gigantickými formami, které jsou velikostně srovnatelné se slavným rumunským Hatzegopteryx thambema. Jeho protáhlý krk směřoval šikmo dopředu pod úhlem 30° podélnou osou. Eurazhdarcho měl třímetrové rozpětí křídel, takže patřil k velkým, ale ne gigantickým druhům. Jeho objev podpořil teorii, podle níž pterosauři z čeledi Azhdarchidae nežili na mořském pobřeží, kde se ze skal vrhali do vzduchu a lovili ryby v moři. Jeho domovinou byly pralesy, bažinaté oblasti a planiny ve vnitrozemí, kde hledal drobné živočichy k snědku. Fosilie obsahuje tři krční obratle, mezi nimiž téměř kompletní třetí a čtvrtý, třetí a čtvrtý pravý záprstní, horní část první části křídla falangy (článku) prstu, spodní část druhé falangy, nižší falangy jedné z dalších prstů a řada neurčitých fragmentů, lebka chybí. Anatomie kostry také naznačuje, že jejich křídla byla výrazně upravena k životnímu stylu, při pohybu na zemi se mohl opírat o špičky křídel a kráčet tak po všech čtyřech končetinách. Taktéž se stal důležitým článkem pro pochopení chování jiných obdobných létajících plazů. Eurazhdarcho se nejvíce podobá středoasijskému Azhdarcho lancicollis, ale má sadu autapomorfie (unikátních znaků, které se vyskytují pouze u jedné skupiny). Fosilie nebyla zcela zploštělá a kostra měla na zádech usazeniny bahna. To nasvědčuje tomu, že druh zemřel poblíž mokřadů a jelikož se našli otisky zubů od některého druhu crocodyliformes, je možné, že zvíře bylo najito a některé části jeho těla byla zkonzumována. Poté byla mršina vystavěna vzduchu a povětrnostním vlivům. Později již kostra byla pokryta tenkou vrstvou nečistot a následovně poškozena brouky a termity.


Tarascosaurus

20. dubna 2013 v 20:18 Plazopánví (Saurischia)

Tarascosaurus v překladu znamená "ještěr drak". Jediný druh Tarascosaurus salluvicus popsali a pojmenovali v roce 1991 paleontologové Leloeff a Buffetaut na počest draka z provensálských legend. Než byly v 90. letech 20. století ve Francii Tarascosaurovi kosterní pozůstatky nalezeny a vydobyty z horniny neznámým objevitelem, mělo se zato, že se abelisauridi vyskytovali pouze na jižních kontinentech- v Jižní Americe a Africe, kde se v izolaci vyvíjeli. Tarascosaurus přinesl nový důkaz o tom, že se abelisauridi vyskytovali i v severní části prehistorického kontinentu, tedy na Laurasii, která vznikla během jury a křídy, kdy se Pangea rozpadla na dvě části, jižní část Gondwanu a již zmíněnou severní část Laurasii. Dravec z období před asi 80 miliony let, tzv. stupně campan (kampan)- svrchní křídy, mohl dosáhnout úctyhodné délky až 10 metrů, to znamená, že byl obávaným lovcem své doby. Protože z Tarascosaura dnes vědci znají pouze stehenní kost a dvě žebra, stává se proto rod Tarascosaurus někdy pochybným (nomen dubium), přesto jsou tyto kosti natolik charakteristické, že mohly být zařazeny do nepříliš mocného vrstevního sledu šedých vápenců stupně kampan. Popis tohoto zvířete vychází ze znalostí jiných velkých abelisauridů. Předpokládá se, že měl tento abelisaur velkou hlavu s tupě zakončeným čenichem a dlouhé dýkovité zuby. Tělo bylo dlouhé a mohutné. Tříprsté přední končetiny byly malé, na nohou měl velké drápy. Tarascosaurus se objevil v třetím díle dokumentární série Dinosaur Planet, neboli Planeta dinosaurů z roku 2003. V něm je zobrazen jako vrcholný predátor ekosystémů jihoevropské svrchní křídy. Model tohoto teropoda v životní velikosti je dnes možné spatřit v muzeu Dinosauria ve francouzském městě Esperaza.

Vyhynutí afrických tučňáků

18. dubna 2013 v 16:56 Pravěké zajímavosti
Před 10 až 12 miliony let obývali Afriku tvorové, kteří jsou známí hlavně z Antarktidy- tučňáci. Jižní Afriku dnes obývá jediný druh tučňáka a to tučňák brýlový (Spheniscus demersus), který měří asi 60 centimetrů, ale kdysi tu žily bok po boku zřejmě čtyři různé druhy. Nejmenší z nich měřil na výšku jen 30 centimetrů, nejvyšší 90 centimetrů.

Koexistenci několika druhů afrických tučňáků dokazují pravěké horniny vytěžené nedaleko Kapského města. Američtí vědci v nich spolu se žraločími zuby a dalšími fosiliemi našli sedmnáct fragmentů kostí, které určili jako úlomky hrudních kostí, páteří a kostí z křídel a končetin vymřelých tučňáků.


Otázkou je: Proč se počet afrických tučňáků snížil z nejméně čtyř druhů na jeden? Na tuto otázku vědci ani v dnešní době neznají odpovědět. Mají totiž k dispozici fosilie pouze ze dvou časových úseků. První z nich zachycuje dobu před 10 až 12 miliony let, druhé před 5 miliony let. Data z mezidobí nejsou k dispozici, takže není známo, zda šlo o náhlé či pozvolné vymírání.

Většina si myslí, že s existencí člověka toto vyhynutí patrně nesouvisí, protože v době, kdy se v jižní Africe objevili lidé, zde žil už jen jeden druh tučňáků. Pravděpodobným viníkem je podle vědců kolísání hladiny oceánu. V době, kdy ještě žily všechny čtyři druhy, byla mnohem vyšší než dnes - pobřeží jižní Afriky vypadalo jako síť ostrovů, na jejichž plážích tučňáci nacházeli bezpečná hnízdiště. Pak ale přišel pokles mořské hladiny, který ostrovy propojil s pevninou. Do hnízdišť tučňáků tak rázem získala přístup celá řada predátorů, pro které byli nelétaví a na souši neohrabaní ptáci snadnou kořistí.


Odkud pocházejí Plakodonti?

15. dubna 2013 v 15:30 Pravěké zajímavosti
Rekonstrukce podoby mláděte plakodonta druhu Palatodonta bleekeri.

Plakodonti (Placodontia) byli jednou z prvních skupin plazů, která se objevila v druhohorních oceánech. Existovali asi 50 milionů let a vymřeli na konci triasu, tedy v době, kdy na souši vznikali první dinosauři. Typické jsou pro ně ploché zuby, kterými pravděpodobně drtili schránky mořských měkkýšů a korýšů.

Nálezy plakodontů známe ze střední Evropy, severní Afriky, Blízkého východu a z Číny. Evoluční historie těchto vysoce specializovaných mořských plazů je z velké části neprobádaná, až dosud vědci vůbec nevěděli, v jaké oblasti světa vlastně vznikli. Jako nejpravděpodobnější místa se uváděly Evropa a Čína.

246 milionů let stará lebka nedospělého plakodonta, která byla objevena v Nizozemsku, je asi dva centimetry velká a zachovala se ve výborném stavu. Díky tomu mohli vědci z Curyšské univerzity a Univerzity v Bonnu určit, že jde o nový druh, který dostal latinské jméno Palatodonta bleekeri.

Na rozdíl od dříve známých druhů nejsou jeho dolní zuby ploché nebo kulovité, ale špičaté. Pravděpodobně sloužily k zachycování měkké kořisti. Naproti tomu dvojitá řada horních zubů je zcela typická pro plakodonty.
Jedná se tedy o velmi časného zástupce skupiny, jejíž chrup se během evoluce přizpůsobil drcení tvrdé potravy.
Spolu se stářím fosilie to naznačuje, že
plakodonti nevznikli na území dnešní Číny, ale v mělkých mořích Evropy.


Chybějící článek- Rhizosmilodon fiteae

12. dubna 2013 v 17:32 Pravěké zajímavosti
Paleontologové z Floridské univerzity popsali nový druh šavlozubé šelmy, která patří ke stejné linii jako slavný Smilodon.

Smilodon s mládětem.

Vyhynulým kočkovitým šelmám z podčeledi Machairodontinae se přezdívá "šavlozubí tygři". Důvodem jsou jejich nápadně prodloužené špičáky, které vyčuhovaly ze zavřené tlamy zvířete. Neznámějším zástupcem je severoamerický Smilodon fatalis, ale tyto šelmy žily i v Evropě, Asii a Africe. Dosavadní nálezy naznačovaly, že smilodonti (Smilodontini) vznikli ve Starém světě, odkud se rozšířili do Severní Ameriky.

Podle nové studie by ale Severní Amerika mohla být i místem původu smilodontů. Smilodon fatalis, který vyhynul asi před 11 000 lety, se na fosilním záznamu poprvé objevuje v době před 2,5 miliony lety. Zatím nebylo objeveno dost přechodných forem na to, aby vědci mohli spolehlivě určit, odkud pochází a kdo byl jeho předkem.

Nyní se však vynořil dlouho hledaný chybějící článek - šavlozubý tygr, který dostal jméno Rhizosmilodon fiteae. Jeho fosilie, které jsou staré asi 5 milionů let, pocházejí z fosfátového dolu v Polk County na Floridě. Byly objeveny už v 90. letech minulého století a mylně určeny jako příbuzný druh Megantereon. Tuto chybu se podařilo napravit po prozkoumání dalšího nálezu, který vědci učinili v roce 2011. Rhizosmilodon je sesterským druhem smilodona i megantereona a ze všech tří je nejstarší. Právě on by tak podle vědců mohl být přímým předkem slavného smilodona.

Spodní zkamenělá čelist 5 milionů let starého druhu Rhizosmilodon fiteae


Krokodýli požírající mláďata dinosaurů

3. dubna 2013 v 20:44 Pravěké zajímavosti
Doktor Clint Boyd ukazuje na krokodýlí zub zaseknutý
do stehenní kosti malého dinosaura

Americkým paleontologům se "povedl dvojitý úder": objevili nový druh dinosaura a zároveň první fosilní důkaz o tom, že dinosauří mláďata byla potravou krokodýlů.

Druhohorní příbuzní dnešních krokodýlů, aligátorů a kajmanů žili bok po boku s dravými dinosaury. Obvykle se předpokládá, že dinosauři svému prostředí naprosto dominovali a že jejich čerstvě vylíhlá mláďata se musela obávat především dravých teropodů, jako byl například tyranosaurus nebo velociraptoři. Fosilní nález ze souvrství Kaiparowits v jižním Utahu ale poprvé prokázal, že na malé dinosaury číhalo ještě jiné nebezpečí.

Mezi velkým počtem úlomků kostí býložravých dinosaurů ze svrchní křídy vědci objevili stehenní kost jeden až dva metry dlouhého mláděte dinosaura. Podle vědců je to nový druh ze skupiny ptakopánvích dinosaurů, který zatím čeká na svůj vědecký popis. Jeho stehenní kost je zlomená na dvě části a nachází se na ní rýhy po zubech nějakého dravce. Podobné stopy vědci našli i na lopatce stejného zvířete. O tom, komu zuby patřily, vypovídá další nález: špička zubu krokodýla, která se zasekla do stehenní kosti a zůstala v ní vězet. Krokodýl nebyl nijak velký, podle úlomku zubu vědci vypočítali, že nebyl delší než dva metry. Podobně jako současné druhy však dokázal zdolat kořist stejně velkou jako byl sám.

Množství zlámaných kostí naznačuje, že nešlo o ojedinělý případ a že mláďata dinosaurů mohla být poměrně častou kořistí malých krokodýlů. Ti je nedokázali pohltit celé, jako by to udělal velký krokodýl. Ulovenou kořist si museli "naporcovat" a paleontologům přitom na kostech zanechali výpověď o svém potravním chování.