Březen 2013

Sauropodní vejce ze Španělska

30. března 2013 v 20:18 Pravěké zajímavosti
Paleontologické naleziště jménem Coll de Nargó ležící v provincii Lleida na severovýchodě Španělska obsahuje různé typy geologických formací, z nichž některé jsou bohatým zdrojem fosilií dinosaurů i jejich vajec. Fosilní vejce jsou popisována jako tzv. ovorody a ovodruhy (podobné je tomu u fosilních stop, kde se rozeznávají ichnorody a ichnodruhy). V provincii Lleida byl až dosud znám jen jediný ovodruh dinosauřích vajec s latinským jménem Megaloolithus siruguei.

Španělským vědcům, kteří studovali nálezy z různých vrstev souvrství Tremp, se nyní podařilo identifikovat čtyři další druhy a to: Cairanoolithus roussetensis, Megaloolithus aureliensis, Megaloolithus siruguei a Megaloolithus baghensis patřící k býložravým sauropodům.

Různé druhy vajec pocházejí z různých vrstev. Stáří těchto vajec se pohybuje od 61 do 71 milionů let. Naznačuje to, že po celé miliony let do oblasti přicházeli dinosauři, aby nakladli svá vejce.

Objev je ale důležitý ještě z jiného důvodu. Ovodruh Cairanoolithus roussetensis, který byl nyní nalezen v provincii Lleida, je známý také z jihu Francie. Podle vědců je to nový důkaz o tom, že před 70 miliony lety existovalo spojení mezi dinosaury z Francie a Pyrenejského poloostrova.


Pliocenní velbloud z Ellesmerova ostrova

27. března 2013 v 21:27 Pravěké zajímavosti

Vykopávky na Ellesmerově ostrově přinesly první důkazy o tom, že ve vysoké Arktidě žili pravěcí velbloudi.

Ellesmerův ostrov je součástí kanadského teritoria Nunavut. Dnes je holý a mrazivý, ale v období pliocénu před 5,3 až 2,6 miliony let se na něm nacházela lesnatá krajina. Dokazují to nálezy z vykopávek jako jsou listy, kusy dřeva a další rostlinný materiál. Nechybí ani kosti savců včetně jezevce, bobra a tříprstého koníka. Nejzajímavějším nálezem je ale 3,5 milionu let stará holenní kost z končetiny velblouda, kterou vědci během tří sezón vykopávek (2006, 2008 a 2010) našli roztříštěnou na třicet kusů. Každý fragment naskenovali laserem a kost digitálně složili do původní podoby. Definitivní potvrzení, že skutečně patřila velbloudovi, přinesla analýza kolagenu, jehož nepatrné množství se z kosti podařilo izolovat.

Velbloudi dnes žijí v severní Africe, Asii a byli lidmi dovezeni do Austrálie. Pocházejí však ze Severní Ameriky, kde se objevili asi před 45 miliony let. Přes Beringovu úžinu se rozšířili do Eurasie a ve své původní domovině později vyhynuli. "Kolagenový profil" velblouda z Ellesmerova ostrova se blízce shoduje s profilem současných jednohrbých velbloudů i s velkým vymřelým velbloudem Paracamelus z Yukonu, který je považován za předka moderních druhů.

Podle rozměrů holenní kosti velbloud z Ellesmerova ostrova měřil v kohoutku asi 2,7 metru a vážil 900 kilogramů. Byl tedy přibližně o 30 % větší než jeho žijící příbuzní. Jeho nález posunul hranice výskytu amerických velbloudů o 1200 km na sever. Navíc naznačuje, že linie, z níž vznikli dnešní velbloudi, mohla být adaptována na život v arktických lesích. Není tedy vůbec vyloučené, že dnešní velbloudi z horké Sahary a středoasijských pouští byli původně arktickými zvířaty.


Za krokodýly do pravěku

20. března 2013 v 19:01 Pravěké zajímavosti
Jihoameričtí krokodýlovití plazi kajmani nevznikli v Jižní Americe. Podle nových fosilních nálezů má jejich linie kořeny v oblasti Panamy.

Panamská šíje, která spojuje Severní a Jižní Ameriku, vznikla před necelými 3 miliony let a umožnila migraci různých druhů zvířat. Do Severní Ameriky tak pronikli jihoameričtí pásovci a obří lenochodi, opačným směrem se přesunuly různé druhy chobotnatců a šelem. Některá zvířata však na vznik Panamské šíje nečekala. Nově to potvrdily 19 milionů let staré lebky dvou krokodýlovitých plazů, které pocházejí z Panamy. Obě reprezentují nové druhy, které dostaly vědecká jména Culebrasuchus mesoamericanus a Centenariosuchus gilmorei. Jejich hlavní přínos je ale v tom, že osvětlují evoluci jihoamerických kajmanů a jejich příbuzných aligátorů ze Severní Ameriky.

Před 70 miliony let měli kajmani a aligátoři společného předka, který žil v Severní Americe. Fosilních nálezů je málo, ale naznačovaly, že tento předek v určitém okamžiku překonal mezeru mezi kontinenty a pronikl do Jižní Ameriky, kde se z něj vyvinuli kajmani. Dvě nové lebky však přinesly zvrat. Nepatří žádnému společnému předkovi, Culebrasuchus a Centenariosuchus jsou primitivní zástupci linie kajmanů. To nám naznačuje, že se kajmani nezačali vyvíjet v Jižní, ale už ve Střední Americe.

K migraci z jednoho kontinentu na druhý došlo na začátku miocénu, dlouho předtím, než se začali stěhovat první savci. Kajmani ani aligátoři ale příliš dobře nesnášejí slanou vodu. Je proto pravděpodobné, že jejich předek dokázal v moři urazit jen krátkou vzdálenost. Nové poznatky o evoluci kajmanů tak nepřímo podporují teorii, podle níž si před 19 miliony let byly Střední a Jižní Amerika mnohem blíže, než se dnes usuzuje.

Culebrasuchus mesoamericanus

Obzvlášť zajímavé paryby pocházející z rodu Helicoprion

15. března 2013 v 14:38 Pravěké zajímavosti
Paleontologům se konečně podařilo rekonstruovat podobu bizarní pravěké paryby, která měla zuby umístěné na spirále.

Paryby rodu Helicoprion se na fosilním záznamu poprvé objevují před 310 miliony let. Přežily velké vymírání na konci permu, aby vyhynuly počátkem triasu před 225 miliony let. Pro paleontology jsou fascinující záhadou už od konce 19. století. Naprostou většinu fosilií totiž tvoří jen zuby, které byly za živa uspořádány na chrupavčitém podkladu do spirály. Celý útvar připomíná kotouč cirkulárky. Vědci si proto nemohli být příliš jistí tím, jak zvíře vypadalo a kam je zařadit. Většinou se uvádí, že paryby rodu Helicoprion patřily mezi žraloky. Chrupavčitou spirálu se zuby vědci obvykle kladou do spodní čelisti, ale objevily se i úvahy o tom, že byla umístěná v hrdle, horní čelisti nebo dokonce na ocasní ploutvi.

Rozřešit mnoholetou záhadu se nyní pokusil tým amerických vědců pod vedením Leifa Tapanily ze Státní univerzity v Idahu. Předmětem zkoumání byla výjimečně dobře zachovalá fosilie stará 270 milionů let, která byla objevena v roce 1950 v Idahu. Obsahuje 117 zubů přichycených na chrupavčitém podkladu a kus čelistí. Ze snímků pořízených výpočetní tomografií vědci sestavili trojrozměrný model. Je z něj patrné, že spirála byla umístěná v dolní čelisti. Viditelných bylo jen nějakých dvanáct permanentních zubů, zbytek se ukrýval v tkáni. Zuby jsou dlouhé a špičaté, s pilovitými okraji, a u většiny fosilií nenesou žádné známky poškození. Autoři studie se proto domnívají, že Helicoprion se mohl živit měkkými a kluzkými živočichy, jako jsou například hlavonožci.

Uspořádání čelistí a jejich spojení s lebkou také ukázalo, že Helicoprion nebyl žádný žralok, ale patřil do jiné skupiny paryb známé jako chiméry (Holocephali). Podle velikosti spirály, která v průměru měří 23 centimetrů, vědci stanovili, že šlo o exemplář dlouhý asi 4 metry. To rozhodně není maximální velikost paryb rodu Helicoprion - některé zřejmě dosahovaly až dvojnásobné délky.


Život nosorožců z dob ledových

10. března 2013 v 10:54 Pravěké zajímavosti
Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis) patří spolu s mamuty k ikonickým zvířatům doby ledové. Z pouhých čtyř nálezů kompletních koster a mumií víme, že tito nosorožci měli dlouhé tělo na relativně krátkých nohách, velmi dlouhý přední roh a dlouhou hnědou srst. To ostatně ukazují i jeskynní malby. Další podrobnosti nyní přineslo zkoumání exempláře, který byl v roce 2007 objeven na dolním toku řeky Kolyma na Sibiři. Nosorožec byla samice, která zahynula asi před 39 000 lety. Zachovala se z ní hlava i trup s končetinami, ale většina vnitřních orgánů chybí. Výjimkou je žaludek, který obsahuje zbytky potravy. Z něj je patrné, že srstnatí nosorožci se živili bylinami, mezi kterými hlavní místo zaujímali předchůdci obilovin.

Samice vážila asi 1500 kilogramů, což odpovídá současnému nosorožci jávskému. Ocas a uši byly menší než u moderních druhů nosorožců, což je vzhledem ke klimatu doby ledové logické. Tvar uší také přesně odpovídá tomu, jak je zachycen na paleolitických jeskynních malbách. Na břišní straně těla se nacházela dvojice bradavek. Z toho vyplývá, že srstnatí nosorožci mohli přivádět na svět jen jedno, maximálně dvě mláďata.