Únor 2012

Houkající hadrosauři

29. února 2012 v 17:30 Pravěké zajímavosti
Hadrosaurům se někdy říká ptakopyskatí dinosauři, protože mají ploché tvrdé zobáky jako kachny. Byli to býložraví dinosauři a jeden z vědců je označil za "krávy doby křídové", protože žili ve stádech a v té době byli poměrně dost obvyklí.


Duté "trubky"

Mnozí hadrosauři měli rohům podobné hřebeny nebo rourovité útvary na hlavě. Hřebeny některých hadrosaurů, například parasaurolofa, byly duté a byly spojeny s nosními dutinami. Vědci soudí, že dovedli vyluzovat hlasité houkavé zvuky vyfukováním vzduchu.


Různé druhy hřebenů

Hřebeny hadrosaurů měly velmi proměnlivé tvary a rozměry podle druhu hadrosaura, ale také podle toho, zda šlo o samici nebo samce, o mládě nebo o staré zvíře. Podle tvaru a velikosti můžeme určit hadrosaury a jejich druhovou příslušnost.

Zde jsou vyobrazeny 3 zmnoha typů hřebenů hadrosaurů:...

Zobáky a žvýkání

Hadrosauři se živili bobulemi, kvetoucími i stálezelenými rostlinami. Dokázali ukousnout i nejtužší listy svými ostrými zobáky. Jejich čelisti byly dokonale upravené ke žvýkání. Mohly se pohybovat dopředu i dozadu, ze strany na stranu stejně dobře jako nahoru a dolů. V tlamě měli více než 2000 zubů. My lidé se musíme spokojit s 32 zuby.

Společný útěk

Hadrosauři mohli rychle běhat po silných zadních končetinách. Při prvních známkách nebezpečí jeden hadrosaurus varoval zbytek stáda a všichni společně se dali na útěk. Je velmi zajímavé, že nikde nejsou známky společné obrany proti nepříteli.

Pryč od chladu

Hadrosauři žili v různých částech světa. Někteří se zdržovali i v oblasti kolem polárního kruhu, kde je dnes velmi chladno a v zimních měsících téměř neustále tma. V době, kdy zde hadrosauři žili, však nebyly tyto oblasti tak studené jako dnes, ale přesto museli přežít chladné počasí a temné období v určité části roku.


Za stády mamutů

24. února 2012 v 18:37 Pravěké zajímavosti
Největším, nejznámějším a zároveň nejpopulárnějším vymřelým tvorem čtvrtohorní éry byl bezesporu mamut. Za svou popularitu vděčí majestátní postavě, obrovskému světovému rozšíření a unikátním nálezům mršin zamrzlých v sibiřské půdě nebo konzervovaných zemními oleji, solemi a pískem. Paleontologové nemívají často příležitost studovat měkké části těl fosilií. U mamutů konzervovaných ledem po dlouhé desítky tisíc let však mohli odebrat vzorky svaloviny, krve, kůže, srsti, a dokonce i obsah žaludku, v němž objevili i zbytky poslední potravy. Proto i naše znalosti o tom, jak mamuti vypadali a jak žili, jsou hlubší a úplnější než ty, které máme o tvorech známých jenom z dochovaných fragmentů jejich koster. V neposlední řadě přispěly k poznání mamutů i kresby a sošky zhotovované pravěkým člověkem. Mamuti nebyli hojní jenom počtem jedinců, ale vytvořili i velké množství druhů. Jejich rozšíření sahalo od západní Evropy přes celou Asii až do Severní Ameriky. Tam se dostali po pevninském mostě, který tehdy oba tyto kontinenty spojoval. Tito chobotnatci žili jak v teplé oblasti středomořské, tak v chladné Skandinávii, Sibiři a na Aljašce. Mnohé druhy se dokonce přizpůsobily i výkyvům teplot v ledových dobách. Před chladem je chránila silná podkožní vrstva tuku a huňatá srst. Dlouhé, silné kly nebyly jen majestátní ozdobou, ale jak prozrazuje jejich obroušení, sloužily při pastvě k odhrnování sněhu. Nedostatek potravy v zimních měsících přečkávali mamuti trávením zásobních látek z tukového hrbu na hřbetě. Vývoj chrupu chobotnatců, který začal už u primitivních slonovitých forem, dosáhl u mamutů maxima své dokonalosti. Nový typ přijímaní potravy způsobil především změny ve stavbě zubů. Lesní porosty ustupující k jihu nahradila travnatá step a tundra. Trávy, obsahující tvrdé minerální složky, obrušují zuby mnohem víc než měkké listí ze stromů. U mamutů proto zesílila stěna skloviny stoliček až na 7 mm a kromě toho se zřasila korunková část zubu množstvím příčných lamel. Počet zubů vzrostl u nejvyspělejších forem až na dvacet sedm. Neobyčejně významná byla také schopnost výměny opotřebovaných stoliček a jejich náhrada novými zuby. Stejně jako všichni slonovití chobotnatci patřili i mamuti mezi největší tvory své doby. Jejich průměrná velikost se pohybovala okolo tří metrů, ale někteří dorůstali až do výšky čtyř a půl metru. Těmito impozantními rozměry se pyšnil hned jeden z prvních, mamut stepní (Mammuthustrogontherii). Přestože byl potomkem teplomilného slona jižního (Archidiskodonmeridionalis), přizpůsobil se jako jeden z prvních nastupujícímu chladnému klimatu a zároveň životu v otevřené stepní krajině. Stal se tak výchozím článkem vývojové větve všech ostatních stepních mamutů. Nejznámější z nich byl mamut srstnatý (Mammuthusprimigenius). Nedosahoval už rozměrů svého předka, neboť ani největší jedinci nepřesahovali výšku 3,5 metru. Ve středním a mladším pleistocénu žil v Evropě, Asii a Severní Americe. Nálezy mršin uvězněné ve zmrzlé půdě na Sibiři a v severní Kanadě patří právě tomuto druhu. Podle zbytků potravy dochované mezi zuby a v žaludcích je zřejmé, že se tato zvířata živila trávou, mladými větvičkami bříz, vrb, olší a jehličnatých stromů, ale i mechem a lišejníky. Jiným potomkem slona jižního byl Mammuthusimperator. Tento obrovitý chobotnatec, dosahující výšky přes 3,7 metru, žil ve středním pleistocénu v Severní Americe. Nebyl to však jediný ryze americký mamut. Spolu s ním obýval zejména jižní části severoamerického kontinentu o něco menší Mammuthuscolumbi. Jednou z ne zcela uspokojivě zodpovědných otázek zůstává poměrně náhlý zánik chobotnatců, k němuž došlo koncem pleistocénu. Kromě jediných dvou žijících forem slonů (slon africký, slon indický) všichni ostatní vymřeli. Nejdéle se udrželi mamuti na Sibiři. Poslední tam žili ještě před deseti možná i šesti tisíci roky. Přestože současníkem mamutů a jejich jediným nepřítelem byl pravěký lovec, nemá na svědomí jejich vyhubení. (Sice se na hubení částečně podílel, ale konec mamutů rozhodně nezavinil.) Hlavní příčinou patrně byly rozsáhlé ekologické změny, k nimž došlo na konci poslední doby ledové. Všeobecné oteplení umožnilo návrat a existenci stromové vegetace. Rozsáhlé prostory travnatých stepí začaly zarůstat jehličnatými lesy a stáda mamutů byla nucena ustoupit na sever. Tam však bohaté atmosférické srážky pokrývaly krajinu mocnými vrstvami sněhu a mamuti přišli o zdroj své obživy. Tak jako všechny velké světové události měl i zánik mamutů pravděpodobně víc příčin; jejich nahromadění a vzájemná kombinace měly pro tuto skupinu tragické následky.

Nejznámější z mamutů je mamut srstnatý (Mammuthus primigenius). Silná tuková vrstva a husté osrstění těla mu umožňily žít i v nehostinných podmínkách, které panovaly v severní Evropě, Asii a Severní Americe v ledových dobách. Mršiny těchto mamutů byly objeveny ve věčně zmrzlé půdě na Sibiři a v Kanadě. Mamutovina se dokonce stala výnosným obchodním artiklem. Jejím největším producentem byly Novosibiřské ostrovy. Po dlouhá desetiletí dosahoval roční vývoz ze severovýchodní Sibiře více než 30 tun.

Mamut stepní (Mammuthus trogontherii) byl i mezi mamuty opravdový gigant. Dnešního slona indického přerůstal téměř o dva metry! Také jeho pětimetrové kly patřily v rozsáhlé rodině chobotnatců k nejdelším. Tento druh mamuta se již plně přizpůsobil životu v otevřené stepní krajině v Evropě, Asii a Severní Americe.

Mamut je bezesporu nejtypičtějším a nejznámějším zvířetem, které kdy žilo ve starších čtvrtohorách v Evropě, Asii i v Severní Americe. Naši předkové- pravěcí lovci tohoto majestátního tvora dobře znali.

Severoamerický Mammuthus columbi pronikl během pleistocénu až do jižních částí Spojených států; jeho kostry byly nalezeny dokonce i v Mexiku. V těchto teplých oblastech se potkával i se "šavlozubými tygry".

Bambiraptor

22. února 2012 v 15:48 Plazopánví (Saurischia)
Vše, co o tomto dinosaurovi známe,, vychází z jediného nálezu, který však představuje z 95% kompletní kostru. Ze studia tohoto jedince vědci rozpoznali, že byl mladý, měl poměrně velký mozek a jeho přední končetiny se skládaly k tělu podobně jako u ptáků. Patří do skupiny opeřených dinosaurů, i když jeho fosilie žádné peří neobsahuje. Fosilie bambiraptora mohla náležet rodu Saurornitholestes, ale vědci si nemohou být jistí, dokud nebudou mít k dispozici více srovnávacího materiálu. Nedávno se však zjistilo ,že mohl obrátit prst proti ostatním dvěma. To znamená ,že mohl manipulovat s různými předměty. Tuto schopnost měl nejspíš jen tento dinosaurus a Iguanodon.
FAKTA:
Naleziště: USA
Popsán: roku 2000
Potrava: masožravá
Čeleď: Dromaeosauridae
Zařazení: teropod
Doba: svrchní křída
Význam jména: Zloděj srnčat (Bambi je srnče z Disneyho filmu)

Equijubus

19. února 2012 v 15:06 Ptakopánví (Ornithischia)
Equijubus ("koňská hříva") ze spodní křídy (před 110 miliony lety) byl 8 metrů dlouhý, čínský ornitopod popsaný v roce 2003. Jeho lebka vypadala jako něco mezi lebkou kachnozobého dinosaura a iguanodona. Sice neměl hřeben, ale zato měl více řad zubů- většina kachnozobých a rohatých dinosaurů měla dvě a více řad zubů, ale jiní dinosauři obvykle jen jednu. Existence Equijuba zřejmě potvrzuje, že nejstarší kachnozobí dinosauři pocházejí z Asie.

Nosorožci sněhových plání

16. února 2012 v 18:20 Pravěké zajímavosti
Drsným přírodním podmínkám ledových dob se kromě mamutů dokázali přizpůsobit i nosorožci. Přestože jsme dnes zvyklí spojovat nosorožce s teplými tropy, byli tito obrovští savci věrnými průvodci mamutů při jejich toulkách po zasněžených pláních eurasijské tundry. Stejně jako dnes byli i v minulosti samotáři. O některých z nich jsme poměrně dobře informováni. Zasloužil se o to pravěký "umělec", který podobu těchto zvířat věrně zobrazil na skalních stěnách jeskyní, v nichž přebýval. Nejcennější informace však přinesly nálezy těl nosorožců, která se podobně jako těla mamutů zachovala v promrzlé sibiřské půdě a v ropných píscích v okolí Haliče. Také tyto nálezy poskytly paleontologům řadu poznatků o měkkých částech těl, o barvě a délce srsti, o druhu a skladbě potravy, o tom, jak vypadala mláďata, jaký byl rozdíl mezi samci a samicemi, a mnoho dalších zajímavostí. Nosorožci byli v pleistocénu velmi rozšíření. Byli to potomci úspěšných vývojových linií, jejichž začátky sahají hluboko nazpět do třetihorní éry. Podobně jako chobotnatci také nosorožci byli původně lesními zvířaty. Jedním z nich byl i dlouhonohý Dicerorhinus ,který žil i ve střední Evropě, a to už od konce třetihor. Potomkem těchto teplomilných nosorožců je teprve v současnosti vymírající nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis). Stejně jako mamuti i nosorožci byli přinuceny reagovat na klimatické změny, které nastaly v souvislocti s ledovými dobami. Úbytkem lesních porostů přicházeli o zdroj potravy, na kterou byli dosud zvyklí. Ojediněle stromy a keře rostoucí v travnatých porostech šířící se stepi k jejich obživě už nestačily, a proto museli stále častěji doplňovat svůj jídelníček spásáním trávy. Ve srovnání s měkkými a křehkými listy stromů působila tvrdá stébla stepních bylin a trav značně opotřebování chrupu. Chrup se proto začal postupně měnit a zuby stávaly odolnějšími. Nejvíce trpěly stoličky, a proto se na nich vytvořila ochranná vrstva a jejich povrch se zřasil. Jedním z prvních nosorožců, který se přizpůsobil životu v travnaté stepi, byl druh Elasmotherium sibiricum. Jak druhové jméno napovídá, byla jeho domovem Sibiř, zejména její jižní část. Odtud se rozšířil do některých částí Číny a dostal se i do střední Evropy. Byl to kolos, který svými rozměry připomínal některé třetihorní předky. Jeho roh se sice ve fosilním stavu nezachoval, ale podle velikosti hrbolu, na který roh nasedal, mohl být až dva metry dlouhý! Celý povrch těla měl tento obr porostlý hustou srstí, která ho chránila před zimou. Jiným chladnomilným typem pleistoceních nosorožců byl nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis). Spolu s mamutem patřil k nejtypičtějším představitelům živočišného společenstva ledových dob. Fosilní pozůstatky obou těchto velkých savců se často vyskytují pohromadě, dokonce i jejich ledem konzervované mršiny byly nalezeny pospolu. Nosorožec srstnatý byl vysoký 160 centimetrů a dlouhý tři a půl metru. Proti nepřízni počasí a krutým zimám byl vybaven stejně dobře jako mamut. Vrstva podkožního tuku a dlouhá srst ho chránily proti chladu a mohutný tukový hrb v přední části hřbetu mu pomáhal překlenout období hladu v zimních měsících. Byla to typická zvířata ,která žila spolu s mamuty na jižních severských ledovců. Srstnatí nosorožci pocházejí ze stepních oblastí jižní Asie. Odtud se ve středním pleistocénu dostali až do Evropy. Nikdy však nepronikli na americký kontinent. Tato zvířata lovil i mnohokrát pravěký člověk. Srstnatí nosorožci žili téměř v celé evropě a na velkém území Asie.

Dicerorhinus etruscus je představitelem významné vývojové větve nosorožců, jejíž zástupci přežili od mladších třetihor přes všechny doby ledové až do dnešních dnů. Poslední vymírání v současné době v jihovýchodní Asii.

Na rozlehlých travnatých pláních jižní Sibiře žil v pleistocénu obrovitý stepní nosorožec Elasmotherium sibiricum. Kromě srsti pokrývající jeho tělo byl pozoruhodný dvoumetrový roh.

Srstnatý nosorožec (Coelodonta antiquitatis) dobře snášel drsné přírodní podmínky ledových dob. Na rozdíl od mamutů byli nosorožci samotáři nebo vytvářeli jen malé skupinky. Na lebce měl dva rohy, z nichž přední mohl být až metr dlouhý. Zprvu žili v Asii, později se hojně vyskytovali i v Evropě, kde byly jejich kostry objeveny v celé řadě zemí. Zbytky jejich srsti se zachovaly na mršinách konzervovaných sibiřským ledem. Vyhynuli teprve koncem pleistocínu.

Stejně jako mamuti a jeskynní medvědi byli i nosorožci pro neandrtálské lovce lákavou kořistí. V zadu jdou vidět dva nosorožci srstnatí.

Eotyrannus

14. února 2012 v 17:10 Plazopánví (Saurischia)
Eotyrannus ("dávný (jitřní) tyran") byl masožravý teropod, který žil ve spodní křídě. Měl jeden znak společný všem tyranosauridům; když přeříznete některý z jejich hlavních zubů napříč, má průřez tvar písmene "D". Žádný jiný teropod nemá zuby takového tvaru. Na rozdíl od pozdějšího příslušníka této skupiny, druhu Tyrannosaurus rex, byly prsty předních končetin eotyrana dlouhé a použitelné pro uchvacování kořisti. Eotyrannus pocházel z Anglie a byl popsán v roce 2001. Tento dávný předek tyranosaura byl okolo šesti metrů dlouhý.

Kerberosaurus

12. února 2012 v 14:52 Ptakopánví (Ornithischia)
Kerberosaurus ("ještěr Kerberos") žil ke konci druhohor a byl kolem devíti metrů dlouhý. Jeho blízkým příbuzným byl prosaurolofus. Kachnozobí dinosauři v Severní Americe z téže doby byli tělesnou stavbou vyvinutější. Kerberosaurus pochází od ruské řeky Amur. Migrace mezi Asií a Severní Amerikou byla na konci druhohor snadná, protože oba kontinenty spojovala souš. Dinosauři putovali na velké vzdálenosti a vyvíjeli se různým tempem i způsobem. Kerberosaurus byl popsaný v roce 2004 a patřil do rodiny Hadrosauridae.


Prosaurolophus

10. února 2012 v 19:40 Ptakopánví (Ornithischia)
Prosaurolophus ("předchůdce saurolofa") byl 8-9 metrů dlouhý kachnozobý dinosaurus pocházející ze Severní Ameriky (Kanady) z období svrchní křídy. Tento ornitopod patří k prvním dinosaurům objeveným v Dinosauřím provinčním parku v kanadské Albertě. Je znám z několika úplných lebek i koster. Existuje jen však několik exemplářů tohoto dinosaura, což může znamenat, že žil v suchých oblastech daleko od řek, kde byla menší naděje na zachování kostí. Měl pevný hřeben a byl blízce příbuzný se saurolofem. Byl odborně popsán v USA roku 1916.

Pelecanimimus

9. února 2012 v 16:32 Plazopánví (Saurischia)
Pelecanimimus ("napodobitel pelikána") žil ve spodní křídě na území Španělska. Na hlavě měl malý výrůstek, který však měli nejspíš jen samci. Tento neobvyklý zástupce ornitomimů- rychlých dinosaurů podobných pštrosů- měl asi 220 zubů. Většina dinosaurů této skupiny však zuby neměla. Velké množství malých zubů fungovalo jako jemný krájecí stroj a zřejmě také sloužilo jako filtr pro získávání potravy z vody. Pelekanimimus měl svalnatý jazyk, dlouhé přední končetiny se třemi prsty, které dokázaly uchopit kořist. Otisky vzorku kůže se sice našly, ale žádné skutečné peří. Jeho délka se pohybovala v rozmezí 2 až 2,5 metru. Nejnápadnější znak pelekanimima byl zvláštní kožní záhyb pod hrdlem. Záhyb možná tvořil vak podobný vaku pelikána. V červenci 1993 objevil jeho kostru Armando Díaz Romeral a rok poté byl již popsán a pojmenován. Pelecanimimus byl nejspíš všežravec.

Klimatické změny v pleistocénu

7. února 2012 v 17:44 Pravěké zajímavosti
•Celosvětové ochlazení, k němuž došlo koncem třetihor, hluboce zasáhlo do existence, skladby a vývoje rostlinného i živočišného světa. Těmito změnami nebyly postiženy jenom zaledněné oblasti; zasaženo bylo i široké předpolí kontinentálních ledovců. Na jejich okraji měla krajina charakter chladné tundry, v níž kromě měchů a lišejníků živořily jenom ojedinělé zakrslé břízy a vrby. Dalším vegetačním pásmem byla step, kde už přibylo keřů i stromů, hlavně zakrslých jehličnanů. Nejdál od čela ledovce se rozkládala tajga. Tvořily ji nedozírné porosty jehličnatých lesů, protkané vodními plochami chladných jezer a rozsáhlých močálů. Všechna teplomilná vegetace, která ještě v mladších třetihorách rostla ve střední Evropě, se "odstěhovala" k jihu. Zmizely fíkovníky, ořešáky, javory, lípy, buky a četné jiné druhy, jimž klimatické podmínky znemožňovaly další existenci. Jejich návratu v meziledových dobách zabránilo vysoké alpské horstvo, jehož východozápadní průběh se stal pro rostlinstvo nepřekonatelnou bariérou. Na severoamerickém subkontinentu, kde mají pohoří severojižní směr, nebránilo nic rostlinstvu vrátit se v teplejších obdobích zpět do severnějších oblastí. Proto dnes můžeme v Severní Americe vidět teplomilné stromy, například liliovníky a šácholany, v mnohem vyšších zeměpisných šířkách než v Evropě.....Před nastalým chladem neustupovalo jen rostlinstvo, ale i živočišstvo. Celá řada druhů se však pokusila nepřízni klimatu vzdorovat. Jedinou možností bylo přizpůsobit se současným klimatickým podmínkám. To se povedlo kupříkladu teplomilným pralesním slonům a nosorožcům, kteří shodně reagovali na zánik svého dosavadního životního prostředí tím ,že se v průběhu vývojového procesu postupně přeměnili. Zprvu na stepní formy a posléze až na srstnaté nosorožce a mamuty, schopné žít i v nehostinné tundře. Jiná zvířata ustoupila k jihu, a to většinou do severní Afriky. To byl případ antilop, které se však ani při pozdějším oteplování nevrátily zpět. V Evropě je nahradili jeleni a stepní druhy losů, v tundře pak sobi. Vysokohorské druhy savců, jako kozorožci nebo kamzíci, reagovali na měnící se klimatické podmínky sestoupením do nížin a v příznivějších obdobích opětným návratem na horské hřebeny. Překvapivě dobře a bez velkých ztrát se s ochlazením vyrovnaly šelmy. I během pleistocénu žili v Evropě "šavlozubí tygři", jeskynní medvědi, jeskynní lvi, vlci, lišky a hyeny. Fosilní pozůstatky a stopy po jejich životě se nacházejí poměrně hojně i v okolí Prahy.


Zasněžené vrcholy centrálního Altaje (3000-4500 m.n.m). Typická kotlovitá údolí dokládají rozsáhlá pleistocenní zalednění.

Geologický profil z pohoří Altaj, v údolí řeky Anuj se silně zvětralou půdou datovanou do středního Pleistocénu (cca. 700 000 let).

Rozsah celosvětového zalednění v pleistocénu.