Žádný druh tu není věčně..

Itemirus

Pátek v 17:44 |  Theropoda
Itemirus byl rod masožravého teropodního dinosaura z populární čeledi Dromaeosauridae. Žil na planetě před zhruba 91 miliony lety v době svrchní křídy stupně turon. Obýval oblast pradávného Uzbekistánu, kde panovaly podobné klimatické podmínky, jako například na poušti Gobi. Tento malý predátor není až tak dobře známý, kvůli nedostatku fosilního materiálu. Vědci z něj nalezli pouze částečně zachovanou mozkovnu. Stalo se tak v roce 1958 u vesnice Itemir (odtud pochází i jméno dinosaura Itemirus) ve formaci Bissekty. Díky mozkovně se zjistilo, že se jednalo o příslušníka podčeledi tzv. "srpodrápých lovců" Velociraptorinae, který měl hodně dobrý zrak. Itemirusovo tělo pravděpodobně pokrývalo peří. Při pronásledování kořisti dokázal kličkovat - k udržení rovnováhy mu napomáhal jeho dlouhý vodorovný ocas. Je možné, že stejně jako Velociraptor, tvořil i rod Itemirus skupinky, což byla značná výhoda především při lovu. Jdnalo se o vývojově blízkého příbuzného dnešních ptáků, jehož rozměry jsou pouze odhadované na základě podobnosti s ostatními příslušníky jeho čeledi. Délka se mohla pohybovat přibližně okolo 1,5 metru, výška 70 cm a váha 30 kilo. Na zadních nohou měl typicky raptoří zahnuté drápy. Typový a jediný známý druh I. medullaris popsal ruský paleontolog Sergej Kurzanov v roce 1976.


 

Quaesitosaurus

13. února 2017 v 18:33 |  Sauropoda
Quaesitosaurus byl rod sauropoda z čeledi Nemegtosauridae, který žil na Zemi v době svrchní křídy před 85-70 miliony lety stupně santon až maastricht. Vyskytoval se na území dnešní Asie, zejména Číny a Mongolska. V roce 1983 nalezli ruští paleontologové S. Kurzanov a A. Bannikov, fosilní pozůstatek, který se skládal pouze z částečné lebky. Stejného roku dinosaura taktéž popsali. Fosilní materiál byl nalezen ve formaci Barun Goyot, jež je široce zastoupena v poušti Gobi v Mongolsku. Kvůli nedostatku fosilního materiálu je o tomto živočichovi známo poměrně málo. Předpokládá se však, že měl dlouhý krk a zužujícím se bičovitý ocas. Jeho lebka měla široký čenich, byla dlouhá a měla po stranách velké zvukové otvory, což by mohlo znamenat skvělý sluch. Většina sauropodů se živila oštipováním nejrůznějších jehličnanů či jinanů. Nicméně Quaesitosaurus měl velmi malé a měkké zuby, a navíc nemohl zvednout krk výš než do úrovně ramen, takže chodil s krkem nataženým rovnoběžně se zemí. Pravděpodobně jeho hlavní potravní složku tvořily přízemní kapradiny, plavuně či dokonce různá vodní vegetace. Speciální bakterie, žaludeční kyseliny a gastrolity, které byly nápomocné při rozmělňování potravy, se pak společně podílely na trávení rostlinné hmoty. Quaesitosaurus se sdružoval do velkých stád, což znamenalo větší ochranu před nepřáteli. Quaesitosaurus byl dlouhý 13, možná až 23 metrů a jeho výška činila přibližně 8 metrů. Je pravděpodobné, že jeho velmi blízkým příbuzným byl rod Nemegtosaurus. Jeho jméno v překladu znamená "nezvyklý" či "neobyčejný ještěr" a bylo mu dáno kvůli jeho zajímavé lebce.



Magyarosaurus

10. února 2017 v 20:45 |  Sauropoda
Magyarosaurus byl rod malého sauropodního dinosaura z čeledi Titanosauridae, který se vyskytoval na Zemi v době svrchní křídy stupně maastricht před 71 - 65 miliony lety na území dnešního Rumunska. Jeho fosilní pozůstatky, které obsahovaly především obratle z minimálně deseti jedinců, se nalezly poblíž župy (územně správního celku) Hunedoara ležícího v Sedmihradsku, v západním Rumunsku. Tato oblast spadala v době jeho objevu pod Maďarsko, proto zde tvoří nejpočetnější menšinu právě Maďaři. Nalezlo se dokonce i 14 vajec, které jsou tomuto rodu přiřazovány. Magyarosaurus měl podobně jako Saltasaurus, kostěné pancéřování, které mu chránilo hřbet. Toto pancéřování se skládalo z velkého množství malých kostěných desek a větších kostěných hrbolů. Magyarosaurus patřil mezi tzv. "trpasličí sauropody". S délkou 6 m - 8 m, výšky okolo 2 metrů a váhou jedné tuny, dosahoval jen čtvrtiny velikosti obřích svrchnojurských sauropodů. V době, kdy Magyarosaurus žil, pokrývalo většinu Evropy moře. Možná zůstal malý, protože žil na ostrově, kde bylo málo vegetace a žádní predátoři. Magyarosaura původně popsal jako nový druh titanosaura Titanosaurus dacus, již v roce 1915 baron Franz Nopcsa von Felső-Szilvás, který je dnes považován za jednoho ze zakladatelů vědního oboru paleobiologie. V roce 1932 byl překlasifikován do samostatného rodu a jeho jméno bylo změněno. Učinil tak Friedrich von Huene, který se pyšní popisem mnoha evropských dinosaurů. Magyarosaurus se objevuje například v jednom díle dokumentu Dinosaur Planet z roku 2003 a dále pak v dokumentu Planet Dinosaur z roku 2011. Jeho jméno znamená "Maďarský ještěr" a bylo mu dáno na počest Maďarů žijících na území jeho nálezu.


 


Strakatý chocholáč

2. února 2017 v 19:26 |  Současná příroda
Dudek chocholatý (Upupa epops) je jediným zástupcem z čeledi dudkovitých (Upupidae) a na naší planetě se vyskytuje v devíti poddruzích. Evropu, severozápadní Afriku a západní Sibiř obývá dudek chocholatý evropský (U. epops epops), území na východě Asie dudek chocholatý asijský (U. epops saturata) a oblast od Suezu k jihu dudek chocholatý egyptský (U. epops major). Dalších šest poddruhů žije v Africe na jih od Sahary a v jižní Asii.

Jeho hlavními znaky jsou: černohnědé zabarvení, oranžová chocholka s černobílými špičkami, křídla a ocasní pera zbarvená hnědobílými proužky. Zbarvení samice a samce jsou stejné.

Tento opeřenec dosahující velikosti těla 25-29 cm, rozpětí křídel 44-48 cm a hmotnosti 55-80 gramů, má široce zakulacená křídla, nápadnou vztyčitelnou chocholku a tenký, mírně dolů zahnutý zobák. Létá "motýlím stylem" - vlnovitě a jakoby vratce. Je s podivem, že dudci dokážou úspěšně zvládat nebezpečné nástrahy dalekého tahu.


Dudci zimují jižně od Sahary, ale někteří i ve Středomoří. Roku 2008 se dudek stal národním ptákem Izraele. K nám přilétají nejčastěji v dubnu, ovšem některé jedince zde můžeme spatřit již počátkem března. Nápadní stěhovaví krasavci kdysi bývali v naší zemi docela běžní. V letech 1950-1960 však bohužel v Česku takřka vymizeli. Dnes hnízdí ojediněle a nepravidelně v nížinách a pahorkatinách zejména na jižní Moravě, Celková početnost dudčí populace u nás se odhaduje na 70-140 párů (evropská populace se odhaduje na téměř 900 000 párů).

Dudci vyhledávají otevřenou krajinu s lesíky, remízky, vinohrady a starými sady, líbí se jim živé ploty a křoviny. Po příletu se vracejí na svá hnízdící teritoria. V té době se zejména samci ozývají charakteristickým "dudáním" (tříslabičné "hupupup"), které má upozornit samice na jejich přítomnost. Při vyrušení vydávají drsné "cherrr". Samečci se chovají velmi teritoriálně a často dochází k různým potyčkám.

Ke hnízdění vyhledávají dudci stromové dutiny. Hnízdo je někdy zcela holé, jindy na dně nalezneme výstelku ze stébel trav a úlomků kůry. Často se hnízda dají objevit ve vykotlaných vrbách, ale ornitologové je kromě mnoha jiných doupných stromů nacházejí také v hromadách kamení, v dutinách, ve starých stavbách nebo v zahradních domcích, v přístupných sklepích, a dokonce v zemních norách. Dudci také mohou osídlit vhodné ptačí budky. Dudci začínají hnízdit v květnu až v polovině června.


Dudci mívají jednu snůšku (pouze výjimečně dvě), samička snáší 5-7 bílých nebo lehce nažloutlých vajíček o rozměrech 26 × 18 mm. Délka inkubace je šestnáct dnů. Na vejcích sedí pouze samice, které samce horlivě přináší potravu. Mláďata krmí zpočátku pouze matka, po desátém dni pak oba rodiče. Pokud vyspělejší mláďata v hnízdní dutině něco ohrožuje, vystřikují směrem k otvoru svůj trus, a navíc vylučují z kostrční žlázy silně páchnoucí sekret. Mladí dudci opouštějí hnízdo po šestadvaceti dnech a jsou rodiči dokrmováni ještě po nějaký čas mimo rodný "dům". Pohlavně dospívají ve stáří jednoho roku. Česko dudci opouštějí většinou během srpna či v září a zcela ojediněle až v říjnu.

V potravě dudků převažuje hmyz (zejména brouci), larvy, dvoukřídlí, blanokřídlí, krtonožky, stonožky, pavouci a žížaly. Nepohrdnou ani ještěrkou. Potravu hledají tito ptáci zejména na zemi, kterou "propíchávají" svými šídlovitými zobáčky. Při sběru soust připomínají pohybem v naší krajině špačky. Dramatický úbytek dudků v naší krajině je připisován právě úbytku jejich přirozené potravy - velkého hmyzu, který se v minulosti vyskytoval na dnes osiřelých pastvinách.

Podle záznamů hnízdil dudek chocholatý v 19. století v Česku na mnoha místech (i když nikdy hojně). Ve 20. století však jeho stavy dramaticky poklesly; do 50. let však byl stále vítán na jižní Moravě, v Polabí, na Benešovsku a na hrázích jihočeských rybníků. V následujících letech však vymizel téměř úplně a v současnosti hnízdí jen vzácně v teplejších nížinách a pahorkatinách zejména jižní Moravy. Vystupuje max do výšky 700 m. n. m. Výjimkou je Hrubý Jeseník, kde bylo zjištěno hnízdění ve výšce 826 m. n. m.


V Červeném seznamu České republiky je dudek začazen do kategorie EN - ohrožený druh. To znamená, že potřebuje pomoc nás lidí, kterou můžeme zajistit například vhodnými budkami. Rakouští ornitologové ve vinařské oblasti Wagram zjistili, že budky je vhodné umisťovat nikoliv na stromy, ale do speciálních kůlniček na vinohradnické nářadí. Rakušanům se podařilo nemožné - za pouhých pět let zvýšit počet hnízdících párů ze dvou na šedesát. Budky připevněné v kůlničkách obsazují dudci ochotněji než hnízdní možnosti nabízené přímo na vinicích.

Podle poznatků z Rakouska působí kůlničky na mikroklima v hnízdní budce, a navíc vletový otvor umístěný nízko nad zemí je pro tyto ptáky velmi vhodný. V Česku byly takovéto dudčí "bytovky" již s úspěchem umístěny ve vinařské lokalitě Šidleny v blízkosti PR Horky a v zámeckém parku Milotice, kde se nacházejí významné ptačí oblasti Bzenecká Doubrava a Strážní Pomoraví.

Dudka chocholatého zná drtivá většina lidí jen z obrázku, avšak pokud se někomu poštěstí spatřit jej na vlastní oči, nikdy na nádherného ptáka s rafinovanou péřovou korunkou nezapomene.



Obr, který se málem vytratil

25. ledna 2017 v 1:22 |  Současná příroda
Obrovští, až tunu vážící bizoni prérijní (Bison bison) kdysi obývali celé území Velkých planin, v jejichž ekosystému představovali nenahraditelný článek. Stačilo jen málo a lidstvo by přišlo o pohled na obrovská stáda pokojně se pasoucí na travnatých planinách severoamerického kontinentu.


Domorodí indiáni měli bizony v úctě a lovili jich jen tolik, kolik potřebovali k životu. Ulovený kus posloužil nejen k nasycení, ale poskytl také množství kůže na výrobu mokasínů, sedel či plachet. Z chlupů se vyráběla silná lana a vycpávky do polštářů, z rohů různé nástroje, drsný jazyk se dal použít jako hřeben, žluč jako barvivo a obsah žaludku měl léčivé účinky. Rovnováhu nastolenou soužitím indiánů a bizonů narušil až příchod bílých přistěhovalců. Od té chvíle začal počet bizonů klesat a přivedl je až na pokraj vyhynutí.

V době své největší slávy čítala bizoní stáda 30 až možná dokonce 200 milionů kusů! Když začali běloši v osmnáctém století osidlovat indiánská území, stala se z lovu těchto zvířat oblíbená kratochvíle představující to pravé dobrodružství Divokého západu. Bizoní jazyk se navíc brzy stal žádanou delikatesou, a tak začalo na prériích přibývat mrtvých těl, o která neměl po vyříznutí jazyka nikdo zájem.

Běloši rovněž brzy zjistili, že indiáni jsou na bizonech zcela závislí. Protože je chtěli přimět k přesídlení do rezervací, vybíjeli bizony po stovkách, aby původní obyvatelé vyhladověli. Dílo zkázy dokončila stavba železnice - dělníci, kteří sem přijížděli za prací, dostávali k jídlu převážně bizoní maso, jež obstarávali profesionální lovci jako William F. Cody známý pod přezdívkou Buffalo Bill. A jakmile se po kolejích rozjely první vlaky, začali železniční společnosti nabízet cestujícím možnost ukrácení dlouhé chvíle střílením bizonů z oken souprav. Mimo to se pořádaly soutěže ve střílení bizonů, při kterých za jedinou hodinu padlo přes sto kusů. Za těchto okolností není divu, že na konci 19. století žilo v Americe už jen zhruba 500 posledních jedinců.


Naštěstí se objevili milovníci přírody, kterým nebyl osud zdejších zvířat lhostejný. Přírodopisec a spisovatel George Bird Grinnell publikoval články vyzývající k záchraně bizonů a šířil tak nezbytnou osvětu, která nakonec vedla k přijetí zákona o ochraně zvířat na území parku Yellowstone, kam byli poslední žijící bizoni prérijní umístěni. V roce 1905 založil prezident Stálé asociace pro ochranu života v přírodě William Hornaday Společnost na záchranu bizona, která zajistila šťastnou budoucnost ohroženému druhu.

Dnes se bizoni opět spokojeně popásají v národních parcích i na soukromých rančích. Jejich celkový počet se odhaduje na 200 000. Přestože musí do jisté míry stále čelit zabíjení, a to především kvůli vysoce nakažlivé brucelóze, kterou přenášejí na domácí dobytek, považuje se jejich populace za stabilizovanou. Bizon prérijní momentálně nepatří k ohroženým druhům - v Červené knize spadá do kategorie "téměř ohrožený" a ochránci zvířat doufají, že se v budoucnu na stupnici neposune výš.



Tyrannotitan

21. ledna 2017 v 14:36 |  Theropoda
Tyrannotitan byl rod velkého teropoda z čeledi Carcharodontosaurinae, který žil na Zemi v době spodní křídy stupně apt před 118 miliony lety na území dnešní Argentiny. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny na pozemku farmy La Jaunita nacházející se zhruba 28 kilometrů od formace Cerro Barcino, jež leží v provincii Chubut v Patagonii. Fosilní materiál obsahoval fragmentální lebku s dolní čelistí a několika zuby, zbytky páteře s několika ocasními obratli, pánev, žebra a pravou končetinu. Kvůli docela malému počtu fosilního materiálu se o tomto tvoru ví poměrně málo. Jedno je však jisté, a sice jednalo se o opravdu velkého teropoda, který byl příbuzný rodům Giganotosaurus a Mapusaurus. Odhady pro jeho délku se pohybují mezi 12 až 15 metry, což z něj dělá rozhodně jednoho z největších teropodů vůbec. Jeho váha je odhadována na 5 až 8 tun. Jeho lebka byla úzká a velmi pevná a nárazuvzdorná, což se jevilo jako dobrá výhoda při souboji s jinými dinosaury nebo i stejnými jedinci rodu. Uvnitř tlamy byl chrup, který tvořilo asi 60 zubů, jenž byl podstatně silnější než u jeho příbuzných, což je velmi zajímavé. Čelisti byly dýkovité a přizpůsobené pro trhání velkých kusů masa. Jeho hlavní obživou byly převážně sauropodi. Při lovu těchto velkých dinosaurů se nejspíš sdružoval do menších skupin, aby tak svůj lovecký úspěch zvětšil. Páteř byla hodně pružná a ocas relativně dlouhý a silný a je tedy možné, že byl takto vyvinut kvůli plavání. Měl dlouhé a silné zadní končetiny a předpokládá se, že dokázaly vyvinout rychlost kolem 32 km za hodinu, nicméně tohle je poněkud obtížnější stanovit. Tyrannotitan došel svého jména díky své velké velikosti a znamená v překladu "Tyranský titán". Pojmenovali a popsali ho v roce 2005 Fernando E. Novas, Silvina de Valais a manželé Patricia Arlene Vickers-Rich a Tom Rich. Jediným známým druhem je T. chubutensis.



Hallucigenia

16. ledna 2017 v 20:05 |  Život před dinosaury
Hallucigenia byl rod maličkého živočicha z kmene Onychophora (Drápkovci), který žil na Zemi od začátku kambria do jeho střední fáze před přibližně 541 až 497 miliony lety. Nalezlo se více než sto fosilních pozůstatků, a to v Burgesských břidlicích v Kanadských Skalistých horách v Britské Kolumbii a dále pak v Maotchienšanských břidlicích ve střední části jihočínské provincie Jün-nan. I když toto stvoření vědci znají už celá léta, o jeho životě či vzhledu se hodně dlouho vědělo opravdu pramálo. Nejdříve se myslelo, že Hallucigenia byla ve skutečnosti fragmentálním pozůstatkem mnohem většího zvířete. Pak byly první fosilie rekonstruovány naneštěstí vzhůru nohama, takže Hallucigenia připomínala nějaké sci-fi stvoření. Myslelo se totiž, že má několik na sobě nezávislých hlav a kráčela po tvrdých ostnatých končetinách. Až postupem času si vědci uvědomili, že původní rekonstrukce byly špatné a rekonstruovali ji znovu. Jednalo se tedy o tvora, jehož tělo bylo 0,5 - 3,5 cm dlouhé a mělo osm nebo deset párů štíhlých nohou - z původně ostnatých nohou se staly ostny na zádech a z hlav končetiny s drápky. I nadále zůstávala však Hallucigenia velkou záhadou, neboť se nevědělo, který konec těla je vlastně hlava a který je ocas. Až vědci Smith a Caron tuto záhadu rozluštili za pomoci elektronového mikroskopu. Také zjistili, že Hallucigenia měla protáhlou hlavu, do které byly posazené dvě jednoduché oči. Není příbuzná ani podobná žádným dnešním živočichům. Původní druh H. sparsa popsal v roce 1977 Simon Conway Morris, druh H. fortis popsala v roce 1995 dvojice X. Hou a J. Bergström a druh H. hongmeia popsal v roce 2012 M. Steiner.



Cronopio

Cronopio je rod savce z kladu Meridiolestida, který žil na Zemi v období, kdy světu vládli dinosauři. Obýval oblast Argentiny před přibližně 98 miliony lety v čase svrchní křídy stupně cenoman. Je znám pouze ze dvou skrovných zkamenělin. Obě zkameněliny byly tvořeny částečně zachovalými lebkami. Fosilní materiál byl nalezen v argentinské provincii Río Negro poblíž vesnice La Buitrera, v geologické formaci Candeleros, jež zasahuje i do dalších provincií Neuquén a Mendoza. Cronopio je nejstarším známým dryolestoidem (zástupcem kladu druhohorních savců Dryolestoidea) z Jižní Ameriky. Jeho skutečná velikost je kvůli nedostatku fosilního materiálu neznámá, avšak je odhadována na 10 až 15 cm, což by odpovídalo přibližně velikosti myši či rejska, ovšem tento tvor byl mnohem robustnější. Měl protáhlou lebku do úzkého čumáku a na rozdíl od svých předků, kteří měli primitivně strukturované zuby, byly jeho zuby již podstatně vyvinutější.


Byly totiž tvořeny pozoruhodně dlouhými šavlovitě zahnutými "psími" tesáky. Podle paleontologa Guillerma Rougiera z Univerzity v Louisville je přítomnost takovýchto zubů u takovéhoto tvorečka skutečně velmi zajímavá. Zuby tak dokazují, jak moc různorodí starověcí savci byli. Jednalo se o hmyzožravce, který si možná dokázal tunelovat hluboké díry v zemi, jež mu poskytovaly ochranu před všudypřítomným nebezpečím. Holotypem je druh C. dentiacutus, kterého popsal v roce 2011tým paleontologů Guillermo W. Rougier, John R. Wible, Robin M. D. Beck a Sebastian Apesteguía. Jeho rodové jméno odkazuje na fiktivní typ osobnosti se stejným názvem "cronopio", který je zobrazován v knihách argentinského spisovatele Julio Cortázara, a je líčen jako nekonvenční a citlivá bytost. Druhové jméno tohoto tvora znamená "ostré zuby". Rodu Cronopio se díky jeho nezvyklým zubům začalo přezdívat "šavlozubá veverka" a inspiroval i veverku Scrata vystupující ve filmech Doba ledová.



Nikobary – říše dronteho bratránka

8. ledna 2017 v 18:10 |  Současná příroda
Nikobarské ostrovy se nachází ve východní části Indického oceánu mezi Andamanským mořem a Bengálským zálivem, přibližně 1300 kilometrů od indické pevniny. Souostroví se skládá z 22 ostrovů, které UNESCO dne 31. května 2013 prohlásilo za Biosférickou rezervaci. Teritorium dnes patří Indii a je tedy spravované indickou vládou. Souostroví se řadí mezi jedny z nejvíce izolovaných ostrovů na světě a žije na něm spousta endemických druhů. Administrativním střediskem je město Dakóank.


Žijí tu dvě skupiny obyvatel: mongoloidní Šompenové (200 - 400 jedinců, Velký Nikobar) a již civilizovanější Nikobarové (20.000 jedinců). Převážná většina obyvatel jsou kolonisté z Bengálska či jiných oblastí východní Indie. Avšak i ve 21. století zde obyvatelé nemají téměř žádné kontakty s okolním světem a žijí tu tradičním způsobem života. Jejich jazyky patří vesměs k nikobarské skupině mon-khmerských jazyků austroasijské jazykové rodiny. Velmi malé skupinky těch nejpůvodnějších domorodců žijí na jihu Velkého Nikobaru a mluví šompenskými jazyky, které nejsou podobné žádným jiným jazykům. Lidé tu pěstují především kokosovou palmu a převažuje rybolov.

V roce 2004, 26. prosince, ostrovy zasáhla vlna tsunami, kterou vyvolalo zemětřesení o síle 9,5 stupně Richterovy škály u Sumatry. Vlny byly vysoké až 15 metrů a zpustošily celé pobřeží Sumatry. Na Nikobarách se stala obětí této ničivé vlny přibližně čtvrtina obyvatelstva. V roce 2010 ostrovy Nikobary v Indickém oceánu zasáhlo i silné zemětřesení o síle 7,7 stupně Richtera. Epicentrum otřesů leželo podle Amerického geologického úřadu (USGS) v hloubce 35 kilometrů a nacházelo se 150 kilometrů západně od města Moehan. I z této živelné příhody se ovšem Nikobarské kmeny vzpamatovali, a to za poměrně krátkou dobu.

Klimatické podmínky jsou na Nikobarách velmi teplé a tropické. V období od června do září sem letní monzun přináší vydatné dešťové srážky, které jsou důležitým zdrojem závlah. Každoročně tu spadne kolem 3000 až 3800 mm. Vegetace je tu členěna do pobřežních mangrovových porostů a tropických a subtropických deštných lesů. Na několika ostrovech můžeme ovšem narazit i na rozsáhlé vnitrozemské pastviny, které zde byly vytvořeny člověkem.


Právě tropické deštné lesy a mangrovy do 700 m.n.m. ukrývají jednoho z velmi tajemných živočichů ze třídy Aves (ptáci). Jedná se o Holuba nikobarského (Caloenas nicobarica). Zajímavé je, že ačkoli vědci o jeho existenci vědí skoro skoro 260 let, znalosti o jeho životě v domovině jsou pramalé.

Je to poměrně velký a těžký holub, který dosahuje délky od 30 do 40 cm a hmotnosti od 360 do 600 gramů. Tomuto druhu holuba se především díky izolaci a nedostatku přirozených nepřátel dokázalo vyvinout jasné peří, které z něj dělá jednoho z nejkrásnějších druhů mezi holuby a hrdličkami. Je kovově zeleně zabarvený se zelenými a měděnými pery na krku. Hlava a oblast pod krkem, létavé peří a hrudník jsou tmavě šedé. Ocas je velmi malý a čistě bílý. Na kořeni zobáku je černý hrbolek, silné nohy jsou tmavě červené. Samice jsou menší, mají menší hrbolek na zobáku, kratší pera a hnědší spodek těla. Nedospělí ptáci mají ocas černý. Živí se semeny, plody, pupeny, a i bezobratlými živočichy.

Holub nikobarský je aktivní za úsvitu a za soumraku. Hnízdí poměrně blízko u země (2-12 m) a staví jednoduché neupravené hnízdo z větviček, do kterého následně klade jedno světle modré vejce s bílými tečkami. Na vejci posléze sedí okolo 30 dnů. Mláďata jsou letu schopná v době, kdy jim je 70 až 80 dní. Kromě doby hnízdění, kdy se shlukuje do velkých kolonií čítajících až 1000 párů, žije samotářsky nebo v párech.


Jeho hlavním útočištěm je Nikobar, ovšem přelétává i na vzdálenost desítek i stovek kilometrů na malé ostrovy přes Malajské souostroví až po Šalamounovy ostrovy a Palau. Létá rychle a v pravidelném tempu. Tyto přesuny jsou uskutečňovány za cílem získání potravy.

Tento velký holub je podle nedávných výzkumů DNA i přes svůj značně odlišný vzhled nejbližším žijícím příbuzným vyhynulého dronta mauricijského neboli blbouna nejapného. Dronte byl nelétavý až metr vysoký pták žijící pouze na ostrově Mauricius, kde byl v 17. století vyhuben.

Nikobary jsou beze slova jedny z neúžasnějších míst na zemi. Mimo všudypřítomnou starověkou kulturu se tu například potápěčům nabízí výjimečné pozorování rozmanitých druhů podmořské fauny a flóry. Po navštívení této exotické oblasti se nadšenci shodují, že vzpomínky na Nikobary jsou naprosto nezapomenutelné.



Tongtianlong

5. ledna 2017 v 22:05 |  Theropoda
Tongtianlong je rod nedávno popsaného teropodního dinosaura z čeledi Oviraptoridae, který žil na území dnešní Číny v době svrchní křídy stupně maastricht před 72 až 65 miliony lety. Jeho fosilii zcela náhodně nalezli dělníci při stavbě nové vysoké školy v městské prefektuře Kan-čou v provincii Ťiang-si. Při jednom z výbuchů došlo k odkrytí zeminy a tím pádem i k nálezu jeho fosilie, která byla mimořádně zachovalá. Holotyp dostal označení DYM-2013-8 a skládal se z téměř kompletní, trojrozměrně uchované kostry s lebkou a dolní čelistí. Ovšem pravá noha a ocas byly zničeny při odstranění zeminy za pomoci hojně používané trhaviny Trinitrotoluen (TNT). Tongtianlong limosus je jediným doposud známým druhem a jak řekl paleontolog Stephen Brusatte z Univerzity v Edinburghu: "Chybělo opravdu jen velmi málo a fosilie by se proměnila v prach a my bychom se o existenci druhu nikdy nedozvěděli." V kyčelním kloubu je dokonce vidět i hluboký vrt, který způsobila právě trhavina. Exemplář se nachází v muzeu Dongyang v provincii Če-ťiang. V překladu jeho jméno znamená "bahenní drak na cestě do nebe" a bylo mu dáno z jednoduchého důvodu. Název totiž odkazuje na příčinu smrti nalezeného jedince, jíž je utonutí v močálu. Neobvyklá zkamenělina ukazuje, že tvor vystrkoval hlavu směrem nahoru, krk byl prohnutý a horní končetiny rozevřené, jako by se snažil vysvobodit. Nezvyklý nález okomentoval Lu Ťün-čchang z čínské Akademie geologických věd slovy: "Sice netušíme, jak dlouho jeho trápení trvalo, ale věříme, že bojoval ze všech sil až do úplného konce." Dinosaurus byl dlouhý přibližně dva metry a jeho tělo bylo pokryto peřím. Měl malá křídla a oproti svým předchůdcům měl již značně vyvinutý zobák. Byl to všežravec, který se živil pestrou stravou tvořenou od různé vegetace přes měkkýše a menší plazy až po dinosauří vejce. Jeho hřeben na hlavě byl na rozdíl od ostatních oviraptorů ve tvaru kopule a s nejvyšším bodem těsně za očnicemi. Jeho blízkými příbuznými jsou rody Banji a Wulatelong. Dinosaurus byl popsán a pojmenován koncem roku 2016 týmem paleontologů, který vedl Junchang Lü.


Umělecká představa znázorňující dinosaura rodu Tongtianlong a jeho poslední zoufalý boj o život předtím, než jej bahno pohltilo a pohřbilo po miliony let.


Anabisetia

4. ledna 2017 v 19:36 |  Ornithopoda
Anabisetia byl rod býložravce, který žil ve svrchní křídě stupně cenoman před 95-92 miliony lety. Vyskytoval se na území dnešní Argentiny a jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny v provincii Neuquén ležící v Patagonii. Fosilní pozůstatky zcela náhodně objevil ve formaci Cerro Lisandro roku 1985 argentinský farmář Roberto Saldivia Blanco. Za osm let, v roce 1993 tyto fosilie přinesl vědcům na prozkoumání. Holotyp dostal označení MCF-PVPH 74 a jedná se o nejkompletnější fosilii ze čtyř doposud objevených exemplářů. Holotyp se skládá z částečně zachovalé lebky se spodní čelistí, která obsahovala i mozkovnu a dále pak z kompletně zachovalých předních i zadních končetin. Další tři nalezené fosilie byly spíše fragmentální, obsahující dohromady několik krčních, páteřních a ocasních obratlů a kompletní pánev. Všechny čtyři doposud nalezené exempláře jsou dnes k vidění v expozici v argentinském Museo Carmen Funes ve městě Plaza Huincul. Anabisetia byl bipedální dinosaurus, který dosahoval délky 2 metry a jeho pravděpodobně blízkým příbuzným byl rod Gasparinisaura a možná i severoameričtí ornitopodi rodu Thescelosaurus a Parksosaurus. Rod Anabisetia se mohl na svých toulkách pravěkou Argentinou setkat s jihoamerickým velkým predátorem rodu Mapusaurus, jenž byl zhruba stejně velký jako jeho příbuzný Giganotosaurus. Celé jméno zní Anabisetia saldiviai a druhové jméno ctí nálezce holotypu. Popsali jej v roce 2002 argentinští paleontologové Rodolfo Aníbal Coria a Jorge Orlando Calvo.



Tylocephale

2. ledna 2017 v 15:47 |  Pachycephalosauria
Tylocephale byl rod býložravého pachycefalosaurida, který žil na Zemi v době svrchní křídy stupně campan před 75 miliony lety. Obýval vnitrozemí, ale vydával se i do vyšších nadmořských výšek. Chrup tohoto dinosaura byl na pachycefalosaurida docela velký a pravděpodobně jím konzumoval tužší nízké rostliny. Jeho fosilní pozůstatky tvořila pouze jediná poškozená lebka, která byla objevena ve formaci Barun Goyot v Mongolsku. Šlo o menšího dvounohého (bipedálního) dinosaura, jehož odhadovaná délka se pohybovala od 1,5 m do přibližně 2,5 m a výška činila něco málo přes jeden metr. Tento pozoruhodný dinosaurus měl nejvíce vyklenutou lebku ze všech doposud známých pachycefalosauridů. Nejvyšší část lebky byla ve srovnání s ostatními zástupci této skupiny posunuta více dozadu a poměrně úzká. Zadní část lebky lemovaly malé hroty. Tylocephale byl blízce příbuzný s rodem Prenocephale, se kterým sdílel i svůj habitat, a ve skutečnosti může jít o nový druh tohoto rodu. Tylocephale také mohl narazit při svých toulkách krajinou pradávného Mongolska na známější rody, jako je například masožravý dravec Velociraptor či rohatý dinosaurus Protoceratops. Tylocephale v překladu znamená "oteklá hlava" - jméno poukazuje na jeho zajímavou lebku. Pojmenovali ho v roce 1974 dvě polské paleontoložky T.‭ ‬Maryanska a H.‭ ‬Osmolska.



Neimongosaurus

29. prosince 2016 v 20:30 |  Theropoda
Neimongosaurus byl rodem therizinosaura, který dosahoval délky 2,3 metru a žil v období svrchní křídy před asi 85 miliony lety. Jeho fosilní pozůstatky byly objeveny v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko (Nèi Mongol) nacházející se na severu Čínské lidové republiky ve východní Asii. Neimongosaurus je znám na základě dvou koster. U jedné z nich je zachována podstatně velká část jeho páteře a skoro všechny kosti končetin. Z lebky se dochovala pouze část zahrnující mozkovnu. Druhá kostra byla fragmentální, obsahující pouze některé úlomky z kostry. V roce 1920 byly na stejném území nalezeny kosti drápů a přední končetina, ovšem není jisté, zdali tomuto tvoru patří, a proto byly pojmenované jako samostatný rod Alectrosaurus. Určitou představu o tom, jak vypadaly Neimongosaurovi přední končetiny, které se bohužel nikdy nenašly, tedy poskytují jeho příbuzní. Neimongosaurus měl dlouhý krk, krátký ocas a silné zadní končetiny. Jeho horní čelist byla vysoká a nápadně zahnutá směrem dolů, zakončená širokým zobákem. Zuby se velice podobaly zubům některých ptakopánvých dinosaurů a naznačují tak, že se živil rostlinnou potravou. V obratlích u uspořádání svalů v oblasti ramen měl vzduchové dutiny, které jasně říkají, že tento dinosaurus byl blízce příbuzný s oviraptory. Holotyp Neimongosaurus yangi popsal v roce 2001 tým paleontologů: Zhang, Xu, Zhao, Sereno, Kuang‭ a Tan‭. Jeho jméno znamená v překladu "ještě z Nei Mongol" (podle místa, kde žil).



Yutyrannus

24. prosince 2016 v 17:34 |  Theropoda
Yutyrannus byl rod teropoda z nadčeledi tyranosauroidů, který obýval Zemi před přibližně 125 miliony lety v době spodní křídy stupně apt. Vyskytoval se v oblasti, kde je dnešní severovýchodní Čína. Jeho skvěle zachované fosilní pozůstatky se našly v horninách souvrství Yixian v provincii Liao-ning a umožňují tak detailní výzkum anatomie tohoto dinosaura. Jeho fosilní materiál obsahoval přímé důkazy o výskytu peří. Otisky peří byly dlouhé 15 až 20 cm a byly objeveny na různých částech těla, což by mohlo znamenat, že byl tento tvor opeřený po celém těle. Dospělý jedinec dosahoval délky až 9 metrů a hmotnosti 1,5 tuny. Jedná se tak o největšího známého opeřeného zástupce dinosaurů vůbec. Je dost možné, že se tento tvor shlukoval do smečky o několika jedincích a také, že ve smečce lovil, čímž se zvyšovala pravděpodobnost úspěchu při lovu. Je tak souzeno díky fosilnímu materiálu, který obsahoval tři jedince (jednoho dospělého a dva mladistvé), které byly objeveny v těsné blízkosti. Lebka byla dlouhá skoro jeden metr a byla vyzbrojena dýkovitými zuby zahnutými dozadu, které byly skvěle přizpůsobené k porcování masa. Yutyrannus byl podle silných končetin pravděpodobně rychlým běžcem. Byl pojmenován v roce 2012 týmem vědců pod vedením čínského paleontologa Xu Xinga, jenž pojmenoval již celou řadu dinosaurů.


..Také bych Vám chtěl popřát krásné Vánoce a příjemné prožití svátků :-)
~ Dinosaurss .x

Secernosaurus

20. prosince 2016 v 19:21 |  Ornithopoda
Secernosaurus byl rodem kachnozobého dinosaura, který žil v době svrchní křídy před zhruba 70 miliony lety stupně Maastricht. Žil na území pravěké Jižní Ameriky a obýval pláně střídané s lesními porosty, kde vyhledával rostlinnou potravu typu kapradiny, jehličnany a kvetoucí byliny. Secernosaurus je prvním kachnozobým dinosaurem, který byl v Jižní Americe objeven. Jeho dost neúplné fosilie byly nalezeny v Argentině. Byly sesbírány roku 1932, nicméně popisu se tento býložravec dočkal až v roce 1979, protože se jeho fosilními pozůstatky do té doby nikdo nezabýval a nestudoval je. Vědci je totiž nepovažovali za významné. Kvůli nedostatku fosilního materiálu není úplně jisté, zda měl na hlavě nějaký hřeben, a proto jej ilustrátoři vyobrazují právě bez něj. Díky zachovalé pánevní kosti je jeho délka těla odhadována na tři metry a výška pak zhruba na 1,5 metru. Stejně jako jeho severoameričtí příbuzní, i Secernosaurus chodil vzpřímeně po dvou. Při konzumaci zeleně se však pohyboval po všech čtyřech. Jeho zuby byly postaveny proti sobě tak, aby se při žvýkání rostlinné stravy navzájem brousily. Secernosaurus byl společenský a shlukoval se do stád, která mu poskytovala ochranu proti nepřátelům. Jeho jméno znamená "oddělený ještěr" a bylo mu dáno kvůli tomu, že se vyskytoval na jižní Gondwaně, zatímco většina ostatních hadrosaurů žila na severní Laurasii, tudíž byl oddělen od svých příbuzných. Pojmenoval ho muzejní specialista Michael K. Brett-Surmanem z washingtonského Národního muzea přírodní historie, který je mimo jiné i autorem mnoha knih o dinosaurech.



Kam dál