Žádný druh tu není věčně..

Cronopio

Cronopio je rod savce z kladu Meridiolestida, který žil na Zemi v období, kdy světu vládli dinosauři. Obýval oblast Argentiny před přibližně 98 miliony lety v čase svrchní křídy stupně cenoman. Je znám pouze ze dvou skrovných zkamenělin. Obě zkameněliny byly tvořeny částečně zachovalými lebkami. Fosilní materiál byl nalezen v argentinské provincii Río Negro poblíž vesnice La Buitrera, v geologické formaci Candeleros, jež zasahuje i do dalších provincií Neuquén a Mendoza. Cronopio je nejstarším známým dryolestoidem (zástupcem kladu druhohorních savců Dryolestoidea) z Jižní Ameriky. Jeho skutečná velikost je kvůli nedostatku fosilního materiálu neznámá, avšak je odhadována na 10 až 15 cm, což by odpovídalo přibližně velikosti myši či rejska, ovšem tento tvor byl mnohem robustnější. Měl protáhlou lebku do úzkého čumáku a na rozdíl od svých předků, kteří měli primitivně strukturované zuby, byly jeho zuby již podstatně vyvinutější.


Byly totiž tvořeny pozoruhodně dlouhými šavlovitě zahnutými "psími" tesáky. Podle paleontologa Guillerma Rougiera z Univerzity v Louisville je přítomnost takovýchto zubů u takovéhoto tvorečka skutečně velmi zajímavá. Zuby tak dokazují, jak moc různorodí starověcí savci byli. Jednalo se o hmyzožravce, který si možná dokázal tunelovat hluboké díry v zemi, jež mu poskytovaly ochranu před všudypřítomným nebezpečím. Holotypem je druh C. dentiacutus, kterého popsal v roce 2011tým paleontologů Guillermo W. Rougier, John R. Wible, Robin M. D. Beck a Sebastian Apesteguía. Jeho rodové jméno odkazuje na fiktivní typ osobnosti se stejným názvem "cronopio", který je zobrazován v knihách argentinského spisovatele Julio Cortázara, a je líčen jako nekonvenční a citlivá bytost. Druhové jméno tohoto tvora znamená "ostré zuby". Rodu Cronopio se díky jeho nezvyklým zubům začalo přezdívat "šavlozubá veverka" a inspiroval i veverku Scrata vystupující ve filmech Doba ledová.


 

Nikobary – říše dronteho bratránka

8. ledna 2017 v 18:10 |  Současná příroda
Nikobarské ostrovy se nachází ve východní části Indického oceánu mezi Andamanským mořem a Bengálským zálivem, přibližně 1300 kilometrů od indické pevniny. Souostroví se skládá z 22 ostrovů, které UNESCO dne 31. května 2013 prohlásilo za Biosférickou rezervaci. Teritorium dnes patří Indii a je tedy spravované indickou vládou. Souostroví se řadí mezi jedny z nejvíce izolovaných ostrovů na světě a žije na něm spousta endemických druhů. Administrativním střediskem je město Dakóank.


Žijí tu dvě skupiny obyvatel: mongoloidní Šompenové (200 - 400 jedinců, Velký Nikobar) a již civilizovanější Nikobarové (20.000 jedinců). Převážná většina obyvatel jsou kolonisté z Bengálska či jiných oblastí východní Indie. Avšak i ve 21. století zde obyvatelé nemají téměř žádné kontakty s okolním světem a žijí tu tradičním způsobem života. Jejich jazyky patří vesměs k nikobarské skupině mon-khmerských jazyků austroasijské jazykové rodiny. Velmi malé skupinky těch nejpůvodnějších domorodců žijí na jihu Velkého Nikobaru a mluví šompenskými jazyky, které nejsou podobné žádným jiným jazykům. Lidé tu pěstují především kokosovou palmu a převažuje rybolov.

V roce 2004, 26. prosince, ostrovy zasáhla vlna tsunami, kterou vyvolalo zemětřesení o síle 9,5 stupně Richterovy škály u Sumatry. Vlny byly vysoké až 15 metrů a zpustošily celé pobřeží Sumatry. Na Nikobarách se stala obětí této ničivé vlny přibližně čtvrtina obyvatelstva. V roce 2010 ostrovy Nikobary v Indickém oceánu zasáhlo i silné zemětřesení o síle 7,7 stupně Richtera. Epicentrum otřesů leželo podle Amerického geologického úřadu (USGS) v hloubce 35 kilometrů a nacházelo se 150 kilometrů západně od města Moehan. I z této živelné příhody se ovšem Nikobarské kmeny vzpamatovali, a to za poměrně krátkou dobu.

Klimatické podmínky jsou na Nikobarách velmi teplé a tropické. V období od června do září sem letní monzun přináší vydatné dešťové srážky, které jsou důležitým zdrojem závlah. Každoročně tu spadne kolem 3000 až 3800 mm. Vegetace je tu členěna do pobřežních mangrovových porostů a tropických a subtropických deštných lesů. Na několika ostrovech můžeme ovšem narazit i na rozsáhlé vnitrozemské pastviny, které zde byly vytvořeny člověkem.


Právě tropické deštné lesy a mangrovy do 700 m.n.m. ukrývají jednoho z velmi tajemných živočichů ze třídy Aves (ptáci). Jedná se o Holuba nikobarského (Caloenas nicobarica). Zajímavé je, že ačkoli vědci o jeho existenci vědí skoro skoro 260 let, znalosti o jeho životě v domovině jsou pramalé.

Je to poměrně velký a těžký holub, který dosahuje délky od 30 do 40 cm a hmotnosti od 360 do 600 gramů. Tomuto druhu holuba se především díky izolaci a nedostatku přirozených nepřátel dokázalo vyvinout jasné peří, které z něj dělá jednoho z nejkrásnějších druhů mezi holuby a hrdličkami. Je kovově zeleně zabarvený se zelenými a měděnými pery na krku. Hlava a oblast pod krkem, létavé peří a hrudník jsou tmavě šedé. Ocas je velmi malý a čistě bílý. Na kořeni zobáku je černý hrbolek, silné nohy jsou tmavě červené. Samice jsou menší, mají menší hrbolek na zobáku, kratší pera a hnědší spodek těla. Nedospělí ptáci mají ocas černý. Živí se semeny, plody, pupeny, a i bezobratlými živočichy.

Holub nikobarský je aktivní za úsvitu a za soumraku. Hnízdí poměrně blízko u země (2-12 m) a staví jednoduché neupravené hnízdo z větviček, do kterého následně klade jedno světle modré vejce s bílými tečkami. Na vejci posléze sedí okolo 30 dnů. Mláďata jsou letu schopná v době, kdy jim je 70 až 80 dní. Kromě doby hnízdění, kdy se shlukuje do velkých kolonií čítajících až 1000 párů, žije samotářsky nebo v párech.


Jeho hlavním útočištěm je Nikobar, ovšem přelétává i na vzdálenost desítek i stovek kilometrů na malé ostrovy přes Malajské souostroví až po Šalamounovy ostrovy a Palau. Létá rychle a v pravidelném tempu. Tyto přesuny jsou uskutečňovány za cílem získání potravy.

Tento velký holub je podle nedávných výzkumů DNA i přes svůj značně odlišný vzhled nejbližším žijícím příbuzným vyhynulého dronta mauricijského neboli blbouna nejapného. Dronte byl nelétavý až metr vysoký pták žijící pouze na ostrově Mauricius, kde byl v 17. století vyhuben.

Nikobary jsou beze slova jedny z neúžasnějších míst na zemi. Mimo všudypřítomnou starověkou kulturu se tu například potápěčům nabízí výjimečné pozorování rozmanitých druhů podmořské fauny a flóry. Po navštívení této exotické oblasti se nadšenci shodují, že vzpomínky na Nikobary jsou naprosto nezapomenutelné.



Tongtianlong

5. ledna 2017 v 22:05 |  Theropoda
Tongtianlong je rod nedávno popsaného teropodního dinosaura z čeledi Oviraptoridae, který žil na území dnešní Číny v době svrchní křídy stupně maastricht před 72 až 65 miliony lety. Jeho fosilii zcela náhodně nalezli dělníci při stavbě nové vysoké školy v městské prefektuře Kan-čou v provincii Ťiang-si. Při jednom z výbuchů došlo k odkrytí zeminy a tím pádem i k nálezu jeho fosilie, která byla mimořádně zachovalá. Holotyp dostal označení DYM-2013-8 a skládal se z téměř kompletní, trojrozměrně uchované kostry s lebkou a dolní čelistí. Ovšem pravá noha a ocas byly zničeny při odstranění zeminy za pomoci hojně používané trhaviny Trinitrotoluen (TNT). Tongtianlong limosus je jediným doposud známým druhem a jak řekl paleontolog Stephen Brusatte z Univerzity v Edinburghu: "Chybělo opravdu jen velmi málo a fosilie by se proměnila v prach a my bychom se o existenci druhu nikdy nedozvěděli." V kyčelním kloubu je dokonce vidět i hluboký vrt, který způsobila právě trhavina. Exemplář se nachází v muzeu Dongyang v provincii Če-ťiang. V překladu jeho jméno znamená "bahenní drak na cestě do nebe" a bylo mu dáno z jednoduchého důvodu. Název totiž odkazuje na příčinu smrti nalezeného jedince, jíž je utonutí v močálu. Neobvyklá zkamenělina ukazuje, že tvor vystrkoval hlavu směrem nahoru, krk byl prohnutý a horní končetiny rozevřené, jako by se snažil vysvobodit. Nezvyklý nález okomentoval Lu Ťün-čchang z čínské Akademie geologických věd slovy: "Sice netušíme, jak dlouho jeho trápení trvalo, ale věříme, že bojoval ze všech sil až do úplného konce." Dinosaurus byl dlouhý přibližně dva metry a jeho tělo bylo pokryto peřím. Měl malá křídla a oproti svým předchůdcům měl již značně vyvinutý zobák. Byl to všežravec, který se živil pestrou stravou tvořenou od různé vegetace přes měkkýše a menší plazy až po dinosauří vejce. Jeho hřeben na hlavě byl na rozdíl od ostatních oviraptorů ve tvaru kopule a s nejvyšším bodem těsně za očnicemi. Jeho blízkými příbuznými jsou rody Banji a Wulatelong. Dinosaurus byl popsán a pojmenován koncem roku 2016 týmem paleontologů, který vedl Junchang Lü.


Umělecká představa znázorňující dinosaura rodu Tongtianlong a jeho poslední zoufalý boj o život předtím, než jej bahno pohltilo a pohřbilo po miliony let.

 


Anabisetia

4. ledna 2017 v 19:36 |  Ornithopoda
Anabisetia byl rod býložravce, který žil ve svrchní křídě stupně cenoman před 95-92 miliony lety. Vyskytoval se na území dnešní Argentiny a jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny v provincii Neuquén ležící v Patagonii. Fosilní pozůstatky zcela náhodně objevil ve formaci Cerro Lisandro roku 1985 argentinský farmář Roberto Saldivia Blanco. Za osm let, v roce 1993 tyto fosilie přinesl vědcům na prozkoumání. Holotyp dostal označení MCF-PVPH 74 a jedná se o nejkompletnější fosilii ze čtyř doposud objevených exemplářů. Holotyp se skládá z částečně zachovalé lebky se spodní čelistí, která obsahovala i mozkovnu a dále pak z kompletně zachovalých předních i zadních končetin. Další tři nalezené fosilie byly spíše fragmentální, obsahující dohromady několik krčních, páteřních a ocasních obratlů a kompletní pánev. Všechny čtyři doposud nalezené exempláře jsou dnes k vidění v expozici v argentinském Museo Carmen Funes ve městě Plaza Huincul. Anabisetia byl bipedální dinosaurus, který dosahoval délky 2 metry a jeho pravděpodobně blízkým příbuzným byl rod Gasparinisaura a možná i severoameričtí ornitopodi rodu Thescelosaurus a Parksosaurus. Rod Anabisetia se mohl na svých toulkách pravěkou Argentinou setkat s jihoamerickým velkým predátorem rodu Mapusaurus, jenž byl zhruba stejně velký jako jeho příbuzný Giganotosaurus. Celé jméno zní Anabisetia saldiviai a druhové jméno ctí nálezce holotypu. Popsali jej v roce 2002 argentinští paleontologové Rodolfo Aníbal Coria a Jorge Orlando Calvo.



Tylocephale

2. ledna 2017 v 15:47 |  Pachycephalosauria
Tylocephale byl rod býložravého pachycefalosaurida, který žil na Zemi v době svrchní křídy stupně campan před 75 miliony lety. Obýval vnitrozemí, ale vydával se i do vyšších nadmořských výšek. Chrup tohoto dinosaura byl na pachycefalosaurida docela velký a pravděpodobně jím konzumoval tužší nízké rostliny. Jeho fosilní pozůstatky tvořila pouze jediná poškozená lebka, která byla objevena ve formaci Barun Goyot v Mongolsku. Šlo o menšího dvounohého (bipedálního) dinosaura, jehož odhadovaná délka se pohybovala od 1,5 m do přibližně 2,5 m a výška činila něco málo přes jeden metr. Tento pozoruhodný dinosaurus měl nejvíce vyklenutou lebku ze všech doposud známých pachycefalosauridů. Nejvyšší část lebky byla ve srovnání s ostatními zástupci této skupiny posunuta více dozadu a poměrně úzká. Zadní část lebky lemovaly malé hroty. Tylocephale byl blízce příbuzný s rodem Prenocephale, se kterým sdílel i svůj habitat, a ve skutečnosti může jít o nový druh tohoto rodu. Tylocephale také mohl narazit při svých toulkách krajinou pradávného Mongolska na známější rody, jako je například masožravý dravec Velociraptor či rohatý dinosaurus Protoceratops. Tylocephale v překladu znamená "oteklá hlava" - jméno poukazuje na jeho zajímavou lebku. Pojmenovali ho v roce 1974 dvě polské paleontoložky T.‭ ‬Maryanska a H.‭ ‬Osmolska.



Neimongosaurus

29. prosince 2016 v 20:30 |  Theropoda
Neimongosaurus byl rodem therizinosaura, který dosahoval délky 2,3 metru a žil v období svrchní křídy před asi 85 miliony lety. Jeho fosilní pozůstatky byly objeveny v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko (Nèi Mongol) nacházející se na severu Čínské lidové republiky ve východní Asii. Neimongosaurus je znám na základě dvou koster. U jedné z nich je zachována podstatně velká část jeho páteře a skoro všechny kosti končetin. Z lebky se dochovala pouze část zahrnující mozkovnu. Druhá kostra byla fragmentální, obsahující pouze některé úlomky z kostry. V roce 1920 byly na stejném území nalezeny kosti drápů a přední končetina, ovšem není jisté, zdali tomuto tvoru patří, a proto byly pojmenované jako samostatný rod Alectrosaurus. Určitou představu o tom, jak vypadaly Neimongosaurovi přední končetiny, které se bohužel nikdy nenašly, tedy poskytují jeho příbuzní. Neimongosaurus měl dlouhý krk, krátký ocas a silné zadní končetiny. Jeho horní čelist byla vysoká a nápadně zahnutá směrem dolů, zakončená širokým zobákem. Zuby se velice podobaly zubům některých ptakopánvých dinosaurů a naznačují tak, že se živil rostlinnou potravou. V obratlích u uspořádání svalů v oblasti ramen měl vzduchové dutiny, které jasně říkají, že tento dinosaurus byl blízce příbuzný s oviraptory. Holotyp Neimongosaurus yangi popsal v roce 2001 tým paleontologů: Zhang, Xu, Zhao, Sereno, Kuang‭ a Tan‭. Jeho jméno znamená v překladu "ještě z Nei Mongol" (podle místa, kde žil).



Yutyrannus

24. prosince 2016 v 17:34 |  Theropoda
Yutyrannus byl rod teropoda z nadčeledi tyranosauroidů, který obýval Zemi před přibližně 125 miliony lety v době spodní křídy stupně apt. Vyskytoval se v oblasti, kde je dnešní severovýchodní Čína. Jeho skvěle zachované fosilní pozůstatky se našly v horninách souvrství Yixian v provincii Liao-ning a umožňují tak detailní výzkum anatomie tohoto dinosaura. Jeho fosilní materiál obsahoval přímé důkazy o výskytu peří. Otisky peří byly dlouhé 15 až 20 cm a byly objeveny na různých částech těla, což by mohlo znamenat, že byl tento tvor opeřený po celém těle. Dospělý jedinec dosahoval délky až 9 metrů a hmotnosti 1,5 tuny. Jedná se tak o největšího známého opeřeného zástupce dinosaurů vůbec. Je dost možné, že se tento tvor shlukoval do smečky o několika jedincích a také, že ve smečce lovil, čímž se zvyšovala pravděpodobnost úspěchu při lovu. Je tak souzeno díky fosilnímu materiálu, který obsahoval tři jedince (jednoho dospělého a dva mladistvé), které byly objeveny v těsné blízkosti. Lebka byla dlouhá skoro jeden metr a byla vyzbrojena dýkovitými zuby zahnutými dozadu, které byly skvěle přizpůsobené k porcování masa. Yutyrannus byl podle silných končetin pravděpodobně rychlým běžcem. Byl pojmenován v roce 2012 týmem vědců pod vedením čínského paleontologa Xu Xinga, jenž pojmenoval již celou řadu dinosaurů.


..Také bych Vám chtěl popřát krásné Vánoce a příjemné prožití svátků :-)
~ Dinosaurss .x

Secernosaurus

20. prosince 2016 v 19:21 |  Ornithopoda
Secernosaurus byl rodem kachnozobého dinosaura, který žil v době svrchní křídy před zhruba 70 miliony lety stupně Maastricht. Žil na území pravěké Jižní Ameriky a obýval pláně střídané s lesními porosty, kde vyhledával rostlinnou potravu typu kapradiny, jehličnany a kvetoucí byliny. Secernosaurus je prvním kachnozobým dinosaurem, který byl v Jižní Americe objeven. Jeho dost neúplné fosilie byly nalezeny v Argentině. Byly sesbírány roku 1932, nicméně popisu se tento býložravec dočkal až v roce 1979, protože se jeho fosilními pozůstatky do té doby nikdo nezabýval a nestudoval je. Vědci je totiž nepovažovali za významné. Kvůli nedostatku fosilního materiálu není úplně jisté, zda měl na hlavě nějaký hřeben, a proto jej ilustrátoři vyobrazují právě bez něj. Díky zachovalé pánevní kosti je jeho délka těla odhadována na tři metry a výška pak zhruba na 1,5 metru. Stejně jako jeho severoameričtí příbuzní, i Secernosaurus chodil vzpřímeně po dvou. Při konzumaci zeleně se však pohyboval po všech čtyřech. Jeho zuby byly postaveny proti sobě tak, aby se při žvýkání rostlinné stravy navzájem brousily. Secernosaurus byl společenský a shlukoval se do stád, která mu poskytovala ochranu proti nepřátelům. Jeho jméno znamená "oddělený ještěr" a bylo mu dáno kvůli tomu, že se vyskytoval na jižní Gondwaně, zatímco většina ostatních hadrosaurů žila na severní Laurasii, tudíž byl oddělen od svých příbuzných. Pojmenoval ho muzejní specialista Michael K. Brett-Surmanem z washingtonského Národního muzea přírodní historie, který je mimo jiné i autorem mnoha knih o dinosaurech.



Prenocephale

10. prosince 2016 v 20:05 |  Pachycephalosauria
Prenocephale byl rod ptakopánvého dinosaura z čeledi Pachycephalosauridae, který žil na území pradávného Mongolska a Severní Ameriky před přibližně 83-65 miliony lety v době svrchní křídy stupně campan až maastricht. Je znám z lebečních pozůstatků a dalších fragmentů z koster. Většina z fosilií byla nalezena během polsko-mongolských expedic do pouště Gobi. Na vrchu hlavy měl tento býložravec kopulovitou vybouleninu, která byla typická pro pachycefalosury. Patrně však nepoužíval hlavu jako nárazové beranidlo v soubojích o samice, potravu či teritorium nebo při útoku masožravce, protože lebce chybělo pórovité tkanivo k absorbování síly nárazů, a tak by mohlo dojít k poškození mozku. Je možné, že samci nenaráželi hlavami o hlavy soků, ale o široká bedra. Avšak není vyloučeno, že se mohli navzájem hlavami jen tak postrkovat. Je však prokázáno, že krk byl vyztužen vazivem, které odolávalo tlaku. Okolo lebeční klenby měl jakési "cvočky", tedy malé kostěné výrůstky. Jeho chrup byl skvěle uzpůsoben k drcení plodů, semen i konzumaci nízké vegetace. Prenocephale byl bipedální dinosaurus, který se shromažďoval do stád. Jeho zadní končetiny byly silné a dlouhé, avšak přední končetiny byly naopak krátké. Dosahoval délky 2 až 3 metrů a výšky do 1,5 metru. Váha se pak pohybovala okolo 135 kilogramů. Jediný druh P. prenes byl popsán v roce 1974.



Čipekve – řádí v Zambii oživlý ohromný ještěr?

7. prosince 2016 v 15:40 |  Kryptozoologie
V srdci Afriky má ještě v první polovině 20. století žít obrovský nebezpečný plaz. Jeho nesmírná dravost a tajemnost jsou důvodem, proč z něj mají domorodci velké obavy. Byly zprávy o něm založené na skutečnosti?

Poklidná hladina jezera se zavlní. Vylézá z ní plazí stvoření a blíží se ke třem domorodcům přivázaných u stromů. Monstrózní plaz se prodírá hustým křovím na břehu a pod jeho mohutnýma nohama praskají větve spadené na zemi. Po chvíli si ho všimne nejbližší ze zajatců a začíná hystericky křičet. Zatímco bezbranný muž v nesmírné hrůze omdlévá, bestie se k němu přiblíží a otevře tlamu plnou ostrých zubů. Zakousne se do jeho těla a jako bezvládnou loutku ho táhne k močálu. Další dva přivázaní muži mají oči rozšířeny hrůzou. Vědí, že se monstrum brzy vrátí a jeho kořistí se tentokrát stanou oni.

Opravdu se tento hrůzostrašný příběh odehrál? Jsou o tom přesvědčeni mnozí cestovatelé, kteří Afriku dobře znají…

Příslušníci kmenů žijících blízko pralesních jezer a močálů centrální Afriky (současná Demokratická republika Kongo, severovýchodní Angola a severní Zambie) se do 50. let 20. století prý občas setkávají s hrozivým plazím netvorem. Živočich s protáhlou tlamou má údajně na hlavě cosi jako roh a na předních nohou obrovské drápy, kterými párá své oběti. Podle domorodců je velmi vzácný, dravý a útočný. Živit se má především velkými zvířaty - slony, hrochy a nosorožci! Vysvětluje to, proč v některých zdejších jezerech již na počátku 20. století nejsou žádní hroši? Domorodci tajemného tvora nazývají čipekve či libata, ale i jinak. "Je to obrovský a nebezpečný ještěr, mnohem větší než krokodýl," dozvídá se o něm roku 1969 od jednoho domorodého Zambijce český spisovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš (*1937). Jak uvádí ve své knize "Legendární příšery a skutečná zvířata", zambijští domorodci mu prý vyprávějí, že některé kmeny toto zvíře kdysi uctívaly jako krvavé božstvo, jemuž obětovávaly zajatce. Jde pouze o výmysl pověrčivých tamních obyvatel?


Anglický spisovatel Trader Horn (1861-1931) při cestách centrální Afrikou údajně spatří v jedné z jeskyní zvláštní starou malbu. Jsou na ní zobrazeni spoutaní otroci, vedle kterých vylézá z jezera velký ještěr. Byla snad znázorněná příšera právě čipekve? Ve 30. letech 20. století prý v angolské oblasti Dilolo spatřil čipekve na vlastní oči švédský lovec J. C. Johansson: "Mělo to hlavu a ocas plaza, poměrně dlouhý krk a protáhlou tlamu… Rvalo to z nosorožce obrovské kusy masa a hltavě je požíralo. Občas se to vztyčovalo na zadní nohy." Vystrašený lovec prý až do svého úkrytu slyšel praskání drcených kostí obětí a neodvážil se na záhadnou bestii vystřelit.

Jisté řešení záhady jménem "Čipekve" nabízí německý obchodník a cestovatel Carl Hagenbeck (1844-1913). Na počátku 20. století organizuje za čipekve expedici k zambijskému jezeru Bangweulu. Je sice neúspěšný, ale přichází s jistou teorií - čipekve by prý mohl být přeživší velký dravý dinosaurus. Někteří domorodci totiž popisují tvora jako napůl draka a napůl slona. A právě sloní nohy jsou vzdáleně podobné nohám některým dinosaurů, stejně jako další charakteristický rys - občasné chození po zadních. Ale velcí druhohorní dinosauři měli vymřít již před 65 miliony lety. Je tedy v oficiálních teoriích chyba? Vždyť ještě v 70. letech 20.století zaslechne v Zambii svědectví o pozorování neznámého veleještěra ruský spisovatel Sergej Kulik.

V roce 1983 je v Anglii nalezena zkamenělina dravého dinosaura rodu Baryonyx walkeri, který je svým vzhledem i způsobem života identický s údajným zambijským monstrem. Jak ale mohli nevzdělaní afričtí domorodci již desítky let před tímto objevem znát jeho podobu? Žil snad tento tvor ještě poměrně nedávno uprostřed Afriky?



Moropus

4. prosince 2016 v 15:43 |  Život po dinosaurech
Moropus byl rod velmi zvláštního živočicha z čeledi Chalicotheriidae, který žil na území Severní Ameriky během geologické periody Miocén před 23-13 miliony lety. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny takřka po celých Spojených státech amerických. Jednalo se o robustního savce, který se pohyboval poměrně těžkopádně a pomalu po všech čtyřech. Byl podobný zavalitému koni, ovšem s velkými drápy. Když byly jeho fosilie poprvé odkryty, paleontologové se domnívali, že drápy Moropusovi nepatří a věřili, že náleží nějakému velkému lenochodovi. Trvalo řadu let, než je definitivně spojili s kostrou, a to díky nálezu dalších fosilních pozůstatků, které potvrdily, že Moropus a drápy k sobě opravdu náleží. Tyto drápy dokázal Moropus při chůzi nadzvednout nad zem, a tak bylo znemožněno, aby se jakkoli poškodily. Své drápy mohl využít i při obraně před nepřítelem. Jeho stoličky byly nízké a ploché, takže se špatně hodily ke žvýkání trávy. Pravděpodobně se zvedal na silné zadní nohy a přitahoval si větve stromů pomocí drápů a živil se listím. Dosahoval délky tří metrů a výšky dva a půl metru (v ramenou). Hmotnost se pohybovala okolo 300 kilogramů (v závislosti na druhu). V současné době náleží do tohoto rodu sedm druhů, holotypem je druh M. distans, který popsal v roce 1877 významný americký paleontolog Othniel Charles Marsh. Moropus je vzdáleným příbuzným dnešních koní, nosorožců a tapírů a jeho pravěkým příbuzným bylo známější a rozšířenější Chalicotherium.



Přírodní bohatství Annamského pohoří

3. prosince 2016 v 18:06 |  Současná příroda
Promiňte mi moji neaktivitu, jako omluvu bych Vám rád v tomto delším článku sdělil nějaké zajímavosti o přírodě Annamského pohoří. :-)


Ve středním Vietnamu, téměř na půl cesty mezi Hanojí a Saigonem, čtyřicet kilometrů jižně od královského města Hue, leží říše fauny a flóry s historií úchvatnější, než si umíme představit. Svá dávná tajemství nám již plně nikdy neprozradí, ale její současnost je neméně úžasná.

Vietnam je neuvěřitelně různorodou zemí, minimálně z přírodovědného hlediska. Někteří lidé pomyslí na to, že je přeci každá země různorodá, jenže Vietnam je biologický fenomén. Jednak leží v oblasti, která prošla klikatým a velmi složitým geologickým vývojem, a za druhé je z hlediska biologické diverzity jedním z nejhodnotnějších území světa. Není náhodou, že tato fakta spolu úzce souvisí a není divu, že jedny z nejúžasnějších objevů systematické biologie poslední doby pocházejí právě z regionu Zadní Indie. Národní park Bach Ma je toho hmatatelným důkazem.


Celý park Bach Ma je vlastně malou součástí centrálního Annamského pohoří, které se rozkládá na území středního Vietnamu, Laosu a malého území v severovýchodní Kambodži. Rozloha Centrálních Annamit je přibližně 42 000 km2, NP Bach Ma se rozkládá pouze na 220 km2, z kterých přibližně čtvrtina je bezlesá. Tato pohoří je mimo jiné domovem saoly, tajemného sudokopytníka objeveného teprve v roce 1992 a známého pouze z několika ulovených exemplářů. Zatím žádný odborník živý exemplář v přírodě nepozoroval.

Saola (Pseudoryx nghetinhensis) se podobá africkým přímorožcům, v kohoutku dosahuje asi 85 cm a hmotnosti kolem 100 kg. Má mírně zahnuté rohy vřetenovitého tvaru, jež jsou důvodem domorodého názvu. "Saola" se totiž dá laosky přeložit jako "vřeteno". Že se takové zvíře umělo dnešním světě tak dlouho skrývat, říká mnohé o neproniknutelnosti indočínských lesů a jejich diverzitě.


Těžko říci, zda nás podobně velké zoologické objevy, jakým byla saola, čekají i v budoucnosti. Každopádně je ale jisté, že ty menší (bezobratlí, obojživelníci, plazi) budou přicházet stále, což právě z regionu dělá jeden z nejvýznamnějších ekosystémů světa. Ze savců zde v posledních letech byli byli nově popsáni třeba králík Timminsův (Nesolagus timminsi) nebo laoská skalní krysa (Leonates aenigmamus), považovaná za živoucí fosilii. Objeveno tady bylo několika druhů ptáků a pohoří je navíc domovem mnoha význačných druhů, jako jsou languři rodu Pygathrix, dva druhy gibonů (Nomascus leucogenys a Nomascus siki) a nebo puchola (Chrotogale owstoni).

Annamity jsou zvláště bohaté na endemity i u vyšších rostlin, ryb, obojživelníků a palzů, kde zejména diverzita gekonů rodu Cyrtodactylus se zdá být nekonečná. Určení tzv. "horkých míst biodiverzity", kam Indočína bezesporu patří, je velmi důležitá, když si uvědomíme tu obrovskou pestrost ukrývající se na relativně tak malé ploše.


Velmi strmé, granitové a často skalnaté pohoří se v oblasti středního Vietnamu dostává nejblíže k pobřeží Jihočínského moře. Když se přesouváte z Hue, nemůžete po pravé straně blízkou hradbu Annamit přehlédnout.

Území NP Bach Ma patří k nejvlhčím místům ve Vietnamu a průměrně zde spadne 8 000 mm srážek za rok. Blízkost moře a hradba hor vysoká asi 1 500 metrů vytváří nárazníkovou zónu bohatou na oblačnost, husté mlhy a srážky. Často se stává, že zatímco u pohoří je slunečno a horko, s teplotami nad třicet stupňů, hory NP Bach Ma jsou zahalené do zdánlivě neproniknutelného oparu. Mlha je tak hustá, že když kráčíte směrem k vrcholovým partiím parku po silnici, mezi pátým až čtrnáctým kilometrem vidíte na pár kroků jen bílou tmu a na těle se vám sráží studené kapky vody. Když stoupáte ještě výš, opar pomalu mizí a slunce opět hřeje, ale teď již podstatně příjemněji než na parném pobřeží. I v létě se zde totiž teploty pohybují jen kolem 18 až 23 stupňů Celsia.

Díky přijatelnému klimatu se kopec kolem tzv. Hai Vong Dai stal ve 30. letech 20. století oblíbeným centrem pro francouzské kolonisty z Hue. Ti zde během několika let postavili resort se 139 vilami, hotely, poštou, obchody, dokonce nemocnicí a vybudovali některé naučné stezky. Pro dokonalost francouzské idylky zde v nejvyšších partiích podél cesty vysadili dokonce borovice. V roce 1937 dosáhla francouzská výstavba vrcholu a místu se začalo přezdívat Da Lat středního Vietnamu (Da Lat je další bývalé horské středisko Francouzů nedaleko Saigonu). Idylka však trvala přibližně dvacet let, potom se hnutí Viet Minh postaralo o ukončení odpočinku a oblastí se prohnaly krvavé boje, které se zde opět zopakovaly během Americko-vietnamské války.


Mráz nahánějící, povětšinou duchařské historky zde vyprávějí správci dnes žel chátrajícího resortu. Ten je ale postupně rekonstruován a měl by v budoucnu opět sloužit svému původnímu účelu. Ostatně přístupnost, díky kvalitní cestě, kterou zde vybudovali Francouzi od pobřeží, láká i mnohé Vietnamce k odpočinku od veder panujících dole. Hlavní budova a několik vil je již plně rekonstruováno a slouží k ubytování těm málo návštěvníkům, kteří zavítají do vrcholových partií parku.

Biogeograficky je pozice Bach Ma nesmírně důležitá, protože se zde setkává tropický jih Vietnamu se spíše subtropickým severem. To se projevuje i ve složení fauny a flóry, např. v případě gibonů Nomascus suki (sever) a N. gabriellae (jih), pro něž území parku tvoří kontaktní zónu. Území je považováno za jedno z center diverzity vyšších rostlin. Vegetace je tvořena vlhkým tropickým a subtropickým monzunovým stále zeleným lesem horského a podhorského typu (nad 900 metrů), stejně jako sekundárními porosty a bezlesými plochami zatíženými činností člověka.

Dosavadní průzkumy ukázaly, že se v parku vyskytuje 1 548 semenných rostlin (cca 20 % flóry Vietnamu), které zahrnují 703 rodů a 165 čeledí. V čeledi Arekovitých (Calamoideae) zde najdeme dokonce až polovinu všech vietnamských druhů. Druhová diverzita se odráží i v různorodosti habitatů, vyskytujících se v okolí parku, tedy od pobřežních lagun přes hluboká říční údolí po horské lesy.

Fauna národního parku za vegetací nijak nezaostává. Žije zde okolo 124 poznaných druhů savců, 330 druhů ptáků, více než 500 druhů bezobratlých (údaj se však zdá být značně podhodnocený) a nespočet druhů obojživelníků a plazů, mezi něž patří jistě mnoho takových, kteří vědě dosud unikají. Ze savců se tu vyskytuje muntžak (Muntiacus truongsonensis), langur (Pygathrix nemaeus) nebo makak (Macaca nenestrina) a podle všeho i tygr (Panthera tigris). Největší, avšak těžko uskutečnitelnou atrakcí parku má být potenciální výskyt bájné saoly. Z ptáků tu můžeme nalézt například endemického bažanta Rheinardia ocellata či koroptev Arborophila merlini vyskytující se jen v lesích Centrálních Annamit. Herpetofauna parku je málo poznaná a zatím neexistuje kompletní seznam druhů, jež se zde nacházejí. Nicméně v nižších partiích parku lze nejčastěji pozorovat zejména agamy Calotes versicolar či velmi hojné scinky Eutropis macularia.


Diverzita regionu je však mnohem hlubší a stále nepoznaná. Zejména horský les nabízí nabízí po setmění koncerty žab hned několika čeledí (například Microhylidae, Dicroglossidae, Rhacophoridae), plejádu lesních gekonů (rody Cyrtodactylus, Hemiphyllodactylus) nebo tiché hadí lovce jako bungary či tajemné kalamárie, z nichž jedna byla v roce 2010 popsána právě z vrcholu kolem bývalého resortu jako nový druh Calamaria concolar. Bach Ma je prostě přírodovědný ráj s vědeckým potencionálem, který není ani zdaleka rozvinut. Místní orgány si naštěstí uvědomují zranitelnost své přírody a snahy o její ochranu jsou spolu s mezinárodními organizacemi velmi silné.


Borophagus

14. listopadu 2016 v 18:47 |  Život po dinosaurech
Borophagus byl rod psovité šelmy o velikosti dnešního vlka. Tento savec se vyskytoval v Severní Americe v době od miocénu stupně aquitan až po pliocén stupně zancl. Obýval pláně Spojených států a Mexika, kde většinou pátral po mršinách, tak jako to dělá například dnešní hyena. Díky svému výbornému čichu dokázal vyslídit těla čerstvě zabitých nebo uhynulých zvířat na několik kilometrů daleko. Borophagus se s největší pravděpodobností spojoval do smečky, která mu dávala ochranu i taktickou výhodu. Například když početnější smečka objevila na pláni právě zabité zvíře, mohla snáze odehnat i větší predátory od jejich ulovené kořisti. Jelikož byl tento živočich velmi úspěšným a žil po několik milionů let, je velmi nepravděpodobné, že jeho jediným zdrojem potravy byly jen mršiny, protože spoléhat se na zbytky po jiných dravcích není pro přežití dostatečné. Určitě musel i aktivně lovit a kořist zabíjet mocnými zuby, které měl, tak jako dnešní hyena, velmi silné a schopné drtit kosti. Dokázal soustředit ohromnou sílu při stisku, takže kost posléze praskla a on pak mohl sníst výživný morek nacházející se uvnitř kosti. Borophagus dosahoval délky 80 až 150 cm, výšky zhruba 70 cm a váhy okolo 65 kilogramů. Existuje však osm druhů tohoto rodu, které se velikostně liší. Borophagus měl kulatou hlavu s krátkým čumákem a velkými uši, což napovídá, že zvíře mělo dobrý sluch. Borophagus v překladu znamená "nenasytný jedlík" a byl popsán americkým anatomem a paleontologem Edwardem D. Copem v roce 1892.



Pyrenejští odklízeči mršin

11. listopadu 2016 v 22:06 |  Současná příroda
Pyreneje - jedno z nejznámějších a nejúžasnějších pohoří, které na planetě Zemi vznikly. Tato majestátní hradba hor se táhne v délce 435 kilometrů a tvoří tak přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií (v jednom z horských údolí leží i malé knížectví Andorra). Pyreneje vznikly v třetihorách alpínsko-himálajským vrásněním a dosahují nadmořské výšky 3 404 metrů. Můžeme tu najít jak hluboké rokle, skalní chrámy a suťová pole, tak i některé živočichy, kteří jsou velmi vzácní.


Na území Pyrenejí se rozkládají celkem tři národní parky. Právě tam lze zastihnout velmi vzácné majestátní dravce. Přítomnost dravých a mrchožravých ptáků dělá z Pyrenejí jednu z nejzajímavějších ornitologických lokalit v Evropě.

První lokalita, kde lze najít mrchožravé ptáky se nachází v Aragonii. Najdeme tu hlavně supa bělohlavého, který je vysoký až 110 cm a jeho rozpětí křídel je až 265 cm. 90 % populace žije právě ve Španělsku. Sup je schopen hladovět během období, kdy je bezvětří a deštivé počasí, pokud se však dostane k potravě, je schopen do volete nacpat až 6 kg masa.

Poblíž úpatí masívu Sierra de Guara si můžou nadšenci domluvit pozorování těchto impozantních supů v blízkosti novodobých "Muladeres", což jsou místa poblíž vesnic, kam farmáři z dávných dob sváželi uhynulá zvířata za účelem jejich likvidace mrchožrouty, kteří se stali na tomto způsobu získávání potravy do značné míry závislí.


Avšak během minulého století došlo ke změnám v hospodaření na horských lukách a k omezení pastevectví. Méně pastevců, a tedy i méně ovcí, koz a krav znamenalo rovněž menší množství uhynulých zvířat. Počty volně žijících supů, dravců závislých na existenci stádových zvířat, se tak rovněž výrazně ztenčily. V souvislosti s omezením nemoci šílených krav bylo navíc používání tohoto způsobu likvidace mršin v roce 2005 zakázáno. Chybějící potrava vedla k útokům hladových supů bělohlavých na ovčí stáda, probírání skládek a k dalšímu snížení jejich počtu. Dnes se opět blýská na lepší časy a opatrné přikrmování na obnovených Muladeres je po splnění přísných kritérií zase povolováno.

Každoročně se do této oblasti sjíždí nespočet ptačích milovníků pocházejících nejenom z Evropy, ale i z Ameriky či Číny, aby mohli pozorovat tyto velkolepé tvory při jejich hodování.

Na vytoužené "představení" se pak ptačí milovníci odeberou do malých dřevěných "chatrčí", které se nachází nedaleko skalních stěn a vyčkávají zde i několik hodin, než se konečně z nebe snesou první supi. Supi jsou k prostřené tabuli lákáni většinou na připravené úhyny ovcí, prasat či králíků z místních farem. Doba mezi přistáním a okamžikem, kdy se vrhnou na kořist je považována za kritickou, a pokud jsou ptáci v tento moment jakkoli vyrušeni, již ten den nepřiletí, a tak se někdy i stane, že nadšení pozorovatelé a amatérští fotografové musí zkoušet své štěstí následující dny.


Když se pak ale konečně začnou supi pozvolným kroužením přesouvat ze skalisek k mršinám, stojí to opravdu za to.

Několik opatrných průzkumných náletů je následováno už jen svištěním letek. Jeden sup za druhým se vrhají na předloženou potravu a ve vteřině přistávají jednotlivci, dvojice i celé skupiny. Nakonec se v těsné blízkosti může stát, že se o přichystané maso pere přes 250 supů.

Během několika vteřin v žaludcích opeřenců zmizí oči mršin a další měkké snadno dostupné tkáně. Někteří jedinci se rovnou vrhají na porcování masa. Horda supů snadno převálcuje všechnu kořist. Každý sup se chce nakrmit co nejvíce, a tak někteří opozdivší jedinci dopadají z nebe přímo doprostřed vřavy, mezitím o sebe ostatní zakopávají, skáčou si vzájemně po zádech, napadají se a vzápětí je napadený i obránce opět okraden o svůj podíl dalšími aktéry hostiny.

Účastníci, kteří zde supi pozorovali na vlastní oči tvrdí, že celou situaci plnou těch nejrůznějších skřeků a pach linoucí se z těl uhynulých zvířat je velmi těžké popsat, shodují se však v jednom - je to naprosto nezapomenutelný zážitek.


Úctyhodné panorama vrcholků včetně nejvyšší hory Pyrenejí, 3404 m vysoké Pico de Aneto na severu Aragonie rámuje druhou lokalitu, kde se dravci nacházejí.

Krásná nezkrocená příroda sem přitahuje především fotografy, kteří se zde snaží zachytit ty nejlepší snímky. Oblast navštěvují převážně v podzimním období, kdy sice více prší, ale zato je vegetace pestře zbarvena, což na fotografii působí opravdu dobře. Všichni fotografové, ať už amatérští či profesionální, kteří tuto oblast navštíví májí však jeden společný cíl, a to vyfotografovat supy při jejich hodování. Někteří z nich riskují dokonce své zdraví, aby pořídili ty nejlepší snímky supů. Vydávají se vysoko na svahy kopců, kde je značný pokles teploty a fouká zde prudký vítr. Postaví si zde stany a zkrátka čekají, až se supi slétnou.

Třetí oblast je v Katalánsku, které se nachází na severovýchodě Španělska při pobřeží Středozemního moře a je domovem pro vzácné druhy mrchožroutů. Necelých 20 km od horského knížectví Andorra leží oblast, která je velmi významnou domovinou pro supy a orlosupy. Majitel lokality se dokrmování supů a orlosupů věnuje již velmi dlouhou dobu a zdejší populace si tak na přikrmování zvykla. Společně se supi bělohlavými sem přilétají i supi hnědí, kteří byli donedávna mizejícím druhem, a v současné době se vyskytují hojněji právě ve Španělsku, kde žije několik desítek párů. Je to skutečně velký dravec, který je celý tmavohnědý, s rozpětím křídel až 285 cm.


Do oblasti se přilétají sytit mimo jiné i orlosupi bradatí, kteří během prvních 6 let prochází barevnou proměnou. Roční jedinci jsou zcela hnědí, 2 -3 letým pak postupně přibývá bílého opeření na krku, břiše a hlavě. Dospělý pták má ve výsledku spodek těla bílý, křídla zespod tmavá a svrchu ocelově šedá se světlejšími ostny per. Navíc při koupání a popelení získávají různý odstín béžové až oranžové barvy ze železité vody místních hor. Orlosupi bradatí mají v dospělosti rozpětí křídel téměř 3 metry a výšku okolo 120 cm.

Supi bělohlaví (Gyps Fulvus) spořádají jen maso a vnitřnosti. Zato supi hnědí (Aegypius monachus) a orlosupi bradatí (Gypaetus barbatus) dokážou pozřít mršinu takřka celou, protože jim nevadí ani tvrdé části těl - silná kůže, chrupavky a především kosti.

Potravu orlosupa bradatého tvoří dokonce z 85 % jen kosti. Díky vysoce kyselému obsahu žaludku jsou schopni kosti strávit během 24 hodin, a to i pořádné kusy, 10 cm v průměru a až 4 kg těžké. Osvojili si i důmyslnou techniku rozbíjení velkých kostí o skály. Vynesou vybranou kost do cca 50 m až 100 m výše, odkud ji pustí na pevnou skálu. Kost se roztříští a orlosup se dostane k výživnému morku.


Je skutečně až neuvěřitelné, jak rychle dokáže tato přírodní zdravotní policie likvidovat uhynulá zvířata nebo zbytky po predátorech.


Borogovia

5. listopadu 2016 v 16:53 |  Theropoda
Borogovia byla rodem teropodního dinosaura z čeledi Troodontidae. Tento pozoruhodně svižný běžec se vyskytoval na území dnešního Mongolska v období svrchní křídy před asi 75 až 65 miliony lety stupně campan až maastricht. Jeho fosilní pozůstatky, které obsahovaly pouze zadní končetiny, byly objeveny ve formaci Nemegt. Zprvu se myslelo, že končetiny náleží rodu Saurornithoides a někteří vědci jej dodnes považují za druh S. junior, který byl v roce 2009 překlasifikován na samostatný rod Zanabazar. V roce 1988 dokonce navrhla polská paleontoložka a specialistka na mongolské dinosaury Halszka Osmólska, že rod Tochisaurus, pocházející ze stejného naleziště, by mohl představovat rod Borogovia, nicméně nejsou na to přímé fosilní důkazy, takže se jedná pouze o předmět spekulace. Borogovia byla lehce stavěný masožravec, jenž byl blízký příbuzný troodonovi. Jednalo se o hbitého lovce, který lovil převážně ještěrky a malé savce, ale nepohrdl ani mršinami větších tvorů. Velikost tohoto dinosaura se zdá být nejistá kvůli nedostatnu fosilního materiálu, avšak jeho délka se odhaduje na 1,5 m - 2 m, výška na zhruba 70 cm a váha na 13 kg.


Na druhém prstu u nohou měla Borogovia srpovitý dráp, který při běhu a chůzi zdvihala nad zem, aby se nepoškodil. Dráp byl mnohem méně zakřivený než u jeho příbuzných a taky byl docela malý, což naznačuje, že se během evoluce u zástupců skupiny drápy zmenšovaly. Oči měla posazeny vedle sebe vpředu na hlavě, takže pravděpodobně měla prostorové vidění s dobrým odhadem vzdálenosti. Mohla tak dobře zaměřit a lapit kořist. V úzké, protáhlé tlamě měla malé, zahnuté zuby, nezřetelně pilovitě vroubkované. Borogovii popsla v roce 1987 již zmíněná Halszka Osmólska. Jméno je odvozeno od názvu fiktivního zvířete v anglické básni Lewise Carolla zveřejněné v roce 1871 v knize Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Báseň nese název "Jabberwocky" (česky Žvahlav, Tlachapoud či Hromoplkie). Verš, ve kterém je zvíře zmíněno pak v originálu zní: "All mimsy were the borogoves" (česky: "Všichni chrudošní byli borolové").


Kam dál