Žádný druh tu není věčně..

Čipekve – řádí v Zambii oživlý ohromný ještěr?

Středa v 15:40 |  Kryptozoologie
V srdci Afriky má ještě v první polovině 20. století žít obrovský nebezpečný plaz. Jeho nesmírná dravost a tajemnost jsou důvodem, proč z něj mají domorodci velké obavy. Byly zprávy o něm založené na skutečnosti?

Poklidná hladina jezera se zavlní. Vylézá z ní plazí stvoření a blíží se ke třem domorodcům přivázaných u stromů. Monstrózní plaz se prodírá hustým křovím na břehu a pod jeho mohutnýma nohama praskají větve spadené na zemi. Po chvíli si ho všimne nejbližší ze zajatců a začíná hystericky křičet. Zatímco bezbranný muž v nesmírné hrůze omdlévá, bestie se k němu přiblíží a otevře tlamu plnou ostrých zubů. Zakousne se do jeho těla a jako bezvládnou loutku ho táhne k močálu. Další dva přivázaní muži mají oči rozšířeny hrůzou. Vědí, že se monstrum brzy vrátí a jeho kořistí se tentokrát stanou oni.

Opravdu se tento hrůzostrašný příběh odehrál? Jsou o tom přesvědčeni mnozí cestovatelé, kteří Afriku dobře znají…

Příslušníci kmenů žijících blízko pralesních jezer a močálů centrální Afriky (současná Demokratická republika Kongo, severovýchodní Angola a severní Zambie) se do 50. let 20. století prý občas setkávají s hrozivým plazím netvorem. Živočich s protáhlou tlamou má údajně na hlavě cosi jako roh a na předních nohou obrovské drápy, kterými párá své oběti. Podle domorodců je velmi vzácný, dravý a útočný. Živit se má především velkými zvířaty - slony, hrochy a nosorožci! Vysvětluje to, proč v některých zdejších jezerech již na počátku 20. století nejsou žádní hroši? Domorodci tajemného tvora nazývají čipekve či libata, ale i jinak. "Je to obrovský a nebezpečný ještěr, mnohem větší než krokodýl," dozvídá se o něm roku 1969 od jednoho domorodého Zambijce český spisovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš (*1937). Jak uvádí ve své knize "Legendární příšery a skutečná zvířata", zambijští domorodci mu prý vyprávějí, že některé kmeny toto zvíře kdysi uctívaly jako krvavé božstvo, jemuž obětovávaly zajatce. Jde pouze o výmysl pověrčivých tamních obyvatel?


Anglický spisovatel Trader Horn (1861-1931) při cestách centrální Afrikou údajně spatří v jedné z jeskyní zvláštní starou malbu. Jsou na ní zobrazeni spoutaní otroci, vedle kterých vylézá z jezera velký ještěr. Byla snad znázorněná příšera právě čipekve? Ve 30. letech 20. století prý v angolské oblasti Dilolo spatřil čipekve na vlastní oči švédský lovec J. C. Johansson: "Mělo to hlavu a ocas plaza, poměrně dlouhý krk a protáhlou tlamu… Rvalo to z nosorožce obrovské kusy masa a hltavě je požíralo. Občas se to vztyčovalo na zadní nohy." Vystrašený lovec prý až do svého úkrytu slyšel praskání drcených kostí obětí a neodvážil se na záhadnou bestii vystřelit.

Jisté řešení záhady jménem "Čipekve" nabízí německý obchodník a cestovatel Carl Hagenbeck (1844-1913). Na počátku 20. století organizuje za čipekve expedici k zambijskému jezeru Bangweulu. Je sice neúspěšný, ale přichází s jistou teorií - čipekve by prý mohl být přeživší velký dravý dinosaurus. Někteří domorodci totiž popisují tvora jako napůl draka a napůl slona. A právě sloní nohy jsou vzdáleně podobné nohám některým dinosaurů, stejně jako další charakteristický rys - občasné chození po zadních. Ale velcí druhohorní dinosauři měli vymřít již před 65 miliony lety. Je tedy v oficiálních teoriích chyba? Vždyť ještě v 70. letech 20.století zaslechne v Zambii svědectví o pozorování neznámého veleještěra ruský spisovatel Sergej Kulik.

V roce 1983 je v Anglii nalezena zkamenělina dravého dinosaura rodu Baryonyx walkeri, který je svým vzhledem i způsobem života identický s údajným zambijským monstrem. Jak ale mohli nevzdělaní afričtí domorodci již desítky let před tímto objevem znát jeho podobu? Žil snad tento tvor ještě poměrně nedávno uprostřed Afriky?


 

Moropus

Neděle v 15:43 |  Život po dinosaurech
Moropus byl rod velmi zvláštního živočicha z čeledi Chalicotheriidae, který žil na území Severní Ameriky během geologické periody Miocén před 23-13 miliony lety. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny takřka po celých Spojených státech amerických. Jednalo se o robustního savce, který se pohyboval poměrně těžkopádně a pomalu po všech čtyřech. Byl podobný zavalitému koni, ovšem s velkými drápy. Když byly jeho fosilie poprvé odkryty, paleontologové se domnívali, že drápy Moropusovi nepatří a věřili, že náleží nějakému velkému lenochodovi. Trvalo řadu let, než je definitivně spojili s kostrou, a to díky nálezu dalších fosilních pozůstatků, které potvrdily, že Moropus a drápy k sobě opravdu náleží. Tyto drápy dokázal Moropus při chůzi nadzvednout nad zem, a tak bylo znemožněno, aby se jakkoli poškodily. Své drápy mohl využít i při obraně před nepřítelem. Jeho stoličky byly nízké a ploché, takže se špatně hodily ke žvýkání trávy. Pravděpodobně se zvedal na silné zadní nohy a přitahoval si větve stromů pomocí drápů a živil se listím. Dosahoval délky tří metrů a výšky dva a půl metru (v ramenou). Hmotnost se pohybovala okolo 300 kilogramů (v závislosti na druhu). V současné době náleží do tohoto rodu sedm druhů, holotypem je druh M. distans, který popsal v roce 1877 významný americký paleontolog Othniel Charles Marsh. Moropus je vzdáleným příbuzným dnešních koní, nosorožců a tapírů a jeho pravěkým příbuzným bylo známější a rozšířenější Chalicotherium.



Přírodní bohatství Annamského pohoří

3. prosince 2016 v 18:06 |  Současná příroda
Promiňte mi moji neaktivitu, jako omluvu bych Vám rád v tomto delším článku sdělil nějaké zajímavosti o přírodě Annamského pohoří. :-)


Ve středním Vietnamu, téměř na půl cesty mezi Hanojí a Saigonem, čtyřicet kilometrů jižně od královského města Hue, leží říše fauny a flóry s historií úchvatnější, než si umíme představit. Svá dávná tajemství nám již plně nikdy neprozradí, ale její současnost je neméně úžasná.

Vietnam je neuvěřitelně různorodou zemí, minimálně z přírodovědného hlediska. Někteří lidé pomyslí na to, že je přeci každá země různorodá, jenže Vietnam je biologický fenomén. Jednak leží v oblasti, která prošla klikatým a velmi složitým geologickým vývojem, a za druhé je z hlediska biologické diverzity jedním z nejhodnotnějších území světa. Není náhodou, že tato fakta spolu úzce souvisí a není divu, že jedny z nejúžasnějších objevů systematické biologie poslední doby pocházejí právě z regionu Zadní Indie. Národní park Bach Ma je toho hmatatelným důkazem.


Celý park Bach Ma je vlastně malou součástí centrálního Annamského pohoří, které se rozkládá na území středního Vietnamu, Laosu a malého území v severovýchodní Kambodži. Rozloha Centrálních Annamit je přibližně 42 000 km2, NP Bach Ma se rozkládá pouze na 220 km2, z kterých přibližně čtvrtina je bezlesá. Tato pohoří je mimo jiné domovem saoly, tajemného sudokopytníka objeveného teprve v roce 1992 a známého pouze z několika ulovených exemplářů. Zatím žádný odborník živý exemplář v přírodě nepozoroval.

Saola (Pseudoryx nghetinhensis) se podobá africkým přímorožcům, v kohoutku dosahuje asi 85 cm a hmotnosti kolem 100 kg. Má mírně zahnuté rohy vřetenovitého tvaru, jež jsou důvodem domorodého názvu. "Saola" se totiž dá laosky přeložit jako "vřeteno". Že se takové zvíře umělo dnešním světě tak dlouho skrývat, říká mnohé o neproniknutelnosti indočínských lesů a jejich diverzitě.


Těžko říci, zda nás podobně velké zoologické objevy, jakým byla saola, čekají i v budoucnosti. Každopádně je ale jisté, že ty menší (bezobratlí, obojživelníci, plazi) budou přicházet stále, což právě z regionu dělá jeden z nejvýznamnějších ekosystémů světa. Ze savců zde v posledních letech byli byli nově popsáni třeba králík Timminsův (Nesolagus timminsi) nebo laoská skalní krysa (Leonates aenigmamus), považovaná za živoucí fosilii. Objeveno tady bylo několika druhů ptáků a pohoří je navíc domovem mnoha význačných druhů, jako jsou languři rodu Pygathrix, dva druhy gibonů (Nomascus leucogenys a Nomascus siki) a nebo puchola (Chrotogale owstoni).

Annamity jsou zvláště bohaté na endemity i u vyšších rostlin, ryb, obojživelníků a palzů, kde zejména diverzita gekonů rodu Cyrtodactylus se zdá být nekonečná. Určení tzv. "horkých míst biodiverzity", kam Indočína bezesporu patří, je velmi důležitá, když si uvědomíme tu obrovskou pestrost ukrývající se na relativně tak malé ploše.


Velmi strmé, granitové a často skalnaté pohoří se v oblasti středního Vietnamu dostává nejblíže k pobřeží Jihočínského moře. Když se přesouváte z Hue, nemůžete po pravé straně blízkou hradbu Annamit přehlédnout.

Území NP Bach Ma patří k nejvlhčím místům ve Vietnamu a průměrně zde spadne 8 000 mm srážek za rok. Blízkost moře a hradba hor vysoká asi 1 500 metrů vytváří nárazníkovou zónu bohatou na oblačnost, husté mlhy a srážky. Často se stává, že zatímco u pohoří je slunečno a horko, s teplotami nad třicet stupňů, hory NP Bach Ma jsou zahalené do zdánlivě neproniknutelného oparu. Mlha je tak hustá, že když kráčíte směrem k vrcholovým partiím parku po silnici, mezi pátým až čtrnáctým kilometrem vidíte na pár kroků jen bílou tmu a na těle se vám sráží studené kapky vody. Když stoupáte ještě výš, opar pomalu mizí a slunce opět hřeje, ale teď již podstatně příjemněji než na parném pobřeží. I v létě se zde totiž teploty pohybují jen kolem 18 až 23 stupňů Celsia.

Díky přijatelnému klimatu se kopec kolem tzv. Hai Vong Dai stal ve 30. letech 20. století oblíbeným centrem pro francouzské kolonisty z Hue. Ti zde během několika let postavili resort se 139 vilami, hotely, poštou, obchody, dokonce nemocnicí a vybudovali některé naučné stezky. Pro dokonalost francouzské idylky zde v nejvyšších partiích podél cesty vysadili dokonce borovice. V roce 1937 dosáhla francouzská výstavba vrcholu a místu se začalo přezdívat Da Lat středního Vietnamu (Da Lat je další bývalé horské středisko Francouzů nedaleko Saigonu). Idylka však trvala přibližně dvacet let, potom se hnutí Viet Minh postaralo o ukončení odpočinku a oblastí se prohnaly krvavé boje, které se zde opět zopakovaly během Americko-vietnamské války.


Mráz nahánějící, povětšinou duchařské historky zde vyprávějí správci dnes žel chátrajícího resortu. Ten je ale postupně rekonstruován a měl by v budoucnu opět sloužit svému původnímu účelu. Ostatně přístupnost, díky kvalitní cestě, kterou zde vybudovali Francouzi od pobřeží, láká i mnohé Vietnamce k odpočinku od veder panujících dole. Hlavní budova a několik vil je již plně rekonstruováno a slouží k ubytování těm málo návštěvníkům, kteří zavítají do vrcholových partií parku.

Biogeograficky je pozice Bach Ma nesmírně důležitá, protože se zde setkává tropický jih Vietnamu se spíše subtropickým severem. To se projevuje i ve složení fauny a flóry, např. v případě gibonů Nomascus suki (sever) a N. gabriellae (jih), pro něž území parku tvoří kontaktní zónu. Území je považováno za jedno z center diverzity vyšších rostlin. Vegetace je tvořena vlhkým tropickým a subtropickým monzunovým stále zeleným lesem horského a podhorského typu (nad 900 metrů), stejně jako sekundárními porosty a bezlesými plochami zatíženými činností člověka.

Dosavadní průzkumy ukázaly, že se v parku vyskytuje 1 548 semenných rostlin (cca 20 % flóry Vietnamu), které zahrnují 703 rodů a 165 čeledí. V čeledi Arekovitých (Calamoideae) zde najdeme dokonce až polovinu všech vietnamských druhů. Druhová diverzita se odráží i v různorodosti habitatů, vyskytujících se v okolí parku, tedy od pobřežních lagun přes hluboká říční údolí po horské lesy.

Fauna národního parku za vegetací nijak nezaostává. Žije zde okolo 124 poznaných druhů savců, 330 druhů ptáků, více než 500 druhů bezobratlých (údaj se však zdá být značně podhodnocený) a nespočet druhů obojživelníků a plazů, mezi něž patří jistě mnoho takových, kteří vědě dosud unikají. Ze savců se tu vyskytuje muntžak (Muntiacus truongsonensis), langur (Pygathrix nemaeus) nebo makak (Macaca nenestrina) a podle všeho i tygr (Panthera tigris). Největší, avšak těžko uskutečnitelnou atrakcí parku má být potenciální výskyt bájné saoly. Z ptáků tu můžeme nalézt například endemického bažanta Rheinardia ocellata či koroptev Arborophila merlini vyskytující se jen v lesích Centrálních Annamit. Herpetofauna parku je málo poznaná a zatím neexistuje kompletní seznam druhů, jež se zde nacházejí. Nicméně v nižších partiích parku lze nejčastěji pozorovat zejména agamy Calotes versicolar či velmi hojné scinky Eutropis macularia.


Diverzita regionu je však mnohem hlubší a stále nepoznaná. Zejména horský les nabízí nabízí po setmění koncerty žab hned několika čeledí (například Microhylidae, Dicroglossidae, Rhacophoridae), plejádu lesních gekonů (rody Cyrtodactylus, Hemiphyllodactylus) nebo tiché hadí lovce jako bungary či tajemné kalamárie, z nichž jedna byla v roce 2010 popsána právě z vrcholu kolem bývalého resortu jako nový druh Calamaria concolar. Bach Ma je prostě přírodovědný ráj s vědeckým potencionálem, který není ani zdaleka rozvinut. Místní orgány si naštěstí uvědomují zranitelnost své přírody a snahy o její ochranu jsou spolu s mezinárodními organizacemi velmi silné.

 


Borophagus

14. listopadu 2016 v 18:47 |  Život po dinosaurech
Borophagus byl rod psovité šelmy o velikosti dnešního vlka. Tento savec se vyskytoval v Severní Americe v době od miocénu stupně aquitan až po pliocén stupně zancl. Obýval pláně Spojených států a Mexika, kde většinou pátral po mršinách, tak jako to dělá například dnešní hyena. Díky svému výbornému čichu dokázal vyslídit těla čerstvě zabitých nebo uhynulých zvířat na několik kilometrů daleko. Borophagus se s největší pravděpodobností spojoval do smečky, která mu dávala ochranu i taktickou výhodu. Například když početnější smečka objevila na pláni právě zabité zvíře, mohla snáze odehnat i větší predátory od jejich ulovené kořisti. Jelikož byl tento živočich velmi úspěšným a žil po několik milionů let, je velmi nepravděpodobné, že jeho jediným zdrojem potravy byly jen mršiny, protože spoléhat se na zbytky po jiných dravcích není pro přežití dostatečné. Určitě musel i aktivně lovit a kořist zabíjet mocnými zuby, které měl, tak jako dnešní hyena, velmi silné a schopné drtit kosti. Dokázal soustředit ohromnou sílu při stisku, takže kost posléze praskla a on pak mohl sníst výživný morek nacházející se uvnitř kosti. Borophagus dosahoval délky 80 až 150 cm, výšky zhruba 70 cm a váhy okolo 65 kilogramů. Existuje však osm druhů tohoto rodu, které se velikostně liší. Borophagus měl kulatou hlavu s krátkým čumákem a velkými uši, což napovídá, že zvíře mělo dobrý sluch. Borophagus v překladu znamená "nenasytný jedlík" a byl popsán americkým anatomem a paleontologem Edwardem D. Copem v roce 1892.



Pyrenejští odklízeči mršin

11. listopadu 2016 v 22:06 |  Současná příroda
Pyreneje - jedno z nejznámějších a nejúžasnějších pohoří, které na planetě Zemi vznikly. Tato majestátní hradba hor se táhne v délce 435 kilometrů a tvoří tak přirozenou hranici mezi Španělskem a Francií (v jednom z horských údolí leží i malé knížectví Andorra). Pyreneje vznikly v třetihorách alpínsko-himálajským vrásněním a dosahují nadmořské výšky 3 404 metrů. Můžeme tu najít jak hluboké rokle, skalní chrámy a suťová pole, tak i některé živočichy, kteří jsou velmi vzácní.


Na území Pyrenejí se rozkládají celkem tři národní parky. Právě tam lze zastihnout velmi vzácné majestátní dravce. Přítomnost dravých a mrchožravých ptáků dělá z Pyrenejí jednu z nejzajímavějších ornitologických lokalit v Evropě.

První lokalita, kde lze najít mrchožravé ptáky se nachází v Aragonii. Najdeme tu hlavně supa bělohlavého, který je vysoký až 110 cm a jeho rozpětí křídel je až 265 cm. 90 % populace žije právě ve Španělsku. Sup je schopen hladovět během období, kdy je bezvětří a deštivé počasí, pokud se však dostane k potravě, je schopen do volete nacpat až 6 kg masa.

Poblíž úpatí masívu Sierra de Guara si můžou nadšenci domluvit pozorování těchto impozantních supů v blízkosti novodobých "Muladeres", což jsou místa poblíž vesnic, kam farmáři z dávných dob sváželi uhynulá zvířata za účelem jejich likvidace mrchožrouty, kteří se stali na tomto způsobu získávání potravy do značné míry závislí.


Avšak během minulého století došlo ke změnám v hospodaření na horských lukách a k omezení pastevectví. Méně pastevců, a tedy i méně ovcí, koz a krav znamenalo rovněž menší množství uhynulých zvířat. Počty volně žijících supů, dravců závislých na existenci stádových zvířat, se tak rovněž výrazně ztenčily. V souvislosti s omezením nemoci šílených krav bylo navíc používání tohoto způsobu likvidace mršin v roce 2005 zakázáno. Chybějící potrava vedla k útokům hladových supů bělohlavých na ovčí stáda, probírání skládek a k dalšímu snížení jejich počtu. Dnes se opět blýská na lepší časy a opatrné přikrmování na obnovených Muladeres je po splnění přísných kritérií zase povolováno.

Každoročně se do této oblasti sjíždí nespočet ptačích milovníků pocházejících nejenom z Evropy, ale i z Ameriky či Číny, aby mohli pozorovat tyto velkolepé tvory při jejich hodování.

Na vytoužené "představení" se pak ptačí milovníci odeberou do malých dřevěných "chatrčí", které se nachází nedaleko skalních stěn a vyčkávají zde i několik hodin, než se konečně z nebe snesou první supi. Supi jsou k prostřené tabuli lákáni většinou na připravené úhyny ovcí, prasat či králíků z místních farem. Doba mezi přistáním a okamžikem, kdy se vrhnou na kořist je považována za kritickou, a pokud jsou ptáci v tento moment jakkoli vyrušeni, již ten den nepřiletí, a tak se někdy i stane, že nadšení pozorovatelé a amatérští fotografové musí zkoušet své štěstí následující dny.


Když se pak ale konečně začnou supi pozvolným kroužením přesouvat ze skalisek k mršinám, stojí to opravdu za to.

Několik opatrných průzkumných náletů je následováno už jen svištěním letek. Jeden sup za druhým se vrhají na předloženou potravu a ve vteřině přistávají jednotlivci, dvojice i celé skupiny. Nakonec se v těsné blízkosti může stát, že se o přichystané maso pere přes 250 supů.

Během několika vteřin v žaludcích opeřenců zmizí oči mršin a další měkké snadno dostupné tkáně. Někteří jedinci se rovnou vrhají na porcování masa. Horda supů snadno převálcuje všechnu kořist. Každý sup se chce nakrmit co nejvíce, a tak někteří opozdivší jedinci dopadají z nebe přímo doprostřed vřavy, mezitím o sebe ostatní zakopávají, skáčou si vzájemně po zádech, napadají se a vzápětí je napadený i obránce opět okraden o svůj podíl dalšími aktéry hostiny.

Účastníci, kteří zde supi pozorovali na vlastní oči tvrdí, že celou situaci plnou těch nejrůznějších skřeků a pach linoucí se z těl uhynulých zvířat je velmi těžké popsat, shodují se však v jednom - je to naprosto nezapomenutelný zážitek.


Úctyhodné panorama vrcholků včetně nejvyšší hory Pyrenejí, 3404 m vysoké Pico de Aneto na severu Aragonie rámuje druhou lokalitu, kde se dravci nacházejí.

Krásná nezkrocená příroda sem přitahuje především fotografy, kteří se zde snaží zachytit ty nejlepší snímky. Oblast navštěvují převážně v podzimním období, kdy sice více prší, ale zato je vegetace pestře zbarvena, což na fotografii působí opravdu dobře. Všichni fotografové, ať už amatérští či profesionální, kteří tuto oblast navštíví májí však jeden společný cíl, a to vyfotografovat supy při jejich hodování. Někteří z nich riskují dokonce své zdraví, aby pořídili ty nejlepší snímky supů. Vydávají se vysoko na svahy kopců, kde je značný pokles teploty a fouká zde prudký vítr. Postaví si zde stany a zkrátka čekají, až se supi slétnou.

Třetí oblast je v Katalánsku, které se nachází na severovýchodě Španělska při pobřeží Středozemního moře a je domovem pro vzácné druhy mrchožroutů. Necelých 20 km od horského knížectví Andorra leží oblast, která je velmi významnou domovinou pro supy a orlosupy. Majitel lokality se dokrmování supů a orlosupů věnuje již velmi dlouhou dobu a zdejší populace si tak na přikrmování zvykla. Společně se supi bělohlavými sem přilétají i supi hnědí, kteří byli donedávna mizejícím druhem, a v současné době se vyskytují hojněji právě ve Španělsku, kde žije několik desítek párů. Je to skutečně velký dravec, který je celý tmavohnědý, s rozpětím křídel až 285 cm.


Do oblasti se přilétají sytit mimo jiné i orlosupi bradatí, kteří během prvních 6 let prochází barevnou proměnou. Roční jedinci jsou zcela hnědí, 2 -3 letým pak postupně přibývá bílého opeření na krku, břiše a hlavě. Dospělý pták má ve výsledku spodek těla bílý, křídla zespod tmavá a svrchu ocelově šedá se světlejšími ostny per. Navíc při koupání a popelení získávají různý odstín béžové až oranžové barvy ze železité vody místních hor. Orlosupi bradatí mají v dospělosti rozpětí křídel téměř 3 metry a výšku okolo 120 cm.

Supi bělohlaví (Gyps Fulvus) spořádají jen maso a vnitřnosti. Zato supi hnědí (Aegypius monachus) a orlosupi bradatí (Gypaetus barbatus) dokážou pozřít mršinu takřka celou, protože jim nevadí ani tvrdé části těl - silná kůže, chrupavky a především kosti.

Potravu orlosupa bradatého tvoří dokonce z 85 % jen kosti. Díky vysoce kyselému obsahu žaludku jsou schopni kosti strávit během 24 hodin, a to i pořádné kusy, 10 cm v průměru a až 4 kg těžké. Osvojili si i důmyslnou techniku rozbíjení velkých kostí o skály. Vynesou vybranou kost do cca 50 m až 100 m výše, odkud ji pustí na pevnou skálu. Kost se roztříští a orlosup se dostane k výživnému morku.


Je skutečně až neuvěřitelné, jak rychle dokáže tato přírodní zdravotní policie likvidovat uhynulá zvířata nebo zbytky po predátorech.


Borogovia

5. listopadu 2016 v 16:53 |  Theropoda
Borogovia byla rodem teropodního dinosaura z čeledi Troodontidae. Tento pozoruhodně svižný běžec se vyskytoval na území dnešního Mongolska v období svrchní křídy před asi 75 až 65 miliony lety stupně campan až maastricht. Jeho fosilní pozůstatky, které obsahovaly pouze zadní končetiny, byly objeveny ve formaci Nemegt. Zprvu se myslelo, že končetiny náleží rodu Saurornithoides a někteří vědci jej dodnes považují za druh S. junior, který byl v roce 2009 překlasifikován na samostatný rod Zanabazar. V roce 1988 dokonce navrhla polská paleontoložka a specialistka na mongolské dinosaury Halszka Osmólska, že rod Tochisaurus, pocházející ze stejného naleziště, by mohl představovat rod Borogovia, nicméně nejsou na to přímé fosilní důkazy, takže se jedná pouze o předmět spekulace. Borogovia byla lehce stavěný masožravec, jenž byl blízký příbuzný troodonovi. Jednalo se o hbitého lovce, který lovil převážně ještěrky a malé savce, ale nepohrdl ani mršinami větších tvorů. Velikost tohoto dinosaura se zdá být nejistá kvůli nedostatnu fosilního materiálu, avšak jeho délka se odhaduje na 1,5 m - 2 m, výška na zhruba 70 cm a váha na 13 kg.


Na druhém prstu u nohou měla Borogovia srpovitý dráp, který při běhu a chůzi zdvihala nad zem, aby se nepoškodil. Dráp byl mnohem méně zakřivený než u jeho příbuzných a taky byl docela malý, což naznačuje, že se během evoluce u zástupců skupiny drápy zmenšovaly. Oči měla posazeny vedle sebe vpředu na hlavě, takže pravděpodobně měla prostorové vidění s dobrým odhadem vzdálenosti. Mohla tak dobře zaměřit a lapit kořist. V úzké, protáhlé tlamě měla malé, zahnuté zuby, nezřetelně pilovitě vroubkované. Borogovii popsla v roce 1987 již zmíněná Halszka Osmólska. Jméno je odvozeno od názvu fiktivního zvířete v anglické básni Lewise Carolla zveřejněné v roce 1871 v knize Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Báseň nese název "Jabberwocky" (česky Žvahlav, Tlachapoud či Hromoplkie). Verš, ve kterém je zvíře zmíněno pak v originálu zní: "All mimsy were the borogoves" (česky: "Všichni chrudošní byli borolové").


Cheirolepis

1. listopadu 2016 v 19:20 |  Život před dinosaury
Cheirolepis byl rod pradávné ryby, která patří do třídy kostnatých ryb paprskoploutví (Actinopterygii), a která žila na Zemi před 408 miliony lety v době spodního devonu stupně ems do doby svrchního devonu před 360 miliony lety stupně famen. Vyskytoval se ve sladkých vodách na území dnešního Skotska. Cheirolepis mohl svou velkou tlamu otevřít zvláště doširoka a skrývalo se v ní spoustu špičatých zubů, které jasně říkají, že se jednalo o dravce, a to dokonce velmi úspěšného. Jeho oči byly velké a směřovaly dopředu, což mohlo znamenat výbornou orientaci v prostoru a při vyhledávání kořisti se Cheirolepis pravděpodobně nejvíce spoléhal právě na svůj zrak. Svalstvo, které se nacházelo na prsních ploutvích bylo značně vyvinuté, což je známka toho, že se jednalo o velmi obratného a rychle plovoucího tvora. Cheirolepis byl štíhlý a aktivní dravec, jehož tělo dosahovalo na délku 50 cm - 65 cm. Rod se dnes řadí mezi ty nejprimitivnější doposud známé paprskoploutvé ryby a mohl i představovat společného předka modernějších paprskoploutvých ryb. Jeho ocas měl podobný tvar, jaký mají dnešní žraloci a jejich příbuzní. V roce 1835 jej popsal Jean Louis Rodolphe Agassiz, což byl významný švýcarsko-americký vědec, jenž vynikal v mnoha odvětvích vědy. Rod dnes obsahuje pět druhů.



Poslední domov asijských lvů 2/2

30. října 2016 v 15:08 |  Současná příroda
Příběh o záchraně těchto unikátních šelem zahrnuje obětavost i odhodlání na poli indické ochrany přírody a může být velkou inspirací pro další oblasti a druhy na pokraji vyhynutí. Politikaření bohužel ochráncům přírody podráží nohy a jejich dosavadní úspěšné činy je proto nutné brát jako skutečné vítězství vůle. Navíc před nimi stojí další velké výzvy. Pokud má Sasan Gir zůstat jediným místem, kde lvi (i když úspěšně) přežívají, jedná se o neúměrný, a navíc zbytečný risk.

Lev indický byl kdysi rozšířen od tzv. Malé Asie a Arábie přes Persii až do Indie a konkrétně v Indii byla jeho populace přítomná prakticky po celém subkontinentu. Před koncem 19. století však byl (s výjimkou dnešního národního parku Gir) na většině území vyhuben. Vůbec poslední jedinec přežívající ve volné přírodě mimo Gudžarát byl zaznamenán roku 1884.

Na konci minulého století pak Naváb z Džunágadhu (Gudžarátský místodržící) se zděšením zjistil, že lvů asijských zbývá i zde pouhých tucet. Naváb z Džunágadhu umožnil přiměřenou ochranu těchto zvířat a nastartoval tak postupný nárůst populace. Ta celkem výrazně vzrostla již mezi roky 1904 až 1911. Po smrti Navába se ale vše vrátilo do starých kolejí (ročně bylo zastřeleno 12 až 13 lvů), od roku 1911 byla střelba kontrolována britskou správou a průběhu roku 1913 nahlásil hlavní důstojník Džunágadhu, že v lesích Giru již nezbývá více než 20 lvů.

Je potřeba dodat, že až do roku 1936 byla všechna tato čísla a udávaný stav populace pouze výsledkem odhadů založených na osobních znalostech. První organizované sčítání bylo provedeno v roce 1936, kdy Indové napočítali 287 lvů.

Silný nápor ze strany lidí pak vyústil ve smršťování lvího území až na úroveň dnešní rezervace Gir, která je posledním útočištěm a šancí pro tyto ohrožené savce. V roce 1965 zde byl zahájen program na zachování volně žijících živočichů na území o rozloze 1265 km2, později byla oblast ještě rozšířena na 1412 km2. S nárůstem populace lovné zvěře se postupně "uzdravoval" i stav lvů, který dnes činí 411 kusů včetně mláďat.


Přírodní rezervace Sasan Gir se nachází ve státě Gudžarát a rozkládá se na území tří okrsků. Lvi indičtí (Panthera leo persica) se o park dělí s jednou z nejslabších populací indických levhartů v zemi a také s komunitou místních obyvatel, kteří si říkají "Maldhari". Pro nynější počet něco málo přes 400 kusů lvů asijských je rezervace malá, ale jednání o přesunu části zdravé populace do jiného indického parku strále zůstává na mrtvém bodě.

Gudžarát je domovem 60 milionů lidí a přes 24 milionů kusů chovného dobytka. Tyto počty je potřeba zdůraznit, protože obrovsky kontrastují s množstvím divoce žijících savců. Na jediného z nich totiž v průměru připadá asi 50 kusů dobytka nebo 120 lidí. Zvířata jako slon indický, gaur, gepard, divoký pes dhoul nebo tygr z tohoto koutu Indie již vymizela a asijští lvi neměli být výjimkou v nastoleném "trendu".

Koncem 19. století přežívala kvůli nekontrolovatelnému lovu už jen hrstka asijských lvů a zdálo se, že indický subkontinent se bude muset s těmito šelmami rozloučit. Naštěstí byl tehdy v Gudžarátu místodržícím Naváb z Džunágadhu - vášnivý lovec, který pochopil, že poměr sil mezi lvy a lidmi se zásadně změnil a musí se tedy změnit i přístup ze strany lidí. Vzal si proto za cíl nikoli lovit, ale zachránit tento živý symbol státu a díky jeho odkazu žijí lvi v Gudžarátu dodnes.

Až do roku 2010 byla veškerá sčítání lvů zaměřena výhradně na Gir a jeho hraniční oblast. Kvůli nárůstu populace a nedostatku lovné zvěře se však lvi často vydávali za hranice parku a vzrůstala pravděpodobnost konfliktu mezi šelmami a lidmi. Mám ale dojem, že ve zvládání těchto situací se může zbytek Indie od velice tolerantních obyvatel Gudžarátu učit.



Sarkastodon

28. října 2016 v 16:32 |  Život po dinosaurech
Sarkastodon byl rodem savce z čeledi Oxyaenidae, který žil na planetě před zhruba 35 miliony lety v době eocénu stupně priabon. Vyskytoval se na území dnešního Mongolska. Jeho fosilní materiál byl objeven ve Vnitřním Mongolsku ve formaci Irdin Manha a skládal se pouze z lebky s dolní čelistí. Lebka dosahovala velikosti 46 cm. Je pravděpodobné, že mohl dosáhnout délky těla až 2,6 metru, výšky 125 cm v ramenou a hmotnosti 500 kg - 800 kg. Jednalo se o všežravce, jenž lovil velké savce, avšak svůj jídelníček doplňoval i o ryby, rostliny a plody. Také ochotně přijímal i výživu z mršin zanechaných jinými zvířaty. Měl širokou hlavu s tupým čenichem a mimořádně silnými žvýkacími svaly. Jeho zuby se velmi podobaly těm, které mají dnešní hyeny - byly výborně uzpůsobeny k drcení silných kostí. Měl nízké zavalité tělo s krátkýma nohama a dlouhým načechraným ocasem. Samci byly o dost větší a robustnější než samice. Na kratší vzdálenosti dokázal vyvinout rychlé tempo, avšak nejednalo se o vytrvalého běžce, který by svou potencionální kořist pronásledoval delší dobu. Typový a jediný druh je S. mongoliensis, který popsal v roce 1938 americký paleontolog Walter Willis Granger.



Pinacosaurus

27. října 2016 v 15:14 |  Ankylosauria
Pinacosaurus byl rod dinosaura z čeledi Ankylosauridae, který žil na Zemi v době svrchní křídy před 80-75 miliony lety stupně santon až campan. Obýval území pradávného Mongolska a Číny. Především se vyskytoval na polopouštích, které se střídali s oázami. Jeho fosilní pozůstatky poprvé objevil Roy Chapman Andrews v roce 1920 v poušti Gobi. Od té doby bylo objeveno mnoho dalších fosilií tohoto zvířete. Například v geologickém souvrství Bayan Mandahu a Djadokhta (Mongolsko) a v chuejské autonomní oblasti Ning-sia, která se nachází v Čínské lidové republice. Dohromady se nalezlo více než 35 fosilií od téměř kompletních, přes dílčí kosti a lebeční pozůstatky a dále samostatné lebky. Fosilní materiál byl nacházen zejména pohromadě, což naznačuje, že se tento dinosaurus potuloval ve stádech. Fosilie obsahovaly i pozůstatky několika mladistvých, což napomáhá k pochopení jeho růstu. Pinacosaurus byl relativně lehce stavěný a pravděpodobně dokázal i poměrně rychle běhat, avšak zůstal typicky zavalitým ankylosauridem.


Pinacosaurus byl přibližně 5,5 metrů dlouhý a dosahoval hmotnosti dvou tun. Hlava byla chráněna doslova brněním ve formě silných zkostnatělých "desek" - (odtud bylo odvozeno jeho jméno, které v překladu zní "prkenný ještěr"). Nejen jeho hlava byla takto obrněna, ale i jeho krk, záda a ocas byly pokryty kostěnými útvary, které byly podobné dlaždičkám, jimž se říká osteodermy. Zvíře se také mohlo aktivně bránit pomocí ocasního kyje. Hladký zobák se skvěle hodil ke konzumaci pozemní vegetace. Predátoři, jako například Linheraptor, Byronosaurus či Velociraptor si na dospělého jedince Pinacosaurus netroufli, dokonce ani na mladistvého. Jediným snad možným protivníkem mu byl neurčitý rod tyranosaura. Je pravděpodobné, že se jednalo o rod Alectrosurus, avšak pozůstatky jsou příliš neúplné k identifikaci. Holotyp popsal v roce 1933 americký paleontolog Charles W. Gilmore. Dnes jsou známé dva druhy rodu Pinacosaurus, a to: P. grangeri a P. mephistocephalus.

Lidožravá Mngwa – bestie silnější než lev?

25. října 2016 v 16:30 |  Kryptozoologie
Kolem jednoho z domků malého města v Tanzanii prochází policista. Náhle zaslechne téměř neznatelný šramot, a tak se otáčí za směrem hluku. "Zdá se mi to, anebo se za chatrčí mihlo něco šedého?" pomyslí si muž ještě předtím, než na něj zezadu dopadnou tlapy ohromné bestie. Chroptící policista již nestačí použít zbraň, ale v posledním záchvěvu života ještě vytrhne ze zvířecí srsti chomáč šedých chlupů. Pak už se do jeho krční tepny zakousnou ostré špičáky netvora, které ukončí policistův život. O něco později je nalezena jeho mrtvola, která v ruce svírá důkaz o svém vrahovi - zmačkanou srst neznámého zvířete. Zatímco policie vyšetřuje smrt svého kolegy, místní obyvatelé tvrdí, že za vše může mngwa - záhadná kočkovitá šelma, silnější než lev a levhart dohromady. Jaké zvíře na počátku 20. let 20. století zabilo v Tanzanii tohoto nešťastníka?

O podivné události se Evropané dozvídají roku 1922 ze zprávy tehdejšího oblastního správce Tanzanie, britského kapitána Williama Hichense (Tanzanie je tehdy britskou kolonií). Podle jeho zprávy zranění na policistově těle sice odpovídá napadení lvem, ale tato hypotéza má vážné nedostatky. V těchto místech u jezera Tanganika totiž na počátku 20. let lvi nežijí, přestože v jiných oblastech centrální Afriky jsou běžní. A podivná šedá srst? Ta podle pozdější analýzy patří neznámé kočkovité šelmě. Ale jaké? Podle Svahilců i dalších místních obyvatel prý žije na jihovýchodním pobřeží jezera Tanganika vzácný predátor, kterého nazývají mngwa (česky "požírač lidí"). Mají z něj ohromnou hrůzu, neboť se údajně nebojí ani ohně, ani velké skupiny lidí. Jeho neohroženost a útočnost je prý tak nesmírná, že neváhá vstoupit mezi lidské domy, kde vyhlíží svou kořist - bezbranné lidi.


Podle českého kryptozoologa Jaroslava Mareše (*1937) kdysi dvojice těchto šelem rozpráší četu tanzanské armády. Zatímco mngwy trhají tělo jednoho z vojáků na kusy, jeho kolegové v panice utíkají pryč. Jak strašlivé musí být toto zvíře, když se ho báli i ozbrojení vojáci? Jindy prý mngwa napadne před zraky zatýkaného zloděje tanzanského policistu a odtáhne ho do pralesa. Může jít jen o výmysly? Ale kromě nalezené srsti jsou údajně nalezeny i obří stopy zvířete. Hichens shromažďuje mnoho svahilských vyprávění a písní, které se o tomto zabijáku tradují. Co je zač tato tajemná bestie? Podle domorodců jde o kočkovitou šelmu výšky osla, pokrytou šedou srstí. Její tělo údajně nemá hřívu a je výrazně mohutnější než lvi. Prý také postrádá ocas. Charakteristická je pro ni i velká síla a většinou osamělý život v pralese. Může být neobjeveným poddruhem lva, který se přizpůsobil pro život v husté džungli?

Hypotézu, že by mohlo jít o dosud nepopsaný poddruh lva, ale vylučuje nepřítomnost ohonu. Chybějící ocas vylučuje rovněž možnost, že by mohlo jít o jeskynního lva, který ještě před 10 000 lety děsil naše předky. Na leoparda je zase mngwa příliš velká a drzá. Jde tedy o dosud zcela neznámou kočkovitou šelmu? Podle odvážných hypotéz je prý ale vše jinak. Ještě před sedmi miliony let se v Africe vyskytují až 900 kilogramů vážící krvelační savci Megistotherium, kteří jsou vybaveni dlouhými špičáky. Tito obávaní predátoři dokázali ulovit i mnohem větší kořist, než byli oni sami. Mohlo snad toto zvíře přežít dodnes? Ale není to příliš fantastické řešení? Do tajemství nevnáší jasno ani japonská expedice, uskutečněná na konci 80. let 20. století. Japonci prý dokonce pořídí snímek mngwy, je ale příliš nekvalitní a není nikde zveřejněn. Proč má fotografie, i když nekvalitní, zůstat lidem skryta? Mohou snad mít pravdu kryptozoologové, kteří si myslí, že tento tvor nedávno vyhynul? A žil vůbec někdy?



Poslední domov asijských lvů 1/2

24. října 2016 v 15:32 |  Současná příroda
RODNÝ LIST LVA ASIJSKÉHO
(Panthera leo persica)

Třída: Savci (Mammalia)
Řád: Šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Stav: Ohrožený
Velikost: Hmotnost až 230 kg, délka těla 140-250 cm, výška v kohoutku 100-120 cm
Rychlost pohybu: Na krátkou vzdálenost vyvine rychlost až 60 km/h.
Potrava: Masožravec - loví především velké obratlovce. Rád se ale přiživí i na úlovku jiných šelem. Dokáže spořádat 35-50 kg masa týdně.
Pohlavní dospělost: U samců 4 až 5 roků, u samic již ve věku 3 let
Délka březosti: 105-108 dnů
Počet mláďat ve vrhu: Většinou 2-4 mláďata
Velikost mláděte při narození: Lví mláďata měří po narození 20-30 cm a obvykle neváží více než 2 kg.
Věk: 16-18 let

Stavy lvů asijských nebo také perských či indických se desítky let pohybují na pokraji vyhynutí. Dnes je tato kočkovitá šelma "přemnožena" v národním parku Sasan Gir na severozápadě Indie - posledním domovu asijských lvů na naší planetě.

Asijští lvi se kromě genetické výbavy od svých afrických bratranců nijak výrazně neliší. Na pohled je odlišuje lalok volné kůže na břiše a chybějící břišní hříva. O praktickém významu hřívy na hlavách lvů v Asii i v Africe se mimochodem mezi zasvěcenými stále vedou diskuze. Jednou z možností je, že hříva svého nositele opticky zvětšuje, takže budí i větší respekt. Není ani vyloučeno, že funguje jako částečná ochrana při soubojích "tváří v tvář" - drápy útočícího soka se po ní snadno smeknou. Ozdoba, kterou mají v Indii, je v porovnání se lvy v Africe o něco chudší, takže by si teoreticky měli ze soubojů častěji odnést nějaký ten šrám v obličeji.


Vyjma jmenovaných rozdílů jsou ovšem indičtí lvi typickými zástupci svého druhu s charakteristickou stavbou těla. Jejich mohutné a svalnaté přední končetiny dokážou jediným úderem srazit kořist a zadní zase poskytnou sílu odrazu nutnou pro stíhání kořisti na kratší vzdálenost. Ostré zahnuté drápy se postarají o finální fázi útoku. Oproti ostatním kočkovitým šelmám jsou lvi známí společenským chováním a životem ve smečkách, které průměrně čítají 10 - 15 členů. V Giru ovšem byla pozorována i smečka 28 lvů. Smečku většinu tvoří samice s mladými. Odrostlí samci se obvykle rychle osamostatní nebo jsou ze své rodné smečky vypuzeni zhruba ve věku tří let - bývají totiž poměrně agresivní a mohli by ublížit nastupující generaci, což samice pochopitelně nedopustí. Mezi vyhoštěnými lvy často zůstává velice silné bratrské pouto a taková zvířata spolu mohou vést společný nomádský způsob života i několik dalších let. Každá smečka má i vůdce - dominantního samce, jenž velice aktivně brání své teritorium, které rovněž pravidelně značí pomocí pachových značek nebo drápáním do kůry stromů. Rituál značení teritoria většinou doprovází i působivým hlasovým projevem.

Samci jsou v roli vůdců smečky ke "svým" samicím a mláďatům obvykle přátelští. Velké nebezpečí však hrozí zejména nedospělým mláďatům v případě, že se na scéně objeví jiný samec, který dřívějšího vůdce vyžene. V tom případě často dochází k tzv. "infanticidě", kdy nový samec zabije potomky předchozího vůdce. Nejde o nějaké nastolení "hrůzovlády", jak by si možná tento čin někdo mohl vykládat. Nový vůdce smečky si je dobře vědom toho, že taky on může o svou pozici dominantního vládce brzy přijít. Zabitím mláďat si proto zajišťuje, aby se lvice přestala starat o dosud nesamostatné potomky. Samice tak může rychleji zabřeznout a samec dostane rychleji příležitost zplodit potomstvo s vlastní generační stopou. Když pak bude mít štěstí a dost sil a uhájí vůdcovství dostatečně dlouho, jeho potomci se dožijí dospělosti.

Velkou předností života ve smečce je společenský lov, díky němuž se na jídelníčku lvů ocitá například jelen sambar, divoké prase, antilopa nilgau a v nemalé míře i hospodářský dobytek. V případě úspěšného lovu dospělý jedinec za týden spořádá 35 - 50 kilo masa. V poslední době se ovšem lvům v Indii lovných zvířat spíš nedostává. Girský les má i přes mimořádný ekosystém své limity a v dlouhodobém měřítku se zdá přesun vzácných šelem do jiné rezervace či národního parku nevyhnutelný. Nebude to ale jednoduché. Mimo jiné proto, že hrdý Gudžarát se své chlouby a pocitu výjimečnosti tak snadno nevzdá.


Omlouvám se za delší neaktivitu, nestíhal jsem.
Dinosaurss


Agilisaurus

1. října 2016 v 17:24 |  Ornithopoda
Agilisaurus byl rod ornithopodního dinosaura, který se vyskytoval na Zemi během jury stupně bathon až oxford před 168 až 161 miliony lety. Obýval území dnešní východní Asie. Fosilní pozůstatky tohoto dinosaura byly nalezeny v geologické formaci Xiashaximiao, známé též jako Dašanpu, v provincii S'-čchuan v Čínské lidové republice. Je znám z poměrně kompletní kostry, které scházely jen části přední a zadní končetiny. Fosilní materiál Agilisaura byl nalezen při stavbě muzea Zigongských dinosaurů. V současné době je i v prostorách samého muzea vystaven. Agilisaurus byl malý býložravec, který dosahoval délky 1,2 metru. Jeho holeň byla delší než stehenní kost, což naznačuje, že se jednalo o rychle běhajícího dvounožce, který se před svými nepřáteli snažil zachránit právě útěkem. Svůj dlouhý ocas používal k rovnováze při běhu. Na všechny čtyři nohy se stavěl jen v době, kdy hledal potravu. Živil se vegetací, která rostla nízko při zemi. Byl to denní živočich, který byl aktivní po celý den, a se západem Slunce se odebíral k odpočinku - prokázala to analýza skléry, což je tuhá blanka, do jejíž tkáně přecházejí úpony zevních očních svalů. Agilisaurus znamená v překladu "agilní ještěr" a odkazuje na latinské slovo "agilis", což znamená "agilní" (čilý) a napovídá jeho lehkou kostru a dlouhé nohy a řecké "sauros", což znamená "ještěrka". Pojmenoval ho čínský paleontolog Peng v roce1990 a dodnes je znám jediný druh A. louderbacki.



Juratyrant

27. září 2016 v 19:38 |  Theropoda
Juratyrant byl rod primitivního teropoda z čeledi proceratosauridae, jenž žil na území dnešní Velké Británie před 149 miliony lety v období svrchní jury stupně tithon. Jeho fosilní pozůstatky, které se skládaly z lebečních fragmentů, pánve, zadních končetin a páteře, byly objeveny v roce1984 ve formaci Kimmeridge Clay v hrabství Dorset. Jednalo se o tři metry dlouhého a přes metr vysokého teropoda, který byl původně popsán v roce 2008 paleontologem Rogerem Bensonem jako Stokesosaurus langhami. Druhové jméno bylo zvoleno na počest objevitele, komerčního sběratele fosílií Petera Langhama. Později se však ukázalo, že nemuselo jít o stejný rod dinosaura jako typový S. clevelandi, a proto byl v roce 2013 S. Brusattem a R. Bensonem překlasifikován do samostatného rodu, který obsahuje dnes jediný druh J. langhami. Jeho jméno v překladu znamená "Jurský tyran". Juratyrant byl nepochybně masožravcem. Na jeho jídelníčku se nacházela převážně vylíhnutá mláďata větších rodů dinosaurů, dále pak nepohrdl ani mršinami a ostatními menšími plazy. Jednalo se o samotářského živočicha, který vyhledával ostatní jedince jen v době rozmnožování. Jeho hlavní obranou proti nepřátelům byl únik - to znamená, že se jednalo o velmi hbitého běžce, který dokázal uběhnout i delší vzdálenosti, aniž by se příliš unavil. Ke změně směru mu při běhu napomáhal jeho dlouhý ocas, který používal jako jakési kormidlo. Pravděpodobně vykazoval pernatý pokryv těla. Měl silné paže s třemi prsty a delšími, zahnutými drápy. V silných čelistech měl ostré zuby.



Sillosuchus

26. září 2016 v 17:47 |  Život před dinosaury
Sillosuchus je rod bipedálního plaza z čeledi Shuvosauridae, který se vyskytoval v Jižní Americe na území Argentiny před asi 230 až 205 miliony lety v období pozdního triasu stupně karn až rhaet. Jeho fosilní materiál byl nalezen v provincii San Juan v geologickém souvrství Ischigualasto, což je i stejnojmenné chráněné území v severozápadní Argentině. Jeho rekonstruovaná fosilie byla představena v roce 2008. Sillosuchus dosahoval na délku asi tři metry a je jediným členem kladu Poposauroidea, který se nevyskytoval v Severní Americe. Jeho pravěkými příbuznými, kteří byli nalezeni právě v Severní Americe, byli Shuvosaurus, Poposaurus či Effigia. Z dnešních zvířat měl nejblíže ke krokodýlům. Jednalo se o masožravého tvora, jenž se živil převážně drobnými plazy, ale nepohrdl ani větší mršinou. Rod Sillosuchus dnes obsahuje jen jediný druh, a to S. longicervix. Rodové jméno se skládá ze slov "Sill" a "suchus". První část složeniny ctí jméno doktora Williama Silla, významného promotora paleontologie v San Juan, a druhé je řecké slovo, které znamená česky "krokodýl". Jeho jméno by se tedy dalo přeložit jako "Sillův krokodýl". Rod popsali v roce 1997 Alcober a Parrish.



Kam dál