Paramys

Pondělí v 23:36 |  Život po dinosaurech
Paramys byl hlodavec, který se vyskytoval na Zemi v době od epochy eocén před 55.8 miliony lety stupně ypres do epochy oligocén před 30.8 miliony let stupně rupel. Jeho četné fosilní pozůstatky byly nalezeny v Severní Americe, ve Spojených státech - Colorado, Wyoming, Kalifornie, Utah, Texas, Severní Dakota, Jižní Dakota, Nebraska, Nové Mexiko, Mississippi, Montana, a v Kanadě - Severozápadní teritoria a Saskatchewan. Dále v Evropě - Belgie, Francie, Spojené království, a dokonce ve střední Asii - Kazachstán. Jedná se o jednoho z nejstarších hlodavců, kterého dnešní věda zná. Aby se vyhnul nepřátelům, zdržoval se většinu svého života v korunách stromů. Tento starobylý hlodavec měl opravdu velký mozek, který byl dokonce větší než u některých primitivních primátů jeho doby, což je pro vědce něco nečekaného, vzhledem k časovému období. Nicméně pokud něco klíčového přinesl výzkum tohoto tvora, tak je to to, že větší vždy neznamená lepší. Klíčový rozdíl totiž spočívá v tom, že v mozkové kůře v primární projekční oblasti, která se zabývá "vyššími" funkcemi mozku, jako je zrak a sluch, byl rod Paramys poměrně méně vyvinutý než i ti nejvíce primitivní primáti žijící ve stejné době.


To výzkumníkům ukázalo, že se v oné oblasti dělo u primátů něco, co se u brzkých hlodavců nezjistilo. Změny v této oblasti se u hlodavců objevily až mnohem později a v menší intenzitě něž tomu bylo u primátů. Cílem výzkumu bylo lépe porozumět vývoji mozku u prvotních hlodavců. Zatímco tedy u primátů se mozek značně vyvíjel, u hlodavců se prakticky nic podstatného neodehrálo. To, co však výzkumníky překvapilo bylo, že byl mozek Paramyse větší než u pozdějších hlodavců, což je v rozporu s myšlenkou, že se mozky v průběhu času obecně zvětšují. Předpokládá se, že se na chvíli velikost savčího mozku zvětšuje v průběhu času kvůli evolučnímu závodu ve "zbrojení", protože pokud se kořist musí stát chytřejším dravcem, musí se přizpůsobit. Objev starobylého hlodavce rovněž ukazuje, že velikost mozku není jediným ukazatelem inteligence. Paramys vážil asi tři kilogramy a velikostně by se dal srovnat s moderní kočkou. Byl popsán již v roce 1871 a učinil tak americký paleontolog a anatom Joseph Leidy, nicméně popis nebyl tak dokonalý, jako ten, který minulý rok v lednu učinili Ornella Bertrand, Mary Silcox a Farrah Amador-Mughal. Rodové jméno v překladu znamená "něco jako myš" a rod dnes obsahuje dvanáct druhů.
 

Kočičí medvídek z vysokohorských mlžných lesů

Pátek v 7:23 |  Současná příroda
Dnes začnu trošku jinak.
Jak již někteří z vás vědí, můj blog byl v úterý zvolen za blog dne, čehož si moc cením, a ještě jednou všem moc děkuji.


A teď již ke článku.
..................................................................................................................................................

Tento tajemný tvor býval pozorován ve volné přírodě, jeho mnohé vzorky byly zastrčené hluboko v muzejních sbírkách, a dokonce byl vystavován v těch nejslavnějších zoologických zahradách po celém světě, avšak byla mu přisuzována naprosto jiná totožnost po více než 100 let, než vědci ze Smithsonova institutu odhalili přehlédnutý muzejní exemplář.

Původně shromážděné vzorky v Ekvádoru identifikovali ono stvoření jako Kynkažu, což je malá stromová šelma, příbuzná mývalům, posléze byly vzorky přemístěny do muzea přírodní historie v Chicagu - opětovně špatně identifikované jakožto Olingo štíhlý.


Tým vědců vedený expertem na savce Kristoferem Helgenem strávil 10 let zkoumáním muzejních exemplářů a sledováním zvířat ve volné přírodě v mlžných lesích Ekvádoru. První stopou pro Helgena a jeho tým byl fakt, že zuby i lebka byly mnohem menší a jinak tvarované, než je tomu tak u jiných medvídkovitých. Dále prověřením kůže bylo také zjištěno, že tento druh měl delší a hustší srst. Navíc záznamy z terénu ukázaly, že byly vzorky získané v severních Andách ve výšce zhruba 1 500 až 2 700 metrů nad mořem, což je výš než se Olingo štíhlý běžně vyskytuje. Za použití testů DNA byla domněnka vědců potvrzena - jednalo se o zcela nový druh - po pětatřiceti letech byl na americkém kontinentu objeven neznámý savec.

Dne 15. srpna 2013 zveřejnili vědci svůj objev v časopisu ZooKeys. Zoolog Helgen pojmenoval stvoření Olinguito (Bassaricyon neblina), přičemž vědecký název "Neblina" znamená španělsky "mlha" a odkazuje na stanoviště vysoko v mlžných lesích. Olinguito se mimo Ekvádor vyskytuje i v Kolumbii.

Jedná se o plachého nočního tvora, který žije hlavně v korunách stromů a živí se ovocem, hmyzem a nektarem. Jde o nejmenší medvídkovitou šelmu - délka těla činí 35 cm a ocas 33 až 43 cm, váha se pohybuje okolo 900 gramů. Od ostatních členů rodu Bassaricyon se odlišuje již zmíněnou huňatou srstí, která ho ochraňuje před noční zimou ve vysokých nadmořských výškách. Olinguito je samotářské zvíře, které je vynikajícím skokanem. Samičky mívají jen jedno mládě.


Dne 22. května 2014 Mezinárodní institut pro průzkum druhů deklaroval druh Olinguito jako jednoho z "Top 10 nových druhů roku 2014" mezi druhy objevenými v roce 2013. Důvody pro jeho výběr: vypadá jako kříženec mezi domácí kočkou a americkým černým medvědem baribalem a je to první nový savec popsaný na západní polokouli za 35 let, což z něj činí neuvěřitelně vzácný objev v 21. století.

Objev Olinguita nám ukazuje, že svět ještě není plně prozkoumán a jeho nejzákladnější tajemství ještě nebylo ani zdaleka odhaleno. Je-li ještě možné nalézt nové savce, jaké další překvapení nás čekají? Vždyť tolik světových druhů zatím vědě není známo. Důležité je dokumentování, které je prvním krokem k pochopení plného bohatství a rozmanitosti života na Zemi.

Nicméně Olinguito může být v budoucnosti ohrožen odlesňováním a urbanizací. Vědci hlásí, že již 42 % vhodných lokalit pro tento druh bylo převedeno na zemědělskou či městskou oblast a dalších 21 % bylo značně odlesněno kvůli dřevozpracujícímu průmyslu, což pro tvora, jenž k životu potřebuje mlžné lesy, neznamená nic dobrého.

Rozhodně je třeba tento druh chránit, nicméně v současnosti neexistuje žádné opatření, které by ničení jeho přirozených lokalit zamezilo nebo alespoň snížilo.

Sordes

16. července 2017 v 20:07 |  Létající Pterosauři
Sordes byl ptakoještěr obývající území pradávného Kazachstánu v době svrchní Jury před 163,5 až 152,1 miliony lety stupně oxford až kimmeridž. Jeho prvotní a téměř kompletní fosilní pozůstatky byly nalezeny v roce 1960 v geologické formaci Karabastau Svita, posléze bylo nalezeno dalších šest vzorků. Sordes měl štíhlou čelist se zašpičatělými, dozadu směřujícími zuby, které se hodily pro lov hmyzu či menších obojživelníků. Kromě toho měl v zadní polovině čelisti malinkaté a četné zoubky, které naznačují schopnost drcení potravy. Jeho hlava nebyla dlouhá, měřila jen 8 cm a postrádala jakýkoliv hřeben, který je pro většinu pterosaurů typický. Hlava byla napojena na krátký krk a rozpětí křídel činilo přibližně 63 cm. Ocas, který mu napomáhal ke změně letové dráhy fungující podobně jako kormidlo u lodi, tvořil více než polovinu celkové délky těla.


Zajímavé na něm je, že jeho tělo bylo pokryto primitivním jemným chmýřím připomínající spíše vláknitou srst, což se odborně jmenuje pycnofiber. Jde o důkaz toho, že někteří ptakoještěři byli zřejmě teplokrevní a chránili své tělesné teplo právě těmito pycnofibery. Jediným známým druhem rodu je S. pilosus a byl pojmenován v roce 1971. Učinil tak ruský paleontolog Aleksandr Grigorevich Sharov. Rodové jméno Sordes v překladu znamená "špína" a druhové pilosus "chlupatý" a odkazuje v místním folklóru na zlé duchy.
 


Oregonské mizející jezero

13. července 2017 v 1:43 |  Současná příroda
V nedotčené americké přírodě v Oregonu se každoročně děje něco velice zvláštního. Takzvané "Ztracené jezero" každý rok jednoduše zmizí a o několik měsíců později se zase na stejném místě objeví. Toto tajemné jezero, které vzniklo asi před 3 000 lety, přitahuje pozornost vědců, biologů a výzkumníků již řadu let. Nachází se v přírodní rezervaci Mount Hood National Forest, přibližně 100 km od města Portland.

Voda z jezera uniká trvale, ovšem když je dostatek srážek, vody zase naopak přibývá. Jakmile začne voda prosakovat do okolní půdy, naplní podzemní zásoby vody, které tvoří prameny v jiných oblastech lesa, a dokonce zajišťuje pitnou vodu pro komunitu. K úplnému vyschnutí jezera dochází až během léta. Jezero opět vzniká po zimě, kdy začne tát sníh, a ještě k tomu se přidají vydatné jarní deště. Voda uniká do zhruba dva metry hlubokého lávového kanálu, jehož strop se propadl. Nikdo přesně neví, kam voda teče. Spekuluje se, že voda podzemím putuje k nedalekým pramenům, z nichž se dostává znovu na povrch.

Nicméně ne všichni lidé tento lávový kanál respektují a někteří z nich se jej snažili různě zacpat - například automobilovými díly, motory, a i jiným odpadem, a to jen pro zábavu. Avšak neuvědomují si, že pokud by se někomu skutečně podařilo narušit přirozený systém, mohl by tím způsobit povodně, kdyby hromadící se voda neměla kam odtékat.


Platyhystrix

11. července 2017 v 4:24 |  Život před dinosaury
Platyhystrix byl raný živočich, který spadá do skupiny Temnospondyli, což byla velmi rozšířená skupina primitivních pravěkých obojživelníků. Obýval Zemi před zhruba 300 miliony lety. Na jihu USA, převážně tedy ve státě Texas, bylo nalezeno mnoho jeho fosilních pozůstatků, které zajišťují přesnou rekonstrukci toho, jak vypadal. Platyhystrix měl na hřbetě kožní plachtu ve tvaru jakéhosi půlkruhu, jež byla popírána širokými plochými kostmi vyrůstajícími z páteře.


Touto plachtou se velmi podobal mnohem větším pelykosaurům - býložravému Edaphosaurovi a masožravému Dimetrodonovi. Kožní plachta s kostěnou výstruží a řada kostěných destiček na hřbetě moc ochrany neposkytovaly, a protože dosahoval pouze délky jednoho metru, stával se občas kořistí větších dravců. Plachta potažená kůží s krevními váčky zachycovala první teplo ranního slunce a prohřívala tělo. Jeho výhodou tak bylo, že byl již brzy ráno pohyblivý, zatímco jeho kořist byla ještě ztuhlá nočním chladem. To také znamená, že byl čilý dříve, než začali lovit predátoři. Pohyboval se na krátkých nohách a měl rovněž krátký ocas. Jeho čelist byla vybavena kuželovitými zuby vhodnými pro masitou potravu. Nepohrdl ani červy či hmyzem. Typový druh P. rugosus popsal přední americký paleontolog Ermine Cowles Case v roce 1910.

Kam dál