Melanoplus spretus

Včera v 23:06 |  Současná příroda
Melanoplus spretus je dnes již zaniklý druh sarančete, jehož domovinou byla Severní Amerika a Kanada až do konce 19. století. Jednalo se o nejhojnější hmyz, který obýval suché prérijní oblasti východního svahu Skalistých hor. Rozšířil se do Britské Kolumbie v Kanadě, dále na severozápad Spojených států do Montany, přes Idaho a Wyoming do Severní a Jižní Dakoty až do centrální části USA do Nebrasky a Colorada. Tento druh se objevoval v nadmořských výškách od přibližně 600 metrů do 3 kilometrů, protože nebyl schopen přežít v nízkých vlhkých oblastech déle než po jednu generaci. Melanoplus spretus měl hodně společné s holubem stěhovavým (Ectopistes migratorius) - oba tyto druhy žili v Severní Americe, vymizeli kolem 19. století a tvořily obrovská množství seskupených jedinců. Holub tvořil až miliardová hejna a saranče doslova až biliónové roje! Jeden roj, známý jako Albertovo, který byl zpozorovaný v roce 1875 byl odhadován na 1800 mil dlouhý (téměř 2900 km) a 110 mil široký (177 km), což znamená rozlohu přibližně 513 300 km2 (pro porovnání Kalifornie má rozlohu 423 971 km2). Podle Guinnessovy knihy rekordů by mohlo jít o největší zaznamenanou koncentraci zvířat. Je zcela jasné, že tyto obří roje sarančat měly naprosto devastující následky pro pěstované plodiny, a ne nadarmo je tento hmyz označován jako "nejzávažnější zemědělský škůdce". V letech 1873 a 1877 byly díky tomuto sarančeti zničeny plodiny v hodnotě $ 200 milionů. Tento druh se podobal běžnému sarančeti, ale měl červenohnědé nožky a na délku měřil 20-35 mm. Samičky svá vajíčka ukládaly těsně pod povrch půdy ke konci léta a na jednou mohly naklást přibližně 100 až 500 vajíček. Narození jedinci byli bezkřídlí. Druh byl migračním hmyzem, který se živil takřka všemi druhy vegetace bez výhrady, avšak měl zvláštní zálibu právě v obilninách pěstovanými zemědělci.


K poslednímu doloženému pozorování došlo v roce 1902 v jižní Kanadě. Důvody vedoucí k jeho zániku nejsou zcela objasněny, nicméně má se za to, že se tak stalo především v důsledku orby a zavlažování, a to zejména podél řeky Mississippi, kvůli čemuž byl narušen jejich přirozený životní cyklus. Dále se má za to, že hodně zemědělců aktivně ničilo nakladené snůšky vajíček, a tím i nové generace tohoto hmyzu. Došlo i k mnoha snahám o znovuoživení tohoto druhu pomocí křížení blízce příbuzných kobylek, avšak bez úspěchu. Vzhledem k tomu, že se nepředpokládalo, že by takto početný živočich mohl vyhynout, nebyl příliš často sbírán a dochovalo se jen asi 300 exemplářů. Některé exempláře byly objeveny v montanském ledovci Grasshopper Glacier. Tento druh zmizel ze svého prostředí pouhých 36 let po jeho popsání, které učinil v roce 1866 americký entomolog Benjamin Dann Walsh pocházející původem z Anglie. Druh byl oficiálně prohlášen za vyhynulý až v roce 2014.


Zajímavostí je, že popis devastace obilnin v roce 1870 tímto druhem sarančete můžeme najít v románu "Na březích Plum Creek" (On the Banks of Plum Creek) publikovaném v roce 1937, od americké spisovatelky Laury Ingalls Wilderové. Její popis byl založen na skutečných událostech v západní Minnesotě, kdy tyto sarančata zničily i obilniny její rodiny. Další zmínky založené na vlastních zkušenostech najdeme v novele "Obři v Zemi" (Giants in the Earth), kterou napsal norsko-americký spisovatel Ole Edvart Rølvaag.

........................................................

A jak můžete vidět 👀 , trošku jsem si pohrál s designem blogu, tak snad se bude nový vzhled líbit. 😇

Dinosaurss
 

Panphagia

16. března 2017 v 22:13 |  Sauropodomorpha
Panphagia byl rod bazálního sauropodomorfního dinosaura z čeledi Guaibasauridae, který žil v lesnaté Jižní Americe před 235 až 221,5 miliony lety v době svrchního triasu stupně karn až nor. Jeho fosilie byly objeveny v roce 2006 v pískovci geologického souvrství Ischigualasto v provincii San Juan v severozápadní Argentině. Holotyp označený PVSJ 874 byl 130 cm dlouhý a obsahoval částečné kosterní pozůstatky, které obsahovaly části lebky, obratlů, lopatkového a pánevního pletence a kosti zadní končetiny. Fosilie patřila ovšem nedospělému jedinci, takže je pravděpodobné, že v dospělosti byl o něco větší. Na základě analýzy zubů se odhaduje, že se jednalo o všežravce, protože zuby, které se nacházely v zadní části tlamy se spíše hodily ke konzumaci rostlinného materiálu, zatímco zuby v přední části tlamy byly uzpůsobeny ke krájení masa. Jelikož se ovšem nedochoval žaludek, není tato domněnka stoprocentní. Toto malé lesní stvoření mělo krátké přední končetiny a utíkalo po dvou zadních nohách. Panphagia byla popsána v únoru roku 2009 paleontology Ricardem N. Martínezem a Oscarem A. Alcoberem. Jeho jméno v překladu znamená "vše žeroucí" (jméno vzešlo díky předpokladu, že se jednalo o všežravce.) Jelikož se jedná o jednoho z geologicky nejstarších, vědě známým dinosaurům, napomáhá vědcům lépe poznat vývoj gigantických sauropodů, jejich předchůdci byli právě menší sauropodomorfové z triasu.



Rhinconichthys

15. března 2017 v 20:30 |  Tvorové dávných vod
Rhinconichthys byl rodem paprskoploutvé ryby z čeledi Pachycormidae, která se vyskytovala v pradávných mořích před přibližně 93 miliony lety v době svrchní křídy na přelomu stupně cenoman a turon. Rod obsahuje dnes tři druhy - R. taylori, R. purgatoirensis a R. uyenoi, které se vyskytovaly na různých místech od sebe.


První zmíněný druh, kterého popsal v roce 2010 Matt Friedman s týmem, se vykytoval na území pravěkého Spojeného království, druhý a třetí druh byly nově objeveny v roce 2016 a oba je popsal Bruce Schumacher a jeho tým. Druhý jmenovaný druh je znám ze Severní Ameriky z formace Carlile v jihovýchodním Coloradu. Poslední druh pochází z formace Mikasa nacházející se na japonském ostrově Hokkaidó. Už když byla objevena první anglická fosilie, paleontologové předpokládali, že bude rod velmi různorodý a tím pádem i rozšířený, což se koneckonců i potvrdilo při nálezu dalších dvou druhů.


Jak už je zmíněno výše, Rhinconichthys byl součástí čeledi Pachycormidae, do které spadají i ty největší kostnaté ryby, které kdy žily na Zemi, jsou to například rody Bonnerichthys dosahující 6 metrů či Leedsichthys dosahující úctyhodných 16 metrů. Rhinconichthys dosahoval délky od 2 do 5 metrů, v závislosti na druhu. Hyomandibula (jakýsi shluk kostí, který připojuje čelisti ke zbytku lebky) byla u tohoto rodu nezvykle podlouhlá, což způsobilo obří ústní otvor. Nicméně tento tvor byl jen neškodným jedlíkem planktonu.
 


Istiodactylus

14. března 2017 v 14:21 |  Létající Pterosauři
Istiodactylus byl rod ptakoještěra z čeledi Istiodactylidae, který žil na Zemi před 130 až 125 miliony lety v době spodní křídy stupně hauteriv až apt. Brázdil pravěkou oblohou na území dnešního Spojeného království. Lebka tohoto pterosaura měřila téměř 60 cm. Jelikož jeho zobák byl plochý a zaoblený, je tento létající ještěr někdy nazýván "kachnozobý ptakoještěr". Na rozdíl však od vrubozobých ptáků, jeho ústní dutina obsahovala četné ostré zuby, které mu dobře sloužily k požírání ryb, případně ke konzumaci kostí a uhynulých živočichů. Pozůstatky několika jedinců byly objeveny v geologické formaci Vectis na ostrově Isle of Wight ležící při jižním pobřeží Anglie. Fosilní pozůstatky byly tvořeny částečně zachovalou kostrou. Jeho rozpětí křídel se pohybovalo od 4 m do 5 m. Prvotně jej popsal v roce 1913 amatérský paleontolog Reginald Walter Hooley, jakožto druh Ornithodesmus latidens, tím jej připojil k rodu Ornithodesmus, jenž popsal v roce 1887 britský paleontolog Harry Govier Seeley (holotyp byl pojmenován O. cluniculus). Ovšem v osmdesátých letech 20. století bylo zjištěno, že O. cluniculus je ve skutečnosti dromaeosaurid a nikoliv pterosaur, jak bylo původně usuzováno. Pojmenování bylo tedy pochopitelně dost matoucí, neboť tu byli dva naprosto odlišní tvorové - jeden dromaeosaurid a druhý pterosaurus - s naprosto identickým rodovým jménem. Teprve v roce 2001 byl Ornithodesmus latidens definitivně přejmenován na rod Istiodactylus latidens, za čímž stojí David Martill, Andrew Milner a Stafford Howse. V roce 2006 byl k rodu připojen další druh I. sinensis z Číny, kterého popsali B. Andres a Ji Qiang. Druhý popsaný z rodu byl o mnoho menší než první. Jeho rodové jméno v překladu znamená "plachtící prst".



Commersonův delfín z jihoamerických vod

12. března 2017 v 18:13 |  Současná příroda
Když v prosinci roku 1766 vypluly z francouzského válečného přístavu Brest dva koráby - pyšná válečná plachetnice Boudeuse (Vzpurná) a trojstěžník Etoile (Hvězda), přišly se k přístavu rozloučit davy zvědavců. Takové vyplutí lodí by nebylo nic moc neobvyklého a jistě by nepřilákalo takový velký počet lidí, ovšem na palubě jedné z lodi se nacházel francouzský důstojník a mořeplavec Louis Antoine de Bougainville společně s francouzským přírodovědcem Philibertem Commersonem, který se k němu na doporučení Pařížské akademie věd přidal. Jejich poslání bylo jednoznačné - prozkoumat moře i země mezi západním pobřežím Jižní Ameriky a Východní Indií a zejména objevit bájnou Jižní zemi (Terra Australis) a nalézt v jižních mořích vhodné námořní základny.

Když konečně v prosinci následujícího roku vpluly obě lodě do bouřlivého Magalhãesova průlivu, nemohl nadšený přírodovědec ani ve snu očekávat, že zde učiní velmi zajímavý objev doposud neznámého druhu kytovce. Tehdy čerstvě čtyřicetiletý Philibert přes zábradlí na přídi lodi zpozoroval zvláštní druh delfína, jenž ho zcela očaroval.

Bohužel se již oficiálního popisu záhadného kytovce, který se uskutečnil v roce 1804 nedožil. Zemřel na ostrově Mauricius v březnu roku 1773 v nedožitých 46 letech a jeho rozsáhlé sbírky byly náležitě oceněny až po jeho smrti.


Onoho kytovce popsal francouzský přírodovědec Bernard Germain de Lacépède a pojmenoval ho právě po objeviteli Commerson's dolphin - delfín Commersonův (Cephalorhynchus commersonii). Tento malý kytovec nese v češtině název Plískavice strakatá, která je nápadná především svým výrazným černobílým zbarvením.

Vybarvení tohoto delfína, který dorůstá do délky 1,3 m až 1,5 m a váží nejvíce okolo 65 kg, se liší podle geografické polohy, věku a pohlaví zvířete. Podobně jako například Sviňucha běloploutvá (Phocoenoides dalli), nemá ani plískavice protáhlý čenich, jaký má například delfín. Místo toho je její hlava tupě zakončená. Jejich ozubené čelisti se skvěle hodí k lovu ryb, korýšů, a dokonce i chobotnic. Nepohrdne ani mořskými bezobratlými či mořskými řasami.

Svůj život žijí buď samotářsky nebo po třech jedincích. Velmi vzácně jsou i ke spatření ve velkých skupinách. Jsou to rychlý plavci, jenž se mnohdy přidávají i k proplouvajícím lodím, čímž ovšem může docházet ke zranění tohoto zvířete.


Areál rozšíření Plískavice strakaté sahá od poloostrova Valdés na východním pobřeží Patagonie, který je významnou lokalitou populací mořských savců a ptáků, dále okolo Falkland, přes Magalhãesův průliv - kde byl učiněn její objev, kolem Ohňové země a přes Drakeův průliv na jihu kontinentu až po souostroví Jižní Shetlandy na severozápadě Antarktidy. Výskyt plískavice dále pokračuje do jižní části západního pobřeží omývaného Tichým oceánem a do blízkého okolí subantarktických Kerguelenových ostrovů na jihu Indického oceánu, které je tvořeno asi 300 ostrovy, ostrůvky i pouhými skalisky, z nichž největším ostrovem je Grande Terre. Plískavici strakatou můžeme mimo její přirozený výskyt také spatřit v mnoha akváriích, například v mořském světe/aquaparku Aquatica ve slunném Orlandu na Floridě či v mořském parku SeaWorld v San Diegu v Kalifornii.

Plískavice strakatá nemá ve svém habitatu přirozených nepřátel, avšak v oblasti Patagonie a Ohňové země jsou tito mořští tvorové stále nezákonně loveni místními domorodými kmeny především pro její maso a olej.



Necrolestes

9. března 2017 v 19:07 |  Život po dinosaurech
Necrolestes byl rod živorodého savce z čeledi Necrolestidae, který se vyskytoval na území Jižní Ameriky v argentinské Patagonii před 23 až 15,9 miliony lety, tedy v době miocenní epochy stupně aquitan až langh. Jeho fosilní pozůstatky se nalezly v roce 1891 v Santa Cruz ve formaci Estancia La Costa. Učinil tak argentinský paleontolog Carlos Ameghino. Fosilie obsahovala přibližně 1/3 kostry včetně dobře zachovalé lebky s čelistí s protáhlejším čumákem. Pravděpodobně měl dobře vyvinutý čich. Vědci se domnívají, že se živil červy a drobným hmyzem. Způsobem života se velmi podobal dnešnímu krtku. Stejně tak jako on si totiž i Necrolestes tuneloval v zemi chodby. V síti těchto dlouhých tunelů se nacházely i větší kulovité komůrky, které tomuto tvorovi posloužily k odpočinku, spánku i hnízdění. Měl silné a široké přední končetiny, které byly otočené do stran a skvěle se hodily ke hrabání. Měl také dlouhé drápy. Jednalo se o robustně stavěného malého živočicha, jehož tělo bylo válcovitého typu. Jeho odhadovaná velikost činí 15 cm, ovšem předpokládá se, že samičky byly menší než samečci. Jeho ocas byl rovněž tlustší a tupý. Rod v současnosti obsahuje dva druhy, a to typový exemplář N. patagonensis, který popsal Florentino Ameghino (bratr objevitele fosilie) v roce 1891. Dále novější druh N. mirabilis, jenž popsal v roce 2007 F. Goin s týmem. Jeho jméno v překladu znamená "hrobní lupič" či "zloděj smrti". Obě pojmenování vychází z faktu, že hrabal v podzemí, kam se již od nepaměti pohřbívají zesnulí.



Muzquizopteryx

3. března 2017 v 21:53 |  Létající Pterosauři
Muzquizopteryx byl rod pterosaura z čeledi Nyctosauridae, který žil na Zemi v době svrchní křídy před přibližně 94 miliony lety stupně cenoman až 85 miliony lety stupně santon. Vyskytoval se na území dnešního Mexika v Severní Americe, která byla v jeho době rozdělena na ostrovy Laramidii a Appalachii a panovalo zde příjemné teplé a vlhké klima. Jeho fosilní pozůstatky nalezl ve státě Coahuila v křídovém lomu El Rosario v roce 1990 José Martínez Vásquez, jenž ve vrstvách lomu prováděl průzkumy. Holotyp se skládal z téměř kompletní kostry, která obsahovala i pozůstatky měkké tkáně a dlouhé zkamenělé šlachy. Exemplář představoval dospělého jedince. Muzquizopteryx měl rozpětí křídel přibližně 2 metry. V porovnání tedy se svrchnokřídovými obry typu Quetzalcoatlus či Arambourgiania, kteří měli rozpětí křídel přes 10 metrů, byl rod Muzquizopteryx rozhodně nepříliš velkým pterosaurem. Tento ptakoještěr neměl nijak výrazný hřeben na své podlouhlé hlavě, jaký měl například rod Nyctosaurus či Tapejara, naopak jeho lebka byla hladká a pouze s nahoru zahnutým koncem. Jednalo se pravděpodobně o rybožravce, kterého pojmenoval v roce 2006 tým vědců, který vedl Eberhard Frey. Rod dnes obsahuje pouze jediný druh a to M. coahuilensis.



Itemirus

24. února 2017 v 17:44 |  Theropoda
Itemirus byl rod masožravého teropodního dinosaura z populární čeledi Dromaeosauridae. Žil na planetě před zhruba 91 miliony lety v době svrchní křídy stupně turon. Obýval oblast pradávného Uzbekistánu, kde panovaly podobné klimatické podmínky, jako například na poušti Gobi. Tento malý predátor není až tak dobře známý, kvůli nedostatku fosilního materiálu. Vědci z něj nalezli pouze částečně zachovanou mozkovnu. Stalo se tak v roce 1958 u vesnice Itemir (odtud pochází i jméno dinosaura Itemirus) ve formaci Bissekty. Díky mozkovně se zjistilo, že se jednalo o příslušníka podčeledi tzv. "srpodrápých lovců" Velociraptorinae, který měl hodně dobrý zrak. Itemirusovo tělo pravděpodobně pokrývalo peří. Při pronásledování kořisti dokázal kličkovat - k udržení rovnováhy mu napomáhal jeho dlouhý vodorovný ocas. Je možné, že stejně jako Velociraptor, tvořil i rod Itemirus skupinky, což byla značná výhoda především při lovu. Jdnalo se o vývojově blízkého příbuzného dnešních ptáků, jehož rozměry jsou pouze odhadované na základě podobnosti s ostatními příslušníky jeho čeledi. Délka se mohla pohybovat přibližně okolo 1,5 metru, výška 70 cm a váha 30 kilo. Na zadních nohou měl typicky raptoří zahnuté drápy. Typový a jediný známý druh I. medullaris popsal ruský paleontolog Sergej Kurzanov v roce 1976.



Quaesitosaurus

13. února 2017 v 18:33 |  Sauropoda
Quaesitosaurus byl rod sauropoda z čeledi Nemegtosauridae, který žil na Zemi v době svrchní křídy před 85-70 miliony lety stupně santon až maastricht. Vyskytoval se na území dnešní Asie, zejména Číny a Mongolska. V roce 1983 nalezli ruští paleontologové S. Kurzanov a A. Bannikov, fosilní pozůstatek, který se skládal pouze z částečné lebky. Stejného roku dinosaura taktéž popsali. Fosilní materiál byl nalezen ve formaci Barun Goyot, jež je široce zastoupena v poušti Gobi v Mongolsku. Kvůli nedostatku fosilního materiálu je o tomto živočichovi známo poměrně málo. Předpokládá se však, že měl dlouhý krk a zužujícím se bičovitý ocas. Jeho lebka měla široký čenich, byla dlouhá a měla po stranách velké zvukové otvory, což by mohlo znamenat skvělý sluch. Většina sauropodů se živila oštipováním nejrůznějších jehličnanů či jinanů. Nicméně Quaesitosaurus měl velmi malé a měkké zuby, a navíc nemohl zvednout krk výš než do úrovně ramen, takže chodil s krkem nataženým rovnoběžně se zemí. Pravděpodobně jeho hlavní potravní složku tvořily přízemní kapradiny, plavuně či dokonce různá vodní vegetace. Speciální bakterie, žaludeční kyseliny a gastrolity, které byly nápomocné při rozmělňování potravy, se pak společně podílely na trávení rostlinné hmoty. Quaesitosaurus se sdružoval do velkých stád, což znamenalo větší ochranu před nepřáteli. Quaesitosaurus byl dlouhý 13, možná až 23 metrů a jeho výška činila přibližně 8 metrů. Je pravděpodobné, že jeho velmi blízkým příbuzným byl rod Nemegtosaurus. Jeho jméno v překladu znamená "nezvyklý" či "neobyčejný ještěr" a bylo mu dáno kvůli jeho zajímavé lebce.



Magyarosaurus

10. února 2017 v 20:45 |  Sauropoda
Magyarosaurus byl rod malého sauropodního dinosaura z čeledi Titanosauridae, který se vyskytoval na Zemi v době svrchní křídy stupně maastricht před 71 - 65 miliony lety na území dnešního Rumunska. Jeho fosilní pozůstatky, které obsahovaly především obratle z minimálně deseti jedinců, se nalezly poblíž župy (územně správního celku) Hunedoara ležícího v Sedmihradsku, v západním Rumunsku. Tato oblast spadala v době jeho objevu pod Maďarsko, proto zde tvoří nejpočetnější menšinu právě Maďaři. Nalezlo se dokonce i 14 vajec, které jsou tomuto rodu přiřazovány. Magyarosaurus měl podobně jako Saltasaurus, kostěné pancéřování, které mu chránilo hřbet. Toto pancéřování se skládalo z velkého množství malých kostěných desek a větších kostěných hrbolů. Magyarosaurus patřil mezi tzv. "trpasličí sauropody". S délkou 6 m - 8 m, výšky okolo 2 metrů a váhou jedné tuny, dosahoval jen čtvrtiny velikosti obřích svrchnojurských sauropodů. V době, kdy Magyarosaurus žil, pokrývalo většinu Evropy moře. Možná zůstal malý, protože žil na ostrově, kde bylo málo vegetace a žádní predátoři. Magyarosaura původně popsal jako nový druh titanosaura Titanosaurus dacus, již v roce 1915 baron Franz Nopcsa von Felső-Szilvás, který je dnes považován za jednoho ze zakladatelů vědního oboru paleobiologie. V roce 1932 byl překlasifikován do samostatného rodu a jeho jméno bylo změněno. Učinil tak Friedrich von Huene, který se pyšní popisem mnoha evropských dinosaurů. Magyarosaurus se objevuje například v jednom díle dokumentu Dinosaur Planet z roku 2003 a dále pak v dokumentu Planet Dinosaur z roku 2011. Jeho jméno znamená "Maďarský ještěr" a bylo mu dáno na počest Maďarů žijících na území jeho nálezu.



Kam dál